Altaj: Zpátky do nížin

7. říjen 2008 | 12.00 |
blog › 
Altaj: Zpátky do nížin

Slezli jsme z hor do nížin a Altaj se s námi rozloučila ještě posledním překvápkem - však bez něj by to nemohlo být ono.

Den jsme stylově započali stoupáním do sedla. Společně jsem také došli na vrchol, který byl od naší cesty nedaleko (a který byl dost placatý, než abychom byli z jeho překonání nějak vyplesknutí - spíš jsme byli rádi, že jsme ho našli), a potom se vrhli dál na cestu, protože byly asi tři stupně a fučel ledový vichr.

Vydali jsme se dál.

Cesta vedla plání s výhledem na červené hory se zasněženými vrcholky v pozadí, kterým mraky uřízly špičku. Obloha byla bílošedočerná, sem tam jí proplula modrá díra, která ale nikdy nebyla nad námi - slunko na nás dneska zasvítilo celkově asi třikrát v celkovém čase kolem pěti minut.

Cesta plání byla parádní, jen nebylo zcela lehké se zorientovat. Cesty zde nejsou a mapa... no. Řešili jsme tedy cestu stylem "kolem tamté hory doleva a s výhledem na tamto údolí rovně", ovšem alternativních hor a údolí byl dostatek a tak u nás nevládla příliš velká jistota.

Výhledy na údolí byly pastvou pro oči, tedy alespoň do doby, než jsem se začali dohadovat, do kterého z nich máme slézt. Nakonec jsme vybrali to správné, i když jen tak tak.

Jenže to by to nebylo ono, kdyby bylo všechno tak jednoduché. Před naším vyvoleným údolím jsme narazili na jiné, možná spíš jen rygol (s převýšením padesáti metrů), který bylo nutné překonat. Sesypali jsme se tedy nějak ze svahu dolů a zase se vyškrábali nahoru, abychom zjistili, že rygol k rygolu sedá a že nebyl jediný.

Překonali jsme tedy druhý a plni křivdy koukali na třetí, který bylo nutné překonat. Ten nám pohled oplácel prostřednictvím stáda býků, telat a několika krav.

České krávy jsou hloupá stvoření, které ušmudlaný chlapeček žene lískovým prutem na pastvu. Altajští býci jsou stvoření, která jsme s respektem obešli, přestože nám stáli na cestě a nebylo mnoho možností, kudy jinudy jít. Hlídali si nás ve stoje a tvářili se výhružně.

Na hřebínku jsme byli odměněni. Už jsme se blížili nahoru, když se zpoza hřebene vyhoupl kůň, krásný jablečňák, nádherně ladící k okolní žluté trávě, a začal se před námi promenovat, pózovat fotografům a vůbec se předvádět.

Slezli jsme do údolíčka a kousek za jurtou, která tam stála, jsme se utábořili.

Večer pršelo a v dálce bouřilo. Při představě, jaké by to bylo, kdybychom dneska šli v mlze a své údolí tak netrefili, jsme byli rádi za to, jak tu máme.

rusko901
Společná na placatém vrcholu

pise.cz/img/89908.jpg" name="obrázky2" alt="rusko902" align="ABSMIDDLE" width="412" height="550" border="0">
Bloudíme v mlze

rusko903
Do tohohle údolí jsme málem slezli

rusko904

rusko905

rusko906
Třetí rygol - ten s býky

rusko907
Kůň sladěný s okolím

rusko908

rusko909
Jurta, pod kterou jsme spali

Probudili jsme se a na stanech byly podivné tmavé fleky, jako kdyby... Zvuk zipu a Honzovo "Ty vole!" bylo dost výmluvné, abychom si připustili, co to všechno znamená. Slezli jsme z dvou a půl tisíc do dvanácti set a tam nás zaskočil sníh. Sníh a 1°C, právě když jsme si malovali, jak dojdeme k plážičce u Katuně, zdržíme se tam celý den a celou tu dobu se budeme koupat.

Děti, to je děsná pakáž. Vylezly ze stanů, začaly stavět sněhuláky... v mládí je rozum a tak alespoň náš stan projevil dostatek rozumu, aby zůstal ve spacácích tak dlouho, jak to jen šlo. Škoda, že nic nemůže trvat věčně.

Po snídani jsme vyrazili lesem dolů, sbírali brusinky a houby a hráli s potokem, podél kterého jsme šli, zábavnou hru "broď jak můžeš". Šestkrát jsme museli přes, most byl ale jen jednou. Mít čisté nohy je fajn. Opravdu ráno sněžilo?

