Brazílie: Dlooouhá cesta do Kujbaby

Protože Praha > Altmühlsee > Mnichov > Atlanta > Sao Paulo > Cuiaba. Vyrazili jsme v neděli dopoledne a na místě byli v úterý.

Účastníky výpravy od sebe bude obtížné rozeznat, neboť budou celou dobu pokrytí silnou vrstvou červeného prachu. (Já na téhle fotce ne, protože jsem si na výlet oblékla, ehm, pyžamko. Byl to poslední den před odletem, žejo.)

Toto je cestovní deník výpravy do Brazílie, den první. (Až na to, že začíná Německem. A cestou do něj, takže vlastně Prahou.)

Protože jsme letěli z Mnichova, rozhodli jsme se, že než trávit noc ve Flixbusu bude pohodlnější (a stejně drahé) si vzít svoje auto, vyrazit o den dříve, přespat někde nedaleko letiště ve stanech a na letiště dojet z parkovacího domu shuttlem. A žejo, když už jsme to auto měli, tak jsme zkusili štěstí a zpozorovat racka vnitrozemského, raritku, která zabloudila do Německa z Ameriky a už několik dní ho birdwatcheři hlásili z rybníku Altmühlsee.

Vyhlížení racka. ("Je takovej víc šedivej...")

Takže třeba tenhle to nebyl.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Ale ta oblast byla moc pěkná

Nebudu to napínat - my to štěstí neměli, a to jsme na vyhlídkovou věž u rybníka vyrazili rovnou dvakrát s hodinovou pauzou v nedalekých polích, odkud bylo jedno pozorování taky hlášeno. Viděli jsme tam ale jiných čtyřicet druhů ptáků, a to včetně čápa, volavky popelavé, raritní volavky rusohlavé (ta přiletěla pro změnu z Afriky), labutí, strašně moc hus a jiných racků a další vodní havěti. A taky jsme viděli nádhernou želvu*, kterou tam ovšem někdo vypustil z domácího chovu, takže jsme si ji mezi pozorovaná divoká zvířata nemohli započítat - ale aby to nebylo tak bolestné, tak jsme úplně stejnou viděli cestou zpátky v Atlantě.

(*doufám, že jste tu hlubokomyslnou slovní hříčku neminuli!)

Spaní jsme si vyhlídli u říčky s malebným názvem Amper (vedle které se skvěla i elektrárna, ten název je prostě skvělej), ale povedlo se to až na několikátý pokus, většina míst byla příliš viditelná z okolí, než aby bylo možné tam postavit stany. Jako pozitivum vidím, že jsme při hledání nikde nezapadli do bláta a místních mokřadů.

Autem až k řece

V podvečer jsme v lesíku u řeky dotáhli počet ten den pozorovaných ptáků na 56, což mi připadá jako hezké číslo. Já měla radost ze slípky zelenonohé, která má prostě báječně zbarvenej zobák, a pak ještě z datla, kterého nalákala Ivana na nahrávku jeho vlastního zvuku.

Stany jsme postavili ještě před setměním, ale nikomu jsme nevadili. Mě teda jednou probudil od vody hrdelní řev jaguára, ale když jsem se probrala, zjistila jsem, že jsem se otočila čelem od vody, tedy ke stanu Ebříků, a že to nebyl jaguár, ale Ivana zapínající si zip od spacáku.

Tábořiště

Ráno jsme odjížděli už v sedm. Honza mě, Ivanu a všechna zavazadla vyložil na terminálu a sám odjel zaparkovat, takže jsme s Ivanou zvědavě sledovaly přes sdílení polohy, kde všude se pohybuje, protože skákal po nesmyslných místech, ale pak se ukázalo, že i my skáčeme po nesmyslných místech, protože gpska pod střechou prostě nepracuje správně.

Na check-inu nám paní ještě přehodila sedadla z prostřední řady k oknu, kde jsem seděla před Ebříky, a udělalo mi radost, že jsem seděla vedle drobné starší paní, která za celých deset hodin, nekecám, nepromluvila jediné slovo. (I jídlo odmítala zavrtěním hlavou.)

Deseti hodin v letadle jsem se bála, ale nakonec uběhly docela rychle. Většinu času jsem se zabavila tím, že jsem se třásla zimou, což je jen o málo méně důležité než Honzovo načítání čtyřiceti mammalwatchovacích reportů z Pantanalu. (Taky jsem se chtěla podívat na Runaway Bride, jenže mi dvakrát zhasl panel a znovu se bootoval. Chm. Tak jsem na mobilu přečetla asi polovinu Rozumu a citu. My drsňáci dobývající Brazílii si takovéhle žánry totiž můžeme dovolit.)

