Turecko: Podzemní město a další kostely

5. den: Ihlara

Další den jsme jeli do podzemního města v Kaymakli.
Jeli jsme tam dlouho a nakonec to za to možná ani nestálo. Vlastně stálo by, ale ne po včerejšku.

U města  Kaymakli před vchodem do podzemního města  

Kaymakli je podzemní město, obrovský komplex chodeb a místností, které bylo postaveno kvůli nájezdům barbarů pro ochranu obyvatelstva. Člověk pocítí mrazení v zádech, když si uvědomí, jakou dobu, kolik týdnů a měsíců, museli obyčejní lidé strávit při nájezdech v úzkých chodbách...
My jsme museli chodit celou dobu v předklonu, protože tam byly neskutečně nízké stropy. Je pravda, že Turci jsou obecně menší, ale rozhodně to nemohlo být nic příjemného.

K vidění tam byly i obrovské kruhové kamenné dveře, které se "zavíraly" pouze v případě nouze nejvyšší. Byly totiž jen na jedno použití - zavalit jimi dveře šly, ale dostat je zpět již bylo prakticky nemožné.

Když jsme objevili jednu neosvětlenou chodbu, šli jsme (plazili jsme se - měla tak půl metru na výšku) jí asi půl kilometru a vrátili jsme se teprve tehdy, když jsme došli právě až k takovým "zavřeným" dveřím. Ale i tak to byl zážitek pěkný - jen za svitu čelovek jít, kam nás chodba zavede, nevědět, kde končí a jestli je bezpečná... Provedla nás dvěma místnostmi a na konci již bylo i velice prudké klesání... Tohle člověk v Česku nezažije.

Podzemní město

Úzké chodby

Mnoho odboček

Když jsme vyšli z podzemního města, dali jsme si na skále svačinu. A tady nás čekalo další zjištění, a to jakým způsobem se zdejší děti učí anglicky - když k nám přiběhli tři kluci ve školních uniformách, plynule dokázali říct tři věty: "Hello!", "How are you?" a "Money, money!" A tu poslední používali zdaleka nejčastěji. Nakonec jsme museli odejít my, protože bychom se jich jinak asi nezbavili.

"Money! Money!"

Poslední den k Kapadocii jsme přespali v jednom opuštěném kostelíčku poblíž Göreme. Sice nám do naší ložnice (původního refektáře) nakouřilo z ohně a strašně se tam zvířil prach ze země, ale bylo to takové... poetické.

Večerní oheň v refektáři

Ranní probuzení

Další den jsme se vypravili do Ihlarského údolí obdivovat tamější krásy.

Vidět to teď, asi bych si to užila - ale po třech dnech strávenými mezi samými kostely, malbami a skálami... Co říct? Asi nejvýstižněji to vyjádřila máma, když se u vchodu do jednoho kostela rozčílila: "Kostely! Kostely! Pořád samý kostely!!" Zkrátka už to bylo stále o tom samém...
Jediné, co nás dostalo zpátky do jednoho z kostelíků, byla malba prsou ve svěráku, která tam podle LonelyPlanet měla být, ale nenašli jsme ji.

Proto nám ani nevadilo, když jsme museli po dvou hodinách odejít na autobus do Aksaray a dál nočním autobusem do Denizli a tam odtud plynule do Afrodisiasu.

Ihlarské údolí

Libo nějaký kostel?

Vydlabané ve skále...

...ukrývají pěkné fresky...

...kamkoliv se člověk vrtne.

Kdo najde prsa ve svěráku? :) 

Konec jeskynních kostelů, jde se na antiku!

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