29. den: Leh → Korzok
30. den: Korzok → Gyama Barma
31. den: Gyama Barma → pod sedlem Gyama La
32. den: pod sedlem Gyama La → Shemra
33. den: Shemra → Pang
Jezero Tso Moriri bylo na první pohled obrovské, světle modré a do okolní pouště se absolutně nehodilo. A bylo nádherné.
Tso Moriri u Korzoku
Džíp nás odvezl do vesnice Korzok, kde jsme cestu zahájili návštěvou tea tentu, tradice se nesmějí porušovat, za cestu snad nebyl jediný, který bychom vynechali.
Venku mezitím silně a poměrně dlouho pršelo. Měli jsme tak alespoň nejen čas si přebalit batohy a pofilosofovat, co s thangkami, aby přežily trek, ale taky zjistit, že nám pohory od vodních hrátek v Shillakong Togpo sice už uschly, ale minimálně o číslo se scvrkly a ztvrdly. Po dni se naštěstí zase rozšláply bez dalších následků.
Krajina tu měla úplně jiný ráz. Kolem nás se rozprostíraly obrovské hlinité pláně jen ojediněle porostlé trávou a kolem nich nebyly hory, ale kulaté kopce. Sníh na nich byl pečlivě cukrován podle vrstevnice.
Pláně, pláně, pláně
Potkali jsme dudka. Stál na zemi a trpělivě se nechával fotit, dokud nás to bavilo.
Taky jsme potkali kluky na oslech. Dohnali nás s velkým povykem a jestli se nechceme svézt. Se Zuzkou nejsme žádné bábovky (a kromě toho jsme z osla dosáhly nohama na zem), nasedly jsme, kluci oslíky plácli a už jsme jely. Nejprve klusem, pak cvalem, Zuzka spadla záhy, já vítězně vytrvala.
Juch!
Oslíci to brali stoicky a nijak neprotestovali
Jedu!
Jak se jezdí na oslu (filmoval, radil a komentoval Honza)
Utábořili jsme se, když jsme zjistili, že potok, podél kterého jsme šli, je už dobu vyschlý, a čtyři šli pro vodu níž, dva jsme mezitím stavěli stany.
Když mají všichni průjem a kolem jsou jen a pouze pláně, zdá se, že se stmívá příliš pozdě. Za světla to bylo za kopeček čtvrt hodiny cesty.
Ráno nás vzbudilo hlasité hřmění a déšť. Bylo slyšet, jak Ondra pobíhá venku a sklízí věci od vaření, a pak jsme znovu upadli do mrákot.
Po posunutém budíčku bylo ale příjemně pod mrakem a nepršelo.
Tábořiště večer
Sedlo Yalung Nyau La (5430m) se zvedalo hned za naším tábořištěm (4700m) a nebylo nijak prudké, přesto se po obžerství a flákání v Lehu nešlo nijak dobře.
Jak jsme stoupali, za kopcem vykouklo Tso Moriri, které jsme zatím viděli jen skrz déšť v Korzoku, a postupně se vynořovalo celé. Krajina kolem něj vypadalo jako namalovaná, zelená, zvlněná a plastická.
Na sedle byla tradičně spousta modlitebních praporků a kamenných mužíčků. Tak krásná výzdoba sedel mi bude jinde chybět.
Na sedlo
Tso Moriri
Pauza na výhled
Společná na sedle
Ze sedla jsme jsme sešli k říčce, podél které jsme pokračovali ztečí na sedlo Kostce La (5380m).
Ačkoliv jsme už nějaká ta pětitisícová sedla dobyli, v pěti tisících jsme doteď vlastně nechodili - a bylo to znát. Dýchalo se mizerně, plíce se tlačily na srdce, svaly bolely a tělo bylo unavené.
Ale ta krajina, ta krajina!
Hory na nás občas vykoukly zpoza kopců, zamávaly a zase se schovaly
Když se potok rozlil do spousty menších, širších a mělčích a začalo být jasné, že nás čeká brod, přišlo i špatné počasí. Když už, tak abychom si to užili se vší parádou.