Atlanta

V Atlantě jsme přistáli sice po deseti hodinách, ale kvůli časovému posunu asi ve dvě odpoledne, a protože jsme měli čtyři a půl hodiny na přestup, rozhodli jsme se udělat výpad ven.

Nebylo to úplně snadný, protože jsme nejdřív museli zkontrolovat, že si nemusíme vyzvedávat zavazadla (to se prý mění rok od roku), pak jsme strašně dlouho stáli na pasové kontrole, pak u celníků a úplně nejdýl jsme se prali s automatem na Breeze kartu (jízdenkovou kartu), který postupně zamítl všechny Honzovy karty (ale peníze na nich zablokoval,) a pak tvrdil, že zamítl i moji kartu, ačkoliv mi jednuBreeze kartu vydal. Poslední dvě Breeze karty jsme pořídili u okýnka za mých rezervních dvacet dolarů, protože i tam byly zamítnuty Honzovy karty.

(Já doma: "Nebudu brát větší rezervu hotovosti, protože v Atlantě půjdeme ven až při cestě zpátky a do té doby nás v Brazílii o všechno okradou.")

(Kdybyste se někdo v následujících dvou letech chystal do Atlanty, můžu vám věnovat svoji Breeze kartu.)

Venku bylo - teplo. Ach. Skoro až nepříjemné, zpotili jsme se hned, ale taky jsme venku viděli strašně moc veverek a 14 druhů ptáků. (Včetně úchvatně červenýho kardinála červeného a úchvatně modré sojky chocholaté.)

V místním parku

Veverky všude!

A veverky s oříšky taky všude :)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Pak už jsme se raději zase vrátili z parku metrem zpátky, abychom neprošvihli letadlo, a na letišti jsme zjistili... že má 230 minut zpoždění.

Hm.

Takže nestihneme navazující let ze Sao Paula, který je koupený přes jinou společnost, takže nám ho nikdo nenahradí? A tudíž musíme vyřešit, aby na nás v Cuiabě počkali s autem, až se tam nějak dopravíme?

Vzali jsme to popořadě, na stránkách Delty zkontrolovali, že máme nárok na jídlo při zpoždění delším než 3 hodiny, a došli si na přepážku, kde jsme dostali voucher na 135 USD na skoro všechny místní jídelny.

A ještě pár ptáčků - tohle je špaček obecný
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Sojka chocholatá (samozřejmě k oblibě sojek je potřeba znát patřičný díl Big Bang Theory)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A skvělý kardinál červený. V den, kdy jsem dopisovala tenhle díl blogísku, se mi na Twitteru objevil tenhle vtip. Náhoda? Nemyslím si :)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Krevety v Panda Express byly vynikající a porce tak veliká, že jsme ji nedojedla, a to jsem měla vážně hlad. (Byla jsem vyhladovělá z letadla, kde jsme sice dostali dvě dobrá, ale malá jídla.) To jsme ještě zapili smoothie a pořád nám zbývala spousta peněz. Nakonec jsme si koupili nějaké láhve s pitím a nechali propadnout asi třicet dolarů. Co nám udělalo radost, že se avizované čtyřhodinové zpoždění postupně zmenšovalo, takže nám nakonec zbyly na přestup asi tři hodiny, což už bylo snesitelné.

V letadle jsme si původně zabookovali tři sedadla za sebou u oken, (moc velký výběr nebyl,) ale protože s námi letěli mladí misionáři (nebo co to bylo, já to tipovala spíš na střední školu,) vyměnil si jeden chlapec místo s Honzou. Já byla spokojená, seděla jsem vedle další tiché, tentokrát mladé slečny, která mi dokonce vzala pití a příbor, jejichž rozdávání jsem prospala.

Panda Express a voucher tak velký, že jsme jej nedokázali projíst

V Sao Paulu jsme přistáli v půl deváté a odlétali až po jedenácté, což bylo opatrně nadějné, (Honza v mezičase našel alternativu, jak se dostat do Cuiaby, kdyby nám uletělo letadlo, a byl to docela drahý autobus, který odjížděl další den a cesta by mu trvala 27 hodin...) takže jsme tentokrát byli mezi lidmi, kteří po přistání první stojí v uličce, ale skutečnost předčila naše očekávání: batohy vyjely hned, na pasovce jsme nečekali frontu, (uměli tam anglicky!,) celníky jsme jen prošli a autobus ze třetího na první terminál přijel taky hned, takže jsme najednou byli na správném místě více než dvě hodiny před odletem. Paráda.

