Mezi rybou a ptákem (23 km)

Odskočení si na krátký výlet mezi řízkem z kapra a řízkem z kuřete. Poslední letošní trilobití pochod, stylově na první boží hod vánoční, aneb poznávačka pražských pěšinek ve třech hodinách.

Mezi rybou a ptákem (Trilobit Barrandov)
pondělí 25. 12. 2023, start nejdelší trasy byl od osmi do deseti ráno

Naměřená vzdálenost: 23,87 km / 551 m+

Naměřený čas: 3 hod 17 min

Rychlost: 7,3 km/h
Tempo: 8:16 min/km

Facebooková akce zde, leták pochodu zde a trasa zde.

Všech tras se celkem účastnilo 238 lidí.

V Šáreckém údolí

Nejvíc mě překvapilo, že to není padesátka, ale jen třiadvacítka. I tak mi to ale za dřívější vstávání stálo. Jsem si myslela. Ráno jsem se nějak zasekla a nechala si ujet nejdřív jeden autobus, pak druhý... a pak jsem zjistila, že jsem si špatně zapamatovala, v kolik musím vyrazit, takže tím třetím jsem na startu byla úplně akorát, abych startovala jen pár minut po osmé.

Já nevim, jak Vánoce prožíváte vy, ale já si je dvakrát neužívám. Tuhle dvacítku jsem si chtěla odběhnout sama a opájet se vlastním neštěstím a nepřízní osudu a mezi vší tu sebelítost procpat i špetku sebepohrdání pro všechno, co jsem neudělala, nedokázal a nezvládla. Jenže mi nebylo dáno. Na startu si mě vyhlídnul Martin Zbruz, (myslim, že v tom hrálo roli, že jsme byli jediní dva v běžeckém,) a když jsem ho hned po startu upozornila, že špatně odbočil, připojil se ke mně a běželi jsme spolu.

Což bylo moje jediné štěstí, protože moje schopnost orientace byla značně snížená faktem, že mapové podklady, od organizátorů naklikané na Mapy.cz, měly tendenci optimalizovat průběh mezi jednotlivými určenými body, takže nebýt Martina, běžela bych velmi alternativní trasu, s původně plánovanou shodnou pouze v těch třiceti upřesňujících naklikaných bodech.

Trvalo šest kilometrů, než se mě zeptal, jestli nejsem Eliška, a já tak zjistila, že už jsme se několikrát potkali. Ale zase se mi díky tomu představil. Ahoj, já jsem Eliška a jenom čekám, kdy přestanu poznávat v zrcadle i sama sebe.

Na startu

Trasa byla fantastická.

Já poblíž jinonického metra znám běžecky jenom Prokopák a vytáhnout nás od startu opačným směrem - na sever - byl famózní nápad.

Hned zkraje jsme naběhli do nějakého parku a po spoustě matoucích malých pěšinek jsme doběhli k vyhlídkové věži Cibulka, která z dálky vypadá jako regulérní věž starého hradu. Pak jsme přeběhli Plzeňskou (hele, já sice vim, kde je Plzeňská, ale neměla by být dál??) a kolem Kotlářky a nějakého hřbitova doběhli k nemocnici, o které jsme si oba urputně mysleli, že je Motol, dokud se před nás nepostavil obrovský nápis "Nemocnice Na Homolce". Tak hlavně že jsme oba celoživotní Pražáci.

Pak jsme přeběhli Bělohorskou směrem na Vypich a to jsem byla už úplně ztracená. Bělohorská je přece mnohem, mnohem dál! A Vypich jakbysmet!

Ani jeden z nás nevěřil tomu, že by trasa mohla vést skrze Břevnovský klášter, a tak jsme ho suverénně přeběhli. Martin naštěstí kontroloval trasu v hodinkách dostatečně často, takže žádný náš kufr nebyl moc dlouhý.

Hodně času jsme zapytlili na Větrníku, když jsme se snažili pochopit, kterou pěšinkou lesem se máme dát. Skrze bezdomovecké stanové městečko jsme přitom prošli třikrát a já jenom doufala, že nikdo není doma, protože budit jeho obyvatele by mi bylo vážně žinantní. (Navíc tudy trasa nevedla, do toho lesa jsme zabočili špatně.)

