Deník invalidy: říjen 2021

94. Krátké příběhy ze života invalidy. Eithné se snaží nezbláznit a chodí po výletech. Eithné ve své nejlepší pokutové formě a Eithné ve své nejlepší formě obecně. Kuchařské historky aneb snaha se cení. Eithné kulturní, pracovní, společenská a konspirační.

Eithné se snaží nezbláznit

Uvědomila jsem si, že jsem během celého dospělého života měla pouze koníčky, které produkovaly endorfiny nebo adrenalin. (No dobře, ještě knížky.) Když jsem se teď na déle než měsíc zcela uzemnila, bylo jasné, že to bude problém, a docela mě překvapilo, jak dlouho trvalo, než jsem to přestala zvládat. O černých jámách beznaděje si tu povídat nebudeme, místo toho se tu budu chlubit, jakej jsem pašák. To, že jsem taky tak trochu idiot, tu taky vytahovat nebudeme.
Totiž, začala jsem chodit na procházky. Bylo to vtipný, nejprve Modřanskou roklí jedním směrem na autobus a další den opačným směrem autobusem na konec Píšáku a podél potoka zpátky domů. Třetí den pět kilometrů z práce na autobus. A nekonečnej údiv: po těch třech dnech mě bolely svaly. Jakože z těch nesmírnejch kilometrů. Dohromady třinácti, za tři dny. Áááááá!
Poučila jsem se a další den jsem si do práce vzala batůžek a běžecké boty, abych jako nešla s kabelkou přes rameno (který mě taky bolí) a v křuskách, které nemají tlumení na chodidla. Taky jsem chtěla z práce odejít trochu dřív, což ale není disciplína, ve které bych poslední dobou vynikala, a nakonec jsem šla skoro celé dvě hodiny po tmě. Na silnicích to nevadilo, ale špatné došlápnutí na lesních pěšinách bolelo děsně. Jenže za tmy nikdo neviděl, jak jsem se tam šklebila bolestí, ahá! A stejně to koleno budou spravovat.
Celé to chození se mi zalíbilo a bolelo to vlastně docela málo, a tak jsem vyrazila na výlet, který snad i stojí za to sem rozepsat.

23. 10. 2021: výlet z Luk pod Medníkem do Libeře
10 °C a pod mrakem

Do luk pod Medníkem jsem vyrazila vlakem. Delší dobu to vypadalo, že je vlak bez průvodčího, ale dvě zastávky před mojí výstupní konečně dorazil i do mého vagónu. Pohlédl na mě hned v prvním kupé a vyrazil dál. Když tam odbavil lidi, nesměle jsem zavolala: "Prosím vás, já bych si taky chtěla koupit lístek." A pan průvodčí bez ohlížení popošel k další skupince. Nutno dodat, že podle toho, kolik lidí se ohlédlo, jsem to nevolala zas až tak potichu.
Cestu jsem pečlivě naplánovala po značkách s mírným profilem, abych koleno moc netrápila. Nejdřív se mi do cesty postavily polomy: a přelézejte stromy, když takové věci vůbec dělat nemůžete. U každého z nich to bylo laborování, kterou nohou jít napřed, abych tu špatnou nezatěžovala pokrčenou, uf. No a potom se mi do cesty postavily brody. Jsou na modré značce mezi osadou Haway a Záhořany a je jich asi milión, přičemž lávka je k dispozici jen jedna. Po spadlém stromě jsem dokázala říčku přejít dvakrát a pak jsem překvapila sama sebe, že lze potok přeskočit tak, že se odrazíte z levé nohy a na levou i přistanete. Pravda, ta pravá se v letu stejně propne do polohy, v níž mi už koleno několikrát vyskočilo z lůžka, takže jsem to udělala jen jednou, ale stejně je to dobrý vědět.
Hrozně jsem hnala, a tak jsem do Libeře dorazila 40 minut před odjezdem autobusu, a tak jsem se byla projít ještě na další zastávku a zase zpátky a nasbírala přitom hrst ořechů, které jsem cestou louskala. Zastavila mě stará paní a ptala se, jestli jsem si nasbírala, a ta konverzace byla trochu zmatená, než vyplynulo, že si koupila dům s jedním z těch ořešáků paní, která mi je hodně podobná.
Řidič autobusu nám otevřel dvacet minut před odjezdem, abychom se neklepali venku zimou, a zcela si mě získal tím, že když se mu u Cholupic postavil do cesty provizorní zákaz vjezdu a bagr, beze slova odcouval několik set metrů k místu, kde se mohl otočit, a pokračoval jinudy. Zakončila jsem to "dobíháním" navazujícího pražského autobusu, který na mě počkal, když mě, rychle kulhající, pouštěl na přechodu.

