Altaj: Kolem Akkemského jezera

U jezera jsme strávili tři dny a čtyři noci. Štěstěna stála při nás a tak v oněch dvou nejpotřebnějších dnech bylo dost hezky na to, abychom mohli podniknout, co jsme plánovali - výlet k ledovci a na jednu z vyšších hor vedle jezera.

Po snídani se opět rozpršelo. Zalezli jsme do svých stanů a nastal čas pro individuální intelektualizaci - Lukáš s sebou vytiskl spoustu knížek, každý si tedy nějakou uzmul a jediné, co se kolem nás ozývalo, byly kapky deště a dupot koní.

Áno, pravda, byl to proflákaný den. Nikam jsme nešli, neb bychom byli do hodiny promočení na kost, a jen jsme sem tam vystrčili hlavy ze stanů. Ale myslím, že to stálo za to: valící se mraky, Bělucha prosvítající mlhou (Bělucha - 4 506 m; nejvyšší hora Altaje), koně, koně, koně.

Ve spacáku na sobě nemám jen kraťasy a je mi obrovská zima, přesto odolávám, protože až si obléknu i ty, bude to už opravdu hodně zlé. Takže teď jsem sice tvrďák, který kraťasama pohrdl, ale dlouho nemůžu usnout a za svítání se budím zimou. Všechno hrdinství holt něco stojí.

Za den a noc bylo slyšet pět lavin.

Pohled přes jezero směrem k Běluše

Mraky se valí...

Mraky nás zavalily :-)

Bělucha, Měsíc a Jupiter

Vstáváme pozdě a sluníčko veselo svítí. Sušíme věci před stany a všechno je fajn, přes včerejšek mě přestaly bolet (skoro) všechny puchýře. Juch juch.

Později ponecháváme stany svému osudu a vyrážíme vstříc Akkemskému ledovci, který se opodál nádherně bělá.

Opodál je dál, než bych čekala, hory vzdálenostně klamou. Po včerejšku je cesta neskutečně rozmočená, máme co dělat, abychom došli suchou nohou.

Celkově přecházíme přes tři mosty a mé mínění o mostech na Altaji se formuje do jasné podoby: zdejší mosty stojí za to! První byla bytelná lávka, druhý byla velmi nebytelná, nahnutá a shnilá lávka a třetí byl špagát. To jako když člověk skáče z jednoho kluzkého kamene na druhý, aby měl pocit, že se má čeho držet.

Pravda, morálně to možná trochu pomohlo. Stejně tam Petra utopila sluneční brýle.

Po suťovisku jsme došli kolem napůl vyschlého ledovcového jezera až k ledovci. Je v něm tunel pro potok a vypadá to moc pěkně - zbytek ledovce je takřka celý pokrytý drobnou sutí, takže moc výrazný není. Na slunku ledovec velmi rychle tál.

Šli jsme ještě kousek dál, abychom získali lepší výhled na Běluchu, a teprve potom se pozvolna vracíme.

Když se slunko schovalo za hory (v údolí se to stává poměrně brzy), teploměr ukázal 16°C - povětšinou jsme vyrazili v kraťasech a tílkách. Po večeři necháváme dohořet oheń a teplota mezitím klesá na 3°C. Nikdy jsem nezalezla do postele takhle brzy tak ochotně jako tady - v této zimě se zdá být spacák optimální volbou pro blízkou budoucnost.

Mrazivé ráno

Pohled k ledovci a na Běluchu

Ilustrace k altajským mostům I.

Ilustrace k altajským mostům II.

Pravoslavný kostelík cestou na Běluchu
 

Pohled zpět na jezero

Liednik Akkem a Bělucha

U potoku pod ledovcem

Společná ve stínu Běluchy

Cesta zpět

Vykoupat ve slunečních paprscích... a spát!

Zima při východu slunce je spolehlivý budíček.

Dneska jsme se rozhodli pokořit Broňu, která se tyčí jen kousek od jezera. Broňa měří 3291 m.n.m. a dle průvodce by se na ni mělo jít s lanem, obtížnost 1B. My lano neměli, sedáky ano - co kdyby.

Cesta nahoru samozřejmě nevede. Vyrazili jsme podél onoho prvního potoka - toho s bytelnou lávkou - vzhůru po zarostlém suťovisku. Je úmorné vedro a ač zarostlé, suťovisko se stále sype. Včerejší výkon "dej nohu na kámen za roh a odraž se od ní ke skoku" mi přišel dobrý; dnešní "chyť se oběma rukama kamene, na kterém stojíš a který se hýbe, a skoč na jiný, který se hýbe už jen pod tíhou pohledu" ale zůstal nepřekonán.

Vylezli jsme na hřebínek a po něm jsme pokračovali dál. Porost pomalu ustupoval a pár krásně znělých lavinek jsme měli tentokrát na svědomí my.

Potom se začalo skálolezit. Ve stínu byly kameny mokré a kluzké, někde rostl zrádný mech, stále mě děsila myšlenka, jak se k čertu budeme vracet - měla jsem z té cesty hrůzu už při směru vzhůru.

Nakonec jsme uznali, že Broňu nezdoláme. Cesta byla poněkud o ústa a nebyli jsme si jistí, že bychom to dolů stihli do setmění, kdybychom pokračovali dál. Zůstali jsme sedět u takových tří vyčnělých kamenů na hřebínku a vychutnávali si alespoň rozhled po okolí, který byl naprosto famózní. Těžko říct, jestli jsme se dostali alespoň nad hranici tří tisíc metrů.

Dolů jsme se vraceli zpočátku stejnou cestou, potom jsme odbočili jinam, že by to mohlo jít líp. Asi šlo... ale stejně nic moc. Šla jsem druhá - hned za Klárou - a tak jsem z první ruky viděla, jak si hodila na nohu obrovský kámen, kterého se držela. Kameny klouzaly, hýbaly se, nedržely. Museli jsme čekat, až dotyčný před námi zaleze za nějaký roh, než jsme mohli pokračovat, protože hrozilo nebezpečí, že mu na hlavu shodíme kámen... nebo lavinu.

Poslední úsek - drobné suťovisko - jsme prostě sklouzali na bobku. Když člověk jede v té své soukromé lavince, může se skvěle přebírat hezkými kameny. Výčitky mě přepadají jen tehdy, když se podívám na stav svých pohorek.

Dole rostl divoký angrešt a rybíz a potom ještě cosi, o čem jsme neměli ponětí, co to je. Usoudili jsme, že by to možná nemuselo být jedovaté, a zdlabali jsme to tam taky - přežili jsme všichni. Bylo to cosi mezi trnkou, švestkou a kanadskou borůvkou, tak nevím.

Trním jsme se dobrodili až k cestičce a ta nás svedla přímo k jezeru. Výlet se vydařil na sto procent, přestože jsme nebyli až nahoře.

Díky únavě jsem se konečně vyspala do syta navzdory zimě, která v noci panovala.

Začátek cesty byl stejný jako předchozího dne

Klára na stráži

Hory naproti přes údolí

Pohled na Akkemské jezero

Pauza

Výhled na Běluchu - tam je výstup 3B...

Taky se vám zdá vrchol - ten zasněžený - ještě TAK daleko?

Pohled dolů

Drží? Nedrží. Drží? Nedrží. Drží? Taky nedrží... Je tu něco, co DRŽÍ??

A jedééém!

Z toho vrcholku vpravo jsme doslezli a doklouzali se až dolů

Pokračování

Tento článek byl v upravené podobě se souhlasem uveřejněn na serveru Velehory.cz.