Brazílie: Poprvé na člunech

Čluny! Teď budeme moct plout, kam se nám zachce! Jsme si mysleli. Dopadlo to jako vždycky. Ale nevadilo to, na řece i v noci na břehu bylo nádherně a poprvé jsme viděli tapíra a mravenečníka.

Vstávali jsme asi v sedm a vydali se vstříc zkusit konečně to, proč jsme tu vlastně byli - člunování Pantanalem. Ze všech možností jsme vybrali tu nejbližší a dojeli se zeptat do pousady Río Claro, jestli bychom u nich mohli parkovat, zatímco budeme splouvat Río Claro na našich vlastních nafukovacích lodích. Trochu nás šokovalo, když si řekli o 50 realů za den parkování a jinak neměli výhrady - mysleli jsme si, že to nebudeme mít jak udělat, protože řeka bude taky soukromá a oni nás na ni nepustí. Místo toho jsme mohli využít jejich přístav, zajet si až k němu autem a parkovat před bránou, kde bylo nepravděpodobné, že by nás vykradli.

Nafouknout Pálavu stálo Honzu dost sil - bylo jasno a vedro - a nafouknout vlečný člun stálo dost sil mě. Mezitím se na nás chodili dívat lidi z lodge a vnucovat nám plavací vesty a vysvětlovat nám, že nás sežere jaguár. (A ofotili si Honzův pas, asi aby mohli nazítří ohlásit policii, že tu umřel Honza a jeho dvě ženy.)

Pousada Rio Claro a naše auto, se kterým jsme celou dobu jezdili jen po asfaltu, vážně, proč mi nevěříte?

Na řeku!

Uhni, kamaráde, potřebujeme se nalodit...
(fotili Ebříci)

A je to tady - tři lidi, dva čluny a jedno strašlivý horko

Překvapilo mě, že jsme se do lodi dokázali naskládat, byť byl vlečný člun komicky malý. A vypluli jsme - bylo asi deset, takže do největšího vedra.

Jiným lidem by to možná došlo dřív, ale to jste věděli, že na řece není stín?

Kotvili jsme pod každým stromem, který se dostatečně nakláněl, aby slunce z nadhlavníku dokázal odclonit, a i tak to byla dřina. Ale kolem byly břehy nepřístupné kvůli nádherně rozkvetlému salátu a na souši stromy porostlé břečťanem a vypadalo to nádherně.

Tak jsme upluli tři kilometry, které byly náročné a nádherné, a narazili na zábor salátem. My jsme jako čekali, že se to může stát, ale já doufala, že na takhle velké řece to nebude tak žhavý...

Řeka a naprosté minimum stínu

A ještě řeka

A tady, ehm, konec řeky. Moc by mě zajímalo, jak dlouhá tahle barikáda byla, jestli desítky metrů, nebo kilometry.

No a tak jsme se zase vrátili. Navzdory velikosti řeky v ní nebyl skoro žádný proud, takže návrat po proudu nebyl o moc jiný než proti proudu, a zase jsme hodně kotvili ve stínu - tentokrát jsme se na hezké plácku pod stromy i všichni vylodili. (Já už to měla ozkoušené, protože jsem si potřebovala odskočit už cestou k salátu.) (Ale tady jsme viděli motmota, což je hrozně hezký pták, takže to stálo za to.)

U lodge nastalo další překvapení, tentokrát ale příjemné - za těch padesát fufníků (resp. 100, protože jsme platili za dva dny,) bylo v ceně i kempování u nich na pozemku.

Aspoň jsme si uvařili čínské polívky, aby ten punc tábornictví nějak vypadal. (Podotýkám, že 100 realů je 440 korun, přičemž přespání pro tři lidi za noc v pousadě Río Claro oficiálně stojí 350 dolarů, což je 7600 korun.)

Kotviště cestou

A ještě obrázky z řeky

(Najít vhodné kotviště, a to i s tábořištěm kvůli jaguárům aspoň sto metrů daleko, by tu nebylo vůbec triviální.)

A tady naše tábořiště. Na stole zrovna vzniká tenhle díl blogísku.

Před západem slunce jsme na řeku vyrazili ještě jednou, tentokrát nalehko bez vlečného člunu, a pluli na druhou stranu, kde salát podle všeho nezablokoval vodu tak brzy, protože tam nedlouho před námi odplula motorová loď lodge s turisty. My se ale už nikam nehnali a užívali si západu slunce - červené oblohy, ostrůvků salátu všude po řece, tichých lagun, mnoha ptáků, kteří se začali rojit po obloze, a taky velkého stromu obsypaného desítkami velkých bílých volavek.

Podvečerní plavba

Strom jako z Totora

A támhleten strom, vpravo, vidíte ho? Ten má na sobě nějaké výrazné květy...

