Brazílie: Luxusní ubytování a výlety do skal

Jedna noc strávená v přírodě u přehrady, kde jsme při stavění stanů museli odhazovat ze země štíry, (no dobře, jednoho, ale stejně,) a další dvě u Maria a Jeanne v mammalwatcherském ubytování. Kromě pozorování zvířat jsme tu stihli i dva pěší výlety, a pokud chcete vědět, jak se sjet legálními léky, jste tu dobře a čtěte dál.

Na úvod tukan bělolící, poddruh pantanalský. (Mně přijde stejně bělolící jako všichni ostatní, co jsme je v Ekvádoru i Brazílii viděli, ale já tomu nerozumim.)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A skoro tukan - arassari amazonský. Jejich zbarvení nejde neobdivovat. Ten zobák je takovej... Jokerovskej.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Protože Honza vymyslel jako poslední štaci naší dovolené zdejší Yellow House (srov. ekvádorské Mindo), lodge skvělou na pozorování ptáků, v národním parku Chapada dos Guimaraes, vydali jsme se strávit plonkovou noc předtím do chráněné krajinné oblasti u Lago do Manso, velké přehrady na sever od Cuiaby. Naivně jsem totiž doufala, že když je to chráněná oblast, tak by třeba nemusela být rozparcelovaná do soukromých pozemků a my bychom se tam mohli volně pohybovat i mimo silnice a třeba i přespat někde jinde než vmáčknutí mezi silnici a ohradníky.

Takže... ne.

K přehradě jsme dojeli až chvíli před západem slunce a začali řešit, kde budeme bydlet. Honza z map vyčetl, že by tam měl být camp, a tak jsme nejprve vyzkoušeli dvě místa, kde měl být umístěn, a pak jsme se někoho zeptali. Že prý doprava a doprava a ať se zeptáme na benzínce. My se neradi bavili s lidmi, (protože portugalština,) takže jsme jsme jeli doprava a doprava a minuli benzínku, že zkusíme najít ten camp bez ptaní. O úspěšnosti našeho počínání (a úrovni naší portugalštiny) asi ledacos vypoví, že tím campem byl míněn plácek přímo na benzínce. Pumpař dokonce ukázal Honzovi nějakou appku, která vyhledávala všechny nejbližší campy v okolí, a další nejbližší byl 70 mil daleko. Vysvětlil nám, že si stany můžeme postavit na trávníku hned vedle, že sociálky jsou támhle (včetně sprchy) a že bychom tam spali zadarmo.

Takže jsme se přeorientovali ze strachu z jaguárů na strach z loupežných přepadení ("jsme v Brazílii") a dlouze jsme laborovali, jestli budeme bezpečnější na benzínce uprostřed vesnice, nebo někde v přírodě za vesnicí, když ale vesničani uvidí, kudy odjíždíme.

Cesta na sever

Ivana fotí panorama

Večerní jezero

Nakonec jsme odjeli spotlightovat, že uvidíme, jestli najdeme něco dobrého.

Prakticky ihned se nám do cesty postavil tapír, který se snažil dostat skrze plot do banánovníkového sadu, a chvíli nevěděl, jestli má ve své snaze pokračovat, nebo utéct - byl to nejlepší výhled na tapíra, jaký jsme kdy měli.

Jinak to tam ale bylo vážně chabé. Protože jsem nechtěla řídit, zreorganizovali jsme auto, aby Ivana mohla sedět vepředu s foťáky a světlem a já vzadu s pulsarem, a ke své hanbě jsem našla jen nějaké holuby a myš, která byla tak hluboko v keři, že nešla vyfotit, a navíc jsem se několikrát nechala splést rozpálenými termitišti a horkými kameny. Ivana nebyla o moc úspěšnější, pozorovali jsme už jen lelka a maikonga, plus si nám do cesty sedla sovička, stejná, jako jich tehdy byly zástupy v parku Emas.

Večerní spotlightování

Tapír focený z auta. To je taky tak skvělý zvíře!
(iNaturalist)

Krajina kolem sice měla být rezervace, ale bohužel to neznamenalo, že by to tam nebylo rozparcelované ohradami s krávami a staveními, a tak se Honza snažil vybírat sice dostatečně přírodní, ale sjízdné cesty, které nekončí u někoho na dvorku, a po jedné takové jsme dojeli do údolí k potoku, u kterého jsme si nebyli jistí, jestli ho přejedeme.

