Altaj: Akkemské údolí

Přes Katuň a Akkemským údolím až k jezeru - bez cesty a s náhlou změnou počasí. Socky na cestě podruhé.

Ráno proběhlo v nuceném klidu netrpělivého čekání. Pokud by se nám totiž povedlo přemluvit někoho z vodáků, kteří splouvají Katuň, aby nás převezli, ušetřili bychom si den cesty do Ťunguru k mostu - teď jsme totiž byli přímo proti Akkemskému údolí, kterým jsme chtěli pokračovat dál.

Ale vodáků najednou jelo málo. Pesimismus zavládl, nikomu se nechtělo do Ťunguru, ale vypadalo to nevyhnutelně. Další problém s tím spojený - v Ťunguru se pravděpodobnost odchytu pohraničníky mnohonásobně zvyšuje. Končí druhý týden našeho putování a my se stále nedostali tam, kam jsme chtěli.

Plula další dvě plavidla - raft a katamarán. Byla daleko, nemělo cenu na ně volat; Lukáš jim telepaticky vsugerovával, že chtějí zastavit na oběd, my zatím definitivně sbírali bágly, že vyrazíme vstříc Ťunguru.

Najednou se přiřítily holky, ať jde Lukáš okamžitě s nimi vyjednávat, a za chvíli už jsme se s batohy šinuli kousek po proudu, kde onen raft a katamarán opravdu zastavili na oběd a přislíbili, že nás převezou.

Brouzdali jsme se vodou u břehu a najednou bylo zase dobře. Nakonec pro nás došla průvodkyně našich vodáků, ať se k nim jdeme najíst a povyprávět. Tak jsme šli. Chleba a salám, luncheonmeat, rybičky, sušenky, sušené datle, meruňky, hrozinky, arašídy, bombóny - copak je na nás ono "socky na cestách" napsané TAK viditelně?

Nechtěli jsme dojíst všechno, co nám nabídli. Když jsme po zabalení koukali na tu vyhozenou půlku luncheonmeatu válející se v ohništi, bylo nám to trochu líto.

Katamarán - plavidlo pro dva lidi - byl připraven první a kluci na něm nás vybídli, ať si dva nastoupí. Místa na přídi oněch nafukovacích lyžin jsme zabraly s Petrou. Jednou rukou jsem držela svůj batoh, druhou jsem se držela batohu Petřina - že ten drží pouze za ten můj jsem si připustila až na druhém břehu. Do vody jsme nespadla ani jedna.

Ostatní naskákali do raftu, nohy čněly ven, jak se tam nemohli pořádně vejít, ale přesto - byli jsme na správné straně Katuně. Tím skončilo naše putování podél této řeky a začalo putování podél ledovcové říčky Akkem vstříc Akkemskému jezeru údolím Akkem.

Nechali jsme se vysadit na špatném břehu této říčky. Ale most, za kterým už by měla vést cesta, neměl být zas TAK daleko...

Postupovali jsme cestou necestou, zvířecí pěšinky byly luxusem, který bohužel nebyl častý. Cestu nám zkřížil potok, který jsme přeskakovali, batohy házeli vzduchem... a ty těžké přenášel Ondra, který brodil. Minuli jsme nádhernou loučku s kravským zvoncem pověšeném na stromě.

Za tmy jsme došli ke stavení, kde jsme se u lesa utábořili. Z celodenního prodírání se porostem nám napadal za oblečení lišejník, mech a kůra, na zpocené tělo se nalepil prach a hlína, jít se opláchnout do Akkemu byl skvělý nápad. Mýt se při čelovce v řece, do které spadnout by znamenalo se už nejspíš nedostat nikdy na břeh, je velmi atmosférický zážitek.

Ústí Akkemu do Katuně

Džunglí a pralesem

"Tady je to docela rovné..." "To je řeka."

Zahrajeme si na kamzíky!

Vzbudila mě za svítání zima. Bylo to poprvé a rozhodně ne naposledy.

Vyráželi jsme nedlouho před polednem. Všude roste spousta rybízu, sice kyselého, ale vitamíny jsou vitamíny. Toaleťáku jsme zatím měli koneckonců dost.