Houby. Spousta hub. Víc hub, než by se mi líbilo nést. Stejně jsem je nesla. Především pýchavky. Mladé, dobré, výtečné do polévek nebo na smažení. Nekoušou a jsou přítulné. Mnohem více než žampiony, které se radě starších nelíbily, protože byly na české standardy příliš špičaté, a tak jsme byli živi jen o pýchavkách. Potom už jsme brali jen pýchavky větší než tenisáky, kdo by se tahal s tou nudnou drobotinou. Hub jsme měli večer asi dvě kila.

Krajina se nedlouho po opuštění lesa proměnila na dokonalou imitaci Hobitína. Krátká hustá travička, stužka potoka zakousnutá v zemi, nízké listnaté stromky, malinké údolíčko, ve kterém byly domy. Věřím, že do takové krajiny se člověk může zamilovat a být nespokojený kdekoliv jinde.

A potom jsme došli tam, kde už jsme jednou byli - kolečko bylo dokončeno. Napojili jsme se tak na starou cestu, kterou jsme došli k záhybu Katuně, kde jsme spali první den.

Rozdíly? Přibylo tam hodně kravinců a rybařili tam dva rybáři, ale vybělená kraví lebka se na nás stále přátelsky usmívala a dokonce ani ty tlející zadní běhy nevzaly roha, když jsme přišli. Prostě všechno při starém.

U ohně jsme vydrželi dlouho. Já, Klára a Ondra jsme šli spát až někdy před čtvrtou po utajené dávce opražených popůlnočních hub. Protože se zbytek stejně vyhazoval, necítíme se vinni.

Je krásný pocit uléhat opět pod širým nebem s hvězdami nad hlavou. Zima nebyla.

rusko911
Ranní nadílka

rusko910

rusko912

rusko913

rusko914
Hobití kraj

rusko915

rusko917
My versus Nižnyj Iněgen

rusko918
:-)

rusko919
A opět Katuň

rusko920

rusko921
Jedlo se, zpívalo a čaj tekl proudem

Probudila jsem se před svítáním a zaplavila mě vlna pesimismu. Těšila jsem se na den proflákaný u vody, na koupání, sluníčko a pohodu, a teď bylo nebe ocelově šedé a panovala neobvyklá zima.

Potom jsme se probudili všichni zároveň, obloha byla modrá a bez mráčku a slunko by mě jistě vyhánělo ze spacáku nebýt stínu, ve kterém jsem spala.
Flákat se, nevstávat, nebalit.
Před snídaní jsem si vyprala.
Před obědem jsem se umyla.

Zasedat ke stolu se servisem z šestnáctého století umytá má něco do sebe. Teď si jen představte, že nezasedáte ze stolu, ale jíte ve stoje, že místo gordon bleu máte brokolicovou polévku s kuskusem a místo servisu z šestnáctého století máte ešus, který po návratu do Prahy poletí do popelnice, a máte obrázek našeho jídla. Taky z toho na vás dýchá ten luxus?

Po jídle vyrazili Lukáš, Ondra a Klára do Ini. Na výlet na otočku mi to připadá poněkud daleko, ale je to jejich věc.

My se mezitím flákali, uvařili, zredukovali bordel na únosnou míru, postavili stan a nastěhovali do něj věci, když se nebe zatáhlo a pohrozilo deštěm. Nepršelo.

Ostatní se vrátili až za šera, ještě jsem se ale najedli a teprve potom při čelovkách vyráželi vstříc Ině.
V noci se pochoduje potichu. Katuň hučela, ale dohlédnout na ni nešlo. Tma prodlužuje vzdálenosti.

Nedaleko mostu u nás zastavilo auto a vypotácel se z něj ožralý Altajec, který se chtěl družit (slovy "English sprechen?"), a my zdrhali, jak se dalo.

Visutý most v noci má také svoje kouzlo. Nizoučké zábradlí, most se táhne dál, než dosvítí čelovka, a Katuň v hlubinách hučí.
Pak už jsme šli jen kousek, utábořili jsme se nedaleko Ini, abychom to ráno měli blízko na autobus. Sedět jen ve flísce dlouho do noci venku je po všech těch promrzlých nocích velmi příjemné.

rusko922
Podivný památník před Iňou

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Altaj: Zpátky do nížin hablina 07. 10. 2008 - 12:39
RE: Altaj: Zpátky do nížin sargo 07. 10. 2008 - 15:55
RE: Altaj: Zpátky do nížin eithne 07. 10. 2008 - 19:20