Kdybych řídila já, tak bych ho asi zkusila přejet (a pak byla nešťastná a prosila Honzu, ať za mě tu šlamastyku vyřeší).
A kdybych ho nepřejížděla, tak bych se tam na jednom pofidérním, ale docela širokém místě pokusila otočit (a skončila naštorc a prosila Honzu... však víte).
Honza si vybral poslední možnost, a to vycouvat poslední kilometr a půl do strmého kopce, kde bylo možné se otočit a nezničit přitom auto. (Nechtějte vědět, jak by skončilo, kdybych se pokoušela kilometr a půl do kopce vycouvat já. Ale to je vám asi jasný.)

Místo na spaní jsme nakonec našli pěkné, nicméně první, co Ivana udělala, bylo nalezení malého štíra na místě, kam si chtěli s Honzou postavit stan. Tak si ho vyfotila, zahodila pryč a postavila stan. Když jsem já pak dofotila noční fotky, hodně jsem se ujišťovala, že mám zipy u stanu opravdu dopnuté, a doteď mi není jasné, jaktože jsem ráno měla pootevřeno.

V ubytování té noci měli naprosto luxusně vymalovaný strop

Štír na obloze, štír u stanu, já jsem taky štír... dobrá společnost.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Ráno jsme se probudili vedrem a ještě hůř, já i bolestí kolene. Nebylo mi úplně jasné, co se stalo, ale nemohla jsem chodit - balení věcí ze stanu, rolování nafukovací karimatky a především balení stanu bylo naprosté utrpení. Díkybohu za auto.

Cestou pryč jsme zkusili najít značenou vyhlídku na přehradu, ale ta samozřejmě neexistovala, (Brazílie by s aktuálností Google map měla vážně něco udělat,) takže nejzajímavější byl průjezd stavbou, protože Brazilci silnice neuzavírají, ani když je staví.

Po ránu už to tábořiště tak malebné nebylo, ale byli tam štíři, to je přece cool

V Chapada dos Guimaraes jsme našli supermarket a restauraci s all you can eat za 25 BRL, kde měli hodně zeleniny a kde to bylo vynikající, jen džusy k pití neměli. Pak už to bylo kousek do našeho ubytování, důvěrně přezdívaného Yellow House.

Bylo to to nejdražší, co jsme si tu objednali, ale slibovali jsme si od toho mnohé. Bydlení teda bylo trochu spartánské, jakože neutěsněné před komáry, bez oken v ložnici a bez klimatizace, ale zahrada byla plná pítek pro ptáky i savce, písečných pastí na stopy a fotopastí na zvířata, s vyhlídkovou věží a hlavně s traily.

Mario nám taky důrazně nedoporučil chodit do lesa po tmě, protože je tam hodně hadů, (konečně nám někdo vyhrožoval něčím jiným než jaguáry, i když ti tam taky měli být), že letos už v rezervaci bylo 20 uštknutých a 1 mrtvý, nebo tak nějak, a že jeho syna uštkl had přímo na zahradě a že musíme mít pohory a chrániče holení, jinak nesmíme (nakonec ani ve dne) do lesa. Chrániče nám půjčil, takové ty tlusté kožené, na koně.

Naše ubytování

Luxus. K dispozici vše, a to včetně privátních netopýrů!

A na příjezdové cestě měli levitující opice. Malpa hnědotemenná.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Byli jsme tam brzy, těsně po poledni, a zvířata i ptáci spali. Počkali jsme do půl čtvrté, než jsme vyrazili na traily do místního lesa. Ty byly v hodně strmém kopci a dost se klikatily, takže i když jsme prošli skrze všechny odbočky, a to i ty dávno zarostlé, nachodili jsme tam sotva tři kilometry.

V údolí u potoka jsme si na půl hodinky sedli, abychom počkali na setmění, protože tam jinak bylo dost mrtvo - viděli jsme jen několik kolibříků a lenivku černočelou.

