Nejkrásnější padesátka. Možná by byla o chlup lepší, kdybych ji nešla s angínou, ale kdo to měl vědět? Ale oč zesláblejší jsem byla, o to pomaleji jsem šla a měla víc příležitostí se kochat - a že bylo čím.
S Trilobitem Zimou nezimou
Oficiální vzdálenost: 51,7 km
Vzdálenost naměřená člověkem, který si zapnul hodinky až po dvou kilometrech, ehm: 50,90 km
(Takže jsou bez úvodních dvou kilometrů i všechny ostatní údaje. A to byly hodinky kromě různého pobíhání po Praze poprvé venku, ach jo.)
Čas: 9 hod 47 min
Čas pohybu: 9 hod 41 min
Rychlost: 5,2 km/h
Nastoupáno: 1375 m+
Umístění celkem: 49. z 67 dokončivších
Umístění v ženách: 14. z 22 dokončivších
Start v sobotu 23. 2. 2019 z Měchenic po příjezdu autobusu z Prahy v sedm (takže v cca 7:20)
Facebooková stránka ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE.
V pátek za mnou přišel Michal, že má být v sobotu ráno mínus šest a co jako budu dělat. Myslím, že to od něj byla jen škodolibá pomsta za to, že jsem mu Zimou nezimou připomněla a on tak musel jako nepražák řešit složité logistické dilema s dopravou na start, (nakonec nechal auto v cíli a na start běžel, takže si trasu prodloužil o pět kilometrů,) ale já si umím poradit v každé situaci, a protože hlavní problém s mrazem u mě jakožto zimomřivého člověka je ten, abych neonemocněla, vyřešila jsem to zcela originelně tím, že jsem si angínu pořídila už před startem.
Laskavý čtenář si jistě sám dokáže představit pohled, který na mě vrhnul můj doktor, kterému jsem po otázce, od kdy jsem nemocná, odpověděla, že mě škrábalo v krku poprvé v sobotu ráno, ale to jsem si myslela, že bude jenom rýma, a tak jsem se vydala na padesátku. Tímto děkuji sestřičce za odlehčení atmosféry jejím výbuchem smíchu.
V sobotu ráno byla opravdu hrozná zima. Šla jsem si po probuzení stoupnout na balkón, a protože moje tělo nemá soudnost, vyhodnotila jsem to tak, že si s sebou žádný dropbag start-cíl brát nebudu, že péřovku na cestu vlastně vůbec nepotřebuju, a vyrazila jsem v chodeckém, takže jsem chodidla a ruce začala cítit až někde na pátém kilometru.
Moudře jsem si dohledala, odkud na Smíchově odjíždí autobus na start (nakonec bych ale asi tu šňůru lidí v běžeckém nepřehlédla), takže cesta proběhla v poklidu. Jenom jsem dostala hlad, protože můj organismus je nevyzpytatelný a tři hrozinkové šneky mu asi byly po ránu málo. Po dvaceti kilometrech to tělo vzdalo a až na jednu polévku jsem zbytek soboty a celou neděli zvládla bez jídla. Občas si nerozumím.
Moje nové úchvatné, nádherné a strašně chytré hodinky mají jediný nedostatek, a to že nepočítají s lidským faktorem. Takže trasu mám změřenou, nahranou a zanalyzovanou nádherně - až na první dva kilometry, protože jsem je zapomněla na startu zapnout.
Registrace po příjezdu autobusu z Prahy
Ranní opary v kopcích
Po startu
Hned zkraje jsme potkali první pohádkovou kontrolu. Petra s Miladou byly nejenže báječnými strašidly, ale navíc samy za sebe pořídily pro padesátkaře mikroobčerstvení, a protože se mi ten den nechtělo spěchat, dala jsem si u nich horký mátový čaj a pár kousků sušeného ovoce; oční bulvy a červíky jsem přenechala dětem, takovej jsem lidumil.