Žádnej problém, normálně. Takhle patnáct minut napětí, jestli si zvládnu při přelézání všech těch stromů ještě víc neublížit.

Eithné ve své nejlepší pokutové formě

Tentokrát jsem si uvědomila, že jsem nezaplatila parkování, v převlékací kabince u gynekoložky.

Eithné ve své nejlepší formě obecně

Jakože inteligence a tak. Lezení do vany - vana je výš než podlaha v koupelně, takže je to jak chůze do schodů: do vany musím první levou nohou a z vany první pravou nohou. Jsou dny, kdy jsem schopná vystřídat nohy třikrát, než si jsem jistá, jak se dostat dovnitř nebo ven.

Jo a ve formě jsem nejen já. Začátek topné sezóny u nás v práci byl neustále odsouván a do toho nám už rok kvůli rekonstrukci budovy většinu času neteče teplá voda, takže nás zachraňují přímotopy a láska k práci (ehm). Jak ale byl ke konci měsíce silný vítr, tak v naší kanceláři kolegovi vítr sfouknul papíry z parapetu okna. Z parapetu ZAVŘENÉHO okna. Tak dobře je máme utěsněná.
Na druhém stupni základky jsme měli na učebnici matiky zezadu napsaný slogan "láska je láska, ale uhlí zahřeje". Kdo by řekl, že budu na svoji učebnici tak často myslet ještě o dvacet let později?

Kuchařské historky aneb snaha se cení. Sladké na zub vs. Eithné 3:0.
1. kolo: koláč s citrónovou polevou vs. já 1:0
2. kolo: makronky vs. já 1:0
3. kolo: sněhové pusinky vs. já 1:0
- vše v průběhu jediného večera -

Upeču makronky!
Je poměrně úzký okruh sladkých věcí, které mám ráda - když mi něco nabídnete, je velice pravděpodobné, že na to nebudu mít chuť. Jenže pak jsou věci, které mi přijdou konceptuálně dobré, a tak jsem se je naučila péct tak, aby mi chutnaly, a pár věcí, po kterých bych se utloukla. Z kupovaných mi ale bývá špatně, protože máslo a další jedy, a navíc mám pocit, že se do života bude hodit, když se je naučím dělat, a kdy jindy než teď, kdy mám spoustu volného času, protože jsem invalida, a tak některé večery trávím v kuchyni.
Někdy při poslední karanténě jsem propadla potřebě upéct makronky, a tak jsem na ně na Rohlíku objednala mandlovou mouku a šampaňské, a pak z toho sešlo, ale ta myšlenky zůstala. Žejo, mám doma mandlovou mouku!
Počátkem října jsem si ještě v práci znovu nastudovala postup a hned po příchodu domů oddělila tři bílky od žloutků, aby měly při dalším zpracování pokojovou teplotu, a hluboce se zamyslela, co se žloutky, a jala se rovnou připravovat svůj geniální koláč s citrónovou polevou. Však ono se to sní. A že na něj nemám doma citróny, mi došlo až poté, co jsem upekla korpus.
Každopádně - pak nastala ta velká chvíle...
...ta veliká chvíle...
...kdy jsem zjistila, že nemám v šuplíku půl kila mandlové mouky, ale kilo rýžové mouky. Konkrétně dvě kila, ale to jedno tam bylo úmyslně a správně. Kdy, proč, jak?? Tolik k makronkám. Takže co teď s těmi bílky?
Při té poslední karanténě jsem si taky pořídila nové cukrářské sáčky, takže jsem měla prima příležitost zkusit udělat opravdu hezké sněhové pusinky. To bude něco! Teoreticky bych měla být schopná vytvořit růžičky i s lístečky. Paráda, že?
Hádám, že věrný čtenář již tuší, jak to bude pokračovat. Do růžiček měly ty tvary, které jsem i přes velkou snahu vytvářela, hodně daleko; ale co bylo horší, nebyla jsem schopná se sáčkem pracovat, aniž by mi přitom sníh vytékal i horem a v hustých proudech stékal přes ruce na linku. A protože jsem do sněhu zašlehávala horký cukrový rozvar, tak měl tělovou teplotu, takže jsem si toho málokdy všimla včas. Takovej bordel jsem v kuchyni, na sobě i na rukávech už dlouho neměla. (S těmi rukávy jsem to zjistila až ve chvíli, kdy jsem si sedla ke stolu a přilepila se k němu.) Áááá...!
Chybami se člověk učí a já budu zanedlouho nejvzdělanějším člověkem na světě.

