rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Křížem krážem po kopečkách 55 km

pise.cz/img/393352.jpg" alt="kontrola K1" width="550" height="413" align="absMiddle">
A báječná kontrola
(fotka převzatá z Facebooku ZDE)

První samoobslužná kontrola taky stojí za zmínku. Byla na Vraní skále, sice ne úplně nahoře, ale já bych tam vylezla, i kdybych ji bývala byla nepřehlédla (ehm), protože prostě vrcholek, a sestup po zasněžené skále byl zábavný - jakpak si to asi užívali staří lidé, potažmo rodiče s dětmi z kratších tras? A tam jsem došla Olafa s Lídou a Ivanu s Edou a bylo mi řečeno, že když jsem došla letošní Podkrkonoší, patřím už zase mezi stovkaře. To se mi ulevilo - znamená to, že můžu na Pražskou stovku? Jupí! (Asi.)

Na Vraní skálu tudy

Vyhlídka

Stovkařské jádro

Protože jsem úplně nekoukala do itineráře ani mapy a protože jsem se předem ani zběžně nepodívala na to, kudy povede trasa, nehýřím přehnanými vědomostmi o tom, kudy jsme šli - z dalších bodů jsem na fotkách identifikovala až rozhlednu Máminka na 25. kilometru.

Ale moc se mi líbil úsek podél potoka - asi za Stroupínským mlýnem? - kde jsem nejprve následovala dva kluky před sebou, kteří asi stopám ve sněhu nepřikládali dostatečnou váhu, takže jsme se kousek vraceli, a pak tam bylo pár trailovějších úseků, kde mi nabízeli na půjčení hůlku, ačkoliv já se cítila jistě v kramflecích. Takže zatímco potok jsem ještě překonala suchou nohou (resp. "suchou" - boty jsem měla promáčené od prvních kilometrů), jeden sjezd po zadku byl zrádnější, než jsem čekala, a já se natáhla a mám úchvatnou modřinu na koleni. Naštěstí jsem skončila rozplácnutá za velkým kamenem, takže mě neviděli a nemohli se mi smát.

Krajina byla bílá, žlutá a zelená, ale bez slunce to na fotkách nevyniklo

Audi - podélné parkování - level ještě o trochu horší než já

Hůlky, kde jsem vás nechala? A proč jsem to udělala?

Inkriminovaný úsek, odkud mám modřinu

Rozhledna Máminka taky stojí za zmínku. Mlha byla taková, že skoro nebylo vidět na zem, a protože byly dřevěné schody lehce zapadané sněhem a kontinuální zábradlí chybělo, byl to zajímavý zážitek.

První živá kontrola v restauraci byla v penionu Diana, kterému bych dala pět hvězdiček z pěti. Sice jsem se tam cítila jako naprostý vagabund - to v kontrastu s právě instalovanou vánoční výzdobou - ale džus dolitý horkou vodou přede mnou přistál dřív, než jsem si sedla, a vývar následoval do minuty.

Jak jsem scházela do Nižboru, začalo mi být okolí povědomé, ale pořád jsem se nemohla chytit, a až pohled na částečně zamrzlou řeku mě trknul - tudy jsme na jaře šli S Pohodou Jarní přírodou, což pro mě byl kvůli zamrzlé Berounce velice silný zážitek. Tam byla další kontrola v restauraci, ale uvnitř jsem se jen otočila, protože jsem nepociťovala ni žízeň, ni hlad, páč půllitr džusu a polívka je na dopoledne dávka akorát.

Máminka

Než jsem došla dolů, měla jsem úplně mokré rukavice a promrzlé ruce

Zelenobíle

Na oppidu Hradiště

Sešup dolů

Taky mi přišel moc pěkný sešup pod Hradištěm. Při pohledu na seběh sešikmený nejen dopředu, ale i do strany jsem chvíli propadala zoufalství, že nemám hůlky, a pak jsem si zafilosofovala, že by tam stejně byly lepší nesmeky... které jsem s sebou měla... a nakonec to byl moc fajn úsek.

Nedlouho poté poprvé toho dne vysvitlo slunce. Moc jsem si to užívala, protože krajina najednou přestala být šedá a na kraj padla kouzelná atmosféra. Trvalo to jen asi hodinu, ale stálo to za to.