Ochladilo se a hřmělo, i když blesky vidět nebyly, a padaly kroupy. Nebyly velké, ale foukal vítr a strašně to bolelo do rukou a do obličeje, obětovala jsem svoje rukavice, aby promokly, ale byla jsem alespoň schopná udržet hůlky. Přes obličej jsem si udělala mafiánskou masku z šátku, přes kterou se ale zase dýchalo ještě hůř než předtím, a to bylo obrovské dilema, jestli si ji nechat, nebo ne.
Brodit se nám v tomhle počasí skutečně nechtělo. Honza a Jirka nakonec potok přeskočili, my si netroufali. Nakonec Honza skákal s dalšími třemi batohy, bez nich se už skákalo dobře.
Spadla kroupa do kraje, hraj si s ní, než roztaje. Kroupami zbělalo všechno.
Nomádská pasačka krav nám poradila, které sedlo je Kostce La, a pak už jsme se ploužili nahoru.
Zima přetrvávala, na rukou jsem měla místo mokrých rukavic suché ponožky, hůlky jdou držet i bez vratiprstu. Courala jsem se vzadu s Lukášem, průjem dělal své a tentokrát jsem na tom byla tak, že moje hrdost skoro ani nepípla, když se po době čekání Zuzka vepředu zvedla a vrátila se, aby mi k místu, kde čekali, vzala bágl.
Ohlédnutí při stoupání na Kostce La
Ze sedla už to byl jen kousek skopce k řece, kde jsme na plácku vedle vody postavili stany. Vařili jsme v Lehu kupovaná předvařená kolínka se sýrovou omáčkou, byla to místní značka, tuším Knorr nebo Maggi, a byla to děsná bašta. Blížil se ukrutný slejvák, poslední porci jsem dovářela už v předsíňce stanu a když jsem potom vykoukla ven, skrz dešťovou clonu byl vidět neuvěřitelný růžovo žluto mlhavý západ slunce. Do toho hřmělo a létaly blesky.
To už totiž asi nejsme v Ladaku, kde nikdy neprší, jsme si říkali. Ani zpětně se tomu ale nejde smát.
V noci lehce sněžilo a byla zima. Při noční procházce jsem omylem vzbudila Honzu, který předvedl, že se jako doktor věnuje nemocným ve dne v noci a odborné rady poskytuje na počkání.
"Kdo je to?" slyšela jsem zvuk zipu od stanu.
"Já," odpověděla jsem neochotně.
"Zvracela jsi?"
"Jo," čekala jsem nějakou radu, doporučení prášku nebo nabídku revolveru, protože mi bylo pěkně šoufl.
"Hm... tak dobrou noc."
Poslušně jsem si vzala lékařské doporučení k srdci a do rána jsem spala jako dudek.
:)
Stany večer
Stany ráno
Velryba není konstruovaná na sníh. (A já to Lukášovi říkala, když ten stan kupoval. Ale ne, on si toho Jurka nekoupil, tak tady to má!) Nohy nám ráno přimáčkl stan zatížený sněhem k zemi, napadlo asi pět čísel.
Dneska jsme měli lézt na tu šestitisícovku?
Ráno
Balení na sněhu
Po zasněžené pláni jsme se vydali vstříc sedlu Gyama La (5830m) a bezejmenné hoře vedle něj (6030m), mohli jsme jen hádat, co z hřebene před námi to vlastně je. Buzola se chovala poněkud promiskuitně, ohlédla se za každým směrem, co jich kolem nás bylo, a sever tak určoval Ondra podle stínu hůlek, hodinek a znalosti zeměpisné šířky.
Výsledek hlasování "o naše sedlo" se nám moc nelíbil, bylo zasněžené, nahoře mělo převisy a cestičky tam nevedly.
Sedlo na dohled, je to to vlevo
Cesta po pláni nebyla tak idylická, jak by se mohlo zdát
Cesta plání byla pěkně kýčovitá, kvůli sněhu bylo všechno černobílé a mraky a voda se stříbrně leskly ve smažícím slunci. Viděli jsme turisty jdoucí z úplně jiného sedla proti nám a taky kyangy, zdejší divoké osly, kteří jsou i zde vzácní.
Taky se dýchalo mizerně a šlo se mi špatně, to by bylo, aby mně pořád něco nebylo.
