Altaj: Podél Katuně

19. září 2008 | 12.00 |
blog › 
Altaj: Podél Katuně

O cestě podél řeky Katuně, setkání s pohraniční stráží a přemítání o stravovacích zvycích rosomáků. Socky na cestách poprvé.

Vysadili nás za Iňou přímo u mostu přes Katuni, podél které nás čekala následujících pět dní cesta. V maršrutce jsme byli varonáni před jakýmsi iňagangem, ihned jsme tedy nahodili batohy a šli ještě kus za most, než jsme udělali první pauzu. Vedro bylo zničující, nebyl tedy důvod nezůstat ve stínu a aspoň nechat uschnout rozhozené stany.

rusko301
Na Altaji mají naprosto báječné mosty! ;-)

Když přijel chlápek na motorce, všichni jsme byli hluboce přesvědčení, že každý, kdo nás tu nezabije hned, nás okrade a zabije později, proto jsme se tvářili na otázky, kam jdeme, velmi nechápavě. Nakonec to zjevně vzdal, máchl rukou směrem k mostu, přes který jsme šli, prohlásil, že tam je voda, a odjel.

Došli jsme potom ještě kus dál, po malé stezce pak slezli z pláně dolů k zatáčce řeky a utábořili se s tichým souhlasem dvou krav, které odešly během večeře. Zůstala tam jen jedna usmívající se vybělená kraví lebka a společensky nepřijatelně páchnoucí zadní běhy, které ještě vybělené rozhodně nebyly.

Voda byla ledová, umytí bylo možné jen s maximálním sebezapřením, nikdo by mě ale nedonutil ponořit se celou. Ke všemu tomu přihlížela spousta děsně ukecaných syslů. Člověk by skoro přísahal, že se mu smějí pod vousky!

rusko306
Jedna malá ukecaná bestijka :-)

Na břeh vyplavené dřevo krásně hořelo, obloha byla jasná a meťasy létaly jedna radost. Ke slovu přišly i hudební nástroje a vše bylo završeno Klářinou "Ja dienki prepil v bare", po které se už prostě nedalo dělat nic jiného, než jít spát.

rusko307
U ohně

Probudilo nás vedro a vyráželi jsme až po poledni. Byl neskutečný pařák, zatím jsme ale byli ještě natolik okouzleni okolím, že jsme mu to byli ochotní odpustit.

Prošli jsme Iněgen, velmi malebnou vesničku, kde se v takřka shnilých domech skvěla eurookna a na střechách desítky satelitů a kterou protékalo několik potoků a naši cestu nejednou překřížila louže, která se nedala obejít ani přebrodit.

Až k Iněgenu byla veliká širá pláň, dál pokračovala překrásně zvlněná krajina a malé kopečky.

Cca hodinu před setměním jsme dorazili k rozdvojení cesty, po které jsme zatím šli. Doleva klesala dost ostře ke Katuni, doprava vedla kamsi do hor. Mapa nesouhlasila ani s jednou z nich a tak jsme nejdřív vyzkoušeli tu k řece. Klesala dost ostře a protože jsme nechtěli ztrácet metry, zkusili jsme cestu vpravo. Došli jsme až na její konec a ještě kousek dál, když jsme tedy potom po té levé slezli až k řece, místo na spaní jsme hledali už potmě.

rusko303

rusko304

rusko305

rusko308

rusko309

rusko310
Soutok Katuně s Argutem - Argut je jako správná
ledovcová říčka úplně bílý

Vyráželi jsme opět docela pozdě. Snídali jsme až u prvního potoku, který jsme potkali. K dalšímu jsme se trousili tak nějak samostatně, dorazily jsme první s Klárou a tak se stačily vykoupat, ještě než ostatní přišli. Vyrážely jsme tedy dál o něco dřív - když jde člověk sám, lépe si vychutná okolí, přírodu i atmosféru.
Potkáváme tu lidi stejnou měrou jako volně se pasoucí koně nebo dobytek.
Planiny, kopce, hory, břízky, vedro, sluníčko, modrá stužka Katuně pod námi, tři muži v maskáčích, ohlušující cvrkání sarančat, vůně trávy... V maskáčích a se samopaly?

Že ani jedna neumíme rusky jsme se dohodly ve vteřině. Pohraničníci nám zkontrolovali pasy, oznámili, že nemáme bumážky, my se tvářily nechápavě, oni ať jdeme do stínu a tam že počkáme na náš zbytek.
Jenže ostatní nešli. Hlavou se nám míhalo všeliccos: od toho, že nevíme, co s námi pohraničníci chtějí dělat, až po to, že by nás sakra zajímalo, co se stalo s ostatními.

Nakonec jsme s nimi šly až k potůčku, což nebylo o moc dál, a tam že s nimi zůstaneme přes noc, oni zavolají na základnu a potom uvidíme. Ostatní nikde.