Dokonce jsme stihli vybrat peníze! Našli jsme bankomat, prohlídli ho, že na sobě nemá čtečku karet, a vybrali z něj peníze - a teprve pak zjistili, že v opravdu extrémně nevýhodném kurzu, že jsme přišli zhruba o patnáct set. Ups. Podvodné bankomaty frčí všude.

Poslední, dvouhodinový let do Cuiaby s aerolinkami Azul drncal, ale dostali jsme nejen pití, ale i chipsy a želé bonbóny ve tvaru letadýlek, takže všechno odpuštěno. (Až na tu uštěkanou čivavu, která předčila i plačící děti.)

A byli jsme v Cuiabě. Tam teprve to začalo být složité.

Letadýlka :-)

První meta za námi - dosáhli jsme Kujbaby!

Nejdřív jsme chtěli sehnat naše zarezervované auto. Na letišti jsme našli patřičnou přepážku, pánovi přes google translate vysvětlili, že tu máme auto, on nám odepsal, že nás k němu zaveze jeho dědeček, a stejné starý klučina nás naložil do dodávky a odvezl asi dvě stě metrů daleko. Naši rezervaci měli, auto měli, zaplacené to bylo už dopředu, mě jako druhého řidiče si zapsali... a pak jsme zjistili, že má Honza zablokovanou kreditku, takže nejsme schopní složit depozit, protože já s sebou měla jen debetní kartu.

Ujala se nás tam slečna, která uměla anglicky, a ujišťovala nás, že se to tam stává často, a navrhovala, že si třeba můžeme založit účet u brazilské banky, zřídit si virtuální kartu a zaplatit to přes NFC, ale to už nám přišlo hodně přitažené za vlasy, a když nám pustila přes svůj telefon hotspot, abychom měli internet, zabookovali jsme si hostel (vybrán podle recenzí, které zdůrazňovaly opice na zahradě a čisté pokoje,) a přivolali Uber, že to dořešíme až další den - my sice měli brazilských půl třetí odpoledne, ale v Česku bylo půl deváté večer a mBanka měla helplinku jen do osmi.

Tohle byla cesta před naším hostelem. Jedna z podmínek, které jsme autopůjčovně podepsali, byla, že nebudeme jezdit mimo asfalt... přišlo to dříve, než jsme očekávali.

Ale zase co tam lítalo po obloze!
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Tihle papoušci jsou podobní papouškům, které jsme viděli v Kostarice
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A taky tohle!
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A dráty, samozřejmě. Nezapomeňte se dívat na dráty. Tohle je rybařík, takže vlastně ledňáček.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Hostel byl... na kraji světa ne, ale na kraji města taky ne, spíš tak jako za krajem, v teprve rozestavěné, hliněné a velice prašné části města. Všichni řidiči, kteří nás tam vozili, se tvářili nespokojeně. Navíc teda pokoj byl dost velký na tři postele a jednu uličku a poličku místo stolu a nic víc.

Na druhou stranu, sprcha byla studená a měla sprchovou hlavici a co víc si přát? Samozřejmě kromě vlastnoručního krmení opiček banánem, jupí :-) (Ano, měly zoubky zatraceně blízko k mým prstům, a ano, opice mívají vzteklinu. Ale pan hoteliér je tak taky krmil a já to prostě potřebovala zkusit.)

Naše ubytování

Hostelový kosman s banánem, ťuťu
(iNaturalist)

Po zchlazení jsme nechali na pokoji věci a Ivanu a odjeli dalším Uberem do města shánět SIMku a bombu k vařiči. Byl to skok důvěry, protože kdybychom SIMku s internetem nesehnali, nedostali bychom se zpátky, protože většina veřejných wifi sítí byla vázaná na brazilské ID.

Tahle anabáze taky stála za to. Našli jsme Vivo, které mělo mít lepší pokrytí v Pantanalu než Claro, a sedli si na židličky do fronty. Po nějaké době se nám začal věnovat chlapec, který neuměl ani slovo anglicky, takže veškerá konverzace probíhala před google translate, ale bohužel vůbec nebyl schopný vysvětlovat věci jednoduše a snažit se pochopit, na co se ho vlastně ptáme. Takže nám prodal SIMku, ale dostat z něj, jak si na ni máme nabít kredit a data, bylo na půl hodiny. To jsme dělali na pokladně o obchod vedle (v Americana), za 50 BRL jsme dostali asi 4,5 GB.

