31 km kolo + 28 km běh + 34 km kolo. Ještěže existuje hrdinství před monitorem, které mě donutilo se přihlásit na tuhle disciplínu, protože zážitků mám skutečně nepřeberně. Rakovnická šedesátka v nové variantě!

Nejkrásnější padesátka. Možná by byla o chlup lepší, kdybych ji nešla s angínou, ale kdo to měl vědět? Ale oč zesláblejší jsem byla, o to pomaleji jsem šla a měla víc příležitostí se kochat - a že bylo čím.

O jednom trápení. A zimě. A asfaltu. A mlze. A naštěstí taky spoustě prima lidí, kteří z toho udělali ve výsledku fajn zážitek.

Loni jsem Pražskou stovku vynechala, ale letos jsem si ji nemohla nechat ujít - vždyť byla i vstřícně krátká; a navíc prostě začíná a končí u nás v Modřanech, a tomu se nedá odolat.

První letošní zimní padesátka - a rovnou na sněhu, takže moc krásná. Mrzlo jen tak přiměřeně, chvíli byly i hezké výhledy a celé to hodnotím dost pozitivně. A ani ten nárt už mě moc nebolí.

Co bych vám povídala, říct si "nebudu chodit na stovky, dokud se nedám trochu dohromady" je hrozně jednoduché, ale sledovat ostatní, jak je absolvují a jsou z nich nadšení, zatímco já sedím doma, je těžké. Takžeeee...

Mně to letos ve všech ohledech tak sedlo! Organizátoři zařídili perfektní trasu, perfektní počasí, perfektní atmosféru na trati i na občerstvovačkách, perfektní organizaci, jako vždy perfektní trička a navíc nějakým způsobem i moji naprosto perfektně euforickou náladu. Nevím, jak to udělali, ale chci to taky umět!

Výletování s výhledem na Karlštejn. To je nádherná oblast, takže trasa snad ani nemohla být zvolená špatně - a prvních třicet kilometrů mi přišlo naprosto geniálních. (Pak už bylo víc asfaltu a zpevněných cest, to mě tolik nebavilo. Ale ono to asi po kozích stezkách nemohlo vést celé, to zase chápu.) Pražilo na nás přitom slunce a bylo pětadvacet ve stínu, takže mám slušivou vizáž vášnivého cyklisty.

Když jsme se potkali s Olafem na trase, shodli jsme se na tom, že reportáže z padesátek nikdy nemůžou být tak dobré jako ze stovek, protože se na padesátkách zpravidla neděje nic dramatickýho. Ale tahle reportáž bude stát za to, protože to tady vytapetuju dechberoucími fotkami zamrzlé Berounky, tak!

Budík mi zazvonil v pět ráno a venkovní teploměr ukazoval mínus osm. Blahořečila jsem tomu, že někoho napadlo se na Facebooku zeptat, jestli je možný převoz věcí ze startu do cíle, a z bytu jsem odcházela v tlusté péřové bundě. Ten den mrzlo celou dobu, ale protože svítilo sluníčko, nevadilo to - bylo nádherně.