Začátky sportování po operaci vazů a menisku v koleni, aneb jak běžec k plavání přišel.
(Článků na téma sportování mám rozepsaných několik ještě z doby, kdy jsem věřila, že dokážu zachovat měsíčně vydávané tréninkové deníčky, ale nakonec to nešlo, bylo to příliš depresivní. Takže mám místo nich souhrn za první půlrok. Spoiler alert: plavání a kolo je dobrý, a co se toho ostatního týká, omluvte mě, půjdu si poplakat do koutku.)
Plavání
Bez pohybu se mi existuje jen velmi obtížně, a tak musím hned z kraje vypíchnout plavání. Plavat jsem po operaci kolene byla poprvé v polovině ledna, a protože se to osvědčilo jako jediný pohyb, který jsem mohla bez následků provozovat, začala jsem postupně chodit dvakrát a v únoru i třikrát týdně. Za první půlrok jsem naplavala 47 km.
Až letos jsem plně dokázala docenit, jaký benefit je mít firmou pronajatý bazén, kde se nás do dráhy sejdou maximálně tři lidi a většinou ji mám sama pro sebe. Vůbec už si nedokážu představit chodit plavat někam do Podolí nebo do jiného veřejně přístupného bazénu a kličkovat tam mezi cachtajícími se lidmi.
Letos jsem se zaměřila na dvě nové dovednosti: plavání pod vodou a kraulové obrátky.
Plavání pod vodou pramení z touhy pokořit trauma z dětství, kdy mě kluci na zimních trénincích vodáka v bazénu pro zábavu topili a já se dvakrát nadechla vody. Od té doby pod vodou panikařím, a čím rychlejší tep, tím větší spotřeba kyslíku, což znamená, že pod vodou vydržím opravdu jen chviličku. Po rozplavání se teď tudíž aspoň párkrát snažím doplavat u dna co nejdál, než se vynořím a nadechnu. Kamarádi, se kterými chodím plavat, tak bez problémů zvládnou celý bazén (25 m), zatímco já se nikdy nedostala dál než do půlky. Až díky jejich radám jsem místo hlubokého nádechu před ponořením a rychlého plavání zkusila ponor bez signifikantního nádechu, bez vydechování dřív než před vynořením a plavání jen tak zlehka, abych nezrychlovala spotřebu kyslíku - a tadá, jsem ve dvou třetinách bazénu!
Nejde to pokaždé, musím být kvalitně rozplavaná a zklidněná na nízké tepy; a zároveň musím mít nastavenou hlavu na klid, takže se vlastně nesmím snažit dostat co nejdál, protože při tom mi tepy vyjedou nahoru. Ale je to cesta.
O kraulových obrátkách jsem mluvila už delší dobu, ale teď jsem se jim začala věnovat konečně pořádně. Ono co taky jiného, když chodíte plavat třikrát týdně do pětadvacítky. Pořád mě zpomalují, ale už z nich nemám trauma a jsem se jimi schopná otáčet celý trénink (tj. 1500 m), aniž by mi sebraly dech, takže mám nakročeno dobře.
Těch problémů, které jsem s nimi měla, bylo víc. Nejdřív to byla voda v nose, protože jsem neuměla odhadnout fázi, kdy jím musím začít vydechovat. Potom orientace, tedy abych byla správně daleko od stěny, abych se od ní odrazila ve správné fázi, abych se od ní odrazila nejen správným směrem podélně, ale i nahoru/dolů. Taky paže, které mají zůstat za tělem, když obrátka začíná, aby směřovaly po dokončení správným směrem, přičemž je problém si jimi nepomáhat. Docela dlouho mě znervózňovala ta fáze po odrazu od stěny, kdy se plave břichem vzhůru, než se zrotujete do správné polohy. A dech, jako vždycky pod vodou; nadechnout se před obrátkou tak, aby ji to nenarušovalo, ale aby mi vystačil vzduch a já nezačala panikařit.
A abych nezapomněla: smířit se s tím, že se to jen učím a že se mi to často nepovede; a že i ty nepovedené pokusy uvidí ostatní lidi v bazénu. To je jak hraní na piáno před obecenstvem nebo psaní mailu, když někdo kouká přes rameno: hrozně mě to znervózňuje, takže nad tím začnu přemýšlet, a kvůli tomu to kazím. A žejo, k nám do bazénu chodí opravdičtí sportovci, jakože i profesionálové a tak.
Ale teď už mi to většinou docela jde, zrovna pracuju na lepší rotaci, abych při obrátce nezpomalovala. A mám z toho radost.
Jinak se snažím kromě klasického plavání zkoušet i intervaly, když na to zrovna mám morálku. Můj zánět v paži a invalidní koleno na to ale občas mají svůj vlastní názor.
Kolo
Druhá aktivita, kterou jsem mohla po operaci začít dělat. Rotoped se mi doma vůbec neosvědčil (nechcete někdo rotoped? věnuju), protože je prostě nezábavnej, a tak když jsem mohla začít jezdit na kole do práce, byla to úleva. Zase venku!
Začala jsem nedlouho před Velikonocemi, a tak byla otázka, jestli na letošní Šumavě, kvůli mně cyklistické místo chodecké, neumřu hned po prvním dni. Nejdelší jízdu, kterou jsem předtím zkoušela, jsem odnesla několikadenní bolestí kolene.
