Sportování potřinácté.
Sportovní deníček slaví rok. Odmítám bilancovat celý sportovní rok, protože jsem spokojená s tím, co jsem dělala, a nemám v plánu hledat chyby. V příštím roce se chci zlepšovat a místo dlouhých stovek se zaměřit na kratší tratě (do 80 km), ale stovky úplně nepustím, na to mám příliš ráda lidi, které na nich potkávám.
Co mi dává víru, že opravdu mám na to se zlepšovat, ačkoliv v roce 2014 jsem výkonnostně stagnovala, je železo, které poslední měsíc jím. Rozdíly jsou obrovské, jsem teď díky němu schopná vybíhat kopce, delší dobu běžet rychleji, tepovka mi přestala lítat nahoru... a méně mi padají vlasy :) Dokud jsem ho jedla dvakrát týdně, bylo mi z něj špatně, ale teď ho užívám dvakrát denně a tělo naštěstí brzy pochopilo, že je železo kamarád, a už ho toleruje. Za měsíc jdu na další krevní testy, tak jsem zvědavá, co mi naměří.
Chudokrevnost byla asi největší zdravotní epizoda, která mě v uplynulém roce potkala. Potom jsem utržila spoustu drobnějších zranění, ale právě při odjezdu na Silvestr jsem si uvědomila, že už jsem naprosto v pořádku:
Po loňské Pražské stovce (2013/XII) jsem si nemohla ani utahovat boty, jak mě bolel nárt. Možná jsem v něm měla nějaký malý zánět, kompresní ponožky nemám odvahu obléci dodnes, ale běhat jsem mohla začít už v lednu.
Po Malofatranské stovce (2014/VII) mě bolely kotníky. Hodně. Nesnesitelně. To naštěstí odeznělo úplně bez následků.
V létě (2014/VII) jsem si na beachvolejbalu nabrnkla oba palce a až do prosince si je i na plážový, i na šestkový volejbal musela tejpovat. Teď už jsou dobré.
Na BLK (2014/XI) mě bolelo koleno, ale to odeznělo ihned.
Na Loučení (2014/XI) jsem si zvrtla kotník a s tím jsem měla problémy nejdéle. Samozřejmě vím, že by to bylo jinak, kdybych s tím těch sto mil nedocházela nebo kdybych o dva týdny později nešla na Pražskou stovku (2014/XII), a posadit se se zadkem na patách stále nemůžu, a jak jsem na Nový rok zjistila, běžkování ještě úplně v pohodě taky není; ale při běžném provozu (chůze, běh, volejbal, beach, stěna) o něm už nevím a při plavání bolí jen maličko.
Takže do nového roku zdravá jako rybička!
V prosinci jsem ušla Pražskou stovku (130 km),
uběhla 88 km + intervaly,
jednou jsem byla plavat,
jednou jsem byla na boulderu,
dvakrát jsem byla na stěně,
dvakrát jsem byla na šestkovém volejbalu
a pětkrát jsem byla na plážovém volejbalu.
A všechno mě to moc bavilo.
A ještě se vrátím k celému roku 2014, konkrétně ke svým největším úspěchům.
Určitě mezi ně řadím, že jsem vydržela běhat a že mě to pořád baví,
že jsem si vyzkoušela i obskurnosti jako běhání intervalů a běh s metronomem kvůli kadenci,
že se od gelů vracím zpátky k pevné stravě, protože ji moje tělo dokáže skvěle vstřebávat,
jak jsem v červnu zaběhla Krakonošovu stovku (99 km za 17 hod 17 min),
že jsem na Malofatranské stovce zjistila, že nedokážu ujít úplně všechno, a získala novou motivaci se zlepšovat,
že jsem na podzimním Dni cesty za 24 hodin ušla 117 km, což mi ještě pořád připadá strašně moc,
že jsem absolvovala svoji první stomílovku
a že jsem dokončila Pražskou stovku.