Fail č. 4: ten zbytek sněhu se vejde už jen na malý plech. Ech, tak ne. Co s tím, přece to nevyhodím? Takže v troubě dva plechy + útržek pečicícho papíru přímo na mřížce.

Eithné kulturní

Duna v kině byla epická, výpravná a úchvatná. Sice bych potřebovala projekci nejen 2D a s titulky, ale i bez jídla v sále, protože cizí chroupání a šustění mě od návštěv kina odrazuje nejvíc, ale rafinovaně jsem si vybrala nedělní polední projekci, takže na ní byli pouze fanoušci filmu a ne "je večer, půjdeme na nachos a nějaký film" návštěvníci, takže to vlastně bylo snesitelné. Navíc hudba přehlušila skoro všechno. Filmu jsem dala čtyři hvězdičky a cítím se provinile, protože to možná bylo na pět; jenže nemám pocit, že bych si to měla touhu někdy pustit na počítači, protože to přece jen byly tři hodiny s velmi pozvolným dějem a bez plátna to už nebude ono. Ale bylo to tak dobrý! Možná to hodnocení časem změním.

Zátopek se mi taky líbil moc. (Ačkoliv ve stínu toho, že jsem mu dala 5*, jsem opravdu ještě ten den zvedla hodnocení i Duně. Bylo to silnější než já, dojem stále nevyprchal.) Sice bylo kino plné a leckdo pokašlával, takže jsem seděla s pečlivě utěsněným respirátorem celou dobu, (nechci zrušit operaci kvůli podzimním chorůbkám,) ale nevadilo mi to, příběh vtáhnul a nepustil. Přečetla jsem o něm několik knížek, ale teprve po filmu jsem opravdu dostala nesmírnou chuť jít zase běhat. A půjdu, jednou půjdu.

Rusalka v Národním divadle se mi taky líbila moc. Byla to opera, trvala tři hodiny, měla tři dějství a překvapila mě v mnoha ohledech - nejvíc asi explicitnost sexuálních scén v druhém dějství v paláci, to prostě bylo porno s oblečenými lidmi :) Do kolen mě dostával Hastrmanův hlas v nízkých tóninách, to bych dokázala poslouchat pořád (ale kdo ví, jestli to byl Jiří Sulženko, nebo František Zahradníček, já lidi nerozeznávám...) Akorát bych dala přístupnost od 15 let, protože cca osmiletý chlapeček přímo přede mnou mě vytáčel doběla - celé první dějství si špitali s maminkou, takže jsem měla operu podbarvenou jejich hučením (a v dobré polovině případů začínala mluvit maminka, bohajeho!), po mé prosbě o přestávce, jestli by mohli při představení nemluvit, byl v druhém dějství vzorný a v třetím dějství byl na sedadle sice zticha, ale komíhal se do stran, dopředu a dozadu a taky nahoru jak čamrda. Ááá! Po představení jsme ještě zašly do zmrzlinárny, kterou doporučila Bětka, kde jsem byla jako v ráji - měli rostlinná mléka, bezkofeinové kafe a veganské zmrzliny, takže jsem mohla mít plnohodnotné dobroty jako ostatní. (Créme de la Créme.)

Babí léto. Jsem ráda, že jsem si ho mohla užít, když už letos vyšlo tak nádherně.

Eithné pracovní

V práci jsem se hrozně rozjela a ve dny, kdy je mi dobře a nic mě nebolí, dokončuju (nebo rozjíždím) projekty tempem, ze kterého sama žasnu. Mám z toho radost, protože před 4-6týdenním výpadkem toho chci udělat co nejvíc, aby se se mnou pořád počítalo.
Což se asi počítá. Vzhledem k tomu, že zastupuju vedoucího, mi ukázal, jak procentuálně rozvrhl odměny pro celé naše oddělení, aby získal i můj názor na ostatní kolegy, jestli třeba někoho nevzal na hůl. A tak jsem zjistila, že jsem dopadla opravdu dobře, a vlastně se mi i ulevilo, když jsem viděla rozdíly třeba mezi mnou a kolegyní, která se hrozně podivovala, proč chodím po úrazu o vycházkách do práce, že něco takového by ji ani nenapadlo. Ve výsledku, když se vezmou v úvahu naše platy, se mi všechny tyhle dny stejně nezúročí, a navíc i v práci pracuju s větším nasazením; ale ten pocit, že si je povšimnuto a oceněno, je hrozně dobrej.

Rozšířila jsem si sbírku hodinek o ta Suunta vyběhaná v Mupácké výzvě. (Respektive vyhraná za nejlepší video.) Chvíli jsem doma měla všechny troje, než jsem dvoje poslala dál; ale motivovalo mě to k tomu, abych si objednala dvoje nádherné analogové hodinky. Na co nosit sportovní hodinky, když toho další rok moc nenasportuju.