Aha, tak asi ne květy. Omluva všem volavkám...

Soumrak na řece

A ještě

Za tmy jsme ještě vyrazili na krátké spotlightování autem, při kterém jsem z místa řidiče našla na cestě lelka a v lese stranou potooa, což je už třetí, které se mi povedlo při řízení vyspotlightovat čelovkou (a třetí náš zdejší potoo celkem). Jinak jsme nenašli nic, ale vynahradili jsme si to krátkou procházkou po pozemcích lodge, při které jsme našli několik králíků tapiti.

Bohužel jsme včas nepodchytili umístění sprch, takže jsem se pak myla v umyvadle, jak to jen šlo, a prodělala přitom menší srdeční infarkt, když jsem se opřela při mytí nohou o zárubeň dveří, kde zrovna lezla žabička.

Byla to první noc, kterou jsem prospala opravdu tvrdě a v kuse - docela překvapení po tom, jak neperspektivně se to jevilo z večera, kdy kolem stanů všude svítila světla a v altánu pár metrů od nás hráli dva Brazilci kulečník. (To je tak, když chodíte spát v půl deváté večer. Po prosbě dohráli hru a při odchodu se jim nějak podařilo zhasnout altánová světla.)

Večerní hledání zvířat

Čápi jabirú na hnízdě
(fotila Ivana)

A ještě večerní kýčovitá fotka od řeky, kam jsem šla zkontrolovat, jestli tu nemají světlušky na salátu jako kdysi v Limóncoche v Ekvádoru. Neměli, ale oblohu tu měli nádhernou. Orion už si těsně nad obzorem taky lehnul.

A takhle vypadá infarkt. O tuhle roztomilou rosničku jsem se málem opřela při mytí nohou v umyvadle. S Ivanou jsme ještě prohledaly záchodové kabinky a můžu jen říct, že rozhodně nebyla osamocená, a to nejen kusově, ale ani druhově.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Další den jsme vstávali ve čtyři. Slunce vycházelo v šest, a tak jsme nejprve zkusili štěstí při spotlightování na cestě z Transpanterie k lodgi, ale všude bylo mrtvo. Po návratu jsme se vydali pěšky na stezky v přilehlém lese.

Nejprve jsme prošli kolem starého, opuštěného domu, kde byly mraky netopýrů, kteří kroužili všude kolem, prolétali mezi námi a kroužili nám kolem hlav a byli tiší i pro mé a Ivaniny uši (60 - 120 kHz, podle batdetectoru, tak se už nedivím), a dál v lese jsem si vyspotlightovala oko vysoko na stromě, které k mému zklamání nebyla opice, ale k mému nadšení to byl had. (Ano, hodně bychom chtěli vidět nějaké zdejší opice, ale když já mám tak ráda hady!) (Považuju za velkou křivdu, že všichni stromoví hadi, které jsem ve svém životě našla, tedy jeden v Ekvádoru a dva v Brazílii, jsou stejný druh, chm.) Honza pak v pulsaru našel ještě jednu sovu, která seděla na větvi přes cestu a která měla neuvěřitelně kulaté, žluté oči.

Nakonec jsme došli k přívozu přes řeku, kolem kterého jsme večer pluli v Pálavě, a tam jsme si počkali na východ slunce. Na drát vedle nás si sedali kiskadee, na laně přes řeku vlaštovky, za řekou seděly na vysokém holém stromě proti oranžové obloze volavky a všude kolem řvaly čačalaky, což byl zvuk jak od padesáti hejn hus najednou.

Svítání u řeky

Kdo najde volavku?

Opar nad řekou

Kámoš kiskadee
(iNaturalist)

Není nádhernej? Psohlavec orinocký.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Cestou zpátky, už za světla, jsme ještě prošli kolem našeho kotviště, kde se toulala zdejší domácí prasata i s úplně maličkými selátky, a doufali vyfotit aguti, které jsme už několikrát viděli, ale snímek nám chyběl - to se Honzovi a Ivaně povedlo, když já odešla do stanu. (Pořád mě hodně bolelo koleno.)

U stanu na nás čekalo překvapení v podobě termosky s kávou, a když se odešli Ivana s Honzou poohlédnout ještě dál po okolí, přinesl nám pán tác se smaženým pečivem k snídani. Na to, že pořád máme pocit, že jsme tam tábořili za cenu parkovného, tam byl absolutně fantastický servis. (Asi byli rádi, že nemuseli policii oznamovat naše sežrání jaguárem.)

Toulání za světla

Zatímco Ebříci ještě fotili aguti a morčata, já během snídaně napsala další kus blogísku. Takhle by to šlo.

