Memoriál zmateného brouka (38 km)

Teda kamenného. Kamenného brouka. Jakože trilobita. Ale když si vezmu všechny svoje slabší chvilky, které se na trase nastřádaly, tak zmatený sedí líp.

Memoriál kamenného brouka
sobota 22. 6. 2024, start v 8:12 (průběžný 6:00 - 11:00)
start ve Zdicích na nádraží, cíl v Hořovicích v hospodě U Srubu

Vzdálenost: 38,17 km
Nastoupáno: 1210 m+

Čas: 6 hod 27 min

Rychlost: 5,9 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 6,4 km/h

Facebooková událost ZDE, trasa ZDE.

Ráno nezačalo povzbudivě. Můj Garmin moc dobře věděl, že se chystám na pochod, a tak mi to nandal už spánkovou analýzou: "Spali jste dostatečně dlouho, ale ne moc dobře a přes noc se vám nepodařilo snížit úroveň stresu. Před tak velkou událostí, jaká vás dnes čeká, je normální, že nespíte dobře. Jedna noc nic neznamená. Jste připraveni." Pokusil se to pak vyžehlit povzbudivým citátem, ale pro sekci utěšovacích hlášek by si měli najít jiného copywritera: "Silné odhodlání nezastaví ani nízká hladina Body Battery. Držte se své mentální síly a překonejte nové limity."

Ono vůbec nebylo jisté, že někam pojedu. Natěšená jsem byla, což o to, ale den předtím jsem strávila na podpatcích a na noze u kotníku mi praskla žilka a já večer skoro nebyla schopná chodit po bytě. Takže jsem večer a noc strávila s nohou nahoře a s voltarenovým zábalem, ale ráno to pořád nebylo úplně dobré. Takže když jsem se v 5:20 vypotácela z postele, obula jsem se ještě v pyžamu do tenisek a obešla a oběhla si předsíň, abych zhodnotila, jestli spíš nemám dospávat náročný týden. Ale... v teniskách to nebylo tak zlé.

Protože jsem už v pátek byla naprosto vyřízená, rozhodla jsem se jet o hodinu pozdějším vlakem - a nestartovat v sedm, ale až v osm. Což znamenalo větší vedro, více slunce a spoustu dalších příkoří, ale taky o půl hodiny delší spánek a víc času na snídani.

Nicméně jsem si i ve vlaku přišla jak zombík. Seděla jsem na sedačce, koukala na řeku a skály a poslouchala dva kluky v kupé, kteří jeli za kamarády na vodu a jejichž rozhovor byl celou tu hodinu potěchou pro uši - sálala z něj radost ze života, z pohybu a z přírody. A já se během toho rozhodla, že místo na plánovanou padesátku vyrazím jen na osmatřicítku, protože jsem měla za dalších pět dní jet na ferraty, a tak bylo záhodno se šetřit.

Ve Zdicích byla na nádraží u registrace fronta, a tak jsem se v mezičase zabavila tím, že jsem tam pobíhala všude kolem a hledala záchody, protože ani obří cedule mi není dost dobrá. Ale zase tam měli vstup automatizovaný i pro platby kartou a uvnitř čisto, to se mi moc líbilo.

Když mi u registrace řekli, ať si vyfotím odkaz na mapu, že slovní itinerář pro moji trasu nesouhlasí, tak jsem papír bez dalšího zkoumání uklidila do kapsy batůžku a běžela podle trasy v hodinkách. Takže to, že byly na trase samokontroly, jsem zjistila až na 28. kilometru. Ups.

Začátek byl do kopce. Já to tak nějak tušila, protože jsem si mapu stahovala do hodinek až ve vlaku, a tak jsem se rovnou dívala, kudy vlastně půjdu, ale naživo byl ten kopec takovej... hmatatelnější. Už tou dobou svítilo sluníčko, ale v lesích bylo příjemně - to až při posledním výšvihu na Vraní skálu začalo být jako v prádelně a já se začala potit i z konečků vlasů.

Zpočátku mi vždycky připadá, že je to do cíle hrozně daleko, že jako člověk jde už přes půl hodiny a pořád je teprve na čtvrtém kilometru. Ale pak se to zlomí, začne se blížit desátý kilometr, a to už něco je, a pak už to je do cíle jen pětadvacet, a pak je člověk najednou v půlce trasy a konec je hrozně blízko. Tyhle pocity jsem tady měla intenzivní - pořád jsem si nebyla jistá, jestli jsem s nohou raději neměla zůstat doma, protože při chůzi po rovině bolela, ale protože na pochodu žádné roviny nebyly, a protože se to nezhoršilo, tak bylo všechno v pořádku.

