Kudy chodili trempové (50 km)

Padesátka, která se neměla stát. Nebyla jsem na ni dostatečně odpočatá, neměla jsem na ni čas, rozbolel mě na ní kotník a koleno... ale ty mlžné opary! Mít znovu tu volbu, vyrazila bych zas.

Vzdálenost: 50,01 km
Nastoupáno: 1558 m+

Průměrná rychlost: 6,1 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 6,5 km/h
Čas: 8 hod 10 min

Pořadí: 5. z 23 startujících

Facebooková událost zde, Facebook Trilobitu zde, plakát pochodu zde, mapa padesátky zde.

Miluju ranní opary, a tady přetrvaly dlouho. Nádhera.

Mám ráda garminí povzbuzovací hlášky před plánovanými závody. Tak třeba dneska: "Máte dostatek energie, abyste mohli dnešní akci absolvovat. Hodně štěstí!"

A přitom to vůbec nebylo samozřejmé. V pondělí se mi motala hlava, bylo mi zle a věděla jsem, že jsem přepracovaná a že tempo musím ještě zvýšit, abych před odjezdem na tábor stihla v práci všechno dodělat. Nakonec jsem se rozhodla zrušit úplně všechny akce, které jsem v týdnu měla, a zůstávat v práci až do večera. A to pomohlo - a to dokonce tak, že jsem nakonec mohla znovuobnovit některé ze svých plánů.

A jedním z nich byla i tahle padesátka. A co víc, měla jsem dostatek energie, abych mohla dnešní akci absolvovat.

Pak má Garmin i úsměvná hodnocení, jako že třeba připravenost k tréninku je špatná. Výborně!

Společný start v běhu o poháry byl v Pikovicích v osm, a tak jsem mohla vstávat až po šesté, protože do Pikovic jezdí vlak z Modřan. Jelo nás jím více, ale celkově měl letošní ročník slabou účast - na kontrole na 36. km jsem zjistila, že nás tam zatím bylo jen osm padesátkařů a pět pětatřicítkářů. Normálně na tyhle pochody chodí stovky lidí!

Na společném startu nás bylo pět. Dělala jsem si naděje, že by mohli mít jako dřív pět pohárů, nebo jako ještě dřív tři poháry pro muže a tři pro ženy, ale bohužel.

Registrace

Vyběhli jsme přes řeku a rovnou na Medník.

Stoupání bylo dlouhé a bylo vlhko jako v pralese. Přesto ale předpověď vyšla báječně - zatímco o pár dní dříve byly třicítky, ten den jsme měli krásných dvaadvacet a odpoledne dokonce sprchlo. (Sprchlo taky jako v pralese - krátce, ale velmi, velmi intenzivně.)

Po failu z minula jsem si tentokrát kontroly hlídala - na téhle trase byly jak klasické, živé kontroly, tak i samokontroly, a jedna z nich byla na Medníku. Dokonce jsem na to konto na startu od jiného závodníka vyžebrala ikea tužtičku, abych měla samokontroly jak opisovat! Takže jsem se na Medníku celá natěšená vrhla ke schránce s vrcholovou knihou... a zjistila jsem, že na ní žádný nápis, který by šel opsat, není. Tak jsem opsala nějakou samolepku a ještě to vyfotila. Že já se vůbec snažím.

Taky jsem chtěla od startu běžet, ale zdržel mě hned první most. Ale ty opary!

Vrchol Medníku

Seběh z Medníku byl fantastický. V lese se válel opar, a když byly stromy dostatečně řídké, byl vidět i v dálce v údolích a na loukách. Nádherné podzimní počasí, takhle při začátku srpna.

V Třebsíně byla první kontrola. Byla v hospodě, ale to mi ještě stačilo jenom razítko, občerstvení jsem si dávat nemusela. Zatím to byl kousek a až na to stoupání na Medník to bylo krásně jednoduché a běhatelné.

Dál už to nebylo jednoduché a běhatelné.

Mlžné seběhy

Kontrola v Třebsíně

Podzim jak malovanej

Bylo to na osmém kilometru, kdy mi z ničeho nic vyhodil pravý kotník.

Ani to nebolelo, ale věděla jsem, že si dál budu muset dávat pozor, protože tohle se mi dříve dělo často, a jak to začalo, nešlo se toho zbavit. No a kolem Pexova luhu a kolem Máje se šlo pěšinami, kde se těžilo dřevo, přes cestu byly popadané stromy a hodně se toho muselo přelézat, a zrovna u jedné klády, kterou jsem tak akorát s poskočením dokázala překročit a přitom si samolibě pochvalovat, že je praktické mít dlouhé nohy, mi při dopadu kotník nevydržel a povolil a já s druhou nohou ještě za kládou sletěla jak široká tak dlouhá, natloukla si dlaně a kolena, byla celá od bláta a hlavně si skřípla ten kotník.

A tohle už bolelo.

Ale do cíle to bylo už jenom třicet kilometrů. To se přece dá jít s vyhozeným kotníkem, žejo.

