Brazílie: Park Emas

Na Transpantaneiře už nebylo co dělat, a tak jsme se přesunuli dál. Oč méně fotek krajiny v tomhle dílu bude, o to méně soudnosti jsem měla s fotkami zvířat... takže jako vždycky.

"Obyčejní" malí papoušci, aratingové zlatočelí
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Ráno jsme si v hostelu v Poconé chtěli přispat, ale protože jsme se v noci vrátili z Transpantaneiry vymrzlí a na přikrytí měli jen prostěradla, nastavili jsme klimatizaci na 25 stupňů a já se ráno probudila vedrem už v sedm, po pěti hodinách spánku. Ach jo. Ostatní se solidárně vzbudili v osm, tak jsme aspoň stihli snídani, i když jsme na ní byli poslední. (Ale ananasu, džusu i kafe měli pořád dost, takže za mě dobrý.)

Bez cesty do Porto Jofre už nebylo na Transpantaneiře moc co dělat, a tak jsme se vydali do národního parku Emas, který je sice od Pantanalu docela daleko (asi 700 km / 9 hodin jízdy), ale měl velký potenciál v mnoha ohledech.

V Cuiabě jsme se zastavili pro potraviny a vodu, (a nezastavili pro benzín, protože úplně absurdně po devíti hodinách spotlightování + cestě z Poconé do Cuiaby ubyla v nádrži přesně jedna čárka,) a vyrazili do Alto Taquari, městečka blízko národního parku Emas.

Cesta sice trvala sedm hodin, ale nebyla bez půvabu. Vypíchla bych nádherné červené skály vypínající se nad zeleným kobercem pokroucených stromů, mezi kterými vedla naše cesta a které mě uchvátily a vůbec nechápu, proč tam nebyla absolutně žádná turistická infrastruktura. Nepotřebuju ani cesty, stačilo by mi mít kde zastavit a odstavit auto, abychom si to tam prošli! Absurdní byl okamžik, kdy jsme vyjeli na útes, kde začala placka a kde přímo na té hraně začínala kukuřičná pole.

Zemědělské plodiny mě taky zaujaly: kromě spousty kukuřice jsme potkali maniok, kvetoucí sóju, banány, papáji, manga, kokosové palmy a cukrové palmy a ta zemědělská krajina docela připomínala Česko, pokud si člověk odmyslel na okrajích polí palmy.

K tadytěm skalám míříme (a pak ještě daleko za ně)

Červený prach byl po celém Mato Grossu - tady jsme zastavili, abychom se cestou protáhli a došli si vyfotit červené útesy

Přijíždíme do skal
(fotila Ivana)

Tohle je těsně nad hranou červených útesů: kukuřičná pole a nějaké prázdné budovy, ve kterých k našemu zklamání nebydlel ani jeden netopýr

Druhý hajlajt cesty do Emas byli papoušci.

Chápejte, v Ekvádoru jsme byli naprosto nadšení, když jsme v hlubinách amazonských pralesů našli dva ara ararauna, a navíc to nejspíš byl dvakrát ten samý jedinec, jenže tady jsme jeli mezi kukuřičnými poli a najednou dva letí kolem auta! Tou dobou jsme už jeli jen na jednu čárku benzínu, takže jsme vzápětí zastavili na benzínce, a oni tam přiletěli, abychom si je mohli vyfotit. Přišlo nám to jako absurdní náhoda a štěstí, a to až do chvíle, než začali být všude. Představte si česká políčka a nad nimi po dvojicích létající velké ary... Když jsme dojeli do dalšího městečka, tak už jich bylo vážně nesmyslně mnoho, protože hnízdili přímo v ulicích v palmách zasázených kolem silnic a dělali hrozný hluk, který mi pořád evokuje hlas umírajícího osla.

Snažili jsme se jich mít hektar (= 100 ar), ale ten den jsme skončili jen na 39. Před návratem do Poconé o pár dní později jsme to ale dotáhli na 149, takže jsme úkol splnili.