Eithné společenská

Jsem introvert a asociál a společnost lidí mě vyčerpává, ale i přes to potřebuju pocit, že nejsem všem úplně ukradená, a tak jsem si v říjnu zorganizovala nějaká setkání a byla jsem hrozně ráda, jak to všechno klaplo. Jedno pivo s Ladou a Pepou, další se Soňou, další s vedoucími z tábora, návštěva u Sargo a taky návštěva Ondry s dětmi u mě a mihla jsem se na hvězdárně k třicetiletému MiXovu výročí. Víno s Jindřiškou nevyšlo, protože měla děti v karanténě a já před operací nechtěla riskovat, ačkoliv jsme obě očkované.
Taky jsem si nasmlouvala spoustu návštěv na listopad, které doufám vyjdou - snad budu ve stavu, abych si je užila.
Vzhledem k tomu, že jsem měla pomalu obden taky různé doktory, se pohybuju na hraně psychické (ne)pohody, ale jsem na sebe hrozně pyšná a vím, že mi vzpomínky na všechny tyhle lidi budou pomáhat, až budu zavřená mezi čtyřmi stěnami a noha mě bude bolet tak, že nebudu schopná sejít ani těch pár schodů z domu, abych si sedla ven na lavičku.

S tím souvisí i kapitola "Eithné konspirační". Náš vedoucí slavil na konci října čtyřicetiny + 20 let v profesi, a tak jsme se rozhodli to pojmout velkolepě. Ještě v srpnu jsme si ústně zarezervovali pro celé oddělení dva dny v našem smluvním hotelu, a když odjel na dvoutýdenní dovolenou a převelel na mě schvalovací práva, posunuli jsme to do procesu oficiálně. Ředitel s tím souhlasil, a dokonce souhlasil s tím, že ho do toho hotelu v den odjezdu vyšle "na jednání", aby to zůstalo překvapením až do samého konce. Několik týdnů nám trvalo sehnat číslo na jeho manželku, se kterou jsme dohodli, že mu na ty dva dny sbalí a tašku dá někomu z nás, aby to zůstalo překvapením až do konce. K tomu jsme mu vybrali lego (Batmobil Tumbler), protože to je dar, u kterého se nedalo šlápnout vedle - v kanceláři má už vystavený Batmobil 1989, Bugatti Chiron a Lamborghini Sián. Sice se začínalo prodávat až od listopadu, ale na tu dvoudenní akci to bylo ideální.
No a pak, dva týdny před naším termínem, se všechny akce v hotelu zrušily, protože se zase rozjel covid - bez ohledu na to, že na oddělení a takřka i ve firmě jsme všichni očkovaní. Tehdy se málem prosekla naše malá "netušíme, že vedoucí něco slaví" lež, protože jsem pověřila kolegu, ať ověří, že se zrušené termíny týkají i nás, a jemu v hotelu řekli, že asi ano, ale že si to ověří, a pak už nevolali jemu, ale právě vedoucímu. Naštěstí u nás pracuje ještě jeden člověk stejného jména, tak vedoucí předpokládal, že dotaz pokládal on, protože ten často tyhle akce zařizuje.
Nakonec jsme tedy jen objednali dva dorty na den, kdy nás manželka varovala, že vedoucí ponese chlebíčky, a předali mu prázdnou krabici Office Depot s tím, že jsme mu dárek objednávali Just in Time, takže ho může čekat zhruba za měsíc. Vyzvedávala jsem ho v sobotu, takže ho dostane v pondělí.
Mrzí mě, že nevyšel celý ten náš únos s dvoudenní akcí. Já bych o něj sice přišla tak jako tak, protože se to krylo s mojí operací, ale bylo v tom tolik snahy a kooperace celého oddělení, že to je jak naschvál.

Krabice lega velká přes půl stolu, nádhera. To vedle jsou moje nové podtácky pod hrnečky, ach ach.

No. Takový říjen to byl. Taky jsem doma udělala hrozně moc věcí, které normálně odkládám, a to proto, že se bojím, že o berlích pak už nezvládnu nic: takže mám umytá okna a obě zrcadlové skříně, odmašťovačem vydrhnutou stěrku za linkou, troubu a sporák, vymyté šuplíky v kuchyni, přišité všechny knoflíky a zapínání, která se mi urvala, vytřeno i za nábytkem, který za tím účelem odtahuju z místa maximálně jednou do roka, a začala jsem se učit háčkovat.

Snad mi to všechno vystačí na co nejdéle. Na operaci jdu hned první týden v listopadu, tak mi prosím držte palce.