Jedna z pěšinek nás dovedla ke skále, která spadala přímo do vody a obejít nešla. Zapauzírovali jsme, neb bylo stejně obrovské vedro, a potom se odkudsi vynořila Klára, že našla mýtinku s kopřivama a že půjdeme tamtudy. Miluji kopřivy. Za poslední dva dny jsem se přesvědčila, že jim dávám mnohem větší přednost než trnitým bestiím, kterých je tu hodně - angreštu, ostružinám, šípkům a dalším neznámým.

Na mýtince... byla cesta! Hurá!
Náhle se šlo krásně. Sysli na nás neslušně hvízdali a burunduci - pozemní veverky - se předváděli, co to šlo.

Opět mě začaly týrat puchýře, opět jsem dospěla do stádia, kdy jsem nebyla ochotná udělat dva kroky navíc, abych se podívala do mapy, a kdy jsem obětovala napití, protože se mi nechtělo popojít k potoku.

Utábořili jsme se tentokrát hned vedle Akkemu, voda nádherně burácí a hučí. Při mytí jsem došla k názoru, že voda je studenější než včera a že jestli to tak půjde dál, na jezeře si budeme moct zabruslit.

Jsou tady myši. Počínaje dneškem jsme se jich už za celou dobu nezbavili, ale nutno uznat, že minimálně dvakrát mi přichystaly zážitek, na který jen tak nezapomenu.

Při usínání mě překvapilo, jak málo hvězd je vidět, ale přičítala jsem to větvím. To, že je nezvyklé teplo, naopak zase tomu, že je ještě dost brzo.

Vzbudily mě studené kapky deště na obličeji. Ač jsem spala kousek od ostatních, volba místa nebyla špatná, protože přímo vedle mě byl pod balvanem malý převísek, tak akorát na všechny mé věci. Stavbu stanu s Lukášem zvládáme čím dál rychleji.

Most u stavení, kde jsme spali. Jsme tvrďáci - nepřešli jsme.

Taky v podstatě most

Přiměřené zoufalství

Máčení hlav, pití a flákání

Už na oficiální cestě

Ráno pršelo. S údivem jsem zjistila, že tropiko mého stanu je samonosné, tak jsem zabalila stan, když holky prohlásily, že chodit v dešti nemá cenu a že počkáme. Na zem jsme tedy dali igelit a s Lukášem a Ondrou začali mastit karty. Myslím, že Vítr v bedně (Zmatená bere) se jim vryl do paměti na věky věkův :-)

Odpoledne přestal největší slejvák a my vyrazili. Všechno včetně nás je odporně mokré. Odhrnování trnitých šlahounů z pěšinky bylo jen o chlup příjemnější než sklánění se pod větvemi, o které člověk VŽDYCKY zavadil a přivolal tak na sebe spršku deště. Pláštěnka báglu mi promoká. Batoh taky.

Potkali jsme lidi, kteří nám přenechali svůj oheň. Nehořel plamenem, ale uprostřed té hromady polen žhnul tak, že se mi podařilo spálit gore-tex na mé - tátově - bundě a Kláře gumu na botě.

Od ohně to k jezeru měly být 4 hodiny chůze. Mraky se válely pod námi i nad námi, Akkem zurčil, všude byla spousta lidí. Ještě chvíli po podivné pláni, která je při jarním tání nejspíš celá pod vodou, a spatřili jsme Akkemské jezero.

Předčilo všechna má očekávání: vyskouslé v trávě s mnoha ostrůvky, v dálce zanikalo v mlze, kolem se pásli volní koně, kotlinu rámovaly hory a suťoviska.

V "krámku" jsme si koupili masovou konzervu a pytlík sušenek a postoupili jsme po břehu dál, až jsme si na krásném místě postavili stany. Mlha nám přišla z údolí naproti a pohltila nás.

Jezero. Když se do něj člověk zahledí, vidí, jak chaoticky se v něm voda pohybuje - někde proudí, někde stojí, oči klamou, celá hladina se zdá jakoby potáhla tenkým ledem. Je nádherné.

Jsme ve výšce 2010 m.n.m. Než jsem zalezla do spacáku, byla mi řádská kosa i ve všem, co jsem měla s sebou. Nespat ve stanu, pravděpodobně bych nezahmouřila oko.

Akkem kousek před jezerem

Kousek před jezerem II.

Těsně pod jezerem

Jezero

Přišly nás z údolí přivítat i mraky

Stany, koně, jezero a noc

Pokračování

Tento článek byl v upravené podobě se souhlasem uveřejněn na serveru Velehory.cz.