Běžecká lama podeváté.
Pravidla, která jsem měla, než se to zvrtlo:
- za každou sekundu nad 5:50 min/km jeden klik
- za každý neběhací den budu dělat pět úzkých kliků (nebo ekvivalentů - přítah na hrazdě, vis na hrazdě)
- a zaokrouhlovat začnu naběhané kilometry konečně i nahoru, hezky jak mě to na základce učili
Pravidla, která vydržela až do konce měsíce:
- zaokrouhlovat začnu naběhané kilometry konečně i nahoru, hezky jak mě to na základce učili
Ono je to totiž tak, že v neběhací dny potřebuju regenerovat. Tenhle měsíc jsem běhala mnohem delší a obtížnější dávky, než jsem byla zvyklá, a byla jsem z toho fest vyřízená. Což mi vyhovuje, je to přesně podle mých představ, ale představa klikování po doběhnutí půlmaratonu s obřím převýšením se rozplynula hodně rychle.
pátek 1. 8. 2014: Petrova strouha z Komořan (6 km)
22 °C a šero, posléze už tma, suchá země, vlhký a dusný vzduch
Den po tréninkovém půlmaratonu jsem byla hodně hin (asi to bylo i z nevyspání, možná bych se měla přestat vracet posledním metrem), ale běhat jsem jít musela. Svaly mě po vyběhnutí bolely víc, než jsem čekala, ale běžela jsem vcelku poctivě, bordel jsem si v tempu udělala snahou o focení s nastavováním ISO, protože má mobil neuvěřitelně malou světelnost (kdo by to byl čekal). Při seběhu do Modřanské rokle jsem se tam div nezabila o kořen, o který jsem zakopla, a celkově ten seběh byl při čelovce hodně pomalý, naopak pak asfalt k poliklinice byl pod pět minut na kilometr. Vzdálenost 6,32 km, čas 43 min 12 sec, tempo 6:50 min/km, nastoupáno 130 metrů, Adidas Duramo 5 W.
neděle 4.8.2014: Modřanská rokle a Kamýk (7 km)
19 °C a tma, mlha velice, velice mokro
Tohle bylo něco jako zkouška charakteru. Totiž, beach jsme hráli do devíti a domů jsem dojela po desáté, a tak by nebylo ani moc zbabělé ten den už nejít běhat. Protože jsem ale neplánovaně nešla běhat v sobotu (s poměrně chatrnou výmluvou na rozlámanost a zvýšenou teplotu) a protože venku bylo po dešti příjemně chladno, v jedenáct jsem vyběhla, abych se stihla vrátit do půlnoci. Seběhla jsem do Modřanské rokle - a málem se zase vrátila domů. Potok, který tam teče, řval tak, že jsem neslyšela vlastní dech, a v celé rokli na mě útočily chuchvalce mlhy, která všechny zvuky zeslabovala a měnila. Bát se lesní tmy mi připadá iracionální, ale v Modřanské rokli se v noci bojím od doby, co tam někdo zabil dvě podobně staré děti (protože bát se čtrnáct let starých vražd je naprosto ok), a dneska jsem tam strachy málem vyletěla z kůže. Takhle mizerný pocit jsem z okolí neměla už strašně dlouho - kopec nekopec, k nádrži jsem to doslova proletěla, zpomalila jsem akorát před zvířetem na cestě, o kterém jsem si myslela, že je vlčák, a až zblízka jsem zjistila, že je to mladý srneček, a rychle jsem se vydrápala po skále nahoru a proběhla tou mokrou trávou tam, a až když jsem uviděla věž ČHMÚ, to ze mě všechno spadlo. Úleva. Tím ovšem dobrodružství nekončilo. Už v Modřanské rokli jsem pochopila, že se potoky nějak rozvodnily, ale na louce jsem musela proběhnout louží hlubokou po kotníky, protože byla příliš velká, než aby se dala oběhnout, a když jsem seběhla k burácejícímu potoku, normálně tak maličkému, zjistila jsem, že tam, kde ho přeskakuji vždycky, se teď bojím, že nedoskočím. A přeskok potoka na konci Kamýku byl ještě lepší, tam se normálně přeskakuje přes panel, položený u jednoho břehu, jenže ten teď byl úplně potopený uprostřed potoka, tady už jsem musela hledat úplně nové místo na přeskok. A pak jsem letěla dál a najednou jsem zjistila, že běžím rychle a že se mi běží skvěle, že bych tak vydržela ještě hrozně dlouho (a to mám poslední kilometr za 4:44 min/km!). Domů jsem dorazila hrozně spokojená s výkonem, trochu znepokojená tím, že se bojím mlhy, a naprosto jistě přesvědčená o tom, že v tu noc už by mě do Modřanské rokle nedostali ani párem volů. Vzdálenost 6,80 km, čas 39 min 57 sec, tempo 5:53 min/km a nastoupáno 134 metrů, Adidas Duramo 5 W. A když vidím svoje nohy rozdrápané o maliní, zítra si do práce asi sukni nevezmu...