A protože z nákupáku nemáme fotky, tak využiju této příležitostí a dám sem vážky. Protože podívejte, dvě růžové vážky, ach.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A modrá!
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A oranžová!
(fotili Ebříci, iNaturalist)

To byl alespoň nějaký úspěch, protože s bombou jsme pohořeli, a to jsme tam prošli všechny sporty a málem zabloudili, protože ten nákupák byl intuitivní zhruba jako Palladium, akorát v něm nebyly žádné orientační plánky s polohou obchodů.

Ještě jsme pak přeběhli asi tři sta metrů nočním městem (nočním... bylo sedm, ale slunce bylo už hodinu a půl pod obzorem) do nákupáku s jídlem, kde jsme koupili několik vod a trochu ovoce a pečiva k večeři a snídani. A dobrý, nikdo nás nepřepadnul.

Já si navíc v nákupáku udělala kamaráda, když jsem se odvážně postavila do fronty na pečivo a při nabírání housek na mě začali všichni naráz mluvit portugalsky, takže jsem netušila, co jsem provedla, až se Claudius slitoval a vysvětlil mi anglicky, že akorát přivážejí čerstvé, teplé housky, tak ať si počkám. Příští rok se chystá navštívit Čechy a dal nám na sebe telefon, kdybychom potřebovali nějaký brazilský support.

Na hostelu to už bylo dobrý. Jídlo, wifi, pití a v osm spát.

Pokoje byly... útulné se říká, když jsou fakt hodně malé?
(fotila Ivana)

V noci nám běžela klimatizace, a tak byla v pokoji docela zima, asi v deset jsem si místo tamní slabé deky brala svůj spacák a deku dávala Ivaně, o půlnoci jsem si kolem krku vázala tričko místo šátku a ve čtyři jsme se všichni vystřídali na záchodě. Ale za mě dobrý, byla to první noc, kdy jsem se dobře vyspala.

Honza nás probudil v sedm s tím, že už se domluvil s bankou a má odblokované karty, a tak jsme po snídani nechali Ivanu s věcmi na pokoji a odjeli si znovu zkusit půjčit auto.

A co víc, nejen zkusit! Najednou to šlo rychle, (i když tentokrát už tam nikdo anglicky neuměl, takže jsme zase komunikovali jen přes google translate,) jediný zádrhel nastal, když dal prodavač Honzovi místo depozitu zaplatit to auto, což my už zaplacené měli, takže to pak stornoval a dával nám platit ten depozit (byla to podobná částka,) a pak už nechtěl, abychom dopláceli za druhého řidiče teď, ale až při vracení, aby to nebylo moc plateb naráz a nebyl zase problém s bankou.

Dostali jsme vybrat mezi nějakým Chevroletem, Volkswagenem T-Crossem a naším Jeepem Renegadem, který jsme si rezervovali už z Čech, a teprve na hostelu jsme zjistili, že do kufru nemáme šanci dát všechny tři batohy a že jsme se možná na ta jiná auta mohli alespoň podívat.

Takhle nablýskaný jsme ho viděli jen první a poslední den. Zaprášit jsme zvládli i záklopku v nádrži, takže nešlo moc dobře tankovat.

Cestou z půjčovny jsme ale slavili další úspěch, a to s bombami k vařiči. Honza na googlu našel nějaké obchody pro lov, rybolov a camping, a když jsme se do nich dostali, (což obnášelo mnohé kroužení kvůli mé neschopnosti navigovat a kvůli parkování a také mnohé zmatení, než jsme zjistili, že obchůdky jsou tržnice v obchodním domě,) tak nás oslovený prodavač z prvního rybářského stánku odvedl k jinému rybářskému stánku, kde je měli.

Checkout byl ve dvanáct a bylo deset, a tak abychom nebyli v časovém presu, jsme vyzvedli Ivanu a věci a teprve pak jeli nakoupit - pořád nám chybělo jídlo, pití a zapalovač k vařiči. Jestliže už předtím se věci do auta vešly jen tak tak, tak s dvaceti litry vody a jídlem na týden pro tři lidi to byl teprve kumšt. (A zapalovač jsme nesehnali. On v Brazílii asi nikdo nekouří? Koupili jsme aspoň sirky.)

Ale pak jsme už doopravdicky opravdu vyrazili vstříc Pantanalu.

Blinkr máš? Nezapomeň, že jestli chceš odbočit doleva, tak si musíš přejet do pravýho pruhu. Zkontroluj si protisměr, já ti pohlídám levý pruh, můžeš odbočovat!
(fotili Ebříci, iNaturalist)

předchozí     -     následující