Pražská stovka 2020, akorátže ¬Pražská (vedla z Prahy na Slapy, ale už se nevracela,) ¬stovka (byla to jenom padesátka,) ¬2020 (kvůli covidu se pořádala až v roce 2021). A byl to individuální měřený trénink jednotlivců, takže se startovalo po jednom, abychom se nikde neshlukovali. Ale bylo to krásný. Fotoreportáž.

86. Poslední týden karantény, během něhož jsem začala znovu cvičit s Jillian Michaels. Začala Mupácká (běžecká) výzva, která mě přiměla běhat mnohem větší objemy, než bych si jinak troufla. Na konci měsíce Pražská stovka 2020, která měla jen 52km trasu, ale která byla nádherná a já si ji moc užila. Historka o odnosu knížek do knihobudky během sněhové kalamity, při níž autobusy zablokovaly naši hlavní ulici - už je to několik týdnů, tak se můžete smát, už jsem skoro nad věcí. Běhání v mínus patnácti. Sníh, bláto, náledí, sluníčko i mlha. O dvou zkouškách, z nichž na jednu profesor zapomněl; a taky o pečení koláče a sněhových pusinek, protože se zkouška blíží, panebožecomámdělat; se stářím se tohle nelepší. 126 km běhu, 52 km chůze, 18 odcvičených Jillian a 1 hodina na střelnici.

Může za to pho bo, kterým jsem se nemohla nepochlubit, prostě. K tomu spousta špatně nafocených omalovánek, miliarda telefonů, miliarda přečtených knížek, dvě hotové zkoušky a dvě odevzdané seminárky.

85. Měsíc, ve kterém jsem naběhala 142 km a který končím karanténou. Nebylo to ovšem jinak špatné: o výletu s Alfíkem a Hasákem (s gifem!), hypochondrii a mrtvici, výročním pracovním pohovoru, staré spisovatelce ze šestého patra, cukru!, nové vymazlené peněžence a především její přihrádce na doklady, dospělosti, prvních dvaceti minutách pracovního dne - a samozřejmě o karanténě. Jako bonus uspořádání sportovních výkonů od roku 2014 do pastelově barevné tabulky.

84. Monstrózně obsáhlý měsíc, ale jsou v něm pěkné fotky, spousta historek z práce a jednorožci. Souhrn za měsíc mi Garmin vyčíslil na 291 km, z toho 131 km kolo, 87 km běh a 72 km výlety. Dosáhla jsem tempa pod šest minut na kilometr... hm, a tolik ke sportovním počinům. Vrcholem měsíce asi bylo, že mě nikdo nezabil při jízdě na kole, ačkoliv se jich o to dost snažilo.

Druhý prosincový víkend jsme si udělali výlet na Kokořínsko. Spaní pod převisy, sezení u ohně, kytara a zpěv, opékání buřtů (a steaků)... neměli jsme se špatně.

Není to ani padesátka, z toho asi nebude dost zážitků na report - mám si vůbec brát foťák? Ale tak jo... Ještěže tak, pár příhod za zapsání stálo. A navíc to nakonec bylo i docela fotogenické, jen se ještě budu muset naučit líp fotit bláto, aby byly čtenářské dojmy kompletní.

83. Příšernostem roku 2020 nasadil listopad korunu, jenže já si umím s depresemi poradit, a tak mám nový telefon, vysavač, foťák, bluetooth reprák, epilátor, rychlovarnou konvici, šaty a poslala jsem peníze na boj s hladomorem v Jemenu, hahá! Taky jsem jeden foťák zničila, začala mi škola, nestačí mi ani osm hodin spánku denně, zažila jsem nejhorší jízdu autem v mlze ever a začaly mi naveliko padat vlasy. Oslavila jsem třiatřicetiny a den po nich se mě pokusili cestou domů zabít čtyři lidi. Byla jsem na komíně, tři dny u Zuzky na chatě, u Helči, na Žaludech a u Bětky. Tenhle měsíc svoje kamarádky nemít, musela bych si je vymyslet, protože by to bez nich bylo mnohem horší. Jo a taky jsem jezdila na kole (132 km), běhala (53 km) a výletovala (33 km) a furt je to tragédie, ale to není nic překvapivýho.

Foťák se našel. Udělám mu pěkný hrobeček a budu na něj často vzpomínat, protože umřel velmi mladý, bylo mu teprve šest měsíců...