 Ara arauna
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Nakonec ta stovka nebyla tak obtížná... Vídali jsme je výhradně ve dvojicích - jsou celoživotně monogamní, tak proto.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Vybírání hotelu v Alto Taquari probíhalo dost náhodně, protože tam žádné hotely nebyly na Bookingu: na nějakých random mapách v iPhonu (proč na iPhonu nejsou v základu proboha google mapy?) jsem si našla, kde tam jsou hotely, a podle informací přímo v mapách jsem se podle fotek snažila odhadnout, co by tak mohlo být v naší cenové hladině (a bez štěnic). Nakonec jsem vybrala Raffa's, který stál 400 BRL na osobu na noc, což bylo docela drahé, ale už se nám nechtělo jezdit dál po městě po tmě, a tak jsme to vzali. Pokoj byl fakt obří a do koupelny by se s přehledem vešel náš první pokoj z Cuiaby.

Kromě obědových prato feito se mi v Brazílii zalíbily i večeře, které jsme si obstarávali v sámoškách svépomocí: tenhle den jsme si dali banány, mango a naranjillas, mňam.

A v osm spát, budíček byl naplánovaný na půl pátou.

Neobvyklý luxus
(fotila Ivana)

Úterý bylo dlouhé. Vstávali jsme v půl páté a v pět už jsme odjížděli autem do národního parku Emas.

Podle nějakého mammalwatcherského reportu jsme nejprve vyzkoušeli severní vstup, kde jsme si chtěli projít veřejnou část za svítání, a teprve pak se přesunout na jih, kde měl být i nějaký camp, kde jsme chtěli zůstat na noc (a navíc se tam mělo dát kolem dobře spotlightovat).

Což se teda moc nevydařilo. U parku jsme byli o čtvrt hodiny dřív, takže jsme ještě chvíli plni naděje koukali na ptáky, a pak nám pán odendal řetěz a řekl nám, že dnes je tento vchod zavřený.

Nechal nás ale podívat se kolem vstupu, což jsme si vyložili po svém a pěšky tam brousili po přilehlých cestách další dvě hodiny. Úsvit mě trochu zklamal, protože si ptáci přispali, ale o něco později začal koncert a bylo jich tam mraky. Konečně jsme viděli nějaké datly, a to rovnou žluté s kropenatým břichem, z těch jsem měla největší radost. I Ebříci si ke své radosti našli spoustu nových ptáků, kteří byli většinou malí a hnědí nebo šedí a pro mě nezajímaví. Moc se mi líbil jacamar alias leskovec, což je takovej hodně přerostlej kolibřík živící se hmyzem, a taky tam úchvatně zpívali blackbirdi (vlhovci), malí černí ptáci, kteří mně připomínali maličké havrany.

(Ty anglické názvy tu nechávám kvůli sobě, abych věděla, o čem píšu, protože Ebříci české názvy nepoužívají, takže je neznám. Na iNáči mi to po výletech přináší mnohé zmatení i zábavné chvíle.)

Před vstupem do parku Emas - emas jsou ti nanduové, kteří tu žijí

Touláme se kolem

Termitiště na savaně
(fotila Ivana)

Leskovec neotropický (jacamar)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Zde možnost srovnání s kolibříkem vlaštovčím
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Datli campoví
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Tukan obrovský
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Mravenčík zebrovitý
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A ještě nádherní malincí tyranovci bělořití, kterých tam byla spousta
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Dál jsme popojeli k jižnímu vchodu, který měl být podle pána od severního vstupu otevřený, a zjistili, že ne. Park měl otevřeno od středy do neděle - a bylo úterý...

Jižní pán, jménem Kennedy, ovšem uměl anglicky a dal nám naději na další průběh, protože nám vyložil, kde se můžeme pohybovat bez guida, že tam můžeme i spotlightovat a že camp se sice ještě rekonstruuje, ale přespat v něm můžeme. Long story short, asi hodinu poté, co nám ukázal cesty přístupné bez guida a camp a nám se to všechno zalíbilo, se vrátil s tím, že mluvil se šéfem a že spotlightovat nemůžeme nikde a spát v campu taky ne, protože není hotovej. Ach jo.

Jedno z mála pozitiv bylo, že jsme v domku u vchodu, ve kterém byly vystavené vycpané sraženiny, našli nejen výrečka, který se na trámu choulil a vypadal nesmírně roztomile, ale taky nový druh netopýra.

Prošli jsme si aspoň hezkou stezku u řeky (ani jedna vydra) a pak si dali svačinu v altánu, kde se kolem nás seběhla spousta ptáků - seriema rudozobá, hoko žlutozobý, vlhovci chopi a sojky kadeřavé - a hrozně se snažili získat drobky od naší svačiny. Seriema vypadala, že jestli se na moment podívám jinam, vyklovne mi zbytek housky z ruky.