Ohlédnutí
Jdeme dál
Jak jak jak
(podle větného vzorce "pes jak kráva")
Rada starších nakonec rozhodla, že zakempujeme na posledním rovném místě pod sedlem a nahoru polezeme až další den.
(Kdyby totiž rada starších odhlasovala okamžitý přechod, museli by pak vysvětlovat mým rodičům, kde mají hledat moje ostatky.)
Odpoledne střídavě pršelo a sněžilo, takže bychom byli na sedle stejně dost marní, spláchlo by nás to dolů.
V noci byla zima, vlhko, za kopci hřmělo a černočernou tmu prosvětlovalo fialové plazma blesků.
Aklimatizační noc pomohla, další den se dýchalo mnohem líp.
První kilometr jsme šli ještě po podmáčené drobné suti jen do mírného kopce, až dál se začal terén nepříjemně zvedat. Podle neexistence cesty a sesouvání půdy, kamkoliv jsme stoupli, lze poměrně s jistotou odhadnout, že je Gyama La dalším ze sedel, které jsme letos prošli jako první.
To nám to krásně přibývá.
Od tábořiště nahoru
Vstříc převislému hřebínku
Nad námi, strašně vysoko, byl vidět hřeben od sedla na naši bezejmennou šestitisícovku, kterou jsme všichni toužili zdolat, a po celé délce hřebenu byly obrovské sněhové převisy.
Kudy nahoru?
Zvažovali jsme to vzít šturmem na šestitisícovku, která na sobě měla místo sněhových převisů skálu, po které by to možná projít šlo. Ale lézt s batohy v šesti tisících o dvě stě metrů výš, než je nutné, bylo nad naše fyzické i psychické síly.
Nakonec na jedné z pauz Ondra odhodil batoh a vydal se převisy prozkoumat. Zjistil, že jsou u sedla sněhová pole průchozí, a tak jsme dobyli naše nejvyšší sedlo, Gyama La, 5830 m. n. m.
Nahoře nebyly praporky, jen kamenná mohyla a mohutné rohy, ukrutný vítr a zima.
Stáli jsme tam v kroužku, obklopovala nás řídká mlha a valily se na nás husté mraky. Nikdo to nechtěl říct. Padl návrh postavit stan a počkat v něm, dokud se počasí nezlepší natolik, abychom mohli na naši šestitisícovku. Museli jsme na ni jít. Chtěli jsme na ni. Toužili jsme po ní. Byla naše, my si ji v mapě našli a přijali ji jako důstojnou náhradu místo Stok Kangri u Lehu. Šest tisíc! Nemohli jsme zůstat dvě stě metrů pod vrcholem, zvláště, když jsme byli plní sil a elánu!
Za tři minuty mlčení jsme strašně promrzli a řešení nepřicházelo.
Kdybychom postavili stan, neutekli bychom, kdyby přišla bouřka. Bez stanu bychom tu nevydrželi ani deset minut. A počasí vypadalo hrozivě.
Mlčky mrzneme
To se na nás valilo
Ústup
Promluvil hlas rozumu a my ze sedla slezli. Nemůžeme tvrdit, že jsme byli v šesti tisících, a tenhle neúspěch patřil k tématům, které byly při hovoru absolutním tabu.
Protože jsme se o tři sta metrů níž ohlédli nad sebe a viděli, jak se naše Bezejmenná třpytí v paprsích slunce.
Sklesali jsme až k potoku, podél kterého jsme se vydali vstříc většímu potoku, který ústil do řeky Sumkhar Togpo, podél které jsme se měli vydat do Pangu.
Větší potok se rozhojňoval o přítoky, až jsme zjistili, že je nemožné ho přebrodit nebo přeskákat a že by se nám skutečně hodilo být na druhé straně. Hledání broditelného místa skončilo dohodou, že to necháme na další den.
Vařili jsme z nejkalnější vody, jakou jsem kdy pila. V nádobách po ní zůstávaly písečné šlemy a když se zvedla ze země láhev, víření písku ve vodě pěkně chrastilo.
Podél prvního z potoků
Zbytek dne a noci hřmělo a blýskalo.
Meteorologové by se tady vyřádili, za tenhle den se stihl vystřídat mráz, sníh, déšť, kroupy, prudké slunce i zataženo. Netrefit se předpovědí by byl vážně kumšt.
