Do Holyně bez holinek (51 km)

Páni. Padesát kilometrů. Dálkový pochod. Já už tyhle věci můžu a dokážu dělat! Bylo to nádherný.

Do Holyně bez holinek
sobota 28. 10. 2023, společný start běhu o poháry na nejdelší trase byl v 7:30

Na všech trasách dohromady startovalo 320 účastníků. Nejrychlejší čas na 51km trase byl 5 h 18 min.

Oficiální vzdálenost: 51,1 km
Vzdálenost pro lidi, kteří hodně bloudí: 53,58 km
Nastoupáno: 1338 m+ (sklesáno 1204 m-)

Čas: 8 hod 58 min
Čas pohybu: 8 hod 25 min
Čas běhu: 2 h 53 min
Čas chůze:  5 h 51 min

Průměrná rychlost: 6,0 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 6,4 km/h

Letáček pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, trasa ZDE.

Když jsem zjistila, že Dobřichovice nejsou Dobříš a že společný start není v šest, ale v půl osmé, takže nemusím vstávat ve tři, ale až v pět, začala jsem se i těšit. Padesátka! Dálkový pochod! Na tom jsem naposledy byla před dvěma lety, což znamená i před dvěma operacemi kolene.

Věci jsem samozřejmě balila až v těch pět ráno, takže jsem se ještě výtahem vracela pro kolenní ortézu, a navíc jsem musela vyrazit o autobus dřív, abych někde našla nějaký bankomat, protože jediná bankovka, kterou jsem našla v peněžence, byla dvoutisícovka, a nemohla jsem se rozhodnout, jestli by mě s ním poslali k šípku až organizátoři na startu, nebo už jízdenková paní na pokladně na Smíchově. (Paní mě nakonec poslala k šípku i s pětistovkou. U ní se to aspoň dalo zaplatit kartou.)

Na Smíchově na perónu se ke mně přidal Matěj, který si mě vyhlídnul podle Salomoního běžeckého batůžku, protože si ho pořídil předchozí den a chtěl znát nějaké fíčury. Tak jsem ho ve vlaku naučila skládat žáby z jízdenek. Jako zdroj informací jsem k nezaplacení.

V Dobřichovicích se nás ve vlakovém podchodu sešlo dost, ale nikdo nevěděl, kudy na start, a tak jsme nádraží obkroužili kolem dokola.

Nevím jak pro ostatní, ale u mě tohle bloudění před startem hezky určilo kurz pro zbytek pochodu.

Na startu se nás sešlo překvapivě málo. Start byl průběžný, takže se dalo startovat kdykoliv, ale i tak...

Poprvé jsem zabloudila na druhém kilometru, a to nesvedl jen tak někdo, protože prvních pět kilometrů se běželo přímo podél řeky, ale já to zvládla! A nebyla jsem sama, vracela jsem nás na správnou trasu víc. Pak jsem zakufrovala cestou z Babky na Jezírko, a to bolelo, protože jsem kvůli tomu vylezla velkej kopec, který jsem musela zase seběhnout a dohromady to byl kilometr navíc. O kousek dál jsem se vydala špatnou cestou ještě jednou, ale to jsem aspoň šla paralelně se správnou trasou, tak stačilo sledovat vrstevnici a napojila jsem se. Poslední kufr jsem měla v Černošicích, když jsem si nevšimla, že se značka odpojuje ze silnice, a přeběhla jsem tam jednu ze dvou kontrol, ke které jsem se musela vracet.

Těch prvních pět kilometrů podél řeky bylo náročných. Žejo, rovinka, trávník a bláto, ideální běžecký terén. Jenže mě při běhu bolelo koleno! Bylo mi fyzicky zle z toho, že to není tak dobré, jak jsem si po minulém víkendu myslela, že jsem pořád invalida, že jsem troska, že už nikdy nebudu moct běhat beze strachu, jestli se zase nezraním, a byla jsem hrozně ráda, že jsem se domů vrátila pro tu ortézu a že až bude zle, tak si ji můžu nasadit.

Na úvodním úseku podél řeky. Tohle je už zase na správné trase... Pavla jsem předběhla znovu ještě jednou před cílem, což bylo divný, ale pak se ukázalo, že šel pětatřicítku.

