Závod s časem (52 km)

A čas pořád ještě běží! Čtyři řeky s Trilobitem: Sázava.

Totiž, na pár dní teď bydlím s babičkou, a protože bych si ráda nárokovala popisek "vzorná vnučka", potřebovala jsem stihnout dorazit domů před šestou, abychom se společně navečeřely a aby babička stihla svoji oblíbenou televizní soutěž. Jenže společný start byl až v osm, a sice jsem to z cíle v Pikovicích měla opravdu blízko, ale zase jsem byla závislá na vlacích, které nejezdí moc často.

Kladívko ergo sum, když nepoběžím dost rychle, bude babička o hladu a rodina mě vydědí. A nebudu vzorná vnučka.

A přesto: tady jsem. Ve výhni kdesi u Sázavy. Dobrovolně. Proč že to dělám?

Vzdálenost: 52,52 km
Nastoupáno: 958 m+

Průměrná rychlost: 6,5 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 6,8 km/h
Čas: 8 hod 7 min

Pořadí: 5. z 18 startujících a 1. žena

Facebooková událost zde, Facebook Trilobitu zde, plakát pochodu zde, mapa padesátky zde.

Výhledy na vedro

Startovalo se ze Sázavy, což mělo klady i zápory. Trasa díky tomu mohla vést přes velkej kus republiky furt rovně a podél řeky dál a skončit blízko Prahy, ale zároveň se tam nedalo z Prahy pořádně dostat. Nakonec kvůli nám společný start posunuli až na osmou po příjezdu vlaku, kterým jsem plánovala přijet, pokud všechno dobře dopadne.

Což znamenalo odjet na vlak autobusem v 5:53 a nemít zpoždění. Což jsme měli. Takže jsem si zaběhala už po ránu, a pak jsem si u pokladny nekoupila lístek, protože přede mnou byli tři lidi, z nichž ten u okýnka nejspíš kupoval vlak, (rozhodně podepisoval čtyři různé dokumenty,) a za těch pět minut, co jsem tam čekala, se k finále ani neblížil, takže jsem vyměkla a utekla na nástupiště, když do odjezdu vlaku zbývaly dvě minuty.

Taky to znamenalo, že tenhle vlak nesměl nabrat žádné velké zpoždění, protože jsem měla v Čerčanech tři minuty na přestup.

Ale dobrý.

Vyhlídka z Panské skály

V druhém vlaku si ke mně přisednul chlapík, ze kterého táhlo zvětralé pivo, a do krve se pohádal s průvodčí, že nebude připlácet za to, že si nekoupil jízdenku v pokladně, protože prý byla zavřená. On byl sprostej, ona asertivní a já si chtěla odsednout. O to víc cením mého průvodčího, který mé příhodě od pokladny věřil a příplatek mi nenaúčtoval (a mile mě tím překvapil, já s ním počítala).

Do startu mi ještě pár minut zbylo, a když jsem zjistila, že mi nezbyly drobné, abych si odskočila na záchod, zabavila jsem se čtením svého oblíbeného předzávodního žánru: garminích hlášek. "Možná jste před akcí trochu nervózní a ve stresu, ale to je normální a dokonce vás to může nakopnout k vyššímu výkonu." Což moc hezky zanalyzoval můj stres... z práce. Ale spánkovou analýzou vyžehlil všechno: "Váš spánek byl dlouhý a hluboký. Při dnešní akci vás nic nezastaví." A připravenost k tréninku? "STŘEDNĺ. Jděte za svými cíli! Vaše aktuální tréninková připravenost vás předurčuje ke skvělým výsledkům."

Další oblíbená obrazovka: Připravenost k tréninku po dokončení pochodu

V osm se odstartovalo. Chvíli se nikdo nechtěl ujmout navigace, ale pak první trojice zmizela za obzorem a já osaměla. A to bylo dobré.

(Hlavně proto, že jsem si mohla v lese konečně odskočit. Předběhla mě tehdy slečna s parťákem, ale tahle časová ztráta se brzy srovnala, protože jsem evidentně nebyla jediná, kdo u sebe neměl deset korun v mincích hodnoty 5,- nebo 10,- Kč.)

Celá trasa měla až na výjimky vést podél Sázavy. To slibovalo zalesněné pěšiny, terén, spousty vody v dosahu ke zchlazování... no.

Ne.

V první polovině bylo hodně asfaltu a hodně sluníčka na cestě. Ten den teplota dosáhla třicítky. Auvajsky.

Na startu

Velkou část trasy to vypadalo zhruba takhle

Vyrážet na pochod z cizího bytu je riskantní. Já si třeba k babičce zapomněla sbalit čelenku proti potu a taky čepici. Ráda bych řekla, že na úžeh nevěřím, ale po tom, kolik dětí mi na táboře kvůli úpalu a úžehu letos zvracelo, to asi nejsem schopná tvrdit dostatečně přesvědčivě. Ale třeba úžeh na dospělé nejde?

Protože dopoledne bylo ještě docela snesitelně, rozhodla jsem se běžet, seč mi síly stačí, abych ukrojila co největší část trasy.

Znáte takový ten pocit, kdy běžíte tak dlouho, že když pak chcete přejít do chůze, abyste si odpočinuli, tak je to divný a nepřirozený pocit a vy nakonec raději běžíte dál?

Já taky ne. Dodneška. Ten začátek jsem vážně prosvištěla.

Pak už jsem si ale vážně chtěla odpočinout, tyjo, už běžím dlouho, kolik je vlastně hodin? Půl desáté? Tak já zavolám babičce, jestli se nasnídala, to bude dobrý alibi! Protože do telefonu přece nemůžu být udýchaná. Dobře já.