A napotřetí mi vyhodil až pět kilometrů před cílem.

Bylo krásný myslet na to, jak na pondělní odjezd na tábor přijdu s ortézou na kotníku a druhou na koleni, protože to taky nedělalo zrovna dobrotu. Dobrý den, já jsem táborová zdravotnice, nebojte se a svěřte mi své děti, páč to mám v hlavě naprosto srovnaný.

Ale vyhlídka na Máji - i všechny ostatní kolem - byla moc pěkná. Už jsem tam dlouho nebyla.

Terénem

A ještě

Kudy?

Asi tudy

Ještě víc jsem se ale těšila ke Slapům, protože jsem probíhala přímo kolem našeho tábora. Zrovna tam byl první turnus, a tak jsem vedoucímu psala, jestli budu mít u silnice čtyřicet malých fanoušků. Protože jsem si před startem spočítala, že tam budu v době poledního klidu, tak mi to přislíbil, ale nakonec jsem byla děsně rychlá a probíhala jsem kolem dlouho před obědem zrovna uprostřed soutěží, a tak z toho nic nebylo.

A byla jsem silná a běžela jsem dál, místo abych tam ty dva zbývající dny prostě schovaná zůstala.

A zase podzim

Fenomén zelených vesnických rybníků. To to těm lidem, kteří u toho bydlí, nevadí? Mně to přijde dost hrozný.

Pěšiny

Srpen

Další živá kontrola byla ve vinárně v Jablonné. Tou dobou už se mraky trochu protrhaly, a i když pořád nebylo úplné vedro, ráda jsem si tam dala velkou malinovku a doplnila láhve. Na záchodě měli nejen kohoutek u umyvadla, ale druhý ještě mnohem výš, takže se tam voda dotáčela úžasně snadno. Deset bodů vinárně Na Kovárně!

Tam někde byl nejjižnější bod trasy a stáčeli jsme se zpátky ku Praze. Bylo to ještě před půlkou, ale ten psychologický efekt v mapě na mě fungoval vždycky, že už vlastně běžím zpátky domů.

Což bylo dobře, protože jak byla první půlka zábavná a terénní, tak druhá byla spíš nudná, po cestách a silnicích mezi vesnicemi. Ale já si po letech zaktualizovala hudební mix v telefonu, takže mi to nevadilo.

U Slap

Kontrola Na Kovárně

Rozjasnilo se

Ale už se něco žene...

Ještě v Netvořicích jsem si v restauraci na kontrole dala točené pomelo-grep, než jsem upalovala dál.

Vody jsem měla dost, tyčinek taky dost... hele, já zapomněla jíst tyčinky a gely. A přitom ani nemám hlad. No, raději si gel dám, beztak je musím vyzkoušet, protože jsem pořídila nějaké nové příchutě a musela jsem zjistit, jestli mi budou vyhovovat.

A protože jsem zrovna šla po pěšině kolem vody a od trampské osady se ozývaly kotlíkárny, začala jsem si potichu zpívat Holubí dům, a jak jsem se dostala k pasáži s odrůstáním chlapeckým střevícům, tak mě to vzalo, že já už taky odrostla, že jsem si tam do textu trochu zavzlykala.

Já být cukrovkář, tak se furt válim někde v hypoglykemii. Když si nejsem schopná pohlídat dostatek cukru ani na pochodech, kde vím, že musím sníst něco sladkého každých deset kilometrů, jak bych to dělala v normálním životě?

Cukry z gelu naštěstí naběhly rychle, a tak mě díkybohu opět ty nejprofláklejší odrhovačky přestaly dojímat k slzám.

Na kontrole

Výhledy na řeku

Lesem

Posledních deset kilometrů vedlo podél řeky po moc hezké cestě a ještě do toho sympaticky pršelo. Byla bych běžela, ale tou dobou už mě kotník bolel opravdu hodně, a jediné, co od něj odvádělo pozornost, bylo moje operované koleno, které bolelo ještě o trochu víc. Au. S tím se hodně špatně byť jen šlo.

Takže jsem ten konec napůl doběhla, napůl dopajdala, a celou dobu přitom hypnotizovala hodinky. Tentokrát mi nešlo jen o to, jaká vzdálenost mi zbývá do cíle, ale i o to, jestli jsem si někde zašla natolik, aby to dohromady dalo 50 kilometrů - protože podle naklikaných map to mělo být jen čtyřicet osm a půl.

A padesát to nedalo, v cíli mi chybělo sedm set metrů.

Dala jsem si Birell a objednala vývar, na který zapomněli, a tak jsem na něj čekala až skoro do příjezdu vlaku do Prahy, a z mého původního plánu dojít si ještě k řece opláchnout obličej a nohy se nakonec stalo popocházení po vlakové zastávce. Ale dopadlo to dobře: těch sedm set metrů jsem tam nakroužit zvládla.

Poslední úsek

Cíl

Byl to skvělý pochod a jsem ráda, že jsem na něj vyrazila.