Karlštejnská tlapička 2018 (50 km)

Výletování s výhledem na Karlštejn. To je nádherná oblast, takže trasa snad ani nemohla být zvolená špatně - a prvních třicet kilometrů mi přišlo naprosto geniálních. (Pak už bylo víc asfaltu a zpevněných cest, to mě tolik nebavilo. Ale ono to asi po kozích stezkách nemohlo vést celé, to zase chápu.) Pražilo na nás přitom slunce a bylo pětadvacet ve stínu, takže mám slušivou vizáž vášnivého cyklisty.

Karlštejnská tlapička
start z Karlštejna žst. v sobotu 28. 4. 2018 mezi 6:00 a 11:00 (hromadný start po příjezdu vlaku z Prahy v 6:47)

Oficiální vzdálenost: 49,5 km
Vzdálenost podle mých hodinek: 52,36 km (to je asi poprvé, co mi vydržely s baterkou až do konce - interval 30 sec)
Vzdálenost podle mojí GPSky: 50,7 km

Celkové pořadí: 13. z 40 dokončivších
Pořadí v ženách: 5. z 10 dokončivších (+ 3 nedokončily) 

Čas: 8 hod 14 min
Čas pohybu: 8 hod 04 min

Průměrná rychlost: 6,4 km/h (9:26 min/km)
Průměrná rychlost pohybu: 6,5 km/h (9:16 min/km)

Nastoupáno: 1552 metrů

Boty Salming Trail T2, hodinky Garmin Fenix, GPSka Garmin Oregon 450.

Trasa pochodu ZDE, výsledky ZDE, leták pochodu ZDE, facebookové stránky pořadatele ZDE, facebooková událost ZDE.

Sobotní vstávání před pátou bych zakázala. Ale už je aspoň to správné roční období, kdy člověk na start dojede i takhle brzy jen v kraťasech a slabé bundě a neklepe se zimou. (Teda já se klepu vždycky, ale už u toho moc netrpím.) A učinila jsem zjištění - moje nová bunda úchvatně ladí k běžeckému batohu! Och! (Ta bunda je sice parametrově dimenzovaná na výlety do velehor, ale člověk nikdy neví, čím ho Karlštejnsko zaskočí. Proto mám v bundě i pípák, hahá!)

Při prezentaci na startu vypadal Filip maličko vystresovaně, protože se pokoušel účastníky organizovat, ale oni se nedali, ale všechno proběhlo rychle a v sedm jsme odstartovali. Což zahrnovalo i startovní pásku napříč silnicí, kvůli které počkalo na náš start také jedno kolem náhodně projíždějící auto.

Před startem

Všichni se hrozně moc rozběhli. Jo, prej že turistickej pochod... no tak jo. Ale koneckonců já se taky rozběhla, protože zima a protože mám teď děsně natrénováno, a tak jsem to chtěla zúročit.

Jen považte - za duben jsem uběhla, nekecám, celých třicet kilometrů! Oproti březnovým nula kilometrům je jasné, že jdu do sebe. Takže se dalo čekat, že se to někde projeví, žejo. Jasný, ne.

Karlštejn je v šest ráno úchvatně prázdné a atmosférické místo.

Stoupání k hradu

První živou kontrolu jsem málem minula. Byla totiž důmyslně schovaná v přístřešku uprostřed návsi, ech. Paní na mě koukala dost se zájmem, jak zírám do GPSky a snažím se přijít na to, kterou silnicí odtud mám pokračovat.

Kolem Amerik jsem si to užila, všechny lidmi vytvořené obří díry v zemi mě nepřestávají fascinovat. Stavovala jsem se na skoro všech vyhlídkách, protože když už tam jsem, žejo. To mi trochu narušovalo můj plán utéct dvěma holkám za mnou, protože si povídaly, zatímco já chtěla slyšet ptačí zpěv a probouzející se přírodu, ale které měly tempo podobné mému. V cíli byly sedm minut po mně, takže asi tolik k rozdílům v tempu.