U řeky jsme nezapomněli prohlédnout most zespodu, ale byl netopýrůprostý

Na téhle řece se dá i raftovat, průměrná hloubka je prý čtyři metry

Čas na svačinu
(fotila Ivana)

A ještě videíčko z altánu. Pointu nemá, ale ti ptáci jsou skvělí.

(Ostýchavost jim celkově byla cizí...)

Po přehodnocení plánů jsme se dojeli ubytovat do nejbližšího města do náhodného motelu (Pousada das Emas) a vrátili se bez věcí, nepříliš nadšení, ale přesto rozhodnutí si vzít guida, se kterým jsme nejenže mohli spotlightovat, ale dokonce i do dalších částí parku za řekou.

Vyzvednout jsme ho měli v šest, a tak jsme ještě měli čas si projet otevřené části, (poté, co jsme si sami zvedli závoru, protože tam při našem příjezdu nikdo nebyl,) což nepřineslo mnoho zajímavého - snažili jsme se vyfotit maličké černé ptáky (ptáčky. ptáčíčky.) ve vysoké trávě, kteří si sedali přímo na stébla a nijak zvlášť s nimi nepohybovali - naopak se s nimi ta tráva dost houpala ve větru, a taky jsme potkali skupinu pěti datlů campových na jednom suchém stromě. Ti byli nádherní, se žlutou hlavou a kropenatým břichem.

Na Trojúhelníku, jak jsme nazvali ten kus stezek, kam se smí i bez guida, jsme strávili hodinu a půl.

Na Trojúhelníku

Krajina byla dokonalým kontrastem Pantanalu

Po krajích cest byly ve svislých hliněných stěnách díry, tak jsme zkoumali, jak jsou hluboké - další den jsme do takových viděli zabíhat pásovce. Vedly kousek rovně a pak se lámaly nahoru, takže to něčí nory asi skutečně byly. Tohle místo, co je na fotce, (a spousta dalších jemu podobná,) ovšem byla odvodňovací jáma na spádnici cesty (jakože tenhle vybagrovaný kus vedl z kopce rovně, zatímco cesta uhýbala do strany), takže mohly být za období dešťů pod vodou, takže těžko říct.
(fotila Ivana)

U brány jsme pak naložili do auta guida, který se ukázal být tichým společníkem (za celou dobu řekl nahlas jen "a la derecha", "a la izquierda", "maned wolf" a "pigs"), a podle jeho pokynů vyrazili... znovu na Trojúhelník.

Zklamání z toho, že hned nejedeme do bez guida nepřístupných částí parku, se vytratilo asi po dvou minutách, kdy nám přes cestu přeběhl pes hřivnatý. Byl úchvatný, s absurdně dlouhýma nohama a tmavým hřbetem, a trochu připomínal hyenu. Nestihli jsme ho vyfotit, a když jsme ho (nejspíš) zahlédli ještě jednou o hodně později, tak taky ne. (Jsme si mysleli, jenže pak jsme ho na fotce našli, tadá!)

Trvalo dalších asi pět minut, než guide zahlásil "pigs". Prasata byla hodně daleko a nejprve jsme vůbec nechápali, na co ukazuje, ale byla tam, pekari, a ta vyfocená máme, protože jich přes cestu přebíhalo asi padesát, a některá se pak i vracela, takže nás jejich pozorování málem i stihlo znudit.

Soumrak na Trojúhelníku
(fotila Ivana)

Tohle je naše, ehm, vysoce umělecká fotka psa hřivnatého (alias maned wolfa). Jestli chcete vidět, jak doopravdy vypadá, tak si klikněte na iNáč nebo skočte do pražského Národního muzea, kde ho mají vycpaného v neotropické sekci.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Tady nám přes cestu přebíhá padesátihlavé stádo prasat - takže jako v lesích za Prahou
(fotili Ebříci)

To je jeden z nich - pekari bělobradý
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A ještě pekariové naživo

To byl hodně optimistický začátek, který nastolil velká očekávání, a ta nebyla naplněna. Sice jsme pak zamířili do zakázaných území parku, ale tam se většinu času jelo krajinou s vysokou trávou, kde se pořádně nedalo spotlightovat ani pulsarovat a kde jsme neviděli vůbec nic.

