Altaj: Z Altaje do Ruska

Opustili jsme hory a přesunuli se do Gornoaltajsku. A dál, dál - do Bijsku a Novosibirsku, abychom mohli pokračovat do Moskvy.

Budík nás vzbudil v pět, ještě za naprosté tmy, a vyráželi jsme vzápětí.

Oč jde? Bylo 26.8. a autobus z Bijsku nám jel 28.8. večer. Z Gornoaltajsku to do Bijsku jezdí každou chvíli, problém byl právě s dopravou do Gornoaltajsku. Když jsme jeli sem, maršrutku jsme plně obsadili a to vyjížděla z Gornoaltajsku. Jaká byla pravděpodobnost, že se do ní znovu vejdeme všichni, když nyní začíná ještě mnohem dále? Měly jezdit jen dvě denně, první právě v sedm - a na tu jsme šli.

Do našich propočtů plných strachu z dvoudenního stopování a předražených taxíků jsme ovšem nezakalkukovali jeden velmi významný element: nenasytnost zdejších řidičů; a potom taky fakt, že v Rusku je možné všechno.

Těsně za cedulí Iňa u nás zastavila maršrutka (nejela podle jízdního řádu, to byla prostě nějaká, která vybyla) a kam že jdeme... a za chvíli už jsme se vezli, a to za 300 r na jednoho, což je o 180 r levnější než cestou sem.

Maršrutku jsme obsadili plně, pár lidí v ní už jelo. Nezapomenutelná scéna byla, když jsme si tam podávali láhev s vodou z řeky a jeden z Altajců prohlásil znale: "Vodka?" Honza mu na to chlubivě odvětil: "Voda Katuň!" Vyznělo to přibližně stejně, jako by se Rus v Praze chlubil vodou Vltava.

A po čtyřech hodinách jsme byli zase v Gornoaltajsku.

Vymetli jsme pár kaváren, dokud na nás nezačali koukat divně... venku pršelo, přece ale nebudeme na dešti.

Nakonec jsme se vzdali a odjeli k Majmě (říčka protékající Gornoaltajskem srovnatelná přibližně s Botičem), kde jsme našli místo na stany a zabydleli se tam. Když jsme tu byli poprvé, stanování uprostřed města nám připadalo jako ten největší nerozum; nějak jsme tam venku v horách okorali.

Večer jsme u Ondry ve stanu uspořádali opulentní žranici. Civilizace nás kazí - jsme zde permanentně přecpaní.

Další den jsme zanechali bágly v úschovně (za 40 r) a jeli prozkoumat zdejší muzeum pravěku. Trochu nás zklamalo, že ono "muzeum" se skládá jen z jednoho billboardu o tom, jak tu kdysi našli kosti pravěkého člověka epochy staršího a mladšího paleolitu.

Rozprchli jsme se po dvojicích do města, abychom nakoupili věci, které chceme domů... a předtím je samozřejmě ochutnali. Copak je možné kupovat vážené bombóny jen tak na blind? Chodily jsme s Klárou tedy po produktech a říkaly si o dva kousky od vašich nejlepších... a taky dva tamty a dva tamty... a samozřejmě jsme si musely koupit do vláčku i nějaké zákusky, takže taky dva tamty a dva tamty a dva ty karamelové.

.. jéé, a co to máte támhle? Taky dva...

Protože je přeslazení zlá věc, zajídaly jsme to hojně různými čaburky, pirožky a kurniky.

Lukáš s Ondrou konali to samé, jen Petra s Honzou se vypravili do místní báně. V Gornoaltajsku přes léto neteče teplá voda a tak se v báni koupe celé město. Je to kombinace sauny a sprchy a podle všeho si to docela užili.

Společně jsme potom zašli ještě na jídlo do pelmeňáje a potom na dětském hřišti (kterých je tady opravdu přehršel) čekali, než se setmí, abychom stany nestavěli za světla. Číst altajský zpěvník lidových písní nemusí být nutně nuda.

Muzeum Altaje - navštívili jsme ho již při prvním průjezdu Gornoaltajsku

Další den jsme dokoupili ty těžké věci, které se nám dřív nechtěly tahat (vodky, konzervy), a vydali se na autobus do Bijsku. Seděli jsme za bandou ochranářů, z nichž měli mnozí přihnuto, a tak se stalo, že si Lukášův soused na Lukášovi prostě ustlal a usnul... nakonec ho jeho vlastní kamarádi přesadili vedle někoho ze svých a Lukáš dostal nového souseda.

V Bijsku jsme byli ve dvě. Na autobusáku jsme potkali Brňáky a dozvěděli se, že oni se nedostali do hor přes check-point v Ust-Koksa a tak jeli jinam... a že do hor nepustili ani českou adventuru, protože neměli bumážky. Nikdo nemá bumážky. Nikdo o nich neví... Jsme klikaři.

