Altaj: Přes hory

Osobně považuji tyto hory za nejkrásnější úsek naší expedice. Byly nádherné a především zcela opuštěné. Jestli ještě někdy na Altaj, tak do hor.

Když nás vzbudilo slunko, vydali jsme se vstříc ovčím (a srnčím a myším a především neexistujícím) cestičkám. Můj dojem z Altaje je ten, že v době, kdy neřešíme papírování, hledáme cestu.

Nejprve jsem ještě šli po cestě - sice byla zarostlá kopřivami, bodláčím a trávou (ano, tou), ale byla. Jenže dál přes ni byly popadané stromy, které by se přelézely jen velmi obtížně, proto jsme zvolili variantu brod a odbočili od potoka do svahu. Tam už sice nebyla cesta, zato tam navíc rostly ještě šípky, angrešty a šípky. Když se člověk nepodíval dopředu na jeřáb, kterého se v prudkém a drolivém svahu chytal, vždycky to byl angrešt. Má trny.

Byl to boj a bylo vedro.

Nakonec nás opět naše stará dobrá zarostlá cestička vyvedla na louku s jurtou a ovčáckou chatou a děsně vzteklým psem. Stromy na kopci byly uschlé, šedé a stříbrné a chyběl na nich už jen starý havran. Obloha byla modrá a výhled odhaloval zasněžené hory včetně Běluchy.

Malá dřevěná jurta

Na hřebeni

Když jsme dosáhli onoho hřebene s výhledem, do kopce se šlo už jen minimálně. Přešli jsme hřebínek a sklesali do údolí, kde rostla zlatá tráva a tmavé jalovce, bublal tam potůček a měkké večerní světlo tomu všemu dávalo tak hřejivou atmosféru, že jsem se tam málem rozplynula blahem :)

Zlatavé údolí

Pohled od tábořiště

Popošli jsme dál a výš, kde se vzhled krajiny trochu proměnil a hodně tam foukalo, a u připraveného ohniště jsme se utábořili.

Celý den jsme se při prodírání křovím těšili, jak se večer opláchneme v potoce, ale náhle, tváří v tvář vodě těsně nad bodem mrazu a ve večerním šestistupňovém chládku nás odvaha opustila. Všechny. Svornost je krásná věc.

Bělucha

Večeře byla dlabanec, můj jasný favorit z toho, co jsme zatím měli, a to včetně těch ovocných knedlíků i pelmení. Byly to jen těstoviny s kukuřicí, osmaženýma houbama, bazalkou a olivovým olejem, ale bylo jich hodně a byly vynikající. Byla jsem spokojená jako nikdy.

V noci moje spokojenost poněkud pominula, když jsem kvůli zimě nemohla usnout. Utěšovala jsem se myšlenkou, jak mě ráno vzbudí sluníčko a teplo... a nakonec jsem opravdu usnula.

Nejkrásnější tábořiště

Oproti všem zákonitostem ráno opravdu sluníčko svítilo. Neslýchané.

Nebylo potřeba spěchat, měli jsme před sebou velmi krátký úsek cesty - podle mapy totiž pozítří půjdeme úsek bez vody a nebylo by dobré se ho snažit překonat už dnes.

Na konec údolíčka a přes sedlo vpravo do kotliny

Vystoupali jsme údolím a přes sedýlko přešli do kotliny. Byla nádherná. Na dně měla několik plísek, hory, které ji lemovaly, měly červenou barvu, dno bylo porostlé žlutozelenou trávou. Zdála se být malá, i když jsem si ověřila, že zdání není vždycky realitou - šli jsme jí na druhou stranu poměrně dlouho. V pozadí se skvěly majestátní zasněžené štíty hor.

Na sedýlku

Kotlina

Připadala jsem si v ní trochu jako mravenec :-)

Na sedýlku fučelo a byla zima, slezli jsme tedy rovnou dolů a teprve tam si udělali krátkou pauzu (a zdlábli poslední českou paštiku, čest jí).

Z kotliny jsme opět vycházeli údolíčkem nahoru. Ještě před jeho koncem jsme se na relativní rovince znovu utábořili.

Bylo sice sedm stupňů, ale vítr byl ledový. Nikdo nestál o sezení u ohně, uvařili jsme tedy protentokrát na bombě a po večeři nás zima zahnala do stanů. Nedlouho poté se rozpršelo.

Neměla jsem na sobě na noc všechno oblečení - zoufalství nesahalo tak daleko, abych na sebe navlékla tílko, kraťasy nebo víc než dvoje tlusté ponožky. Možná to byla chyba. Lukáš si strčil nohy i do obalu od spacáku. On usnul. Já ne. I když... hluboko po půlnoci vlastně také.

Myslíte si, že bude mezi stany větší teplo, když je postavíte
opravdu hodně blízko k sobě?
...no, nebylo.

Pokračování