Jenže pak přišlo první stoupání, nejdřív na Babku a pak k Jezírku, a jak jsem zpomalila, tak koleno přestalo zlobit, a když nastala střední pasáž, dvanáct kilometrů po červené, běžela jsem celou dobu a bylo to krásný a koleno nebolelo vůbec. (S nesmírným údivem jsem při následném zpomalení dostala křeče do svalů kolem toho zdravého kolena. To jde? Jak, proč? Tam jsou svaly??)

Ta stoupání byla vůbec hrozně divná, protože nebyla... těžká. Já jsem zvyklá celý svůj život do kopců umírat od nedostatku kyslíku v krvi a na bolest plic, ale to se tady vůbec nedělo, tady mě limitovaly jenom svaly, za poslední tři roky pořádně atrofované. Že bych před svými úrazy a operacemi byla skutečně tak moc přetrénovaná?

Lesní stoupání

Na Babce

Stoupání k Jezírku

Výhledy na podzim

Ta běžecká červená značka byla skvělá. Začínala za Skalkou a pak vedla lesy dál a dál, stále rovná nebo jen s mírným vlněním, takže jsem běhala, nekecám, i do mírného stoupání, a to já nikdy nedělám. Cestou jsem zvědavě nakukovala davům houbařů do košíků a troufám si říct, že moje sobota byla úspěšnější než jejich.

Na jednou místě se rozfoukal nesmírně silný vítr a rozševelil listí vysokých stromů, pod kterými jsem zrovna probíhala, a já se musela zastavit a dýchat a cítit ten vítr, chápejte, ten mohutný, všeobjímající vítr, protože vítr je nejlepší živel ze všech. Tohle mi chybělo snad nejvíc.

Obligátní fotka z křížové cesty na Skalce

Zastavit, opřít se o vítr, zhluboka dýchat a poslouchat šepot listí nad hlavou...

Podzimní vůně mrtvého dřeva

Na třicátém kilometru měla být kontrola, a tak jsem ji pečlivě vyhlížela, abych se k ní nemusela vracet. Žejo, mně stačí to bloudění. A bylo dobře, že jsem na ni byla připravená, protože z cesty nebyla vidět - pán říkal, že už se k němu dost lidí muselo vracet a ti poslední dokonce snad tři kilometry. To by mě asi šlehlo.

Pak už se probíhalo Jílovištěm a kolem Cukráku. Tam to mám ráda, je to pro mě symbol jižní Prahy a těch lesů tam, a dost mě fascinovalo, že se k němu vlastně ani nešlo do kopce. Vlastně mi přišlo, že to do kopce bylo jen na začátku a pak už se furt jen běželo po rovině nebo z kopce, a to jsme toho podle hodinek víc nastoupali než sklesali.

Rokle, tuším že kousek za Jílovištěm, nebo tak někde. Bylo to tam celý moc pěkný, hodně terénní a členité a prima.

A další podzim

Cukrák! Z dálky vypadá, že stojí na kopci, ale nenechte se nachytat, je to tam úplná placka.

To až od něj vede prudký seběh dolů k Černošicím. Takže je to trochu nakloněná placka.

Ten seběh je zrádnej, a kdybych tam netahala mobil kvůli focení a nekoukla přitom do mapy, stopro bych přeběhla tuhle odbočku a padala pořád dál dolů...

...jenže já jsem posedlá podzimem a babím létem, (asi jste si možná už trošku všimli,) takže to dobře dopadlo.

Druhá a poslední kontrola na trase. Tu jsem přeběhla a musela se vracet.

Potkala jsem jednoho pána... třikrát. Nejdřív jsem ho předbíhala před černošickou kontrolou, ale protože jsem přeběhla odbočku a musela se vracet, předbíhala jsem ho znovu kus za kontrolou, jenže v tu chvíli jsem periferně postřehla plakát u cesty, a když mi za půl minuty doteklo, co na něm bylo, musela jsem se vrátit a vyfotit si ho. Začněte nový život v Ekvádoru!

Asi jsem ve svém životě viděla příliš mnoho akčních filmů, ale "začněte nový život v Ekvádoru" mi zní jako "spáchejte pojistný podvod, fingujte vlastní smrt a s vyplacenými milióny se schovejte na jiném kontinentu". Nehledě na to, že to ekvádorské "zdravé" jídlo bylo dost hnusný, horší už to bylo asi jen v Kyrgyzstánu.