úterý 5. 8. 2014: Petrova strouha z Komořan a Hroby (9 km)
19 °C a hodně bahna, tma
Byla jsem demoralizovaná a rozhodnutá nejít běhat, až Martin v devět večer zavolal, že by přijel, a to já se zase ukecat nechám snadno. A že prý tak osm kilometrů... smutně jsem tedy odložila nově vymyšlenou 22km trasu (+800 m) a rozhodla se, že Petrova strouha z Komořan a se závěrem přes Hroby bude stačit. Popojeli jsme do Komořan, rozeběhli se... a já zjistila, že mě bolí nohy, což je to nejhorší, protože se to nedá nijak vznešeně okecat, a Martin začal vzápětí mluvit o tom, jak se mu běží skvěle, když je teď v práci pod tlakem. Takže já se tam do kopce po rozbahněných cestičkách a s vybitou čelovkou (přece tam nebudu dávat nové baterky těsně před pochodem) snažila na maximum a Martin si tam za mnou vyklusával. Bylo to zajímavé, protože ačkoliv už voda od neděle hodně opadla, pořád tu ještě chvílemi tekl potok po cestě, takže nebylo ve tmě úplně jasné, kudy dál, a docela to zpomalovalo - ale zas to bylo o to zábavnější. S dohasínající čelovkou jsem navíc minula místo, kde byla na P100 na Petrově strouze kontrola a kde jsme se měli od potoka oddělit, a chvíli jsme to tam pak dohledávali. Konec v rokli, v Hrobech a v Píšáku už byl vysloveně nudný, protože bažiny vyschly a potoky nebyly rozvodněné, ale zase jsme tam trochu srazili tempo na přijatelné hodnoty. Vzdálenost 9,42 km, čas 57 min 31 sec, tempo 6:06 min/km a nastoupáno 196 metrů, Adidas Duramo 5 W.
středa 6. 8. 2014: Kamýk (4 km)
24 °C a zataženo, sucho
Namotivovaná přípravou map a vybavení na víkendovou stovku jsem vyběhla, to zas jako jo. Jenže mi to neběželo a pak mě začala bolet noha způsobem, kvůli kterému jsem poslední tři týdny při chůzi kulhala a až nedávno mě to pustilo. Zkoušela jsem to rozcvičit, ale marně. Tak co dál? Byla jsem akorát u Kamýku, a tak jsem zavzpomínala na staré časy, kdy jsem běhala jenom úplně krátké kolečko kolem lesa a zpátky, a nostalgicky si to zopakovala. Až mě mrzelo, jak to bylo krátké (ale to jenom proto, že už to bylo skoro pořád z kopce), ale noha pořád bolí a víkend se blíží, takže zbabělý návrat je opodstatněný. (Ruka osudu mě za to dostihla a ten ayran, který jsem si koupila k večeři, nebyl moc dobrý.) Vzdálenost 4,07 km, čas 24 min 36 sec, tempo 6:03 min/km a nastoupáno 62 metrů, Adidas Duramo 5 W.
