Memoriál kamenného brouka 2023 (27 km)

Já to musím napsat, i když vlastně není o čem psát. Jenže já se v sobotu vypravila na POCHOD! Po dvou letech a třech operacích kolena.

Memoriál kamenného brouka
sobota 24. 6. 2023, start v 8:20 (průběžný 6:00 - 11:00)
start v Hořovicích na nádraží, cíl tamtéž v hospodě U Srubu

Vzdálenost: 27,91 km
Nastoupáno: 619 m+

Čas: 5 hod 20 min

Rychlost: 5,2 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,5 km/h

Celkem všech tras se zúčastnilo 256 pochodníků.

Facebooková událost ZDE, trasa ZDE.

Mechový les u Jindřichovy skály

Je to jako bolest v hrudníku, která nikdy docela nezmizí. Pocit v hlavě, který přetrvává, i když myslím na něco úplně jiného a mám se zrovna dobře. Díra ve štěstí. To všechno. Vědomí, že jsem kripl. Že nedojdu ani z práce domů, že nemůžu chodit na výlety a ztrácet se v lesích a spát s hvězdami nad hlavou. Moje štěstí je navázané na endorfiny, pot a únavu, které už přes tři roky nemám.

Poslední operace se ale asi - snad - povedla a vypadá to, že koleno drží. Ještě v dubnu jsem měla slzy v očích na konci patnáctikilometrového výšlapu, kterého jsem se ne úplně dobrovolně účastnila, ale koleno to vydrželo. V Brazílii jsem kolenu dala hodně zabrat, sice ne chůzí, ale neustálým dřepováním (při pozorování hmyzu, bydlení ve stanu a vlastně skoro všem), ale po návratu jsem se na dva týdny zamkla u počítače a dopisovala diplomku, takže mělo čas se vzpamatovat.

A tenhle víkend jsem chtěla vyzkoušet, jestli ujdu zas o kousek delší trasu než posledně, a rozhodla se pro 27kilometrovou trasu Memoriálu kamenného brouka.

A bylo to nádherný.

Borůvky! Zralé borůvky! A jahody, byly tam červené pláně...

Vstávala jsem v půl šesté, takže jako do práce, abych se doma stihla ještě nasnídat a na místo dojet autem. Nakonec jsem vyrazila později, než jsem zamýšlela, protože mě k obrazovce přikovaly zprávy o tom, že Rusko začalo válčit samo se sebou. Sice to nemělo dlouhého trvání, ale po ránu to na navození dobré nálady stačilo.

Byla potřeba, protože jsem si na Okruhu uvědomila, že nemám koupenou dálniční známku, a tak jsem ještě kdesi za Ořechem sjížděla, zastavovala v odbočce do pole a přes mobil si ji kupovala.

Přesto mohla cesta probíhat hůř, protože jsem si během hledání spojení a map dokázala celý večer plést Horoměřice, Hořovice a Hořice, a to absolutně nepředvídatelně. Kdyby v těch dalších dvou existovala hospoda U Srubu, na kterou jsem Wazem navigovala, asi bych výletovala po vlastní ose a úplně jinde.

Auto jsem nechala u cíle a na start na nádraží ten kilometr došla pěšky. Šla jsem kus trasy v protisměru a potkávala jsem pochodníky z právě dojedšího vlaku z Prahy, a tak jsem byla nakonec Rusku za zdržení vděčná, že jsem nešla v davu jiných lidí.

"Tady máte popis trasy. Štastnou cestu," přáli mi na startu a já zjistila, že mi chybělo i tohle.

Z kraje dne bylo zataženo, chladno a chvíli i poprchávalo, a já si vzala jen kraťasy a mikinu, a tak jsem si nebyla jistá, jestli jsem neudělala chybu. Počasí se vybralo k polednímu, kdy začalo připalovat, (na krku mám vypálené popruhy batohu,) takže jsem se nakonec rozhodla správně. Abych se ale necítila moc spokojeně, aspoň jsem si nohy pěkně doškrábala o trní, když bylo v propozicích na výběr, jestli půjdu po značené, nebo neznačené cestě a já si vybrala tu neznačenou.

Dva noci před pochodem pršelo, a tak některé cesty nebyly úplně schůdné. Z jedné jsem se dokonce vracela a tu spojnici, kterou oficiální, neznačená cesta vedla, jsem obešla po značce, protože v hlubokém bahně nebylo kudy jít a les kolem byl zrovna zarostlý.

Pobavilo mě to, protože se stejný den - a navíc taky v Brdech - konala Bahna, každoroční největší přehlídka vojenské techniky. A bahno na to vážně měli.

Ranní krajina a vzduch a výhledy a naprostá svoboda a volnost

Kudy?

