Čtyři řeky s Trilobitem: Labe (34 km)

...nebo Vltava? Něco jiného bylo v letáčku a něco jiného na diplomu. Někoho by to mohlo zarážet, ale já byla přesvědčená, že jsem v Českém ráji, až do chvíle, kdy jsem došla ke Kokořínu, takže dokud to nebude třeba Amazonka, tak je mi to jedno.

Čtyři řeky s Trilobitem: řeka čtvrtá Labe
sobota 26. 8. 2023, start 6:00-10:00 (já startovala v 6:50)

Vzdálenost: 35,50 km
Nastoupáno: 789 m+

Čas: 7 hod 8 min
Čas pohybu: 6 hod 23 min

Průměrná rychlost: 5,0 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,6 km/h

Na všech trasách (11, 16, 23, 34 a 51 km) startovalo 180 účastníků.

Letáček pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, trasa ZDE.

Kokořín v deštném pralese

Předpověď hovořila jasně: navzdory dosavadnímu horkému a slunečnému počasí úžeh nedostanu. Při balení věcí jsem zvolila strategii "co s sebou nebudu mít, to mi nezmokne," a nevzala jsem si... nic. Myslím, že jsem byla úplně jediná, kdo neměl pláštěnku nebo bundu, ale vzhledem k minimalismu i v rámci oblečení mi promoklo jen tílko a kraťasy, a to se přece dá snést.

Pamatuju si, že jsem kdysi dávno vstávávala na pochody třeba i v půl čtvrté ráno a přišlo mi to v pohodě. Když jsem tenhle týden začala zjišťovat vlaková spojení do Mělníka, tak se mi jen protočily oči a žádný nával vzrušení ze "zase na pochodu" se nekonal. Ve čtvrtek jsem utíkala z přednášky o naší cestě po Brazílii tak, abych byla doma před půlnocí, protože vstávám ve čtvrt na šest do práce, a všichni se podivovali, že tak brzo, ale teď jsem potřebovala vstávat ještě o hodinu dřív! Uf. A auto jsem si vzít nemohla, protože byl cíl jinde než start.

Mň mň mň

Pozitivní na tom všem bylo, že navzdory dešti mělo být pořád ještě teplo, takže i ráno jsem mohla být jen v tílku a kraťasech a nebyla mi zima.

(A mně bývá neustále zima.) Druhá pozitivní věc byla, že mi neujel žádný spoj, ačkoliv mi přestupy přišly dost šibeniční - třeba na Ládví se vůbec nevyznám, a kam mám z metra jít, jsem studovala ještě těsně před výstupem.

Ale pak už jsem byla v Mělníku a na startu a začekovaná a mohla jsem vyrazit na trasu.

("Trasa?" "Asi tu třicítku," pravila jsem váhavě, protože jsem maličko přemýšlela i o padesátce, protože v posledním týdnu je koleno můj nejlepší kámoš, který mi dělá jen a jen radost. "Ale třicítku nemáme, jen třicet čtyři kilometrů," pravila paní smutně. Ach ty návyky ze stovek, kdy bylo stovkou cokoliv v rozmezí 95 - 180 kilometrů...)

Start pochodu

Pršet začalo ve chvíli, kdy jsem vyrazila na trasu, a tak jsem měla prostor utéct lidem, kteří přijeli stejným autobusem, protože jsem nemusela řešit pláštěnky a podobný věci. Mojí ochranou proti dešti byla kšiltovka, protože nemám ráda, když mi prší do obličeje. A ochranou proti slunci, jakože aby nedejbože nevylezlo, byly v batohu schované sluneční brýle.

Naštěstí jsem nepřijela zcela nepřipravena, a tak jsem s sebou měla sluchátka na ty méně záživné části, než se došlo do Kokořínska. Jsou skvělá, protože zvuk přenáší přes kost, takže nezakrývají uši, takže jsem slyšela nejen hudbu, ale i dění kolem. Poctivě jsem je vypínala v přírodě, abych slyšela ptáky a déšť, a zapínala na asfaltu, který nemám ráda. I díky nim mi začátek rychle utekl.

Za Mělníkem

I ten déšť byl nakonec moc pěknej

Na šestém kilometru jsme se napojili na Máchovu cestu a dál už pokračovali lesními a lučními pěšinkami mezi skálami a v té době taky začal ten největší slejvák - to i mně přišlo na pováženou, že jsem si nevzala žádnou bundu. Ale na druhou stranu, kdy se člověk ocitne na Kokořínsku a navzdory víkendu tam není ani noha?