sobota 9. 8. 2014: 100 km Javorníkmi (102 km)
široká paleta počasí od sucha a vedra až po déšť a zimu, na kterou ovšem měli různí lidé různý názor :)
Lehoučký pochod po Javorníkách. Jako hlavní zpomalující faktor zpětně vnímám (kromě bláta) špatnou výživu. V poslední třetině jsem toho do sebe měla nacpat podstatně víc - byla jsem unavená a bez energie, což jsem přisuzovala nevyspání, ale gel nebo dva by určitě pomohly. Mnou naměřené údaje: vzdálenost 99,1 km, celkový čas 22 hod 7 min (4,5 km/h), čas pohybu 19 hod 4 min 5,2 km/h), nastoupáno 3282 metrů a sklesáno 3412 metrů, Adidas Duramo 5 W.
úterý 12. 8. 2014: Petrova strouha a bloudění na šipkách (10 km)
18 °C a tma, spíš sucho, trochu bláta
Dostala jsem za úkol naplánovat osm kilometrů, a tak jsem naplánovala třináct, jenže Martin se nedal, na trati mě předběhl a seběhl z cesty, a tak jsme objevili nové kraje a dali necelých deset kilometrů ke spokojenosti všech zúčastněných. A bylo to super! Běželi jsme proti směru šipek a špatně jsme odbočili někde za tou lavičkou u letiště a dobu jsme běželi z kopce, až jsme skončili v dolíku, do kterého ústily tři hluboké strouhy, a vypadalo to tam hrozně divoce a úchvatně (a jsem moc ráda, že jsem s sebou měla svoji hyper super čelovku). Chvíli jsme pak běželi explorativně do neznáma, ale přece jen byl slyšet okruh a měli jsme mapu na mobilu, takže to nemělo úplně to správné kouzlo, a nakonec jsme to zkrátili a vydali se směrem k Vltavě, což bylo to úplně nejlepší rozhodnutí, protože ten seběh! Takový jsem nezažila už strašně dlouho! Hrozně se mi líbil, neskutečně jsem si ho užila. Vyběhli jsme v Komořanech a v hospodě, kde jsme měli věci, jsme si stihli dát ještě dvě piva, než tam zavřeli. Dobré to bylo! Vzdálenost 9,77 km, čas 1 hod 5 min 7 sec, tempo 6:40 min/km a nastoupáno 182 metrů, Adidas Duramo 5 W.
čtvrtek 14. 8. 2014: terénní půlmaraton v Prokopáku (21 km)
19 °C pod mrakem, konec už za tmy, sucho
No to jsem si zase jednou dala... Martin si chtěl proběhnout svoji nově upravenou půlmaratonskou trasu, než ji ve středu představí široké veřejnosti v rámci facebookové skupiny "Ukaž svůj okruh", a vzal s sebou Gimliho a mě. No a já nějak asi podcenila regeneraci po Javorníkách nebo jsem se možná špatně vyspala nebo nevím, ale pro mě to byl životní výkon na hranici mezi životem a smrtí, zatímco kluci to měli jako příjemnou procházku s občasným popoběhnutím. Děsný. Takhle mizerně se mi neběželo už dlouho, divím se, že mě tam kluci někde nehodili ze skály. Trasa ovšem byla špičková, tu se slézala skála dolů, tam se lezlo po skále nahoru, prolézalo se trnitými houštinami, probíhalo se zavřeným lomem... co do atraktivnosti to bylo na jedničku s hvězdičkou. Zas ale se musí přiznat, že běžeckého terénu bylo zhruba 80 %. Já si nestěžovala... :) Vzdálenost 21,33 km, čas 2 hod 54 min 27 sec, tempo 8:11 min/km, nastoupáno 710 metrů, Adidas Duramo 5 W.
pondělí 18. 8. 2014: Modřanská rokle a Kamýk (7 km)
22 °C, zataženo, silný vítr
Dobře, já tu otázku položím: kdy se ze mě stala taková troska? Po fiasku v Prokopáku jsem víkend prospala (dobře, vykopala jsem u babičky meruňku) a myslela si, jak mi to pomůže... a nepomohlo. Neběželo mi to už při seběhu do Modřanské rokle, což je na pováženou, když uvážím, jak moc je to z kopce, a pak už se to nelepšilo. Chyba teda byla, že jsem si nevzala pití, myslela jsem si, že při větru a zatažené obloze budu v pohodě, ale vedro mi bylo hrozné. Ke své obhajobě bych chtěla říct, že jsem měla teplotku, jenže to u mě bohužel nic moc neznamená. Snad se rozběhám... Vzdálenost 6,62 km, čas 41 min 47 sec, tempo 6:19 min/km a nastoupáno 118 metrů, Adidas Duramo 5 W.
