Sportovní deníček: duben 2023

Duben začal depresivně, pokračoval ještě depresivněji - ale skončil skvěle. Koleno v posledním týdnu přestalo bolet a dovolovalo mi skvělé věci, jako třeba ujít 15 km nebo uběhnout 2 km. I vzhledem k ortopedovým závěrům jsem šťastná jak blecha. Za duben jsem sportovala 24x a trvalo to dohromady 20 hodin.

chůze
7x, celkem 48 km a 9 h 20 min

pondělí 3. 4. 2023: 4,94 km, 59 min, 38 m+, 5,2 km/h.
středa 5. 4. 2023: 5,01 km, 57 min, 109 m+, 5,5 km/h.
pátek 7. 4. 2023: 4,51 km, 53 min, 53 m+, 5,2 km/h.
neděle 9. 4. 2023: 5,86 km, 1 h 13 min, 108 m+, 5,4 km/h.
pátek 14. 4. 2023: 7,7 km, 1 h 32 min, 198 m+, 5,2 km/h.
středa 19. 4. 2023: 4,95 km, 55 min, 40 m+, 5,5 km/h.
čtvrtek 27. 4. 2023: 15 km, 2 h 47 min, 298 m+, 5,7 km/h.

Z kraje měsíce jsem hodně chodila pěšky z práce na autobus a hledala nejkrásnější cestu. Všechny vedou přes Dívčí hrady, ale těch pěšinek je tam tolik! Jeden den bylo zataženo, obloha byla černá, sem tam mě šlehla do tváře osamělá kapka, v údolí ale byly malé ostrůvky města zalité těžkými zlatými slunečními paprsky a hlavně foukal silný vítr a mě bolelo srdce, když jsem tam stála na kraji skály a dívala se dolů. Byla to tak krásná chvíle. Miluju tohle počasí, protože jsem venku sama a protože silný vítr odnáší všechny starosti a já bych nejraději byla ve vysokých horách, někde daleko a vysoko a sama. Tohle jsem už dlouho necítila, protože už tři roky chodím jenom málo a s bolestmi a do hor se nedostanu, a strašně moc mi to chybí. Ten silný pocit lásky ke krajině a k sobě samé. Znáte to? Dá se to cítit i jindy než v přírodě za silného větru?

O Velikonocích jsem měla volno týden v kuse kvůli diplomce, ale každý den jsem tam dokázala vmáčknout nějaký pohyb. Chůze z toho byla časově nejnáročnější, ale zároveň nejkrásnější. Poprvé jsem se odvážila do kopců a do terénu a šla jsem se projít na Petrovu strouhu, moji nejoblíbenější lokalitu v době, když jsem ještě bydlívala u rodičů. Je to tam částečně vykácené a myslím, že jde o ozdravení lesa, ale mrzelo mě, když jsem to viděla. I tak to ale byl krásný výlet. Na cestě se musel několikrát přeskakovat potok, což nedokážu, takže jsem si namočila boty a přišlo mi to krásný. To se mi stávalo na dálkových pochodech. Tolik bych chtěla na horské hřebeny v noci a vidět hada světýlek ostatních závodníků za sebou.

Moc mě potěšila procházka z práce přes Most Inteligence, protože to už je docela štreka (8 km) a zvládla jsem to bez bolesti. Ten most mám moc ráda, je to takové zapomenuté místo nikoho. Ten den pršelo, takže jsem byla venku sama, (všichni ostatní stáli v zácpách na silnicích se svými kovovými deštníky,) a šla jsem přes místo, kde jsem si na podzim utrhla meniskus - při dešti, protože polňačka klouzala.

Dneska klouzala taky, podklouzlo mi to víc než jednou, ale koleno je skvělý a drží.

Na konci měsíce jsem absolvovala společný výlet s lidmi z práce. Byl to dvojnásobek toho, co jsem ušla do té doby, a šli jsme rychle, což hlavně do kopce je problém, takže jsem koleno cítila už od třetího kilometru. Já samozřejmě měla záložní plán - šlo se do pivovaru, kde jsme si odstavili auto pro návrat, tak že bych odpadla někde cestou a oni mě nabrali při návratu - ale na ten nedošlo. Koleno naštěstí bolelo jenom namožením, ale žádná "špatná" bolest, jak se mi ještě v první polovině měsíce stávalo, nepřišla a ani moc nenateklo.

Tenhle výlet mi zase pomohl porozumět dalším zákoutím lidské psýché. Totiž, když jsem začala zaostávat, sám od sebe se ke mně přidal mladý kolega, se kterým si toho nemáme až tak moc co říct, protože jeho největší hobby jsou sportovní auta, která jdou úplně mimo mě, a začal o tom, že mu les, kterým jsme procházeli, připomíná hororovou knížku, která se odehrává na Slovensku, a že by přímo do té oblasti na Slovensku někdy chtěl jet, aby zjistil, jestli to tam je vážně tak strašidelný, a o knížkách jsme prokecali další dvě hodiny. Ke konci se odpojil a připojil se ke mně jiný kolega - to už bych nejraději šla sama, hodně to bolelo a neměla jsem síly na cokoliv - a ten zapředl hovor o tom, co všechno ho bolí po víkendovém pádu z kola, o čemž mluví každý den, a asi to mělo být "společné" téma bolesti, ale nějak nedokážu soucítit s odřeným kotníkem, se kterým už v týdnu uběhl dalších dvacet kilometrů, když zrovna potlačuju slzy kvůli svému kolenu. Když už se začal opakovat, přešel k pracovním věcem, co musíme co nejdřív udělat a dořešit. Pomocí tadytěch dvou přístupů v účasti a snaze rozptýlit jsem si zase ujasnila, co funguje a co je jenom k naštvání. Je to hezká reflexe - takové pak ráda aplikuju na své chování.