Ráno byla moc velká zima a nikomu se nechtělo brodit. Zavrhli jsme proto podle mapy lákavější cestu a vydali se vstříc Pangu po našem břehu.
Zpočátku byly planiny planinovité, procházeli jsme mezi jaky a všechno bylo neskutečně malebné.
Jediné, co nám chybělo ke štěstí (dost), byla voda. Bahno, ze kterého jsme vařili, se nikomu nabírat nechtělo a kdo ho měl, nechtělo se mu pít. Oba říční přítoky, přes které jsme šli, byly tmavohnědé. Trochu pomohlo, když se voda přelila z flašky do flašky, to potom už byla jen tmavě béžová.
Krajina
Kupředu
Potom přišly rygoly.
Ty první byly jen úsměvné, strouha pět nebo deset metrů hluboká je hezké přerušení monotónní placky.
Rygol s potokem Banna Chu byl hluboký sto metrů a dole se muselo brodit nebo skákat. Lézt nahoru bylo malé peklo, bylo hodně znát, že už jsme byli v horách dlouho a že byla naše těla celkově vyčerpaná.
Další rygol byl opět hluboký sto metrů a nám se už strašně nechtělo chodit z kopce a do kopce. Na jeho úbočí proti nám šli Indové s karavanou, zeptali jsme se jich na cestu na Pang a oni mávli rukou dolů k řece a svojí chatrnou angličtinou nás ještě ujistili, že "river is oukééééj."
Tak jsme rygolem sešli k oukéééj řece.
Náš rygol
Sumkhar Togpo byla široká řeka v nádherném údolí ohraničeném pískovcovými věžičkami a s příjemně zelenými břehy.
Po břehu se dobu dalo jít, pak se ale začal svažovat do řeky a trávu vystřídala sypká suť. Nebylo to tu už někdy?
Že tudy prošla karavana, jsme pochybovali, ale dvě stě nebo tři sta metrů zpátky nahoru se nám nikomu nechtělo.
Sypalo se to s námi. Když se se mnou utrhl hlinitý břeh, zachránily mě před koupáním jenom hůlky. Bylo to náročné a nejisté.
Po břehu
Řeka ukrajuje
Skály za řekou
Bylo jasné, že dojdeme do místa, kdy to po břehu už dál nepůjde, a když se tak stalo, poklidně jsme se rozhodli jít dál v sandálech řekou.
Musel to být obrázek pro bohy - šest lidí navlečených v mikinách, s pláštěnkami na batozích, s vykasanými kalhotami a v sandálech s ponožkami si to štráduje řečištěm sto padesát metrů širokým, voda nevoda.
Bylo to zvláštní. Při brodění má člověk vždycky záchytný bod na druhém břehu, který se nehýbe a kterého se může přichytit očima. My šli napodél a proto nic takového nebylo, voda se vlnila a oči po ní klouzaly; motala se z toho hlava a ztrácela se rovnováha.
Suchou nohou neprojdeme
Dál už jen mělčinami...
...i hloubkou.
Za zatáčkou se skálami, kvůli které jsme si tenhle kilometrový výšlap udělali, jsme vylezli zpátky na břeh a po dalších krásných planinkách a později suťovitých svazích se vydali k bílým flíčkům na obzoru.
Pang.
Jak magicky nám to znělo.
Manali a Leh spojuje silnice, na které Pang leží. Je uprostřed a proto slouží jako občerstvovací stanice pro autobusy i kamiony.
Těšili jsme se na otevřené restaurace, ve kterých bude sucho a teplo, těšili jsme se na pořádné jídlo, těšili jsme se na civilizaci, hory nás už udolaly. Ujišťovali jsme se o tom, co všechno si tam dáme a jak to bude skvělé. Ta vidina nás hnala vpřed.
Pang čekal jen a jen na nás.
Závěrečná rovinka
Pang!
(Další díl bude nejdříve 29. září. Na příkaz Evi jsem se rozhodla si ještě trošku zacestovat a dneska odlétám pro inspiraci na další cestopis do Norska.)
Všechny fotky fotili Ondra, Jirka, Lukáš a Honza, nebo aspoň jejich foťáky.