Altaj: Vlaky, vlaky, Moskva.

O tom, jak se cestuje vlakem, kam ve skutečnosti vede transsibiřská magistrála, že v zatáčkách není vhodné prát prádlo a kde se v Moskvě dobře najíst.

Budíček na nádraží je v půl sedmé. V tu dobu policajt obejde všechny spáče, probudí je a snaží se je posadit do společensky přijatelné polohy. Prostě mě nenechal mít nohy na sedadle.

Východ slunce před nádražím byl pojatý velmi moderně-rusky. Stojí tam totiž hotel, který na sobě sice má tradiční kopule a kopulky, ale je celý ze skla, které hoří odlesky ze slunce. Velmi, velmi ruské.

Lístky na vlak byly už bohužel víceméně rozprodané, když jsme je kupovali; měli jsme je sice do jednoho vagónu, ale všechna místa byla nahoře a byli jsme roztahaní po celém vagónu.

Pode mnou byla velmi nesympatická slečna, která mě asi po deseti minutách vyhodila ze sedadla, že si jde udělat postel a spát, a já tak zbytek jízdy - dva dny, dvě noci - strávila na své posteli, kde je tak málo prostoru, že se člověk nemůže ani posadit. Pod Klárou byl pán, ke kterému se ještě později vrátím... a po celém voze bylo dětí snad víc, než je vůbec možné.

Čtení, jezení, spaní.
Uličkou se táhl rudý koberec, který pokryli linetuchem, abychom ho nedejbože nezašpinili. Luxují tu.
Slečna pode mnou při pití srkala.
Prostě se nic nedělo.
Vyprala jsem si ponožky.

Pán pod Klárou byl vzhůru velice brzo. Celou cestu si četl nebo koukal z okýnka.
Vlak hodně drncal, četlo se tam špatně.
Vyprala jsem si druhý pár ponožek.

V Permu byla dvacetiminutová zastávka, koupila jsem si pirožek s ljukom i jajcom.

V závislosti na Božské komedii, kterou jsme měli s sebou, jsme probírali metafyzické otázky jako proč byl Homér v pekle, když žil v době, kdy křesťanství ještě neexistovalo. Taky jsme řešili, jak se rusky řekne "Jsem veverka." Odpověď byla metafyzická už o poznání méně.

Klára si byla vyprat tričko. Prý v zatáčkách z umyvadla neodtéká voda... měla jsem smůlu, když jsem si prala tričko já, jeli jsme zrovna po rovince.

Když jsme konzumovali své chleby, někteří z nás suché (pro vychutnání toho, že se skoro podobá tomu českému), pán pod Klárou nám k nim nabídl klobásy. Socky na výletě po čtvrté. Dali jsme mu za to asorti z našich perníčků, které jsme si koupili do vlaku, a pohled Prahy.
Zbyla nám spousta zalévacího jídla a v dalším vlaku jsme neočekávali samovar, prožrali jsme tedy noc. Pět polévek kuřecích, tři hráškové, jedna tomatová, dvě rajské (nechtějte po mně vědět rozdíl), jeden boršč; potom čtyři ruské čínské a kuskus s kukuřicí. K čaji o páté (o páté a sedmi minutách) se podával pu-er a karamelizované mléko.

Ehm.
Zrovna jsme prokolovávali ešus s kuskusem (a kukuřicí, česnekem a solí - po těch těstovinách v horách je to numero uno, co se zdejšího jídla týče), když pán pokynul Lukášovi, aby se posadil vedle něj, a tichým hlasem se ho optal, jestli nám došly peníze a že není problém, že on má a že nám nějaké dá.

Odmítli jsme a z nedostatku jiných emocí jsme propadli smíchu.
Socky! Socky socky sockysockysocky!

Luxusně zařízený dobytčák

Lidi ráno začali panikařit už před čtvrtou, přitom příjezd do Moskvy měl být až v 6:30.

Dohodli jsme se s Olgou Ivanovnou, univerzitní profesorkou ve výslužbě, že si u ní budeme moci nechat ony dva dny strávené v Moskvě batohy. Čas do schůzky jsme trávili pojídáním pirožků, šaurm a jiných pochutin.

Taky jsme byli koupit lístky na metro. Minule jsme měli 20 jízd za 280,-, tentokrát 60 jízd za 580,-. V době, kdy jsme pro ně do metra šli, tam panovalo relativní mrtvo. Během oněch pěti minut se to tam ovšem změnilo v peklo a dostat se zase ven, proti proudu lidí, bylo skoro nemožné. Mně a Kláře razil cestu Honza, jinak by nás ti lidi snad udupali.

Olga Ivanovna se měla za dva dny stěhovat; byt podle toho taky vypadal. Nakonec jsme si nechávali batohy v autě, aby nám je prý nerozdrápaly kočky a pes - a kdo jsme my, abychom jí mohli odporovat? O to větším napětím jsme si prošli, když jsme se po dvou dnech vraceli na místo činu: ukradli, či neukradli?