úterý 19. 8. 2014: ze Stodůlek na Černého koně (8 km)
19 °C a tma, sucho
Odpoledne jsem já prokňučela s bolením hlavy a batolátko s bolením bříška, až jsem málem odjela domů metrem. Jenže pak jsem se zapovídala s Járou o závodech, které by ho lákaly k účasti, a s Martinem o jeho dnešním intervalovém tréninku v kopcích - a nedalo mi to. Jenom na pohodu, další den mě čekal tréninkový terénní půlmaraton, ale právě kvůli němu jsem chtěla vyběhnout: zaprvé jsem potřebovala zjistit, jestli jsem pořád ještě taková troska, abych se kdyžtak odhlásila, a zadruhé je v noci vždycky šance, že si zlomím nohu, a to by byl hodně dobrý argument. A kromě toho by se mi líbilo, kdybych dokázala bolest hlavy přebít bolestí nohou... Ale běželo se mi dobře, do kopce jsem si zpomalila na chůzi a hodně mě bavilo běžet zase jednou s hudbou. Takže jsem zjistila, že nejsem troska, a přitom jsem se moc neunavila. Supr. Vzdálenost 8,15 km, čas 51 min 13 sec, tempo 6:17 min/km a nastoupáno 126 metrů, Adidas Duramo 5 W.
středa 20. 8. 2014: tréninkový půlmaraton v Prokopáku (19 km)
18 °C, sucho, zataženo, na konci tma
Veřejná akce, kde se nás sešlo sedm (a já byla jediná, kdo znal všechny, ho ho ho!) - Lada, Bětka, Martin, Tomáš, Standa, Ondra a já. Hrozná sestava: Tomáš vyhrává všechny ultra, kterých se zúčastní, Lada mezi ženami taky, Martin s ní teď trénuje na B7, Standa při počátečním stoupání z Lihovaru na Dívčí hrady nechápavě pronesl "vy tyhle kopce neběháte?"... Hned zpočátku jsem vydedukovala, že se skupina dělí svými úkoly na dva díly - ostatní mají za úkol být natolik společenští, aby si nevšimli, že na mě pořád čekají, a já mám za úkol na to zbytečně neupozorňovat a neumřít. Jo. A tak nějak to bylo. Trasu už Martin vychytal k dokonalosti, ačkoliv já mám pořád trochu výhrady ke slézání ze skály v první polovině, a je to vážně veliká paráda - terénem, okolím, výhledy. Na konci jsem vynechala poslední smyčku přes hřeben (Bětka solidárně se mnou), protože bych tam byla už neúnosně pomalá, a naopak jsem se narozdíl od posledně podívala i na Makču Pikču. Jé jé, to to bylo dobrý! Vzdálenost 18,42 km (zapomněla jsem zapnout GPSku na výběh na Makču Pikču), čas 2 hod 36 min 32 sec, tempo 8:30 min/km a nastoupáno 576 metrů, Inov-8 Trailroc 246. (Byl to první běh v nových Inov-8 Trailroc 246, vel. 38,5. Bylo znát, že jsou méně tlumené, ke konci mi trochu odíraly patu, ale v sebězích držely senzačně.)