A samozřejmě po vzoru článku od Honzy Bartase, který porazil Kiliana, si já neodpustím screenshot, jak jsem byla lepší než Zuzka Urbancová. Obzvlášť si povšimněte počtu absolvovaných akcí a počtu bodů, abyste pochopili, jak to se mnou je... :)
pondělí 1. 12. 2014: šestkový volejbal (90 min)
indoor, 12 hráčů
Byla jsem sama zvědavá, jestli zvládnu volejbal bez toho, abych si svůj vymknutý kotník zlomila, nebo tak něco, a nakonec docela dobré (hrála jsem se zpevňovacím návlekem). První set skončil zhruba pět ku dvaceti pěti, protože mělo naše družstvo průměrnou výšku sto šedesát centimetrů a ještě jsme se špatně rozestavili. Pak jsme se proházeli a hra už byla vyrovnaná (teda dostali jsme za Ajku a Sáru mámu a Eriku, takže výškový průměr zůstal, ale vímejak). S Erikou jsme nahrávaly, tentokrát mi to příliš nešlo, je znát, že už jsem si dlouho neplácla do míče. Kvalitou to byl standard, několik pěkných výměn, nic výjimečného.
středa 3. 12. 2014: Kamýk a Modřanská rokle (7,07 km)
2 °C, obleva, bláto, pod stromy mi pršelo za krk, světlo
Musela jsem před Pražskou stovkou vykoušet, jestli mě kotník udrží - od Loučení jsem nebyla běhat a nešla jsem dál než na autobus. A nakonec to dopadlo dobře, jednou jsem sice špatně došlápla, ale kotník vydržel (jenom otok se mi zase trošku zvětšil) a už ho můžu i trochu polohovat, takže prudký seběh k přehradě jsem mohla opravdu běžet. Jinak byl běh velice uvolněný, šlo mi opravdu o ten kotník a že mě to už druhý týden táhlo ven, a moc jsem si to užila. Den předtím napadl první letošní sníh, který teď tál, a příroda byla šedo bílá a krásná. A těch bažantů, co jsem potkala! Vzdálenost 7,07 km, čas 44 min 26 sec, tempo 6:17 min/km, nastoupáno 135 metrů, Inov-8 Trailroc 246.
pátek až neděle 5. - 7. 12. 2014: Pražská stovka (130 km)
kolem nuly, spousty bláta, zpočátku silné mrholení až slabý déšť, dvě noci a jeden a půl dne
Reportáž ZDE. Vzdálenost 130 Okm, převýšení 4400 m, čas 40 hod 38 min, průměrná rychlost 3,2 km/h.
čtvrtek 11. 12. 2014: ze Stodůlek na Černého koně (7,68 km)
5 °C, mrholení, silný vítr, tma
Běhání mi chybí, hodně. Takže ačkoliv uplynulo od Pražské stovky jenom pár dnů a pořád ještě bylo na těle několik věcí, které by chtěly dát do pořádku (svalová únava, lehce nateklý a lehce bolavý kotník, oslabená imunita), neodpustila jsem si běh z hlídání domů. A ačkoliv bylo venku hodně ošklivo, bylo to senzační! Běželo mi to úplně bez námahy a barrandovský kopec jsem vylétla nevídanou rychlostí, zpomalilo mě až neskutečně rozbahněné pole nad lesem a terénně hodně obtížná lesní cesta. Nevím, jestli tenhle elán souvisí s tím, že od středy beru dvě tablety železa denně místo dvou týdně, jak tomu bylo doteď, ale byl to vážně fantastický pocit. Hrozně mě to motivovalo běh dál, víc, rychleji! Vzdálenost 7,68 km, čas 48 min 29 sec, tempo 6:19 min/km, nastoupáno 113 metrů, Adidas Duramo 6 W.