Hnědou okružní jsme se chtěli dojet podívat na Kyjevskou, zda tam nádraží na noc zavírá nebo ne, ale ulovili jsme místa k sezení a okružní trasa... alespoň víme, že jeden okruh trvá přesně půl hodiny.

Po nalezení příslušného nádraží jsme se vydali hledat planetárium na Sadováje-Kudrinskáje. Trochu jsme si pobloudili, než jsme ho našli. Obrovská stříbrná kopule a cedule s daty plánované rekonstrukce: 2002-2006. Kromě kopule tam ještě nebylo nic. Tak zase smůla.

Další v plánu bylo nalezení Českého domu. Na ulici Julia Fučíka jsme ovšem zabočili na druhou stranu a tak jsme alespoň spatřili českou ambasádu. Je krásná, Slováci naproti by se měli jít zahrabat.

Český dům. 3. Tverskaja-Jamajskaja, 36/40. www.czechcentres.cz/ceskydum. Je skoro s podivem, že nás vrátný pustil dovnitř, při tom, jak vypadáme, a při tom, jak luxusní to uvnitř je. Ale pustil, když jsme mu ukázali český pas.

Čelisti nám cinkly o zem, když jsme se podívali na ceny do jídelníčku. Platilo se v eurech a za ty ceny by se člověk sotva najedl v Praze.

Uvnitř restaurace se nás pán v obleku (česky) otázal, zda chceme stůl pro šest, a uvedl nás k němu. Mé menu (záviďte): Plzeň 12° 1,5 e, česnečka 1 e, svíčková 4,7 e, staročeské lívance 2,3 e, latté 1,5 e. Byla to neuvěřitelná scéna: my, socky na výletě, si v nejdražším městě na světě dopřáváme plné polední menu. Nikdo nás odsud nevyhání, přejídáme se a jsme spokojení.

Potom jsme hledali nějaký obchod, šli k němu nesmyslně daleko pěšky... ale po Českém domu byla naše morálka kdesi nad mraky a když se ještě protrhaly mraky a teplota stoupla na celých 9°, bylo nám skvěle.

Shlédli jsme si výzdobu metra na zastávce Majakovského, kde se stropní fresky předhánějí v motivech "bombardéry přes rozkvetlou třešeň" a "muži na padácích", a v závěru dne jsme vyrazili na zastávku Kytai-Gorod, tedy čínské město, které jsme ovšem ani po dlouhé době nenašli. Místo čehokoliv čínského jsme našli jen Rudé náměstí, které bylo ovšem zavřené. Bylo před půl desátou, v Gumu zavírají až v deset, rozhodli jsme se tedy zavítat tam. Anděl je mu dost podobný... obsadili jsme tam sedátka zavřené kavárny a setrvali do doby, než zavřeli.

Zajeli jsme na Pražskájou. Všichni už jsme byli trochu mimo a vymyslet, jak se dostaneme z modrého metra na šedé, nám trvalo asi deset minut. Přece jen, ve vlaku se člověk neprospí moc dobře, zvláště když jde spát po půlnoci a vstává ve čtyři.

Pražskája je fakt hnusná.

Nakonec jsme se tedy vydali na Kyjevskou na nádraží a zabydleli si tam lavičky, dali si kafe, četli si a psali deníky... když tu, někdy kolem jedné, začali lidi obcházet ochrankáři a všechny vyhodili ven, na mráz. A to nám tvrdili, že je to tu nonstop.

Byla opravdu zima a byli jsme unavení. Vedle byla sámoška, poměrně luxusní... chleby a mléko jsme nakupovali přes půl hodiny. Když Petra s Klárou zasedly ke stojanu s průvodci a začaly si číst, ochranka se kolem nás počala stahovat už docela významně, neochotně jsme se tedy zase zvedli a odešli pryč.

Rozhodli jsme se vrátit na nádraží, jestli se třeba neslitují. Cestou jsme sbírali kopějky, které se tady válí naprosto všude. Vidět nás ten pán z vlaku teď, ty peníze by nám prostě vnutil.

Před nádražím bylo plno. Protlačili jsme se kupředu, že jim prostě vnutíme bilety na večer a děj se vůle boží, ale nakonec po nás chtěli jen pasy a pustili nás.

Kovová zelená sedátka měla pevné kovové (zelené) opěrky na ruce. Nakonec by nebylo špatné spát provlečená v nich, ale chtělo by to aspoň něco pod sebe, příliš studila. Ne, neusnula jsem.

Metro - stancija Krasnopresnenskaja

Astronomická vložka

Česká ambasáda

My, socky, na které se právě usmálo štěstí

Stavba za řekou O:-)

Noční chrám Vasila Blaženého

V GUMu

Sladký spánek...