Ale měli jsme i pěšiny

Jedna ze samokontrol byla na hlásce Zlenice. Já to věděla, ale říkala jsem si, že mě přímo na kontrolu určitě zavede trasa, a ono ne, a tak jsem se kousíček vracela. Tam jsem na vracečce ještě potkala slečnu s parťákem, ale to bylo naposledy.

Koho jsem potkala o něco dál, a měla jsem z toho velikou radost, bylo mládě užovky obojkové. Bylo maličké, plazilo se přes cestu, vyfotit jsem ho nestihla a bylo ťuťuách. Jak často vídáte hady zvící velikosti žížaly? Protože já poprvé.

Hláska Zlenice

A ještě trochu výhně

Na kontrole zříceniny Zbořený Kostelec byla další kontrola. Tam jsem potkala dalšího padesátkáře, který ale vyrazil už v šest, (z Prahy vyjížděl ve tři,) a společně jsme mžourali vysoko na rozcestník a snažili se přečíst jeho letopočet, což byla pointa téhle samokontroly. Nebýt po operaci očí, nemám šanci. (Alternativou pro slepce bylo vyfotit si selfie s hradem, což jsem zkoušela asi pětkrát a pak si raději nasadila brýle, aby mi nepraskla čočka ve foťáku.)

Tou dobou už bylo strašlivé, strašlivé vedro. Několikrát jsem se přistihla, že se mi motá hlava a svět mi plave před očima, a když se zrovna nebylo čeho chytit, opakovala jsem si jako mantru "nemůžeš tu sebou seknout, musíš uvařit večeři," což bylo mnohem lepší než obvyklé "nebuď bábovka a zaber". V Pyšelech jsem dokupovala vodu a plechovku Coola, která mi pak ležela v žaludku jako cihla, a pak ještě Birella v Kamenném přívozu, ale byla jsem přehřátá a nemohla jsem s tím nic udělat.

V lesích sice bylo líp, ale...

Teda mohla - a udělala. Když mohla polovina chlapů chodit bez triček, proč ne já? A od třicátého kilometru jsem běžela jen ve sportovní podprsence a bylo mi mnohem líp. A tričko jsem používala na otírání potu, díky čemuž jsem ho měla pořád na očích a nemohla jsem ho ztratit, protože přijet v podprsence domů, tak by babičku asi kleplo.

Nejsem přehnaný exhibicionista, a tak jsem doufala, že nikoho nepohoršuju, ale s běžeckou vestou to vypadala tak jako závodně, a navíc ty lidi už nikdy v životě znovu nepotkám, takže je to vlastně šumák, jsem si říkala.

A tak mě na Panské skále doběhl Martin Zbruz, se kterým se letos potkáváme na každé padesátce. (Které on narozdíl ode mě ještě prokládá stovkami.) Mň mň mň. No nic. Budu se tvářit jako suterén.

Chvíli jsme si poklábosili, ale pak utekl dál, protože zatímco moje ambice se vztahovaly jen k babiččině večeři, jeho obsahovaly takové parametry jako průměrnou rychlost.

Abych měla výmluvu, kromě pokročilého úpalu, proč jsem taková brzda, nasadila jsem si ještě o kousek dál ortézu na koleno. A hele, vůbec to nebylo špatný - možná jsem to mohla udělat o něco dřív, třeba o třicet kilometrů, nebo tak. Že by mě třicet kilometrů to koleno nebolelo tak moc.

"Ty ses ale taky převlíkla," říkal Martin, když jsem přišla po pochodu na vlak v tričku. Takže asi podprsenka zanechala dostatečně sportovní dojem. A já jsem dost pyšná, že jsem ho poté, co si on převlékl tričko, pořád poznala.

Za Kamenným přívozem jsem přebíhala krásný potůček, a tak jsem se ohnula a tak dlouho se ošplíchávala vodou, až mi do něj vyklouzla lahev s pitím. Ze stejné kapsy, jako jsem měla telefon. Letos už jsem jeden omylem utopila, to by bylo zábavný vysvětlovat, proč potřebuju po půl roce nový. Takže jsem se pak už neošplíchávala.

Cíl byl v Zelené rokli v Pikovicích. Protože jsem na minulém pochodu omrkla, co mají v nabídce, vysnila jsem si malé pivo, malý Birell a velikou Sázavu, a to všechno jsem dostala. Teda, k Sázavě jsem si musela dojít, ale když jsem ze sebe strhala oblečení a upadla do ní, bylo to naprosto úžasný. A takhle se, milé děti, bojuje proti úpalu. Doporučuje jedna táborová zdravotnice z jedné.

Pěšinky před cílem. Takhle jsem si to před startem malovala celou cestu.

Vlak nabral zpoždění, a tak jsem musela přehodnotit cestu po Praze. K babičce jsem přijela ve tři čtvrtě na šest, ale protože jsem nadčlověk, losos s rýží byl naservírovaný v šest, kdy měl být. A protože jsem se v Sázavě umyla, nebylo tak moc znát, jak strašně bych potřebovala před večeří sprchu, a tak večeře proběhla s poklidné pohodě.

Až večer se ukázalo, jak neuvěřitelně nepohodlný může být byt, který není uzpůsobený pro relaxování po pochodech. Jakože vážně - žádné místo, kde by se člověk rozvalil s nataženýma nohama! Auvajsky.

Ale stejně to celé dopadlo skvěle.

Tam jsem se koupala, a celou dobu na mě přitom koukala volavka popelavá