sobota 13. 12. 2014: plavání (45 minut)
Podolí, venkovní bazén
Plavání je jedna z těch činností, při které si vzpomete, který kotník jste si to před třemi týdny vymkli. Bolelo to víc, než jsem čekala, vzhledem k tomu, že při chůzi a běhu o něm už prakticky vůbec nevím, takže jsem se nakonec nezdržela nijak dlouho. Nicméně mi to vyhovovalo, po lehčím rozplavání byl cítit tak nějak snesitelně, tak jsem se pověsila za mladého chlapa, který plaval skoro dvojnásobnou rychlostí, a chvíli jsem sprintovala v závěsu, asi čtyři bazény. Skoro určitě si toho nevšimnul :) Prostřídala jsem prsa a kraul a odcházela jsem úplně vyřízená.
neděle 14. 12. 2014: beachvolejbal (120 minut)
já a Radek, Erika a Happy
Na beachi jsem nebyla přesně měsíc, tak jsem se trochu bála, jak to bude vypadat, ale bylo to skvělé. Teda, pominu-li, že jsem nemohla startovat nakročená levou nohou, protože mě bolel kotník; ale Erika si při druhém setu solidárně zvrtla svůj, takže to bylo vyrovnané a aspoň došlo uplatnění obinadlo, které jsem si vzala s sebou, já si vystačila s návlekem. Erika si hodně pochvalovala souhru s Happym, my se s Radkem sehráváme pořád lépe. Hra byla vyrovnaná, všechny sety (až na jeden) končily s minimálním bodovým rozestupem a příjemné bylo, že jsme taky projednou nehráli od deseti do půlnoci, ale od sedmi do devíti.
pondělí 15. 12. 2014: šestkový volejbal (90 minut)
14 lidí - 1+1 na střídačce, já nahrávač
Sešlo se nás hrozně moc, tak jsme střídali, což byl spolu s přebíháním docela čelendž, doteď mi není jasné, jak to tam vepředu Erika s Ebříkem šidili, ale nahrávač musí být vždycky. Hra nebyla špatná, ale ani nijak zářná - nicméně zahráli jsme si příjemně. Tady jsem o kotníku vůbec nevěděla, konečně taky někde. Měla jsem snahu při střídání něco natočit, ale zrovna to byly samé špatné výměny, takže video sice přikládám níže, ale asi to spíš nestojí za to.
úterý 16. 12. 2014: boulder (120 minut)
BoulderBar s Ajkou
Ajka se zpozdila, takže jsem tam první půlhodinu byla sama (úplně sama - na celém boulderu), a tehdy mi to přišlo nějaké podezřele jednoduché. Žluté cesty vysloveně triviální, vylezla jsem si i dvě oranžové... když přišla Ajka, měla jsem za sebou pět cest a cítila se příjemně rozlezená. Žejo, taky jsem oblezla důsledně všechny kolmé stěny, takže mi ani nenateklo a byla jsem připravená na převisy. Jsem si myslela. No. Každopádně tamtu oranžovou cestu za dveřmi skoro hned vlevo, tu s tou krásnou patičkou, příště určitě musím vylézt, ale chce to někdy začerstva. V převisech jsem nevylezla nic a ještě jsem se hrozně rychle vysílila, takže pak už to byl rychlý proces a přestávky mezi lezením se prodlužovaly skoro do nekonečna. Je znát, že jsem na boulderu nebyla už kolik měsíců - a na stěně v podstatě taky.
středa 17. 12. 2014: beachvolejbal (120 minut)
já a Radek, Erika a Standa
Z tohohle beache mám smíšené pocity: na jednu stranu mi přišlo, že jsem byla v první půlce úplně marná a že Erika se Standou na tom nebyli o moc líp, na druhou stranu jsme deset minut před koncem měli skóre 3:3 na sety, což je dost rarita. Rozhodující malý vyhráli Erika se Standou. Radek dneska válel, já se pak taky docela rozehrála. Naopak Erika se Standou už byli ke konci unavení (málo spali) a Standa zřetelně kulhal, bolela ho noha, kvůli které už dlouho nehraje ani šestkový volejbal, ani beach. Každopádně na zničení těla dobrý - a příjemně jsem se tím rozhýbala, protože po včerejším boulderu mě bolel každý sval v těle.