Po setmění se to zlepšilo jen částečně: očí kolem začalo zářit nespočet, ale všechny patřily pavoukům. Pavoučí oči jsou hodně odrazivé, takže nejdou přehlédnout, a tady jich bylo mraky, a ti pavouci nebyli žádní drobečci. S Ivanou jsme se zabavily na dlouho, když jsme ty největší a nejhezčí fotily.

Stejně tak u termitů jsem strávila dlouhou dobu, protože termity jsem do té doby snad neviděla, vždycky jen mravence. Měli napilno, shlukovali se u děr do země, kam lezli jeden přes druhého (doslova), a taky odkusovali kusy listů a nahlas při tom cvakali.

Na lesních trailech

Trochu jsme si i pobloudili

Challenge: najdi včelu

A tady vidíte, jak by termiti vyloupávali z platíčka léky, kdyby je měli dispozici. Ti OCD rozhodně netrpí...

To jsou oni. Ty jsem taky moc chtěla vidět naživo - a nebyla jsem zklamaná.
(iNaturalist)

Večer jsme se byli posadit na vyhlídkovou věž a tiše a potmě čekali, jestli se něco neobjeví. A ano - přišel kynkažu, chvíli nám pózoval na větvi a pak si na ni lehl a jen schovával oči před světlem.

Já si pak už chtěla jít lehnout, abych odpočinula nohu, ale nebylo mi dáno.

První infarkt mi způsobila žabka, která vysprintovala po stěně nahoru zrovna ve chvíli, kdy jsem byla skloněná nad stolem, který byl k té stěně přiražený (a pak zůstala roztomile spát v koutě pod střechou).

Druhý infarkt mi způsobil netopýr, který mi kolem hlavy vletěl do pokoje, chvíli tam kroužil, pak kolem mě vyletěl, a když jsem o něco později chtěla vyjít z už zavřených dveří, (aby se nedostal dovnitř,) vletěl tam škvírou zas, jako by na to čekal. A mít na noc v pokoji netopýra, když zrovna v Brazílii mají vzteklinu přenosnou na člověka... to by byl smutnej suvenýr, byť bych na něj nezapomněla do konce života. Krátkýho a bolestivýho konce života.

Můry všude a šváb ve sprše mě už nemohli rozhodit.

(Narozdíl od studený vody. Mario tvrdil, že je hot, ale jako panelákový dítě mám asi jiný standardy. Přes den bylo sice třicet stupňů i v tamních 800 m. n. m., ale v noci teplota klesala pod dvacet...)

Zatímco já rozdýchávala všechny tyhle zážitky, vyrazili Ebříci ještě chvíli mammalwatchovat na příjezdovou cestu a našli tam vačici vlnatou, což bylo jedno z nejvzácnějších zvířat, které v Brazílii viděli. Ještěže nejsem fajnšmekr a jdu po barevnosti a třpytivosti zvířat, jinak by mě to mohlo i mrzet.

Čekání na tmu

A na ťuťu zvířátka. Pavouci a odrazivost jejich očí, to je něco fantastickýho. A byli všude. Hogna gumia.
(iNaturalist)

Večerní kynkažu
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Kámoš z pokoje. Teda není to přímo ten jeden, protože ten ani na chvíli neposeděl, ale druhově to on byl. Možná. V prázdných budovách tam bydlel ještě jeden druh, ale ten se na fotkách tak hezky nesměje, takže jsem usoudila, že se s námi chtěl kámošit tenhle. Glosofága dlouhojazyčná.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Ráno jsme vstali s východem slunce, abychom byli ready na ranní sezónu ptáků, ale ti si přispali. Chvíli jsme zkoušeli nějaké nahánět na zahradě, až nás Mario s Jeanne pozvali k sobě do kuchyně s prosklenou stěnou a maskovací plachtou a ukázali nám svoje oblíbence, kteří k nim chodí každé ráno: motmota, dvě tinamy a nakonec na krmítku (jakože pařez s ovocem) i dva různé datly. Jeden byl barevnej jak pankáč a druhý vypadal, jako by si vlasy vykoupal v peroxidu.