Kolem deváté jsme zahájili den útokem na sámošku (jinou) a z ní pokračovali na pěsechodný most, skvělou stavbu krytého proskleného mostu, a dál na Arbat. Po strávení běžného dne v Moskvě začínám chápat, co na něm Rusové vidí: Nejezdí tam auta, je tam klid. Vskutku, je to dost podstatná změna, velice příjemná.

A opět do Českého domu. Restaurace otevírala ve dvanáct, plácli jsme se tedy na čtvrt hodiny do křesel před ní a čekali. Pán nás potom uvítal slovy, jestli už máme hlad, a pozval nás dál. Po opovržlivých, soucitných a znechucených pohledech jiných moskvanů člověk podobné vtipkování ocení.

Tentokrát jsem měla znojemskou pečeni a vídeň... tím nejbáječnějším prožitkem z celé Moskvy ovšem bylo závěrečné presso, které jsme si daly s Klárou. Výtečné, fantastické, nepřekonatelné. Celý den se proměnil do růžových barev, čerpala jsem z něj až do konečného odpadnutí ve vlaku.

Tedy dál. Na Timirjarevskáje jsme přestoupili na nadzemní monorail metro, které jsme si projeli a potom se jím vrátili až na Telecentr, kde stojí televizní věž Ostankino. Kdyby nebyla bývala onehdá vyhořela, mohli bychom na ni jít. Ale copak nám tady něco kromě Českého domu vyšlo a mělo otevřeno?

Pěšky jsme došli do parku VDNCh (Výstava úspěchů národního hospodářství).

Bohužel, zbývalo nám málo času do doby, kdy jsme byli domluvení na vyzvednutí batohů, a tak jsme si stihli projít jen začátek. Krásné záhony, bílozlaté domy insiprované antikou, přezdobená zlatá fontána. V dálce vykukovaly další stavby... a také Sojuz. Chci ho vidět!

Asi až někdy příště.

Vrátili jsme se pro batohy, auto bylo nepoškozené a batohy na svém místě. Opravdu jsme si tím nebyli jistí, v tom autě ani nebyly zakryté.

Dál jeli někteří na nádraží, my jsme s Klárou ještě dojely na Jaroslavskou nakoupit do vlaku zásobu čaburků, pirožků a šaurm. Metro bylo velmi narvané; aby ne, když jsme jím tentokrát jely s velkými batohy.

A zase do vlaku, tentokrát ukrajinského. Opět má kupé po třech, ale narozdíl od toho, kterým jsme jeli sem, je opravdu luxusní. V kupé máme umyvadlo, křeslo, ve skříni jsou ramínka, je tu zrcadlo, zásuvky, cosi jako lednička... neuvěřitelné. Sprchu na záchodě se neodvažujeme využít.

Mají tady turecký záchod. Protože jsou ve vlaku samí Evropané, kteří nejsou zvyklí toaletní papír házet do koše, pořád se ucpává.

Scéna večera byla Lukáš vs. erární čokoláda. Nemám odvahu to tady popsat, hrozí, že by si to mohl přečíst a já brzy poté skonala násilnou smrtí. Ale schválně se před ním někdy zmiňte o rybičkách v oleji ;-)

Krytý most z dálky...

...a z blízka.

Fontány jako vystřižené z bajky. Bez poučení.

Tahle společná nemohla chybět. Nakonec ani ty záterasy nevadily 8-)

Arbat

Pravoslavný kostel

Hm, červená stavba?

Monorail nadzemka

Podobnost s plánovanou chobotnicí na Letné čistě náhodná

Ostankino ve své necelé výši

VDNCh od vchodu

Armenija po pravici, stále ve VDNCh

Jednou... jednou se dostanu blíž!

Venku je krásně. Sledovat to přes okénko je smutné, zvláště proto, že kdykoliv jsme venku my, krásně tam není.

Záchod zase začal splachovat; ucpalo se umyvadlo. Jsme v tom nevinně!

V Košicích jsme byli po půl osmé.

Koupili jsme si lístky z Žiliny (kam dojedeme na ten moskevský) do Jihlavy a ve vyzbylém čase stihli ještě snídani: někdo v pekárně, někdo v salátárně.

Ve vlaku jsme zabrali dvě čtveřice sedadel (open air vagón) a fascinovaně zjišťovali, že lidem kolem sebe rozumíme. Neuvěřitelné.

Přestup v Olomouci. Přestup v Brně s nákupem.

A Jihlava, místo, kde končí transsibiřská magistrála.

Na auta, která pro nás přijela, jsme nemuseli čekat dlouho. Ale to už je zase jiný příběh ;-)

Použité fotky fotili Petra, Lukáš, Ondra a Honza.

Konec.