Altaj: Zatmění Slunce

Cesta z Moskvy dál: do Novosibirsku, Bijsku a Gornoaltajsku. Nějak se nám tam cestou přimotalo zatmění slunka, které jsme pozorovali mimo jiné i z okýnka jedoucího vlaku...

Po dni stráveném v Moskvě jsme se vydali dál, směrem do Novosibirsku. Jezdušce se nelíbily naše jízdenky tisknuté v Praze, ale šéf je schválil a tak nás dovnitř pustili. Ještě o chlup luxusnější, laděné do zelené, zkrátka třída 2+. Ve vagóně s námi jedou Australané, vedle kterých se cítíme jako děsné socky. Však taky při výstupu zjišťujeme, že za cenu, kterou jsme v Praze za tenhle lístek platili, by se v téhle třídě pomalu nemohl svézt ani jeden z nás. Ať žije chaos českých drah, my si to tu užili ;-)

Ve vlaku jsme strávili noc, den, noc a den.

Ráno nás probudili obědem. Asi po deseti otázkách, jestli je to fakt zadarmo, jsme si to vzali a přemýšleli, jestli nám to na konci opravdu nenaúčtují. Jedna jezduška nás přestala uznávat za hodné pohledu, byli jsme tam za naprosté exoty. Australani to měli jako vzrušující výlet a nahlas se bavili, co se jim asi stane v noci; abychom jim zajistili nějaké zážitky, k nástrojům jsme tam vřískali asi do dvou do rána.

Další den jsme šli s Klárou a Lukášem na exkurzi do jídelňáku, kde jsme si dali kafe. Na Lukáše se tu lepí pochybné existence a ten ožralý Rus tady nebyl výjimkou - že se budeme družit, že nám koupí vodku, proč že ji nechceme, jestli je Lukáš chlap, tak ať si dá vodku... děsivé. Odtáhl ho jeho kamarád, asi po dvaceti minutách. Zdrhli jsme nedlouho poté. 

V Novosibirsku jsme se s Australany zadarmo propašovali do nádražní haly (bez lístků se musí za vstup platit), kde jsme trávili noc. Hala je naprosto famózní, všechna nádraží, která jsme viděli, byla nádherná, a to i přesto, že byla převážně všechna tyrkysová.

Bude takhle jednou vypadat i pražský Hlavák?

Ráno jsem si ve stánku v hale našla krásný a praktický suvenýr za 10 rublů - pouzdro na pas s nápisem "russkij passport" a znakem Ruska.

V sedm ráno nastala neskutečná šaráda "jdou Češi, zapřete jim všechny lístky, které budou chtít". Ehm. Potřebovali jsme lístky na Bajkal a lístky do Moskvy - na Bajkal za dva týdny, až slezeme z Altaje, a do Moskvy na zpáteční cestu, abychom tam dorazili ideálně druhého.

Lístky na Bajkal došly pravděpodobně na měsíc dopředu. Byla to poněkud čára přes rozpočet, s tím nikdo nepočítal.

Zjevně nápad spojit zatmění Slunka a výlet na Bajkal mělo lidí víc... Nicméně při snaze koupit si lístky do Moskvy nám tvrdili, že se dají kupovat jen dva dny předem. Proč jsou na Bajkal vyprodané takhle brzo nebyl schopen vysvětlit nikdo.

O dvě hodiny později jsme nebyli daleci tomu, abychom se na svět usmívali přiblblým úsměvem a nenápadně maskovali slintání, ale v kapse jsme měli lístky do Moskvy.

Odebrali jsme se na MHD vlakové nádraží, zasprintovali si na vlak, který jel na Obskoe More...a tam jsme přišli k moři.

A kdy vy jste naposledy byli u moře? Sladkého?

Dobře, na písčité pláži se válely hromady odpadků, ale slunko, vlny a voda za obzor vykonají své. Opět jsem pozorovala zatmění slunce u moře, byť jen u přehrady na Obu.

Koupání, mytí, relax. Koupání na Sibiři? 25°C ve stínu, na slunku o deset víc. Mráz.