Kus cesty jsme šly společně s Evou Kubrichtovou a bodrý rozhovor měl nutně za následek minutou kontrolu, a to jsme kolem té hospody přímo procházely. Takže jsme se vrátily z konce Klínce, chvíli laborovaly o rozdílech mezi restauracemi Pod Farmou a Na Farmě a pak získaly razítko a vyrazily dál.
První pohádková kontrola
A další - sbírala jsem všechna razítka, která se dala
Plánování a přípravy na pochody mi poslední dobou úplně nejdou a tentokrát to s sebou přineslo retronádech: nejenže mám rozbitou navigaci a výsledkem je modrá čárka bez mapových podkladů, (ale podle toho jsem už odešla tři stovky a jednu padesátku a zas tolik to nevadilo,) ale navíc jsem si s sebou nevzala náhradní baterky a v původních po Malohanácké stovce zůstala šťáva sotva na pár hodin. Nicméně chůze podle slovního popisu v itineráři má také své kouzlo - jen kdybyste si mysleli, že díky tomu budu víc tušit, ve kterých místech naší vlasti se zrovna pohybuju, tak ne, ani tohle nefunguje.
Úchvatně jsem se zmátla při odchodu z kontroly v restauraci v Řitce - mělo se pokračovat po žluté, přišli jsme asi zezdola, ale uvnitř mi říkali, ať si dám pozor, že nemáme pokračovat nahoru, že je to tam matoucí, takže jsem se tam chvíli zmateně točila dokola, až jsem uvěřila tomu, že jsem vlastně nepřišla zezdola a že bych možná měla jít tudy*, než jsem zjistila, že žlutá pokračuje za domem mimo silnici.
*(... Já vím. Buďte shovívaví.)
Krásná byla vyhlídka na Karlštejn. Šlo se tam po vlastním značení a jednalo se o skalní hranu porostlou borovicemi a krásným smrkovým lesem a v dálce skutečně byl znát Karlštejn. Moc se mi tam líbilo.
Traily. Ještě mě pořád trochu bolí koleno po Pražské 100 a Malohanácké 100, takže jsem si moc nezaběhala ani z kopce, škoda.
Občerstvovačka poslední záchrany
Mám ráda tenhle typ lesů
Vyhlídka na Karlštejn
Je to moc krásné místo
A dál to bylo už jen lepší a lepší. Minula jsem tam Olafa, vylezla na Babku, kde mě tradičně předcházely i rodinky s malými dětmi, což mě jen utvrdilo v mém přesvědčení, že dneska vůbec nebudu běhat, protože výlety jsou přece taky fajn a zdraví prospěšné (ha ha ha), a pak jsem došla na Roviny do občerstvení U Dernerů, kde byla další kontrola.
Měli narváno, ale já měla hlad a především žízeň - ledová voda mi nejela, takže jsem ten den ještě kromě kalíšku mátového čaje nic nevypila - a tak jsem se vetřela ke stolu mezi náhodné turisty ("Můžeme se zeptat, co to máte za akci? Cože, padesátku??") a dvojici pochodníků a dala si gulášovku se dvěma rohlíky a pokus o džus dolitý horkou vodou (dvakrát jsem opakovala, že chci horkou - dvakrát!!), který opět skončil na studené variantě. Ti pochodníci se mě ptali, v kolik jsem startovala a jestli to běžím, a i když jsem všechno odmítala, tvářili se hrozně obdivně. Což od nich bylo hezký. Snažila jsem se přijít na to, co na mně může vypadat závodně, a nemůžu se rozhodnout mezi salomoním batůžkem a zvykem polévku pít, protože jsem v promrzlých a nateklých prstech špatně udržela lžíci.
Babka
Občerstvení U Dernerů - navzdory návalu byla obsluha bleskurychlá, moc se mi tam líbilo.
Nejkrásnější byla druhá půlka pochodu. I když vlastně... já nevím, mně se to tolik líbilo celé! Ale dobře, zcela mě nadchl úsek po vlastním popisu, kde jsem sice vůbec nevěřila, že jdu dobře, protože mi tam nějak neseděly vzdálenosti a navigace už byla mrtvá, takže jsem si ani nemohla ověřit polohu oproti modré čárce, ale dobře, prostě ten úsek za naučnou stezkou za Řevnicemi - kde se tam vzala takováhle rokle? - byl fantastický.
