Stalo se dobrou tradicí vypadnout během roku na dva týdny z pracovních povinností a odjet někam, kde se o nic nemusím starat. A protože se mi Krkonoše už okoukaly, zvolila jsem tentokrát Podyjí.

Zase svobodně dýchám.

...nebo Vltava? Něco jiného bylo v letáčku a něco jiného na diplomu. Někoho by to mohlo zarážet, ale já byla přesvědčená, že jsem v Českém ráji, až do chvíle, kdy jsem došla ke Kokořínu, takže dokud to nebude třeba Amazonka, tak je mi to jedno.

Rok se s rokem sešel a já mám za sebou další dětský tábor v roli zdravotnice. Letos se všechno mimořádně vydařilo a hned bych se tam vrátila. Článek níže se skládá z mých stručných postřehů, z příprav, z vyprávění o jedné utajené scéně a pak z předlouhé kroniky, kterou jsem tam denně sepisovala pro rodiče. A poslední fotka je nejlepší, takže na ni nezapomeňte zaskrolovat!

"Tohle místo vypadá na mapě hezky," pravila jsem, když jsme přemýšleli, kam pojedeme dál. Byla tam jezera a meandrující řeky a já chtěla vidět vydry a jaguára. Moje teorie byla totiž jasná - když u řeky hrozí, že člověka jaguár sežere, tak ho tam přece musí jít i pozorovat? Jenže nás jaguár bohužel nesež... teda, bohužel jsme jaguára neviděli, ale vydry ano. To jste věděli, že vyhrožují chrochtáním?

Na mapě vedla do Pantanalu z východu provokativní silnice, kterou jsme nemohli nechat bez povšimnutí. Třeba konečně pronikneme do nitra močálů? Samozřejmě to dopadlo jako vždycky - tentokrát nás na cestě zastavily písečné jámy, které bychom naším autem neprojeli. Přesto jsme se dostali na jedno z nejlepších pozorovacích míst celé dovolené a konečně jsme viděli i mravenečníka velkého. Nechybí ani video mravenečníka čtyřprstého, který výhružně syčel na Ivanu z celé své majestátní výšky třiceti centimetrů.

Na Transpantaneiře už nebylo co dělat, a tak jsme se přesunuli dál. Oč méně fotek krajiny v tomhle dílu bude, o to méně soudnosti jsem měla s fotkami zvířat... takže jako vždycky.

Čluny! Teď budeme moct plout, kam se nám zachce! Jsme si mysleli. Dopadlo to jako vždycky. Ale nevadilo to, na řece i v noci na břehu bylo nádherně a poprvé jsme viděli tapíra a mravenečníka.

Pantanal! Konečně pronikneme do jeho nitra, přímo do Porto Jofre, nejzazšího bodu dosažitelného suchou nohou! Tedy... plány byly, ale dopadlo to jako vždycky.

Já to musím napsat, i když vlastně není o čem psát. Jenže já se v sobotu vypravila na POCHOD! Po dvou letech a třech operacích kolena.