Teda, vlastně, viděli jsme lelka.  A co víc, sovu. Sovy. Burrowig owls, sýčky králičí. Těch bylo třeba k padesáti a pro mě jako řidiče obstarávali zábavu většinu cesty, protože seděli po jednom na cestě a nebáli se, takže několikrát jsme je museli fyzicky vyplašit, abych je nepřejela. Dost často taky popolétli jen pár desítek metrů a sedli si na tu cestu zase, což znám od lelků, ale u sov bych to nečekala. Byli roztomilí - asi tak do dvacátého setkání. Někteří mi později ještě rozčileně nadávali, když jsem je z té cesty vyháněla.

Lelci jsou skvělí v tom, že se ani z dálky nedají splést
(fotili Ebříci)

Dost mě překvapilo, že jsme v Brazílii viděli lelků čtyři druhy, protože mi všichni přišli dost podobní. Tohle je lelek šedočelý.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A tady to je: řidičovo trauma. Burrowing owl, sýček králičí.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

V druhé půlce výletu mi hrozně začaly padat oči a musela jsem předat volant Honzovi, protože už jsem skoro nevnímala, kam jedu. Myslím, že ta kombinace řízení a spotlightování jak cesty, tak čelovkou okolí pro mě byla hodně náročná.

Protože se mi chtělo spát, pustila jsem dopředu na spolujezdce Ivanu s pulsarem a sama zalezla dozadu, kde jsem se ještě nějakou dobu snažila spotlightovat aspoň na přehledných místech, ale brzy jsem narazila na další problém: venku bylo deset stupňů a při všech otevřených oknech jsem strašně mrzla, takže jsem pak už nebyla ani schopná mít vystrčenou ruku s čelovkou ven. Takže jsem zavřela, přehodila přes sebe ebří spacák, který zůstal v kufru, a propadla se do hibernace na hranici mezi bdělostí a klimbáním.

O moc jsem nepřišla, Ivana s Honzou u rekonstruovaného parku našli akorát dalšího maikonga, kterých jsme našli mraky na Transpantaneiře, a jinak nic.

Guida jsme odevzdali zpátky k bráně a ještě chvíli hledali zvířata kolem parku zvenku, což bylo úspěšnější než celá guidovaná šaráda: nejprve Ivana pulsarem našla pekari, pak tapíra, pak spícího kolibříka, pak jelence a nakonec myš na stromě.

Pekari páskovaný... asi. Aspoň to tvrdí uruqayská studentka přírodovědy z iNaturalistu, ta to musí vědět. My bychom ho nejspíš nezvládli rozlišit od bělobradého - viz předchozí stádo...
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Jelenec bahenní
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Stromová myš
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A protože nemáme fotku tapíra, tak aspoň další z desítek maikongů, které jsme v Brazílii viděli
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Do hotelu jsme se vrátili po půlnoci. Když Honza objednával ubytování, dohodl se s nimi, že jim před bránou zavolá na Whatsapp, aby nám ji otevřeli, (v celém městě nemělo Vivo signál, tak nemohl volat na telefon, ale jejich wifi sahala až ven,) ale nebylo to potřeba, bylo otevřeno.

Já ihned zapadla do horké sprchy, protože jsem byla strašlivě promrzlá, a pak do spacáku, protože v pokoji zůstala běžet klimatizace nastavená na třiadvacet stupňů, což reálně mohlo být tak patnáct.

Ty dlouhé dny (zase od půl páté do půl jedné) jsem prostě moc nezvládala.

To, v čem jsme spali v Pousada das Emas, nebyl pokoj, ale kobka - neměli jsme žádná okna. Pro mě fajn, dokázala jsem spát až do půl osmé, ale Honzovi se tam moc nelíbilo, protože se tam ráno ozývaly nějaké rány. Zase jsme díky tomu stihli konec snídaně, kde výběr jídla nebyl nijak zářný, ale aspoň měli neoslazené kafe, což byla rarita.

Pak jsme se sbalili a ještě naposledy vyrazili na Trojúhelník, kde jsme vyfotili další datly a nového šedého ptáka, a pak už jsme vyrazili dál.

Závěrem si z Parque das Emas dáme jednoho ema - nandu pampového
(fotili Ebříci, iNaturalist)

(Všechna pozorování zvířat z téhle části výletu najdete ZDE.)

předchozí     -     následující