Rokle, do které se nutně musím někdy podívat
Jedna z mnoha vyhlídek na trase
Černolické skály
Kontrolu, která měla být na Černolických skalách, jsme hledali ještě s jinou dvojicí už na Červené hlíně (ale když ty skalky jsou až za patřičným rozcestníkem, tak jsem nevěděla, že to patří k sobě), než mi došlo, že to bude na stejném místě jako na Pražské stovce, a pak už jsem došla na benzínku, kde byla poslední živá kontrola.
Ono má nespornou výhodu vypít za 46 kilometrů jen půllitr džusu a deci čaje, a to že člověk vůbec nemusí čůrat, ačkoliv s tím jinak v zimě mívám problém, ale nakonec jsem si tam koupila ještě půllitr nevychlazeného ledového čaje, který jsem do sebe nalila pod tlakem, ještě než jsem se vrátila podchodem na správnou stranu dálnice. Velice sympaticky jsem tam měla rovnou při ruce kontejnery na tříděný odpad.
Další čtyři kilometry byly podle itineráře navigačně obtížné ("...po širší cestě vlevo a hned po méně znatelné lesní cestě vpravo a po ní rovně..."), ale potkala jsem tam dvojici se psem a s navigací. Oni teda šli pětadvacítku, kterou si rozličným blouděním zkrátili na patnáct kilometrů, ale podle společenské nálady si to užili i tak. ("Slečno, rozsuďte nás - jaký je rozdíl mezi nátělníkem a tílkem?") Díky nim jsem tam nezakufrovala, což byla docela klika, protože v té síti lesních cest bych tam nejspíš bloudila dodnes.
Poslední živá kontrola
Podél dálnice jsem to ještě zvládla i bez pomoci
Zato v podobných lesích už to bylo horší. Ty cesty tam vypadají všechny stejně - a identifikujte "širší", "méně znatelnou" a podobné.
Poslední kontrola
Na začátku Jíloviště strašně smrděl plyn, tak jsem doufala, že to tam celé nevybouchne, zrovna když tudy budu procházet, ale dobře to dopadlo. V cíli jsem byla ještě za světla, ale už po západu slunce - hezky mi to vyšlo, protože východ slunce zpoza kopců jsem sledovala chvíli po startu.
Moc jsem se nezdržela, protože autobus jel za dvacet minut a s hodinovými intervaly jsem ho nechtěla propást, ačkoliv jsem tím přišla o vyhlašování pohárů. Jenže teplo, vana, víc tepla, teplá voda ve vaně... chápete, ne? Sice jsem ten den měla na skoro deset minut sundanou nejen bundu, ale i obě mikiny, ale většinu času jsem byla nabalená úplně ve všem a stejně jsem se klepala zimou.
Cíl!
Bylo to hezké - díky
A tím pochod skončil. V neděli už se nedalo pochybovat o tom, že mám angínu, a v pondělí jsem vyrazila ke svému doktorovi, který tři dny po začátku mé lednové neschopenky ulehnul s tím samým, takže mě vysloveně rád viděl.
"Co vás k nám přivádí?"
"Bolí mě v krku a mám ho úplně bílý, tak se jdu zeptat, jestli mám angínu."
"Nemluvte na mě, mluvte na tamtu skříň v koutě! Vůbec se ke mně neotáčejte!"
Asi nebudu jeho nejpopulárnější pacient.
Nicméně i tak: Pochod se mi líbil. Moc. Jakože - opravdu moc. Podle mě neměl hluchá místa - naopak si myslím, že to byla nejhezčí trasa, jakou jsem kdy na padesátce absolvovala. Možná jsem si to jen užívala o to víc, oč míň jsem spěchala, ale to byla taková krása! Rozhodně se chci do těch míst vrátit. Veliké díky za inspiraci.
Závěrem vyhlídka na Karlštejn vyzoomovaná tak, aby byl Karlštejn aspoň trochu vidět