A pak Hudlice a splnění mého snu! Totiž, když jsme na jaře šli S Pohodou Jarní přírodou kolem hospůdky U Jungmanna, hrozně jsem si přála se podívat dovnitř, protože pro nás vystudované češtináře je podobný zjev podobný spatření zelených mužíčků ufology. Vlastně jsem si byla dost jistá, že tam budou mít nabídku ala Kant bez cukru, Proust se šlehačkou nebo dvojitý Schopenhauer, do kterého tu a tam cmrndnou kapku Nietzscheho (kdo nezná, tak od 9:30 ZDE), a potřebovala jsem si to ověřit.

Nakonec jsem si dala jenom džus s vodou - vzápětí jsem si od Ondry přečetla zprávu, ať si tam nedávám polévku, že není dobrá a že na ni čekal dvacet minut - ale protože jsem plánovala zaplatit třicet pět korun stovkou a oni neměli drobné, spokojili se ode mě s třiceti korunami, které jsem v drobných dokázala poskládat, takže ode mě dostává hospůdka U Jungmanna, kde dávají dýško hostům, hodnocení velice dobré.

Obloha se protrhává

Prérie

Pozdní podzim

Hurá!

V Hudlicích jsme se ještě vyškrábali na místní skálu, kde byla další kontrola, a pak se začalo smrákat. Tehdy jsem poprvé zakufrovala. Ono se někde mělo sejít z modré značky... no a já místo koukání do navigace lovila odrazky a čelovku a nesešla jsem.

Na trasu jsem pak šla po silnici, kde jezdila spousta aut, ale protože jsem loni od Alfíka dostala blikající odrazku na nohu, cítila jsem se dost komfortně. A pak jsem narazila na další turisty, tak jsem se zaradovala, že už jsem na trase, ale oni se mě zeptali, jestli už byla poslední samokontrola... protože taky kufrovali. Ale jo, byli jsme už dobře, a ne, poslední samokontrola ještě nebyla.

Zase jsem jim kousek utekla - bylo to z kopce - takže zatímco já byla na Rozcestí U Boudy s posledními kontrolními kleštičkami přichystaná a úmyslně jsem tam rozcestník s kontrolou ve tmě hledala, oni ne a přešli to. Ale protože jsem za sebou ve tmě viděla prosvítat jejich čelovky, šla jsem jim v cíli za svědka, že tam opravdu byli.

No. Někoho předběhnout a za chvíli ho dobíhat zezadu je moc prima kratochvíle, takže jsem si to střihla ještě jednou, když jsem přehlédla, že se značka odpojuje z cesty, a pokračovala jsem rovně. Jenže já nepočítala s tím, že půjdu skoro hodinu za tmy, a vzala jsem si dvacet let starou petzlovku, která sice svítí, ale daleko nedosvítí - a hledat s ní značky je opravdová výzva.

(Taky jsem v mlze opět narazila na problém, že když člověk sbíhá terénní kopec, má tendenci víc dýchat a funí si mlhu do kuželu světla, takže nevidí, kam šlape. Jsou dvě možnosti - buď nesbíhat, nebo nedýchat. Já si nedokážu vybrat, takže to kombinuju - vždycky zadržuju dech tak dlouho, dokud to jde, a tu chvíli v obláčku dechu došlapuju po paměti.)

Rozhled z Hudlické skály

A ještě ona skála z odstupu

Poslední kontrola

Když jsem kluky podruhé předběhla a narazila na rozlehlé rozcestí, kde jsem nedosvítila na stromy kolem a trasa v navigaci zrovna byla naklikaná velice ledabyle, raději jsem na ně počkala, protože už mi to neustálé dobíhání zezadu bylo hloupé.

Jenže já měla proč spěchat!

Ondra mi totiž napsal, že do cíle dorazí po páté, a že jestli dorazím cca do hodiny po něm a budu chtít, hodí mě autem domů. A co je víc - využít zpáteční jízdenku, nebo nepromrznout jako preclík?

Poslední kufr nastal na poslední živé kontrole v restauraci U Šmídů, kde jsem vlezla do špatné místnosti, a pak už to bylo snadné - do Zdic a mobilem se nechat odnavigovat do správné restaurace, kde byl cíl pochodu. Dorazila jsem v 17:58 - uf!

Stinnou stránkou celé akce byl můj levý nárt, který mě začal bolet za polovinou trasy a na konci už jsem došlapovala opravdu bolestivě, ale dvě noci se zábalem z Traumaplantu pomohly, takže už zase skáču přes kaluže, byť podpatky před Pražskou stovkou asi omezím.

Milí organizátoři a milý šofére do Prahy, děkuji vám. Užila jsem si to velice - konečně sníh! Díky za to.

Zpět na hlavní stranu blogu