A čas pořád ještě běží! Čtyři řeky s Trilobitem: Sázava.

Padesátka, která se neměla stát. Nebyla jsem na ni dostatečně odpočatá, neměla jsem na ni čas, rozbolel mě na ní kotník a koleno... ale ty mlžné opary! Mít znovu tu volbu, vyrazila bych zas.

Teda kamenného. Kamenného brouka. Jakože trilobita. Ale když si vezmu všechny svoje slabší chvilky, které se na trase nastřádaly, tak zmatený sedí líp.

Byl to hektický týden, ale přesto vůbec nebylo otázkou, jestli na R60 vyrazit, nebo ne. A neudělala jsem chybu, protože byla perfektní a nadobyčejně mi sedla. Trvalo to čtyři roky, ale vrátila jsem se.

Byla to jenom padesátka a Krkonoše jsou krásné. Proběhnu si známá místa, a protože je to jenom padesátka, bude to svižné, to bude prima. Jsem si myslela, když jsem se hlásila. Už dlouho jsem žádnou akci tak nepodcenila.

Pro moji snazší orientaci, abych nemusela kontrolovat vícero zdrojů.

Odskočení si na krátký výlet mezi řízkem z kapra a řízkem z kuřete. Poslední letošní trilobití pochod, stylově na první boží hod vánoční, aneb poznávačka pražských pěšinek ve třech hodinách.

Byly to čtyři roky od poslední stovky a na návrat jsem si vybrala nejlepší možnou akci. Bylo barevné listí i sníh, skvělí lidé na trase i na občerstvovačkách a v tomhle článku je 53 fotek, pardonek.

Páni. Padesát kilometrů. Dálkový pochod. Já už tyhle věci můžu a dokážu dělat! Bylo to nádherný.

...nebo Vltava? Něco jiného bylo v letáčku a něco jiného na diplomu. Někoho by to mohlo zarážet, ale já byla přesvědčená, že jsem v Českém ráji, až do chvíle, kdy jsem došla ke Kokořínu, takže dokud to nebude třeba Amazonka, tak je mi to jedno.