A navíc těch kytek a motýlů a ptáků.

Ale zpátky ke zmatenému broukovi. Zkraje dne mi připadalo, že jsem musela zapomenout mozek doma na nočním stolku. Znáte takový ten pocit vaty v hlavě? Nebyla jsem se ho schopná zbavit. A když jsem se konečně trochu vzmátořila, tak se mi začala motat hlava, zatmívat před očima a při zvedání od rozvázaných tkaniček jsem sebou málem sekla. Mň mň mň.

Ale protože trasa vedla kolem myšlenkové zahrádky, tak mohu zodpovědně prohlásit, že přinejmenším dvě myšlenky jsem během cesty měla! Mohlo jich být víc, ale další cedule jsem nenašla. "Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe. Sokrates." Což mi vysloveně jde, myslím že radost ze sebe z tohohle článku vysloveně čiší! A druhá ještě případnější: "Jen na tobě je, jak naložíš s časem tobě svěřeným. (Bez autora.)" U mě mínus šest a půl hodiny trápení na téhle trase. Ještěže utrácení času nehlídá žádný rozpočtář.

Překvapilo mě, když jsem u cesty potkala první maliny, a když jsem o kus dál viděla vedle cesty dvě paní sedící na bobku a cosi dolující ze země, začala jsem koukat i po jahodách, a obojí bylo skvělé zpestření. A pak jsem potkala paní s košíkem plným hřibů, hlavně kovářů, ale měla v něm i křemenáče, a ty houby byly veliké a krásné. Tak jsem tátovi poslala souřadnice jako tip, aby se tam vydal, protože mě mrzelo, že nemůžu sbírat cestou houby sama, a táta chodí na houby možná ještě raději, a v odpověď mi přišla výčitka, že to je strašná provokace a jestli to má za to, že mě jako malou nenechal bouchat dřevěným koněm do krabice na klobouky? No, možná jsem mu nemusela posílat tu fotky naprosto výstavní babky, která rostla přímo na kraji cesty, s poznámkou, že ji tam pro něj nechám.

Šest kilometrů před cílem mě doběhl běžec. Já zrovna šla, ale když u mě zpomalil, zahlaholil "Jé, ahoj! Jak se máš?" a začal pocupitávat vedle, a tak jsem se musela rozběhnout taky. No a protože trpím obličejovou slepotou a nepoznávám ani lidi, které potkávám denně půl roku, tak jsem musela extrapolovat identitu z jiných dat. Naštěstí měl projev tak výrazný, že jsem si byla téměř jistá, že je to stejný běžec jako na Ryboptákovi, a dokonce mi i naskočilo jméno a příjmení, ale co když se pletu? Tahle nejistota je součástí prosopagnostického balíčku - dokud jméno nevysloví nahlas někdo jiný, tak jsem přesvědčená, že si ho pamatuju špatně. Jenže mu zanedlouho zazvonil telefon a on se kousek vzdálil, a já tak měla prostor rychle projít svůj Ryboptákový blog a to jméno tam najít. Ahoj Martine!

Protože mi došla voda, zastavili jsme se ještě v obchůdku tři kilometry před cílem. Do batohu jsem si pořídila vodu a na místě ve mně během pár minut zasyčel jeden Birell a bylo to TAK dobré. Pití je dobré. Mějte rádi tekutiny.

Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem se rozhodla vyřešit problém s nezapsanými samokontrolami, a to ještě předtím, než jsem se sešla s Martinem. Moje první, instinktivní reakce byla totiž dokončit trasu, ale kolem cíle se jen proplížit na vlak a vůbec to neřešit. Kdo potřebuje účastnický list. Ale vadilo mi, že by na mě pak mohli zbytečně čekat, a tak jsem se nakonec rozhodla do cíle přece jen dojít a ke svému omylu se doznat. (Samozřejmě s Martinem by to ani jinak nešlo, to by bylo ještě trapnější vysvětlování.)

Účastnický list jsem dostala i bez kontrol.

V cíli jsem si dala malinovku a klobásu, ze které mi bylo špatně až do večera, protože uzeniny mi sice moc pěkně voní, ale ve skutečnosti mi chutná jen první sousto, a utekla na vlak. A to byl konec moc pěkného pochodu.

Trasa byla skvělá.

I tak jsem ráda, že jsem se vydala jen na 38kilometrovou variantu. Už zase chodím bez bolesti!