Taky jsem došla zblízka prozkoumat termitiště. Je postavené z trusu, hlíny a termitích slin a je pevné - nemyslím si, že bych ho bez nástrojů byla schopná rozbourat. Hnízdo po většinu života velká část termitů nikdy neopustí - a žije jich tam několik miliónů.

Odjeli jsme ještě během dopoledne a vrátili se do Poconé do našeho osvědčeného hostelu, kde jsme se ubytovali a zašli si na oběd do jejich restaurace, která se osvědčila. Naložili jsme si toho hromady, já hlavně spousty a spousty listového salátu a rajčat, vajíček a grilovaného masa, mňam. Navíc mají fakt dobré fazole. Po dvou nocích venku pak přišla opravdu vhod sprcha - voda ze mě tekla jasně červená, protože je Transpanteria strašně prašná a my jezdíme neustále se staženými okny. Navíc jsem si v umyvadle vyprala kalhoty, které po týdnu už dostaly hodně na frak, obzvlášť po vyjížďce lodí, kde jsem je zvládla umazat i jílem.

Takhle kvetl říční salát
(fotila Ivana)

Podvečerní termitiště
(fotila Ivana)

Po tomhle povrchu byla i dvacítka moc
(fotila Ivana)

Jé, já jsem na fotce!
(fotila Ivana)

Hodinu před setměním, ve čtyři, jsme vyrazili na TPN na spotlightování, a k vlastnímu překvapení jsme tam strávili devět hodin, vrátili jsme se až v jednu v noci. Přineslo to ale krásné výsledky: po mých prvních dvou potoo a Honzově lelkovi, což jsou dost slabé úlovky, se to rozjelo, a i když jsme nenašli ani ocelota, ani jaguára, byli jsme spokojení: 3x tapír, stromový mravenečník, 2x pásovec, 10x maikong, krab, vačice, stádo kapybar, zajíc, myš & obligátní nekonečno netopýrů a kajmanů.

Rodiče mívali v bytě pryšec a já si bláhově myslela, že je velký. Teď už vím, že mohlo být i hůř.

Pozorování na pozemcích Rio Claro

Z těch hodně cool věcí jsme začali tapírem, kterého Ivana našla pulsarem ve vysoké trávě vedle cesty. Ta věc je vážně veliká! Druhý následoval zanedlouho a byl vidět ještě lépe, třetí byl spíš marginální.

Stromového mravenečníka jsme potkali, když šel po krajnici TPN, a když jsme zastavili, utekl před námi na strom, kde dlouho pózoval foťáku v různých polohách. Byl při tom absolutně k sežrání.

Pásovci přebíhali cestu a ani jednoho se nám nepovedlo vyfotit, takže nevíme, jakého druhu byli - jmenují se podle počtu pásů a je jich tu hodně.

Stádo kapybar se nám odhodlaně postavilo na silnici do cesty, a když jsme projížděli kolem, ta přímo uprostřed si lehla, tolik k jejich plachosti. Stejně tak kajman, ležící v cestě, počkal, dokud jsem ho neobešla a nevyfotila s autem z různých úhlů, než se zvedl a odkráčel pryč.

Vzhledem k tomu, kolik jsme vídali maikongů, kteří se v angličtině jmenují crab-eating fox, nám bylo divné, že jsme ještě nepotkali žádné kraby, a tak mi udělalo radost, když jsem jednoho maličkého našla na cestě na pozemcích lodge Rio Claro, kam jsme se pokoutně vloudili. (Jinak jsme tam našli jen zajíce tapeti a lelka. Lelci jsou všude.)

Maikong, pes křovinový
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Vačice čtyřoká
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Tamandua, stromový mravenečník čtyřprstý
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Tapír jihoamerický
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Tapeti, králík lesní
(iNaturalist)

Ke konci, když jsme se vraceli zpátky do hostelu do Poconé, na mě padla hrozná únava a posledních pár kilometrů jsem zůstala vzhůru jen díky úvahám, jestli stojí za to předávat na ten kousek volant Honzovi. Teprve zpětně mi došlo, že jsme ten den vstávali ve čtyři ráno a spát šli ve dvě ráno, takže jsme byli na nohou 22 hodin. Navíc ani těch 9 hodin soustředěného zírání na noční silnici plnou výmolů a zároveň z levého okýnka při hledání očí pomocí čelovky nebyla úplně nenáročná činnost.

Jo a měli tam překvapivě chladné noci - ve čtyři ráno bylo 15 stupňů a při spotlightování ze staženého okýnka jsem se i v mikině klepala zimou.

Ahoj, budeme se kamarádit?
(fotila Ivana)

(Všechna pozorování zvířat z téhle části výletu najdete ZDE.)

předchozí     -     následující