Věci jsme složili na trávě mezi paneláky a po skupinkách si šli projít zdejší trh. Konečně nějaký, který nevypadá jako klasická vietnamská tržnice. Sladkosti pytlíkované, sladkosti volné, ovoce... stánek s cigaretami, kde jsem ani já neodolala a koupila si krabičku bělomorek, ač jsem v životě nekouřila. Až se budu chtít někomu pomstít, dostane to jako dárek. Znáte je? Jsou to ty cigarety, co kouří vlk v Jen počkej, zajíci!, takové ty zalomené nahoru. Mají dlouhý filtr, neb byly vyráběné pro dělníky při stavbě Bělomorského kanálu, tak, aby si při kouření nemuseli sundavat svářečské rukavice. V neposlední řadě stojí krabička 4,50 r, v přepočtu tedy něco kolem 3,15 Kč.

Nechcete někdo bělomorky? :-)

Když nastal čas, odebrali jsme se na vlakáč. Měli jsme lístky na vlak s třídou o chlup horší než je třída třetí alias dobytčák a když jsem na peróně spatřila vagóny opravdupro dobytek, lehce mi zatrnulo.

Vlak byl nakonec velmi luxusní, jen nebyl lehátkový. Člověka, který při navrhování vagónu odsadí sedadla dvacet čísel od okýnka a nechá namontovat nezdvihatelné opěrky na ruce, bych přetáhla sekerou. Ještě dva dny poté jsem trpěla pocitem, že chodím s hlavou zalomenou do pravého úhlu.

Bijsk, město založené před 299 lety

Trh

V Novosibirsku jsme byli v sedm ráno místního času. To byl další vtipný omyl naší cesty - zůstáváme tu den, protože vlak dál jede v 7:20 a dvacet minut na přestup by bylo trochu riskantní, přestože tu vlaky jezdí přesně. To, že další vlak odjíždí v 7:20 moskevského, tedy 10:20 místního, zatímco my přijíždíme v 7:00 místního, jsme zjistili až cestou.

Rada starších odhlasovala, že než jet znovu k přehradě na Obskoem mori, kde jsme pozorovali zatmění, raději zkusíme pláž ve městě zakreslenou v mapě. Metrem jsme s přestupem dojeli na Karla Marxe a dál se vydali pěšky. Bylo to daleko a proti té silnici, po které jsme šli, je Evropská hadr.

U Obu jsme se složili do stínu topolů a rozbalili mokré stany na uschnutí. Jídlo, spánek, agresivně hravý pes, relax.

Posunuli jsme se potom na oficiální koupaliště, kde byla umyvadla s možná pitnou vodou (dle barvy byla z Obu, ale což), a tak jsme ještě udělali čaj a polévku, popovídali si s policistou, který si myslel, že tu máme oheň, a když jsme odcházeli, ještě nám mával a zdravil.

Parkem (velmi krásný - čistý, modré lavičky a zelené odpadkové koše, klid) jsme prošli na periferní sídliště a na tramvaje 10 a 15, abychom se nějak dopravili k novosibirskému planetáriu, na které jsme byli všichni zvědaví.

Trasu tramvaje jsme projeli celou. Dělala na konci takové kolečko, po kterém se vydala na druhou stranu, než jsme čekali, a tak jsme se alespoň projeli. Novosibirsk je zajímavý. Byl založen před 115 lety a jeho památky se tak skládají kromě několika kostelů především z významných paneláků. Ale předměstí tohoto města vypadá staře. Oprýskané domy, chudí lidé, udržovaná barevná dětská hřiště. A ze všeho dýchá pohoda.

Planetárium - na zastávce Pachotnovo, u Leninského rynku - jsme nakonec opravdu našli. Je v areálu kolejí a patří univerzitě. A je zavřené.

Vyrazili jsme pomalu zpátky. V jednom opravdu pěkném parku jsme potkali památník "memorial slávi vojnov - Sibirsjakov". Byl obrovský a zezadu popsaný jmény. 1941-1945. V parku jsme se najedli, než jsme vyrazili (už za tmy) na metro.

Mají tady jen 2 linky, dohromady 11 zastávek. Moskvě se samozřejmě nemůže rovnat, ale na přestupních stanicích tu mají pěkné fresky.

Z centra jsme potom došli pěšky. Na nádraží jsme zabydleli několik řad laviček, jejichž jediná nevýhoda je, že studí, jinak jsou pohodlné skoro tak, jako karimatka.

Smíření se vším jsme pomalu upadli do bezvědomí.

Ob

Pláž u Obu

Periferie I.

Periferie II.

Planetárium

Památník sibiřským vojákům

Metro

Nasvětlená památka (divadlo?)

Nádraží v noci

Nádraží ve dne :-)

Nádraží uvnitř. Lavičky jsou na spaní
pohodlnější než gauč u nás doma ;-)

Pokračování