Pak nám Jeanne připravila snídani: vajíčka, nějakou sýrovou dobrotu, vlastní marmeládu z jaboticaby (to je brazilského ovoce, které se dostalo až do přirovnání pro hezké tmavé oči) a kafe. Pak jsme ještě chvíli hledali ptáky, ale kromě papoušků jsme neměli velký úspěch.

Východ slunce na vyhlídkové plošině

U Jeanne a Maria na snídani

Tinama tataupa (v mém deníčku pravidelně nazývaná "tamto kiwi")
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Barevnej datel žlutooký
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Peroxidovej datel světlehlavý
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Zbožňuju barvy tropických ptáků. Pitpit modrý.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

V osm jsme vyrazili do místního národního parku ke skalám a vodopádům. Ty jsem si vyhlídla ještě předtím, než jsme sem vůbec letěli, ale nevěřila jsem, že by se k nim Ebříkům chtělo, protože jsem netušila, jestli tam půjde pozorovat nějaká zvířata nebo ptáky (nešlo) - jenže bylo tak těžké zabít prostřední, nejteplejší část dne, kdy bylo všude mrtvo, že to dokonce navrhli oni.

Mile nás překvapilo, že byrokracie, před kterou nás Mario varoval, spočívala jen v zaparkování auta tam, kam nám ukázali, a převzetí pořadového čísla oproti jménům a číslům pasů, protože do parku naráz smí jen 150 lidí. Žádné poplatky, žádní povinní guidi, dokonce se tam smělo pod vodopády a v tůních koupat.

Měli tam krátký a dlouhý okruh, přičemž ten krátký vlastně vedl na začátek toho dlouhého, a dohromady to mělo skoro osm kilometrů. Bylo to hodně kopcovaté, skalnaté a terénní, navíc bylo 31 °C, ale stálo to za to, bylo to tam skutečně moc krásné.

Chapa dos Guimaraes, na vyhlídce

Vyhlídka z pohledu vodopádu

Nádherná krajina

Nicméně pojďme si povědět něco o tom, jak obtížné je pěstování kaktusů...
(fotili Ebříci)

Já to měla s extra zážitky, protože mě už od rána hodně bolelo koleno, a tak jsem si vzala nějaké silnější prášky, abych to zvládla, a ukázalo se, že kombinace silná bolest + silné léky + vedro + fyzická námaha je skvělý způsob, jak se sjet, a ani k tomu nejsou potřeba nelegální drogy. Svět se se mnou točil a houpal, chvílemi se trochu zatmíval, a bylo mi teda hrozné vedro (což se dalo řešit máčením klobouku) (a hlavy a nohou a všeho).

Ale výlet to byl pěkný.

Cestou zpátky jsme se zastavili na jídle - v restauraci už trochu zavírali, (zrovna obědval personál,) ale ještě nás nechali se najíst.

Na procházce v parku

Koupací tůně

A ještě

Využívali jsme je hojně
(fotila Ivana)

A ještěrka cestou
(iNaturalist)

Na obědě v Mamma mia
(fotila Ivana)

U Maria a Jeanne, na pozemku plném stromů a rostlin, bylo navzdory vedru překvapivě příjemně.

Během mého psaní blogísku na vyhlídkové věži se ke mně připojila Jeanne, která tam měla foťák na natáčení stromového bazénku, a já měla možnost vidět její videa a fotky ptáků, která byla skutečně fantastická. Dává je kromě Instagramu (ten nemám, tak sem nedám odkaz) i na Facebook a její stránku vřele doporučuji prohlédnout zde.

Na zvířata - ptáky i savce - jsme vyrazili ještě dlouho před západem slunce, tentokrát na příjezdovou cestu. Přesto první přišli až poté, co se setmělo, a měla jsem radost, že jsem jich hodně našla podle odrazu očí - první byla vačice, bohužel hodně schovaná za listím, takže jsme ji nestihli pořádně vyfotit, další byl lelek, sedící na příjezdovce k cizímu domu, a poslední můj úlovek, který mi udělal největší radost, byl psohlavec - had. Nejprve mu byla vidět jen hlava, ale když jsme na něj svítili, začal vylézat víc a víc, až měřil ke dvěma metrům, a když se podíval přímo na nás, byly mu vidět obě oči, protože měl po stranách rozšířenou hlavu.