Jediné, co nás trápilo, bylo, že zatmění určitě zaspíme, neb se naše místečko okamžitě změnilo v poleh zdechlin, ale nakonec někdo z nás zbylé spáče probudil a tak jsme byli vzhůru po celou tu dobu.

Všichni upřeně hledí na oblohu...

Začátek byl ve 14:46, totalita začínala v 15:45 a výstup si nepamatuji, to vše v moskevském čase. Na nebi pluly před zatměním beránky, slunko se střídavě schovávalo. Na zatmění se obloha zcela pročistila, nikde nejmenší poskvrnka.

Náladovka

Slunko se začalo ukusovat zprava, pláž byla plná lidí. Po hodině nastala totalita. Setmělo se zcela nepřirozeným světlem, (na obzoru začaly létat rachejtle,) klasický výjev z pohledů byl náhle přímo nad námi na obloze, koróna byla poměrně malá na to, jakou jsem ji čekala... ale byla to paráda.

Zažili jsme totalitu v Rusku! ;-)

Atmosféra je při zatmění naprosto nepřekonatelná a hlavně
jindy neopakovatelná

Nedlouho po totalitě jsme utekli na vlak, na který jsme trošičku zapomněli.

Procházejí-li při zatmění paprsky slunce přes hustou síť nebo třeba větve stromů,
vidíme na zemi obraz aktuální fáze zatmění - zde tedy dorůstající srpečky

Z Novosibirsku jsme jeli dobytčákem, tedy třetí třídou, která se vyznačuje uspořádáním open air. Nespali jsme mnoho, neměli jsme dobrý pocit z toho, že tam máme volně věci a kdokoliv může cokoliv bez námahy ukrást.

V Bijsku jsme byli následujícího rána. Vyřešili jsme lístky nazpátek (ještě o třídu horší. Co to bude? Stoj o jedné noze se zavazadly na hlavě?) a vyrazili na autobus do Gornoaltajsku.

Gornoaltajsk je hlavním městem Altaje. Pakliže nás v moskevském metru překvapila výzdoba plná rudých hvězd a zemědělského nářadí, nebylo to nic proti tomu, že hlavní třída v Gornoaltajsku se jmenuje Kommunističeskij prospekt a druhá největší ulice Leninova.

Přijeli jsme v sobotu a potřebovali se zaregistrovat, jak je třeba hned po příjezdu do Ruska (nebo tam, kam člověk může doložit cestu lístky). Ovir jsme hledali dlouho - nápadný není - a kdo by byl řekl, že bude mít o víkendu zavřeno.

Ovir

Trávili jsme čas do pondělí jak se dalo, jedli pelmeně a testovali postupně všechny kavárny, které zde byly. Náš čas byl veselý a bylo to nejen tím, že zde roste plevelně technické konopí.

Pelmeně k večeři

Hihi 8-))

Takové... nasládlé...

V pondělí jsme se zaregistrovali. Protože jsme se málo družili, museli jsme si na to povolat firmu - je nutné, aby cizince registroval někdo z místních.

Zarazila nás ale dost nepříjemná zpráva: novinkou pro letošní rok je hlídání pohraniční oblasti. Altaj sousedí s Kazachstánem, Čínou a Mongolskem a někomu připadalo jako výborný nápad zavést bumážky, tedy propustky právě do této oblasti. Na bumážky se čeká 10 dní a bez ní tam nesmíme.

Paní nás ale ujistila, že checkpoint je v Ust-Koksa a když se mu vyhneme, máme vystaráno. Bez Bajkalu jsme nicméně měli času dost, abychom trochu pozměnili trasu, rozhodli jsme se tedy dojet do Ini a potom jít pěšky do Ťunguru, kam se obvykle jezdí právě přes Ust-Koksa.

Původně jsme chtěli jet přes Ust-Koksa po červené čáře, z Ťunguru jít do Kučerlinského údolí a přes sedlo
do Akkemského.Nakonec jsme dojeli po oranžové do Ini a obě údolí navštívili po vytečkovaných čarách

Do Ini jsme vyráželi v úterý.

Pokračování

Tento článek byl v upravené podobě se souhlasem uveřejněn na serveru Velehory.cz.