pátek 22. 8. 2014: z Točné do Modřan (7 km)
22 °C a pod mrakem, den
Bětka mě vzala na koně, juch. Domů jsem pak... hm... hopsoklusala, jestli to slovo existuje. Vůbec mi to neběželo, byly to z větší části následky ještě ze středy, z menší asi ten kůň... Ale poprvé jsem viděla, jak vypadá bikepark tam u letiště od shora - je to mnohem lepší než spodní lesní část do Komořan, škoda, že tam zrovna nebyli žádní bikeři. Takže dneska jenom lehký zdravotní výklus, v němž jsem každý jeden výškový metr vycházela pomalu... musím se šetřit na další dlouhé běhy, žejo. Tak. Vzdálenost 7,43 km, čas 49 min 3 sec, tempo 6:36 min/km a nastoupáno 76 metrů, Adidas Duramo 5 W.
neděle 24. 8. 2014: z Říčan do Prahy (29 km)
17 °C, vítr, sucho, zataženo, většinu času světlo
(Nikdy jsem si nemyslela, že budu se slzou v oku vzpomínat na tréninkové půlmaratony jako na sympaticky krátké tratě.) Martin hrál v Říčanech šachy, takže prima příležitost běžet do Prahy, žejo. Logický, žejo. Takže když jsem dostala naklikaný návrh trasy, odkývla jsem to dřív, než mi do mozku stihl dotéct údaj o délce. Ale tak bude to po rovince, to bude dobrý, a když je to tak dlouhý, tak poběžíme pomalu... První čtyři kilometry byly v tempu 5:45 min/km. Jejda. Až umřu, tak mě prosím rozprašte v horách. Ale tak zas to rychle uteče? Pak jsme naštěstí vběhli na zarostlou louku plnou vysokých kopřiv, kde se dalo legálně trochu zpomalit, a od té doby už klesalo tempo pod šest minut jenom výjimečně. A bylo to dobré! Docela mi to běželo, i když samozřejmě bez poznámek 'vážně to nemůžeme dojet autobusem?' a 'do kopce se chodí!' jsem se neobešla, ale to už bylo spíš jen tak ze cviku. Síly mi došly až někde za Krčí pět kilometrů před koncem (nejen mně, tam nám taky chcípla GPSka) a pak už to teda bylo čiré zoufalství. Navíc mě ještě dost bolely svaly z pátečního koně. Ale tak nějak jsem to došla/doběhla... jo, líbilo se mi to moc. Dlouhé běhy nutno trénovat a tohle bylo úplně ideální. Vzdálenost 28,81 km, čas 3 hod 17 min 29 sec, tempo 6:51 min/km a nastoupáno 328 metrů.
úterý 26. 8. 2014: Modřanská rokle a Kamýk (7 km)
16 °C, tma, slabý déšť, mokro
Páni, já byla ten den vyřízená! Kdybychom nebyli na běhání domluvení, šla bych spát za soumraku - ale svým způsobem jsem se těšila, šťastná, že mě moc nebolí po neděli nohy. Vyběhli jsme nějak před desátou večer. V Modřanské rokli Martin sice prohodil, že by klidně běžel víc než těch krátkých sedm kilometrů, ale naštěstí na tom netrval - zas až tak mi to neběželo. Pro mě měl běh přínos hlavně v tom, že jsem měla poprvé nové Inov-8 na mokrém povrchu - a držely naprosto báječně, o tom jsem si v silničních mohla nechat leda zdát. Veliká, veliká spokojenost. Jinak běh standardní v klasickém tempu. Vzdálenost 7,14 km, čas 41 min 32 sec, tempo 5:49 min/km a nastoupáno 129 metrů, Inov-8 Trailroc 246.
čtvrtek 28. 8. 2014: Prokopákem z Lihovaru na Hůrku (11 km)
16 °C, tma, sucho, bezvětří, příjemno a vlaho
Explorativně! Nikdo neměl nápad, tak jsme se sešli na Lihovaru, vydrápali se na Dívčí hrady ("ona je to dost pohoda, když se to neběží" - grrr) a běželi po cestičkách, po kterých jsme dosud neběželi. A byly pěkné! Hlavně ta s dřevěným mostkem a pak ta od vojenského prostoru dál na západ. Na vojenský prostor jsme byli oba dost zvědaví, probíhali jsme kolem plotu několikrát (jako žiletkáč dobrej, ale měli by si zakopat spodek pletiva, dalo by se to podlézt), ale uvnitř nic vidět nebylo, žádné budovy nebo tak. Trať byla pohodlně rovná a běželo se krásně, celou dobu mě neuvěřitelně fascinovalo, jak je ticho na otevřených pláních nad Prokopákem kvalitativně úplně jiné než v modřanských lesích. Nakonec mi to vůbec nepřišlo jako deset kilometrů, byl to vážně moc příjemný výběh. Vzdálenost 10,51 km, čas 1 hod 17 min 52 sec, tempo 7:24 min/km a nastoupáno 345 metrů, Inov-8 Trailroc 246.