Pak jsme přeběhli Evropskou. Jakože, já se už doma dívala, že poběžíme až do Šárky, a už tehdy mi to přišlo jako naprostej renonc, že je to přece moc daleko a na tak krátký trase to nejde zvládnout, ale i tak mi přišlo fakt divný, že takovej kousek od startu jsme najednou na Evropský, protože ta je pro mě synonymem pro Dejvice, což je místo, kam chodím plavat a autem se odtud ve špičce dostávám domů i hodinu.

Park kdesi na Cibulce. Fotka je rozmazaná, protože jsem běžela TAK rychle!

Jenže pak jsme se ocitli v té Šárce a to je moc hezký kout Prahy, který navíc skoro neznám, a to bylo skvělé. Vyhlídky, pěšinky, dřevěné lávky, skály a jen maličko bloudění a hledání trasy. Po červené jsme proběhli až ke Džbánu... a najednou jsme se vraceli na jih. Takže znovu přes Evropskou a do obory Hvězda, kterou taky znám pouze marginálně z jednoho běhu se Soňou, a zase přes Bělohorskou, ale tentokrát jinde, u Kauflandu, do kterého jsem v r. 2015 dělala pohovor a nevzali mě a já pak skončila v Normě.

Celou dobu jsem cítila, jak mám těžké nohy, ale ve Hvězdě se to ukázalo v celé parádě: nebyla jsem pořádně schopná zabrat už ani na rovinách. Jenže Martin mi ne a ne utéct! Takže jsem se musela snažit dál, abych ho moc nezdržovala. Sáfra.

Zas jsme ale pak naběhli do parku v Motole, o jehož existenci jsem z mapy tušila, ale nikdy jsem tam nebyla, a moc se mi tam líbilo. Tam byly i rokle a tak! Byla jsem tam teda pořád pomalá, ale v tom terénu se to ztratilo. A navíc jsem běžela první a navigovala jsem.

No a pak jsme přeběhli Bucharovu u pekáren Odkolek, kde moc pěkně vonělo čerstvé pečivo, (což bylo o dost lepší než ta vůně trávy, která se před námi kolem Šárky táhla několik kilometrů), já málem vběhla pod auto v pěší zóně, protože jsem byla už úplně mimo, a nějakými záhadnými pěšinkami, o kterých přísahám, že tam v pracovní dny nejsou, jsme doběhli až do cíle u butovického metra.

Skrumáž u cíle

Cíl se přehlédnout nedal, protože se u něj srocovali pochodníci z kratších tras (7 km nebo 3,5 km) a popíjeli čaj a ujídali vánočku a chleby se škvarkovou pomazánkou - jenže když se provalilo, že jsme přiběhli z nejdelší trasy, tak jsme dokonce dostali i svařák! A pak si Lůca opsala naše startovní čísla (12 a 13), čímž se zjistilo, že jsme z dlouhé trasy přišli jako první.

Mhm, cítím se jako největší machr a vítěz a borec! Neměla bych smazat, že jsme na startu byli jediní v běžeckém? Že ostatní šli prostě jen na povánoční procházku? A že jsem tam málem umřela i při svém pseudoběžeckém tempu? A že bych svůj "běh" taky změnila v procházku, nebýt Martinova "já normálně běhám, ale dneska si potřebuju dát volnější tempo, protože jsem po čtrnáctidenní nemoci"? A to jsem nezmínila, že tři kilometry před cílem volal domů a vysvětloval, že přijde pozdě, že si to špatně spočítal.

To má z toho, že si mě na startu vyhlídnul a chtěl běžet se mnou.

Moje přítomnost nikomu nemůže prospět.

Já to vim, žiju se sebou už hodně let a nic dobrýho z toho zatím nevzešlo.

Ale co, hrozně moc nejvíc jsem doběhla na děleném prvním místě v celkovém pořadí, takže jsem boreček, la la la.

Ještě jedna z cíle

Byla to moc pěkná akce - poskytla mi námět na spoustu dalších explorativních běhů. A jak pěkně mi vytrávila vánoční hostina!

(A že jsem v noci nemohla usnout kvůli bolavému kolenu, nebudeme rozmazávat. To určitě nic není. Letos jsem sice ještě úraz neměla, ale na blátě už jsem si jednou meniskus utrhla, takže by to nebylo originální, takže je to jenom namožený. Mň mň mň.)

Trilobitím akcím zdar!