V ranním slunci

Velká Amerika

Karlštejnsko

Navíc jsem se zdržela na druhé živé kontrole, protože neměli čistou vodu, a tak jsem místo doplnění svých softflasků (do kterých neliju nic kromě vody, aby mi nezplesnivěly) pila šťávu na občerstvovačce a rovnou si k tomu dala chleba s vajíčkovou pomazánkou, mňam. Tam mě doběhly, takže jsem odtud pak běžela i do kopce, a to je něco, co já nikdy nedělám.

Bubovické vodopády byly vyschlé.

A výstup na vyhlídku ve Svatém Janu pod Skalou byl tradičně prudký a dlouhý. Protože je to vracečka (já nahoru lezla patnáct minut, dolů sbíhala za šest), zjistila jsem, že dvě minuty za mnou jsou rovnou čtyři holky. Takže když mi Hanka Mahdalová na živé kontrole dole na náměstí řekla, že jsem čtvrtá v pořadí, a o pár minut později mi jedna z těch, které byly tak těsně za mnou a která mě bez problémů s partnerem předběhla, prozradila, že byla nejdřív u Hanky a teprve pak lezla nahoru, což znamenalo, že až v ten okamžik jsem byla čtvrtá, probudila se ve mně soutěživost. Žejo, mám natrénováno. Takže se porvu o pohár za třetí místo.

S tou holkou a s jejím partnerem jsme se chvíli vzájemně předbíhali, než jsem jim cukla a vydržela před nimi dalších dvanáct kilometrů. A opravdu jsem běžela. A měla jsem z toho radost, protože mi to šlo. Radost z pohybu.

Jediná občerstvovačka cestou na 10. kilometru

Bubovické vodopády

Mé velice neoblíbené stoupání...

...na moji docela oblíbenou vyhlídku.

Hanka na kontrole

Za Svatým Janem se šlo na Vráž, což byl kus po silnici a pak nahoru do lesa. A mě tam to stoupání, které je skoro nijaké, hrozně vzalo. Najednou se mi začalo přehřívat tělo, tepovka vyletěla do nebe, začala se mi motat hlava. Byl to přesně ten stav, jako jsem zažila na poslední Malofatranské stovce, když jsme ráno lezli z Terchové na hřeben Malé Fatry. Akorát že tady se stoupalo ani ne padesát metrů a nebyla to tak docela Fatra. Heh.

Ale v tom lese jsem potkala naprosto úchvatnou skautskou výpravu. Nejenže jsem na zemi potkávala rozstříhané obrázky draků (ano, jednu skautskou vedoucí jsem potkala už v místě, kde se cesta napojovala na silnici, ale chvíli mi trvalo, než jsem si to spojila), ale pak tam byl na úzké cestě chumel dětí. Když jsem byla padesát metrů daleko, blížil se k nim akorát jiný chodec, a tak jsem viděla, co se bude dít i v mém případě - chlapík se přiblížil, jedna z vedoucích zavolala "pozor chodec, všichni doprava!" a všechny děti se seřadily do vzorného zástupu doprava, aby pán mohl projít. A to samé, když jsme k nim přišla já.

Člověk nahání každou minutu... a pak těsně před ním začne blikat přejezd. Chm. Tak mám aspoň vláček.

Kontrola s popiskem "posed uprostřed polí". Fakt že jo.

Moc se mi líbilo údolí Kačáku, to byl hezký úsek s potokem, zelenými loukami, lesem a skalami obrostlými břečťanem. Uvítala jsem to o to víc, že druhá polovina vedla více po silnicích, loukách a v polích, kde pražilo slunce a nebylo se kde schovat. Akorát jsme tam svorně panikařili, jestli jsme nepřehlédli kontrolu, protože byla až na konci celého údolí, a třeba já nedošla zkontrolovat první naučnou ceduli, která byla kousek od cesty, jestli kontrola nevisela na ní.

No a tam mě definitivně předběhla slečna s parťákem, kteří mě celou dobu naháněli. Když jsme vzápětí vylezli na asfaltku podél řeky, kde bylo vedro a lidi a asfalt a vedro, opustila mě motivace předvádět svoji parodii na poklus a zbytek už jsem šla jako výlet. Oni po téhle asfaltce běželi a vůči slunci vypadali imunní...