Na Šumavě ale na mě byli ostatní hodní a brali velké ohledy, a tak jsem to zvládla bez problémů a moje koleno to posunulo o neskutečný kus rehabilitace dál. To, co jsem naposilovala tam, bych jinak musela cvičit asi několik měsíců.
Od té doby jezdím na kole do práce, kdykoliv je na to počasí (nerada jezdím za deště). Kolo je naprosto geniální dopravní prostředek a já si už teď za úspěšné magisterské státnice slíbila nový gravelbike.
Na kole jsem najela 511 km.
Chůze
Chůze mi myslím chyběla nejvíc a návrat byl nejkomplikovanější. Já totiž mohla chodit vcelku brzo, jenom to bolelo - a jak jsem měla rozhodnout, jestli jsem jenom zhýčkaný hypochondr, co mu bolístky slouží za výmluvy, nebo jestli ta bolest signalizovala skutečný problém? A protože mi chůze a běh slouží za sportovní ventily nálady, potřebovala jsem s ní začít co nejdřív, abych nebyla na zabití pro sebe i ostatní. A ono to fungovalo: ve dny, kdy jsem byla protivná i sama sobě, jsem začala z práce chodit i přes bolest se svou celoživotní mantrou "nefňukej, nic lepšího si nezasloužíš". Protože jsem duševně velmi vyrovnaný člověk :)
Ale jo, chození šlo a dělalo mi dobře. I tím jsem koleno posunula o dost kupředu. Nachodila jsem 224 km a strávila tím letos celkem dva dny a jednu hodinu, což mi přijde fascinující, protože to nebylo nic jiného než cesty z práce domů.
Pak ale přišly problémy, které se vyskytly i u běhu a se kterými válčím doteď.
Běh
Běh mi taky chyběl, i když to narozdíl od chůze není činnost, která by mě bavila sama o sobě - jenom mi dělá dobře. Když jsem si na fyzioterapiích poprvé posteskla, že pořád nedoběhnu ani autobus, tak si fyzioterapeutka spočítala, jak dlouho mám od operace, a na příště mi poručila běžecké boty na ven. A tak jsem nacvičovala na trávníčku pod okny kancelářských budov spartakiádu: různé rovné běhy, zatáčení, prvky běžecké abecedy, kopce a seběhy a další prvky, na kterých jsme určovaly, co můžu a co ještě ne.
(Cestou zpátky do ordinace jsem si vyslechla spoustu vtipných poznámek od náhodných přihlížejících.)
Po téhle eskapádě jsem se začala pokoušet o běh, a to na vzdálenostech kolem tří kilometrů a na rovném, ale měkkém povrchu. No a co vám budu, nebylo to dobrý. Po prvním běhu jsem se málem rozbrečela z kombinace naprosté neschopnosti (na tempo 7:30 min/km jsem po rovině měla tepy 180) a z uvolněných emocí, protože běh je můj nejlepší ventil. Další běhy mě fyzicky nikam neposouvaly a jenom přiživovaly zoufalství z aktuální kondice a taky neochotu snášet hromadící se bolest, která je provázela.
A taky ten problém, který přetrvává: unavené svaly v koleni, které v určité fázi přestanou koleno v lůžku držet, a tak mi pak začne vyklouzávat ven a drží jen na operovaných vazech. Bolí to a ty vazy to poškozuje.
To se mi stává i při delší chůzi, respektive po ní. A po běhu, nikdy ne při něm. Stává se to při zatáčení, jakože když odbočuju z chodníčku k paneláku nebo třeba vcházím na přechod. Teoreticky by se to dalo hlídat, ale zatáčení je tak bezmyšlenkovitá činnost, že to nejde. Takže jsem zatím uběhla 18 km a nepokračuju v tom.
Posilování
Taky jsem věnovala 23 hodin domácímu cvičení, hlavně posilování kolena a planku. To mě hrozně nebaví - neumím cvičit jinde než venku - ale snažím se o to. Problém správných cviků na koleno je v tom, že jsou úplně triviální, takže působí, jakože nic nedělám, a to až do chvíle, než se mi noha začne klepat únavou. Svaly, které zapojuju na kole nebo při chůzi, jsou docela v cajku, ale teď se snažím posilovat nějaké hrozně boční, které drží to koleno v lůžku. Dost mi pomohlo cvičit u filmů a seriálů, abych měla motivaci vydržet dýl než jen pár minut.
V červnu mi fyzioterapeutka změřila obvod stehna kousek nad kolenem a to operované je pořád o 5 cm menší. (A výš na stehně je ten rozdíl samozřejmě ještě mnohem patrnější.) Smutný je, že to je hodně vidět, když na sobě mám kraťasy nebo elasťáky. No. Takže posilování. Nikdy bych neřekla, co všechno budu schopná odcvičit na jedné noze na nestabilní ploše a nezabít se při tom.
Tak na tu druhou půlku letošního roku!
Při sepisování čísel mě až zamrzelo, že jsem plavání nedotáhla na padesátku. Kdybych se pak posnažila i v druhém půlroce... ne, plánuju tam nějaké nepřítomnosti, neklaplo by to a zbytečně bych se tím užírala. Ale naplavaná stovka, fíha, to by bylo!
Ale... třeba už mi to bude i běhat. Musí!