Vysílačka zjevně pamatovala víc než kdokoliv z nás a odmítla se nechat zprovoznit. Signál na mobil jsme neměli už několikátý den.
Zatímco si oni stavěli stan, my se začaly ládovat suchým chlebem. Naše stany měli kluci a před pohraničníky se nám jídlo nechtělo příliš řešit. Netušily jsme ale, že to pro ně bude povel postarat se o socky na cestách - především zrušili staré ohniště a přesunuli ho přímo před nás, tj. asi o dva metry vedle starého. Potom na karimatku vyvalili proviant na týden a ať si posloužíme. Přitom se dva z nich představili - Ivan a Žeňa.
Všichni jsme se za družného česko-ruského hovoru cpali česnekovým špekem, vojenskou kaší, paštikama, rybičkama, perníčky, solenou slunečnicí a bombóny, posléze jsme ještě zapíjeli vodkou. Rusové mají panáky o hodně větší než my... ačkoliv jim to zjevně nedělalo problémy. Vodku zapíjeli perlivou vodou, zajímavý zvyk.
Vybídli nás, že budeme mít jazykový koutek. Po úvodních slovech jako hrneček nebo lžíce došlo i na Ivanův dotaz - že mu někdo řekl, že je kurva, a co to znamená. Klára, bývalá učitelka, se dala do vysvětlování. Jako jeden význam vysvětlila, že je to "ženština za dienki" a druhý význam, vztahující se na Ivana, popsala jako svininu a doprovodila to ukázáním na paštiku. Co si z toho Ivan vybral opravdu netuším.
Potom došlo na Klářinu kytárku. Ta věc ještě nezmokla dost na to, aby se dala rozumně naladit, a naše výkony byly tedy poněkud... slabší. Po Nikdy nic nebylo si řekli o nějakou národní a dostalo se jim tedy Mezi horami. Jako bonus Klára přidala Pytlíku, vrať se mi, po kteréžto bombě radši Rusové pustili americké a ruské písničky z mobilu.
Toliko k družení.

Padla tma, rozhovor vázl. Kde jsou kruci ostatní?! Vymyslely jsme hodně teorií a ani jedna z nich se nám nezamlouvala:

a) někdo si zlomil nohu
               x vyslali by pro nás posla

b) někdo si zlomil ruku
               x to nezabraňuje chůzi a do Ťunguru, kam směřujeme, je to už blíž

c) zadržela je jiná pohraniční stráž
               x to bychom ji potkaly taky

d) šli špatně
               x dle našich pohraničníků není kudy jinudy jít

e) někdo něco a posel si cestou k nám zlomil nohu
               x NE!

f) všechny rozsápal rosomák
               x že by?

g) chtěli si z nás vystřelit a přespali u potoka, kde jsme se trhly
               x kéž by... zabiju je!

V noci jsem se vzbudila asi pětkrát. Jsem optimista a v hloubi jsem nevěřila, že by se někomu něco mohlo stát... jenže ještě hlouběji mi nějaký hlásek našeptával "a co když jo?" Těžko říct, kdy jsem měla o někoho takový strach. Dost na tom, že jsme neměly žádné vysvětlení, které by dávalo smysl.

Ráno se Ivan přišel zeptat, co s námi. Asi by nás i pustil dál, když nefungovala ta vysílačka, nicméně my jsme poděkovaly za všechno a začaly se vracet zpátky, abychom našly ostatní.

Cesta uběhla neskutečně rychle, zčásti ještě díky příjemnému rannímu chládku. Klára si v houští na jednom kopci, kde chytala signál na mobil, popovídala s medvěděm, jinak jsme většinou mlčely. Otázka, co se mohlo stát, nám vrtala hlavou bez ustání.
Opravdu jsem čekala, že je u potoka najdeme spící. Když tam bylo prázdno, začala jsem se cítit bezradně. Zoufalství došlo tak daleko, že jsme tam dokonce prohledaly zem, jestli tam nebudou stopy od krve, že si tam třeba někdo mohl rozříznout chodidlo o střep a že by se vrátili. Nic.
Roztáhly jsme si karimatky, že počkáme do večera a kdyby nic, Klára vyleze s mobilem na jednu z těch vysokých hor, co se tyčí nad námi, a zkusí rozeslat SMSky.

Asi po dvou hodinách dorazila Petra s Ondrou. Správná varianta nakonec byla "jiná cesta".
Už potřetí jsme absolvovali tu samou cestu, oni odbočili jinam jen pár set metrů předtím, než jsme potkaly pohraničníky. Nutno dodat, že na jejich cestě žádní nebyli.

rusko311

rusko312

rusko313

rusko314

rusko315

Bylo vedro, bágl byl těžký a vedli nás dva lidi, kteří šli bez zátěže. Výsledkem bylo, že jsem málem pošla a na nohou se mi utvořila první vrstva puchýřů.
Vedro.
...
Vedro.
Nakonec jsme dorazili na pěkné místo u Katuně, přímo naproti Akkemskému údolí. K večeři byly halušky, aspoň nějaká odměna za dnešní pochody.
Západ slunce zbarvil celou oblohu a měsíc se zrcadlil v řece, dokud nezapadl. Voda hučela a bylo nám všem krásně.

rusko317
Příprava halušek

rusko316
Soutok Akkemu a Katuně - Ak-Kem je altajsky "Bílá říčka"

rusko318

rusko319

Pokračování

Tento článek byl v upravené podobě se souhlasem uveřejněn na serveru Velehory.cz.
Setkání s pohraničníky popsané v tomto dílu je v upravené formě zveřejněno na serveru Nenuďtese.cz.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Altaj: Podél Katuně sargo 21. 09. 2008 - 13:06
RE: Altaj: Podél Katuně eithne 22. 09. 2008 - 00:57
RE: Altaj: Podél Katuně chachina 03. 10. 2008 - 21:52