Páni. Padesát kilometrů. Dálkový pochod. Já už tyhle věci můžu a dokážu dělat! Bylo to nádherný.

Přijde mi to neuvěřitelné, že jsem tři roky nebyla nikde s batohem na zádech. Během té doby jsem si na mapách aspoň klikala trasy, které si "jednou" přejdu... a tohle byla první z nich. Těší mě, já jsem Eithné a můžu chodit.

Know-how z mých kurzů táborové zdravovědy. Rozepsané lekce a závěrečné hodnocení pro všechny skupiny dětí a taky popsaná modelovka autonehody, kterou jsme připravili pro nejstarší děti. Na konci je vložen odkaz ke stažení mé příručky zdravovědy pro děti, kterou jsem sepisovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Stalo se dobrou tradicí vypadnout během roku na dva týdny z pracovních povinností a odjet někam, kde se o nic nemusím starat. A protože se mi Krkonoše už okoukaly, zvolila jsem tentokrát Podyjí.

Zase svobodně dýchám.

...nebo Vltava? Něco jiného bylo v letáčku a něco jiného na diplomu. Někoho by to mohlo zarážet, ale já byla přesvědčená, že jsem v Českém ráji, až do chvíle, kdy jsem došla ke Kokořínu, takže dokud to nebude třeba Amazonka, tak je mi to jedno.

Rok se s rokem sešel a já mám za sebou další dětský tábor v roli zdravotnice. Letos se všechno mimořádně vydařilo a hned bych se tam vrátila. Článek níže se skládá z mých stručných postřehů, z příprav, z vyprávění o jedné utajené scéně a pak z předlouhé kroniky, kterou jsem tam denně sepisovala pro rodiče. A poslední fotka je nejlepší, takže na ni nezapomeňte zaskrolovat!

"Tohle místo vypadá na mapě hezky," pravila jsem, když jsme přemýšleli, kam pojedeme dál. Byla tam jezera a meandrující řeky a já chtěla vidět vydry a jaguára. Moje teorie byla totiž jasná - když u řeky hrozí, že člověka jaguár sežere, tak ho tam přece musí jít i pozorovat? Jenže nás jaguár bohužel nesež... teda, bohužel jsme jaguára neviděli, ale vydry ano. To jste věděli, že vyhrožují chrochtáním?

Na mapě vedla do Pantanalu z východu provokativní silnice, kterou jsme nemohli nechat bez povšimnutí. Třeba konečně pronikneme do nitra močálů? Samozřejmě to dopadlo jako vždycky - tentokrát nás na cestě zastavily písečné jámy, které bychom naším autem neprojeli. Přesto jsme se dostali na jedno z nejlepších pozorovacích míst celé dovolené a konečně jsme viděli i mravenečníka velkého. Nechybí ani video mravenečníka čtyřprstého, který výhružně syčel na Ivanu z celé své majestátní výšky třiceti centimetrů.

Na Transpantaneiře už nebylo co dělat, a tak jsme se přesunuli dál. Oč méně fotek krajiny v tomhle dílu bude, o to méně soudnosti jsem měla s fotkami zvířat... takže jako vždycky.