Naše dovolená se nachýlila ke konci. Vyprávění o poslední části cesty obsahuje sklípkany, několik dlouhých letů, zablokovaná záda, parky v Atlantě se spoustou ptáků a taky s hadem a jelenem, a je taky o tom, jak snadné je zvyknout si na řízení automatu. Pořád mám ale na disku hodně fotek a videí, ze kterých ještě něco stvořím - takže zůstaňte naladěni.
Jedna noc strávená v přírodě u přehrady, kde jsme při stavění stanů museli odhazovat ze země štíry, (no dobře, jednoho, ale stejně,) a další dvě u Maria a Jeanne v mammalwatcherském ubytování. Kromě pozorování zvířat jsme tu stihli i dva pěší výlety, a pokud chcete vědět, jak se sjet legálními léky, jste tu dobře a čtěte dál.
Most je opraven, Porto Jofre na nás čeká. Nejzazší bod, kam se dá do Pantanalu dostat suchou nohou. A navíc tam žijí ara hyacintoví a samozřejmě jaguáři! A taky mezi devátou večer a jednou ráno pobíhají po Transpantaneiře oceloti!! Prostě to bude nářez!!! A navzdory absenci jaguárů a ocelotů jsem odjížděla spokojená, protože jsme nejen viděli spoustu arů hyacintových, ale taky kuandu a hlavně, hlavně anakondu. Ach.
"Tohle místo vypadá na mapě hezky," pravila jsem, když jsme přemýšleli, kam pojedeme dál. Byla tam jezera a meandrující řeky a já chtěla vidět vydry a jaguára. Moje teorie byla totiž jasná - když u řeky hrozí, že člověka jaguár sežere, tak ho tam přece musí jít i pozorovat? Jenže nás jaguár bohužel nesež... teda, bohužel jsme jaguára neviděli, ale vydry ano. To jste věděli, že vyhrožují chrochtáním?
Na mapě vedla do Pantanalu z východu provokativní silnice, kterou jsme nemohli nechat bez povšimnutí. Třeba konečně pronikneme do nitra močálů? Samozřejmě to dopadlo jako vždycky - tentokrát nás na cestě zastavily písečné jámy, které bychom naším autem neprojeli. Přesto jsme se dostali na jedno z nejlepších pozorovacích míst celé dovolené a konečně jsme viděli i mravenečníka velkého. Nechybí ani video mravenečníka čtyřprstého, který výhružně syčel na Ivanu z celé své majestátní výšky třiceti centimetrů.
Na Transpantaneiře už nebylo co dělat, a tak jsme se přesunuli dál. Oč méně fotek krajiny v tomhle dílu bude, o to méně soudnosti jsem měla s fotkami zvířat... takže jako vždycky.
Čluny! Teď budeme moct plout, kam se nám zachce! Jsme si mysleli. Dopadlo to jako vždycky. Ale nevadilo to, na řece i v noci na břehu bylo nádherně a poprvé jsme viděli tapíra a mravenečníka.
Pantanal! Konečně pronikneme do jeho nitra, přímo do Porto Jofre, nejzazšího bodu dosažitelného suchou nohou! Tedy... plány byly, ale dopadlo to jako vždycky.
Protože Praha > Altmühlsee > Mnichov > Atlanta > Sao Paulo > Cuiaba. Vyrazili jsme v neděli dopoledne a na místě byli v úterý.
Praktické věci jako kde, jak a za kolik. Mě Brazílie hodně překvapila, čekala jsem ji úplně jinou, jakože asi méně... pohodlnou. Už tenhle díl je samozřejmě proložen spoustou fotek.