Dobu jsme ještě seděli na vyhlídkové věži, ale bez dalších návštěvníků - kynkažu nám přišel dát dobrou noc přímo k našemu domku, když jsme šli spát, a netopýr zase čekal přímo v ložnici.

Na příjezdové cestě jsme potkali aguti
(iNaturalist)

Když jsou vrata pouhým symbolem

Večeře na vyhlídkové věži

Můj nejlepší úlovek z daného dne: psohlavec orinocký. Ve svém životě jsem našla tři stromové hady na třech místech na světě (dva v Brazílii a jednoho v Ekvádoru) a všichni to byli psohlavci orinočtí. Což jim ovšem nic neubírá na úžasnosti.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Teď si povíme něco o rozdílech v roztomilosti pavouků. Když je tenhle velký ťuňťa v lese, je fakt hezký.

Když na vás ale čeká v moskytiéře zespodu, tak áááááá-!! (Byla to Honzova moskytiéra. Můj chrabrý příspěvek k řešení situace byl ten, že jsem na něj upozornila, a pak se z bezpečné vzdálenosti dívala, jak si s tím Ivana s Honzou poradí. Byl velký jako moje dlaň.) Tu noc jsem konce svojí moskytiéry pečlivě zastrkala za matraci, to bylo poprvé.

Ráno jsem vstala půl hodiny před východem slunce, protože byla z venku slyšet ranní sezóna ptáků, ale zahrada byla bohužel příliš stísněná a ti ptáci se v ní prostě hledali těžko. S Ebříky, kteří vstali o půl hodiny později, jsme ještě vyrazili na příjezdovou cestu, a tam jsme měli úspěchy o něco větší: Honza viděl pásovce přeběhnout cestu a na mě a Ivanu "zaútočila" dvě honící se aguti.

Snídaně byla toho dne smutná, protože Jeanne zapomněla upéct koláč bez mléka, který mi o den dříve slíbila, a nebyla ani vajíčka, takže pro mě tam zůstaly jen dva plátky toustového chleba s Jeanninou marmeládou a plný hrnek překapávaného kafe.

Protože s námi v kuchyni seděl Mario, měla Ivana příležitost se ho zeptat, kde ve dne spí zdejší netopýři, a on nás vzal do stodoly s děravou střechou, kde skutečně byli - ale byly to bohužel stejné druhy, jako jsme už viděli v opuštěných budovách u Transpantaneiry.

Ranní motmot. Je úchvatnej i tehdy, když nevyniknou jeho třpytivé barvy.

(Samozřejmě s barvami je ještě lepší.)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Po snídani jsme vyrazili ještě jednou do zdejších rudých skal na útesy na místo, které nám Mario doporučil: Mirante Atma.

Byl to pozemek u luxusní restaurace, na který jsme zaplatili 50 BRL vstup (a stálo nás dost námahy najít někoho, komu bychom ty peníze mohli dát,) a strávili tam pak skoro tři hodiny.

Skrze velikou zahradu se spoustou stromů se dalo jít až na útesy, kde foukal silný vítr, létal jeden kondor havranovitý a dva červenomodří arové a kde jsme dobu seděli na hraně skal a hleděli na hluboké lesy pod sebou.

V zahradě jsme cestou zpátky potkali spoustu krásných ptáků: vysoko na špici byl trogon, mnohobarevný blýskavý pták, ale moc se mi líbili i tamní datli (jeden i druhej), kukačka veverčí s dlouhatánským ocasem nebo pipulka přílbová (anglicky moc pěkně manakin) s červenou hlavou.

Na vyhlídkách Mirante Atma

Útesy

Velká ara na proudech větru
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Motýl
(iNaturalist)

Trogon modrotemenný
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Na oběd jsme už potřetí zamířili do osvědčené restaurace Mamma Mia. (My když si nějaké místo oblíbíme, tak zůstáváme věrni - Churrascaria v Poconé by mohla vyprávět.)

U Maria a Jeanne už jsme se jen sbalili a rozloučili - část vzkazu do guestbooku jsem jim napsala česky, aby naši chválu neměli úplně zadarmo - a pak jsme vyrazili nazpátek do Cuiaby a domů.

(Všechna pozorování z téhle části výletu ZDE.)

předchozí     -     následující