čtvrtek 18. 12. 2014: intervaly na přehradě (5 x 124 m + 5 x 66 m na 515m okruhu)
8 °C, světlo, bláto, suchý asfalt, vítr
Týden jsem neběhala, to jsem to dopracovala... no a tak jsem dneska vyběhla na intervaly, když už nemám žádný jiný doplňkový sport. A protože jsem měla odpoledne další z mnoha pohovorů, šla jsem běhat dopoledne, abych si jako vyčistila hlavu (po běhání mě rozbolela) a protože tam aspoň nebudou popracovní pejskaři (ne, ale byly tam školky). Nakonec z toho bylo jen pět poctivých koleček, než jsem to zabalila, protože to vypadá, že proběhám celý zbytek týdne, tak abych se moc neunavila, pořád si ještě nejsem jistá, jestli je už EKUT úplně zregenerovaný, nebo jestli bych to ještě neměla přehánět. Neběhalo se úplně špatně, svaly fungovaly, jak měly. Akorát to holt není moc velká zábava, kroužit si po asfaltovo bahenním okruhu uprostřed sídliště... ale jestli mě to zrychlí, tak vytrvám. Doufám. Adidas Duramo 6W.
pátek 19. 12. 2014: Stromovka s Terkou (9,59 km)
cca 7 °C, šero a tma, silný vítr, vlhká země
Běhání s Terkou. Respektive: Významné Běhání s Mojí Nejoblíbenější Terkou. Totiž - ten den mi volali, že mě vzali do práce a že v novém roce nastupuji. No a hádejte, komu za to místo vděčím! Běh tudíž uplynul tak nějak sám - dlouhou dobu jsem se radovala, pak mi Terka vysvětlovala, pro koho budu dělat, protože prý dobře snáším sarkasmus :), pak jsme se ještě bavily o práci... ne, běh jsem tentokrát moc nevnímala. Doběhla jsem neunavená, ale příjemně protažená a provětraná, a to byl účel, vzhledem k víkendovému programu. Vzdálenost 9,59 km, čas1 hod 3 min 48 sec, tempo 6:39 min/km, nastoupáno 123 metrů, Adidas Duramo 6 W.
neděle 21. 12. 2014: z Jinců na Zbraslav (47,23 km)
7 °C, světlo, zataženo nebo sluníčko, dopoledne silný studený vítr, bláto
Takhle nějak si představuji dokonalý den. Vstali jsme ještě za tmy a s prvními (skoro) slunečními paprsky jsme vybíhali z nádraží Jince. Tomu běhu nechybělo nic: bylo nádherné počasí, příroda se vyladila do zlaté, oběma se nám běželo dobře, mně dokonce přímo skvěle - to je to nadšení z železa a ze schopnosti vybíhat kopce (!!), vážně paráda. V polovině naplánované trasy byla jako na zavolanou hospoda, kde jsem si dala rovnou dvě zelňačky (jak teď nepiju mléko, tak jsem špatně odhadla snídani a dopoledne jsem běžela nalačno), ze kterých jsem vydržela čerpat až do konce. Z hospody se mi běželo ještě lépe, taky jsme měli vyšší tempo! Na Zbraslav jsem doběhla nadšená, že jsem schopná uběhnout terénních 47 km a že bych byla schopná běžet ještě dál, i když teda svaly už pobolívaly znatelně. Jé jé jé, to se mi to líbilo! (Fotkování se slovy ZDE.) Vzdálenost 47,23 km, čas 6 hod 13 min 23 sec, tempo 7:54 min/km, nastoupáno 1159 metrů, Adidas Duramo 6 W.
středa 24. 12. 2014: obousměrné Šance (16,04 km)
4 °C, zataženo, ostrý ledový vítr, sucho
vzdálenost 16,04 km, čas 1 hod 52 min 27 sec, tempo 7:01 min/km, nastoupáno 258 metrů, Adidas Duramo 6 W
Milý ultrakamaráde,
píši Ti tento dopis, protože jsem se konečně zvládla zařídit podle Tvé rady, ačkoliv to nebylo jednoduché, a ráda bych Ti o tom pověděla více.
Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, jak jsem na konci října přišla po sto třech kilometrech do cíle a zjistila jsem, že je vypotřebovaná všechna teplá voda, a tak jsem se umyla v ledové, ačkoliv jsem byla ještě zmrzlá z venku. A když jsem se snažila zahřát ve spacáku, přišel jsi Ty a s úsměvem ve tváři jsi začal vyprávět, jak je skvělé ráno vyběhnout s východem slunce a po doběhu se osprchovat ve studené vodě, že je to nepřenositelná zkušenost, tak povznášející, tak skvělé! A že to mám vyzkoušet. Chvíli jsem si myslela, že si ze mě jenom utahuješ, ale pak jsem pochopila, že to myslíš vážně, a začala jsem o tom přemýšlet.
A pak přišly Vánoce a Štědrý den a mě ráno probudily první sluneční paprsky. Vyběhla jsem ihned, protože jsem věděla, že tohle je ten den.
Běh sám o sobě by byl mnohem lepší, kdybych spala déle než čtyři hodiny, byla jsem hodně unavená, během těch šestnácti kilometrů jsem čtyřikrát zakopla a jednou uklouzla na blátě. Kromě toho se stihlo zatáhnout, ještě než jsem sjela výtahem do přízemí, a až venku jsem zjistila, že na pouhé tričko, které jsem na sobě měla, to opravdu není, a většinu cesty jsem přemýšlela, jestli bych si vybrala raději mikinu, rukavice, nebo čelenku přes uši, kdybych mohla. (Ale kdybych mohla... tak asi vyhřátou postel. A zatažené žaluzie, aby mě sluníčko znovu nesvedlo, kdyby ještě vylezlo.)
Ale právě to, jak zmrzlá jsem domů doběhla, mi pomohlo uskutečnit tu druhou, obávanou část Tvé rady: studenou sprchu. Pustila jsem ji na sebe nebojácně, tu nejstudenější, která tekla... a necítila jsem nic. Vůbec nic. Jenom nekonečnou zimu jako poslední dvě hodiny. Takže jsem se půl minuty polévala studenou vodou, celé tělo, a teprve potom jsem na sebe pustila horkou vodu. Vodárny ze mě musely mít svátek, protože jsem pod ní setrvala další čtvrthodinu bez jakéhokoliv efektu, ven jsem lezla stejně zmrzlá jako dovnitř.
Tím chci říct, milý ultrakamaráde, že výsledky pokusu považuji za neprůkazné, co se ověření Tvé teorie týká, ale nejspíš tomu dám ještě šanci. V létě.
Každopádně, milý ultrakamaráde, kdybys měl ještě nějakou podobnou dobrou radu, nerozpakuj se s ní přijít - alespoň budu mít do příštích Vánoc o čem dumat.
Měj se krásně a užij si zbytek roku!
Tvoje ultrakamarádka
pátek 26. 12. 2014: beachvolejbal (120 minut)
já, Radek, Erika, Standa, Aleš (Strahov)
Hráli jsme v pěti, takže jsme náhodně fluktuovali, až několik posledních her jsem hrála výhradně s Radkem. A dvakrát jsme porazili Aleše se Standou! Ale delší pauza byla znát, občas jsme kazili i jednoduché balóny. Nicméně zpočátku mi šla úplně nádherně podání a dvakrát se mi povedlo vzít smeč (kvalitní smeč), takže jsem byla spokojená. A Radek se ke konci dobře rozjel s podáním, to byly krásné šlupky! Zahrála jsem si dost, každou druhou hru totiž střídala Erika, které nebylo moc dobře. No a to by bylo, abychom se ještě před Silvestrem pořádně nerozehráli!
