Když se postavíte na start nemocní, osobák si neuděláte. A když strávíte noc na hřebeni Krkonoš v mracích a silném větru v tričku bez rukávů, tak vás ani čerstvý horský vzduch nevyléčí. Ale zkusila jsem to.

Sobotně-nedělní vandr se spaním na zřícenině pod košatým bukem za jemného deště, sprchováním pod vodopádem, pečením buřtů a taky brambor v ohni, se spoustou cukru jako drogy a smíchu taky jako drogy a s opuštěnou přírodou Krušných hor.

Veselá příhoda z práce.

Neumím si kupovat běžecké boty. Nerozumím tomu a každý přehmat vyjde dost draho. Jenže... jsem neměla běžecké boty.

Sportování potřicáté.

Abych vysvětlila nadpis: mým nejdelším čistě běžeckým počinem byl dosud maraton, dokonce dvakrát, a v obou případech to bylo naprosté fiasko. Že se mi v sobotu povedlo uběhnout skoro v kuse skoro celých šedesát pět kilometrů, a zbytek jsem došla tak rychle, abych byla pořád ještě první mezi holkami a aby to dalo rychlost 7,8 km/h, je úžasný výsledek a jsem na sebe moc hrdá.

Pokračování šumavského putování. Pražící slunce a modrou oblohu vystřídaly chumelenice a bílá krajina a pořád to bylo moc pěkné.

Šestidenní vandr divokými zákoutími šumavských hvozdů. Spali jsme pod úplňkovým měsícem, slunili se na holých hřebenech a zapadali do mokřadů, zatímco chumelilo, cpali se dobrými jídly v restauracích a nachodili jsme 230 km s batohy na zádech. Bylo to moc krásné.