Kus cesty byl volitelný, jestli jít po značce přes kopec s pobořenými schody, nebo jestli to obejít po silnici. Já to chtěla obejít, ale samozřejmě já a navigace, a tak jsem nepřišla o hezkou terénní vložku a výhledy na běžce na silnici. Ony inkriminované dřevěné schody vypadaly vachrlatě i ty, které tam pořád ještě byly, ale padala bych do rybníka a mokřejší už jsem stejně být nemohla, takže no big deal. A co víc, až na ty opravdu velké kroky, kdy se muselo několik stupňů překročit, jsem je zvládla scházet jako člověk starší dvou let, jakože střídavě oběma nohama! Už jsem říkala, že je moje koleno můj novej nejlepší kámoš? A to ještě na táboře bolelo jak čert.

Protože nejsem navigačně moc zdatná, přešla jsem ihned po napojení na silnici další odbočku červené do luk a polí, a tak jsem si i já kus cesty ulehčila.

Tohle bych neviděla, kdybych kus cesty obcházela po silnici

Zpátky na trase - nejprudší déšť ustal a nad lesy se začal tvořit opar

Další cesta nás zavedla na Kokořín. K němu vede asi miliarda fakt vysokých schodů, a o to hrdější jsem byla, že jsem na nich nemusela moc pauzičkovat. Ještě před schody řádili lesáci a zablokovali dopravu, a tak mě těšilo, že mě nechali projít, zatímco tam muselo zůstat stát prastaré auto s nahlas puštěným rádiem a bez snahy během čekání vypnout motor.

Hrad mě překvapil, jak málo epický zblízka byl, a začala jsem pochybovat, jestli jsem si ho nepletla s Křivoklátem, ale když jsem popošla na trase o kus dál a míjela vyhlídky, ukázalo se, že prostě jen nevynikl.

Taky mě kolem Kokořína předběhli jediní dva lidi, které jsem znala, Hanka Váchová a Filip Drazdík. Akorátže teda oba běželi padesátku, zatímco já si výletovala na krátké trase.

Kokořín. Narozdíl od pohledu z dálky mi tohle přišlo takový... chudý.

Narozdíl od tohohle typu lesa se skálami a pěšinkami...

Radost mi dělala místa, která jsem znala z předchozích výletů. Nejenže jsem procházela kolem místa, kde jsem kdysi při běžeckém výpadu parkovala Šrotu, ale teď jsem procházela kousíček od Kostelíčku, kde jsme přespávali při jednom zimním vandru.

Co víc, touhle dobou už jsem měla vyčištěnou hlavu, zbavenou nánosů emocí z práce, a už jsem si výlet jen a jen užívala. Jsou to čisté endorfiny, kdy se na lidi kolem sebe zubím od ucha k uchu a nic mi náladu nemůže zkazit. Nedaleko cíle během dalšího stoupání do kopce jsem tak potkala paní, která mě bezpečně rozeznala jako pochodnici, a začala si stěžovat, že je to hrozně těžký a terénní a co kdyby se na krátkou trasu nechali nalákat nějací důchodci, co by tu pak jen dělali? Šla třináct kilometrů a bylo to pro ni na hraně, a mně přilo fajn, že i tak na ten výlet vyrazila.

Stoupání k Pokličkám. Na to vycházení schodů oběma nohama jsem furt hrozně hrdá.

Pokličky, obligátní fotka

Měla jsem s sebou dvě housky namazané paštikou a tři tyčinky, (už dávno po expiraci, protože vždycky nedlouho poté, co si nakoupím něco na pochody, si urvu koleno,) a zatímco jsem většinu jedla za chůze, ve Vojtěchově jsem se usadila na už uschlé lavičky ke stolu a během jídla jsem si větrala nohy, z bot dost rozmáčené. Výlet.

Do cíle už to bylo kousek. Vlastně mi to celé rychle uteklo, i když mě nohy bolely, naštěstí tím správným způsobem. Nakonec jsem byla ráda, že jsem nešla padesátku, protože jsem byla hodně unavená a ta třicítka byla akorát.

Cíl byl v Mšenu na náměstí v restauraci a původně jsem si tam chtěla dát polévku a pití, ale časově jsem se trefila tak dobře, že jsem měla čas akorát dojít na nádraží a sednout si do vlaku do Mladé Boleslavi. Jak nejezdím vlaky zas tak často, tak jsem si netroufla koupit jízdenku až do Prahy, protože navazující vlak z Mladé Boleslavi patřil Arrivě, a ta asi nespadá pod České dráhy? Furt si nejsem jistá, jak to je.

Pár kilometrů před cílem

Mšeno malebně

Jakkoliv byla cesta sobotně prázdnými vlaky příjemná, v Praze se ukázalo, že si dvě hodiny sezení vybraly svou daň, a cestou na metro mě předbíhali úplně všichni. Auvajsky.

Původně jsem vstávala tak brzy, abych se po návratu mohla ještě učit, protože mám za pár týdnů státnice, ale poté, co jsem málem usnula ve vaně, jsem snahu o cokoliv vzdala a šla spát v půl sedmé večer. A to bylo moc pěkné zakončení vydařené soboty.