pátek 26. 12. 2014: stěna (150 minut)
já, Erika, Standa (Smíchoff)
Z beache jsme jeli na stěnu na Smíchoff. Bylo to zvláštní polezení, ale já byla spokojená, už strašně dlouho jsem nevisela patnáct metrů nad zemí. Nejprve jsem vybouchala dvě 5+, protože ve stejné linii vedly nižší obtížnosti pro Eriku, která s lezením teprve začíná. Už na první cestě mi trochu nateklo, a to jsem se divila, protože to vůbec nebylo převislé, a z té druhé jsem málem spadla, jak mě nahoře bolely ruce, ale tam byly mizerné hladké velké chyty, takže tomu rozumím. Pak jsem si vyskákala jednoduchou 5, kde jsem cvakala každou druhou presku a vynechávala bych ještě víc, kdybych se nebála, že tím znervózním Eriku, která mě jistila, a protože pak už odpadli i Standa, i Erika, vyskákala jsem si v hlavní hale ještě další jednoduchou 6- (a když píšu jednoduchou, tak tím myslím jednodušší než ta druhá 5+). No a protože už to Erice ani Standovi nelezlo, šli jsme pak pryč, a to mě trochu mrzelo, že nedošlo na tu extra převislou růžovou 6, tak snad je tam ještě někdy vytáhnu. Nicméně před odchodem jsem si aspoň vyručkovala převislý žebřík (bez nohou), z toho jsem měla radost, to se mi povedlo poprvé. Spokojenost.
neděle 28. 12. 2014: beachvolejbal (120 minut)
já, Radek, Erika, Standa, Aleš
Opět nás přišlo pět (plus čtyřleťák s hračkami na pískoviště), takže jsme zase fluktuovali, ale tentokrát jsem si dávala záležet, abych hrála co nejvíce s Radkem. A dneska nám to šlo! Než dorazil Standa, porazili jsme Eriku s Alešem 2:1 na velké sety (ten malý nevím, kdo vyhrál, asi oni?), a ani pak jsme nebyli úplně beznadějní. Dál už se hrálo na malé sety, s Erikou jsme proti Radkovi a Alešovi bohužel prohrály, ale potěšilo mě, že se Standou jsme proti klukům vyhráli. S Alešem se mi úplně dobře nehrálo, přece jen jsme tam dva nejslabší, ale zase bylo super, že mi nahrával na smeče, Radek mi je většinou krade. (Což je rozumné, protože mu to jde líp, ale změna byla dobrá.) Dobře jsme si zahráli!
neděle 28. 12. 2014: stěna (90 minut)
já, Erika, Standa (Smíchoff)
Výborně! Rozlézala jsem se na 6- v zadní hale, která mě pěkně vytrestala a hrozně mi na ní nateklo, a na odpočinutí jsem si zase vyskákala stejnou jednoduchou 5 jako minule, protože Erika minule nedolezla cestu ve stejné linii. No a pak jsem šla na tu extra převislou růžovou 6 v hlavní hale, co mě minule tak lákala, a bylo to super! Samozřejmě samá obrovská madla, bohužel málo technického hraní s nohami, ale bylo to jednoduché, takže jen s jedním odsednutím, ačkoliv poslední půl rok na ruce nijak neposiluji. A bavilo mě to moc! Vyskákal si to pak i Standa a ke třetí presce se probojovala i Erika, takže obecná spokojenost. Nakonec jsem si zase znovu vyručkovala převislý žebřík, i po té převislé cestě to šlo. Dobré to dneska bylo!
pondělí 29. 12. 2014: beachvolejbal (120 minut)
já, Radek, Erika, Standa, Aleš
Zase v pěti. A dneska to (až na poslední dva sety) bylo parádní, teď už doopravdy je na co se dívat, když hrajeme! Radek konečně ovládnul podání a dává neuvěřitelné pecky, a na podání jsem zapracovala i já - prudké, rovné, těsně nad sítí (ačkoliv oba jsme to kvůli tomu párkrát hodili do sítě). Něco jsem vyhrála, něco prohrála... Povedl se mi krásný smeč. Nahrávání čím dál tím lepší. V písku se mi už běhá stejně snadno jako na parketách. Paráda, nesmírně jsem si to užila.