Ad Bahna - po obloze čas od času prohučely vojenské vrtulníky

Moc se mi líbila vyhlídka na Jindřichově skále. Je tam nejvyšší mrazový srub ve středních Brdech, roste tam dutohlávka a v kamenném moři bydlí několik druhů netopýrů. A z vyhlídky jsou vidět lesy a kopce porostlé lesy a taky Valdek, kolem kterého mě cesta vedla dál.

Na vyhlídce jsem si udělala první pauzu, protože jsem si s sebou namazala housky, a tak jsem měla dobrý důvod. Tou dobou jsem se už napojila na skoro všechny ostatní trasy, ale nikdo tam nepřišel, dokud jsem tam dumala.

Na focení jsem s sebou měla jen mobil, a tak jsem ve chvílích, kdy jsem ho kvůli fotkám vytáhla, četla zprávy na Whatsappu, a to byl další zdroj dobrého pocitu. Než jsem dopsala diplomku, odstřihla jsem se od všech lidí, protože jsem věděla, že i sebemalichernější špatná poznámka mě dokáže postrčit přes okraj dobré nálady, kterou jsem potřebovala, a já se utopím ve zmaru a tu práci nedopíšu. A povedlo se mi to - diplomku jsem před deadlinem odevzdala a měla jsem hroznou radost, protože to pro mě byl jeden z největších úspěchů. Kvůli diplomce jsem nedokončila magistra minule. Chtěla jsem vytáhnout kolegy na pivo, abychom to zapili, ale ten den nemohli a že si to domluví doma. Ptala jsem se další den, ale říkali, že to ještě neřešili a že dají vědět. No a já se přestala ptát a na pivo jsme nešli a mě to vzalo, že jim jako nestojím ani za to, když si přitom myslím, že jsme dobří kamarádi. Jenže den před pochodem se ozvala Zuzka, že drží palce se školou, a když jsem prozradila, že diplomka je už hotová, měla upřímnou radost a začala organizovat opékání buřtů se všemi mými hvězdárenskými kamarády, abychom to oslavili, a já to divže neobrečela, že přece jenom nejsem ještě všem ukradená. A během pochodu mi chodily zprávy, kdo všechno přijde, a taky další gratulace k diplomce, a tak jsem seděla na Jindřichově skále, četla si zprávy v telefonu, chroupala obloženou housku, (doma pečivo nejím, to je výsada výletů,) nechávala se hypnotizovat barvou lesů před sebou a hrozně se dojímala.

Jindřichova skála

Pěšiny a tak strašně velké množství zelené

Pak už se trasa stočila zpátky na sever, a i když jsem ještě nebyla ani v polovině, přišlo mi to tak a šlapalo mi to jako zpočátku.

Od Valdeku se šlo už většinu času po asfaltu. Tenisky, které jsem měla na sobě, jsem si kupovala až těsně před poslední operací, a tak jsem toho v nich nenachodila zatím moc, ale puchýře mi nedělaly - ale bolely mě nohy. Chodidla. A vlastně i svaly a stehna a lýtka a tak. Jakože to všechno, co člověk myslí, když řekne: "Bolí mě nohy." To já jsem už několik let říct nemohla, protože mě vždycky bolelo jenom koleno a bylo to k vzteku, protože to byla bolest, která ubližovala - která znamenala, že si to zase poškozuju a bude hůř. Ale teď ne, teď mě prostě jen... bolely nohy.

Skvělý pocit, taková bolest nohou.

Zarostlá cesta, po které vedla trasa

Tohle je vysoce umělecká fotka, ehm, fretky. Nebo kuny. Tchoře. Skunka. Lasičky. Nebo tak něčeho. Asi s sebou začnu brát na pochody Ebříky, bez nich jsem se zvířaty vážně marná.

Kratší trasy nešly takovou poslední smyčku před Hořovicemi, a tak jsem si tam v lese ještě na chvíli sedla a snědla si druhou housku. To bylo taky moc pěkný. Navíc tam lezli mravenci, a od doby, co jsem se nechala v Brazílii okouzlit termity, je doceňuju ještě mnohem víc.

V cíli jsem si dala čtyřku kofoly a pak jen popošla pár kroků k autu a vyrazila domů. V protisměru se z D5 stalo parkoviště, lidi byli vylezlí z aut, aby se neuvařili, a v úplném čele té strašné zácpy bylo auto s vysokozdvižnou klecí a dělníci něco montovali na cedulích nad dálnicí. Tak nevim, co to bylo za urgenci, jestli to hrozilo spadnout nebo co, ale byla jsem ráda, že jsem to nepotkala ve svém směru.

Bylo to moc pěkný, celý ten den. Jsem ráda, že jsem vyrazila, a jsem ještě raději, že to vypadá, a snad to tím nezakřiknu, že mi koleno brzy dovolí dělat i velké věci. Třeba ještě v létě zkusím i nějakou padesátku, kdo ví?