Za Černošicemi bylo nejhorší stoupání z celého pochodu. Nezní to moc dramaticky, protože to byla prostě asfaltová ulice, ale vyjíždět tam autem, jela bych na jedničku. A navíc se tam směrem vzhůru potácel nějakej kuřák a vítr vál proti mně, takže jsem nejenže umírala kvůli tomu kopci, ale ještě to musela hecnout a vyšplhat to co nejrychleji, abych ho předběhla a nemusela ten kouř dýchat. Ona ta cesta vedla do Třebotova, a já vím, že ten je na kopci, protože nedaleko bydlí Bětka a v Třebotově jsem s ní několikrát byla, takže vlastně bylo dobrý, že bylo hrozný jen to úvodní stoupání.

Za odměnu byl celý zbytek trasy. Přes Kalinův mlýn jsem k Bětce několikrát běžela a stezku podél Radotínského potoka směrem na Maškův mlýn si moc dobře pamatuju z jiného pochodu, kdy ta pěšina byla z velké části pod vodou. Dneska ráno sice taky pršelo, takže bylo hodně bláta, ale horem mi do bot neteklo.

No a pak se vylezlo na radotínské skály a tam je to naprosto nejvíc úchvatné. Ten podzim! Ty barvy!

Chytla jsem tam další dech a do cíle jsem posledních několik kilometrů běžela. Jakože s padesáti kilometry v nohou.

Podél Radotínského potoka

Stejně ty boty už potřebovaly umýt

Výhledy do podzimu

A výhledy k fabrice, kolem které občas jezdím z práce na kole, když mám chuť si prodloužit trasu

V cíli jsem dostala diplom, účastnickou medaili, holinku a letáček dalšího trilobitího pochodu a taky koupenou Kofolu a nedostala jsem koupenou polívku, to až když jsem se připomněla, ale byla tak dobrá, že jsem jim záhy odpustila. (Brala jsem si s sebou tyčinku nebo gel na každých deset kilometrů, ale reálně jsem je jedla po patnácti, protože tyčinky už regulérně nesnášim, jenže neexistuje žádná adekvátní náhrada, takže jsem byla hodně vyhladovělá.) (Jo a ty gely byly rok a čtvrt prošlé. To je tak, když si nakoupíte zásoby, protože nepočítáte s dalším úrazem. Ale zle mi z nich bylo jen trochu. Nakoupila jsem si teď další, tak uvidíme, jestli aspoň tyhle sním začerstva.)

Dobrý bylo, že jsem to ze Slivence měla domů jen půl hodinky. Nebyla jsem si jistá, jak rychle budu schopná jít, až se rozsedím v hospodě, a tak jsem si dala větší rezervu na chůzi na zastávku, takže jsem tam ještě dlouho čekala na autobus, ale dobře jsem se zabavila v tamní knihobudce, a navíc jsem aspoň netáhla mikinu úplně zbytečně.

A tím jsem se dotkla ještě jedné věci: mě nebolely nohy. Nebo jasněže jsem je cítila, ale nezatuhly, nerozležela se žádná bolest, i chodidla byla otlučená jen snesitelně... páni. Takové pocity po dálkových pochodech neznám! (Na to konto jsem další den umyla okna, kuchyň a koupelnu. A to mi vždycky dálkové pochody sloužily jako skvělá výmluva, proč se flákat a nedělat vůbec nic.) A moc se mi to líbí, přijde mi to jako úplná superschopnost, to bych si chtěla zachovat, to by bylo krásný!

Měla jsem původně vyhlédnutou na další víkend stovku, Boubín-Libín-Kleť, ale nakonec mi s něčím koliduje a dobře že tak, to by asi přece jen bylo ještě příliš brzy. Ale cítím naději, protože tenhle pochod se mimořádně vydařil. (Edit: Ehm... když mně se najednou udělal čas... a nevěděla jsem, jak se vybít... no nic. BLK je legenda a má jenom sto kilometrů a jen tři kilometry převýšení, takže to není hloupost, žejo. Na na na.)

Akorát si příště musím vzít i foťák, protože ten podzim měl ohromný potenciál, ale mobil to zvládal fotit jen velmi marginálně. Obrazovou přílohu tohoto zápisu tak prosím považujte jen za dokumentární :)