O necelých deset kilometrů dál mě došel další chodec, který se mě ptal, jestli jsem se potkala s těmi běžci, kteří se po mně sháněli. Šlo o tyhle dva a přišlo mi hezký, že to neměli jako rekreační výklus, že se mě slečna opravdu snažila předehnat, jestliže se po mně ptala.

Údolí Kačáku

Stezka podél Berounky, na které bych já neběžela ani s největším sebezapřením

V Srbsku byla živá kontrola v restauraci. Nejenom že jsem si doplnila již nějakou dobu prázdné láhve na vodu, ale i jsem si dala Kofolu, která ve mně jenom zasyčela. Na sluníčku mi voda mizela podivuhodně rychle. (A to jsem si nedlouho předtím dobírala vodu z lehce podezřelé studny uprostřed luk a lesů. Usoudila jsem, že když tam nejsou pole ani domy, mohla by být pitná.)

Někde - vlastně ani nevím, kde to bylo, ale byl tam velký pneuservis - mi spadnul kámen do boty. Občas dokážu s kamínkem pod patou ujít ještě dlouhé kilometry, než najdu nějaké místo, které je dostatečně pohodlné, abych si tam byla ochotná sednout a kámen vyklepat... no a tady byla o deset metrů dál vedle cesty židle. Teda torzo židle, ale se sedátkem. Což si nechám líbit.

Ještě byla pěkná jeskyně Koda, ale zbytek už byl nijaký - cesty, výheň, slunce. Taky řepková pole - v tom za Bělečí jsem navíc byla frustrovaná nejen tím, že mám žlutou obludu nad hlavou a taky všude kolem sebe, ale že jsem viděla bažanta letět nizoučko nad řepkou, až v ní přistál nedaleko od mojí cesty. Byla by to moc pěkná fotka, jenže jak ho vyplašit, aby zase vyletěl ven, aniž bych se za ním řepkou prodírala? (To byl ohled napůl vůči řepce a napůl vůči mně.) Zkoušela jsem na něj štěkat. Zkoušela jsem napodobovat bažantí hlas. A hlavně jsem na celé cestě nenašla jediný kámen, který by se dal hodit do těch míst! Ach jo.

Jeskyně Koda

A příjemná cesta u ní. Dál už to tak slavné nebylo.

Výheň

Taky výheň

Víc výhně...

A tady si domyslete letícího bažanta

Nijaké to vlastně bylo jen do chvíle, než jsem došla k Maškovu kříži - já totiž nejsem moc plánovací typ, a tak nepočítám kilometry za sebou ani před sebou a vůbec neřeším, kde jsem, a tak mě ohromil pohled, když jsem vyšla z lesa a přede mnou byl Karlštejn jako na dlani. Jasně, bylo to dva kilometry před cílem, takže to dávalo smysl... ale já to nečekala. Mě totiž není těžké překvapit.

Tam mě ještě předběhla Hanka Váchová, která vybíhala o hodinu a půl později. Vždycky, když potkám takhle dobré běžce, kteří dříve byli turisty, takže na mojí úrovni, začne mě to lákat, abych začala běhat víc a taky se zlepšila, protože když se to povedlo jim, musí to být v dřině a poctivém přístupu a ne talentu. (Pak mě to ale rychle pustí - přece jen teď mám koníčků až nad hlavu.)

Hle!

Do cíle už to byl kousek a překvapilo mě, že Hanka dostala pohár za třetí místo. (Celkově byla druhá, ale poháry se dostávaly za pořadí počítané od společného startu.) Kam se teda poděla ta jedna holka? Nebo u Hanky byla nejen má běžkyně, ale ještě nějaká jiná dříve než na vrcholu vyhlídky? Ale... to nedává smysl, ne?

Každopádně se mi výlet líbil velice. Jenom nevím, v čem teď budu chodit do práce, když jsou všechny mé šaty kratší než běžecké kraťasy...