Tematicky

kolo
7x, celkem 126 km a 5 h

středa 5. 4. 2023 Zwift - Watopia: 12,77 km, 26 min, 28,7 km/h, 50 m+, 132 W.
čtvrtek 6. 4. 2023 Zwift - New York: 13,32 km, 34 min, 23,3 km/h, 209 m+, 140 W.
sobota 8. 4. 2023 Zwift - Francie: 24,54 km, 48 min, 30,6 km/h, 133 m+, 139 W.
úterý 11. 4. 2023 Zwift - Yorkshire: 13,95 km, 33 min, 24,7 km/h, 246 m+, 146 W.
neděle 16. 4. 2023 Zwift - Watopia s Waistband in Watopia: 28,15 km, 56 min, 29,9 km/h, 102 m+, 137 W.
pátek 21. 4. 2023 Zwift - Volcano Circuit CCW in Watopia: 7,61 km, 14 min, 30,8 km/h, 37 m+, 147 W.
sobota 22. 4. 2023 Praha: 26,39 km, 1 h 31 min, 17,3 km/h, 217 m+.

V březnu jsem toho moc nenajezdila, a tak mě zase bolel zadek, když jsem si na to sedla. Hlavně z kraje měsíce jsem ještě hodně odlehčovala pravé noze, hlavně do kopců. Moc bych si přála, abych už mohla zabírat naplno. I v téhle formě je to ale skvělý způsob, jak se zapotit. Občas ze mě teče tak, že z toho trenažeru musím ke sprše doplavat.

Skvělá byla vyjížďka třetí dubnovou sobotu. Bylo nádherně, dvacet stupňů a azuro, takže jsem poprvé venku byla jen v kraťasech a tílku. Sice mě vytáčeli lidi, kteří si po zimě ještě nenavykli, že musí být na silnicích a cyklostezkách předvídatelní a ohleduplní, takže to chvílemi bylo o život, ale ten vítr! Ten mi na trenažeru chybí. A taky zpěv ptáků. Viděla jsem bažanta v řídkém křoví vedle cesty a dvě sojky, které se provokovaly nizoučko nad cestou. Super bylo, že mě díky trenažeru nebolel zadek a taky že jsem z toho nebyla tak vyřízená, jak bych bez trenažeru byla.

posilování
9x, celkem 5 h

Znáte Bring Sally up? Zmínil to přede mnou kolega a je to velká legrace - dřepuje nebo klikuje se podle písničky, a zatímco dřepy zvládám, i když stehna i koleno trpí jak zvíře, u kliků odpadávám po první minutě, a to klikuju z kolen.

Taky jsem se vrátila k apce na prkno. Žejo, dá se dělat z miliardy poloh (z natažených rukou nebo z předloktí, kolen nebo chodidel a taky čelem nebo na boku) a apka mi říká, co mám střídat a jak dlouho to dělat, a postupně každé cvičení ztěžuje.

Ke konci měsíce jsem se odvážila cvičit čtverce, které jsou dost komplexní a náročné i na kolena, a šlo to, tak mám radost. (Znám je z krav magy.)

Z posilování mám hrozně vtipný video s posilovacím kolečkem, ale pro zachování zbytků důstojnosti ho sem dávat nebudu. Raději croquembouche, který jsem si chtěla zkusit už mnoho let a konečně na něj došlo.

běh
1x, celkem 2,48 km a 17 min

neděle 23. 4. 2023: 2,48 km, 17 min, 7:10 min/km, 32 m+

Ahá! To koukáte, co? Byla bych pyšná, kdyby bylo na co. Fyzioterapeutka chtěla, abych už vyrazila někam na měkkou trávu zkusit třeba sto metrů klusat, a tak jsem vyrazila ven, že zkusím popoběhnout a kdyžtak se aspoň projdu, ale koleno drželo úplně parádně. Takže mi mizerně bylo jen z mojí fyzičky, protože mi tuhly, křečovaly a bolely nohy hned od začátku. Já už se nechci znova učit běhat, ne a ne a ne! Div že tu netluču pěstičkama do stolu. Běhat jsem se v životě učila už čtyřikrát a nechci, prostě nechci!!

Plavání pořád nic. Bazén je moc daleko a stejně je mi furt zima a jsem unavená a vůbec.

Před Velikonoci jsem byla u ortopeda a jeho schopnost dát to skvělou a příšernou zprávu do jedné věty je obdivuhodná. "Hojí se to skvěle, o moc lepší už to nebude." Skoro jsem to obrečela, ale domů jsem šla pěšky, a tak jsem měla dost času o tom přemýšlet. To koleno po pěti kilometrech začíná bolet a dál už jít nemůžu, protože je to, jako by mi někdo zevnitř kolene zarážel hřebík, ale jestli se to hojí pěkně, tak to nemůže být nic zlého? Bolest je jen pocit a já nemám pocity.

Mimochodem, na Vánoce jsem si plánovala, že o Velikonocích půjdu na nějaký malý vandr, jen sama, a budu se živit spoustou oříšků, které jsem dostala jako vánoční dárky (to když jsem pod stromeček zrušila alkohol) a které v dubnu prochází, a teď ty Velikonoce byly a já ujdu jen pět kilometrů a jen bez zátěže. Oříšky jím v ovesné kaši a utěšuju se přípravami na cestu do Brazílie.

A ty přípravy jsou velké. Na fotce náš vlečný čluníček na bagáž, protože ta se k nám třem do Pálavy už nevejde