neděle 31. 8. 2014: z Neveklova do Psár (33 km)
19 °C, 10 km sluníčko, 10 km zataženo a 13 km slejvák
Ivča s Píťou měli v Neveklově svatební veselici a mně přišlo jako príma nápad do Prahy ráno doběhnout. Žejo, je to trasa prčického pochodu - lážo plážo rovinka. To bude super. Meteorologům se stejně nedá věřit... a taky že jo, ráno bylo sluníčko, kde je ten slibovanej slejvák? Vyběhla jsem krátce před devátou a bylo moc krásně, tráva ještě mokrá od rosy, na loukách a polích stáda srnek, po obloze kroužili dravci, idylka. A navíc tam byl ten kopec, a kopce jsou fajn, že se vycházejí. Pak krásný seběh skoro až do Týnce, to jako vážně bude celá cesta jenom po rovině nebo z kopce? To je ale príma. A ještě ty krásné lesní pěšinky, čekala jsem víc štěrku a asfaltu, tak jsem si vzala silniční boty, ale ono to na té vyschlé lesní hlíně nevadilo. No. Pak jsem proběhla Týnec a zvesela si začala stoupat do kopce, když začalo poprchávat. Krápalo už předtím, ale furt mi přišlo, že jako dobrý, až mi pak přišlo, že jako už ne dobrý, ale že to nemůže vydržet, tak se schovám pod strom, než to přejde. Vydržela jsem tam skoro půl hodiny (když ta knížka v mobilu je tak napínavá!), jenže pak můj mohutný buk začal proprchávat, tak jsem se teda - v největším slejváku - zase zvedla. O sto metrů dál byl altánek plný cyklistů, ale byla jsem tvrďák a nezašila jsem se tam, navíc jsem si ten déšť začala hrozně užívat, a o dalších sto metrů dál jsem potkala běžce, ze kterého dobrá nálada jenom sršela. Ze mě tou dobou už taky, mávli jsme na sebe a hrozně se u toho oba smáli. Navíc déšť byl fajn v tom, že jsem konečně vyzkoušela svoji úchvatnou craftí pláštěnku, kterou jsem hrozně dávno dostala, ale protože mám goretexovou bundu, nikdy jsem ji nepoužila. Jenže ona nic neváží, a přestože je to zátěr, nepotím se v tom zas až tolik, tak na ni možná na nějakých pochodech dojde. Ta červená značka před Těptínem, to byla taková nádhera! To chci do Modřan! Nejkrásnější úsek běhu. Ale teda lilo fest, v silničních botách mi vyčítavě čvachtalo bláto, mobil chvílemi nereagoval, mokly mi i všechny věci v batohu... Chtěla jsem se poraženecky z Kostelce u Křížků svézt autobusem, jenže tam někdo ze zastávky strhl jízdní řády, a tak jsem musela dál. Aspoň jsem si v Těptíně dobrala v hospodě vodu, ačkoliv tak nepříjemnou obsluhu už jsem dlouho nepotkala. Nakonec můj běh skončil na tom, že už se mi průběh okolím Prahy (samé vesnice a pole) moc nelíbil a že jsem omylem seběhla z cesty a zaběhla do Psár, a tam jel autobus za deset minut. Já vím, bylo to zbabělé, ale kolik kilometrů byste byli ochotní běžet vy v promáčených botách s oběma ponožkami děravými? Vzdálenost 33,23 km, čas 4 hod 29 min 55 sec, tempo 8:07 min/km, nastoupáno 686 metrů, Adidas Duramo 5 W.
