Kudy chodili trempové 53 km

Vydařená padesátka kolem Pikovic. Všechno se to sešlo tak, že jsem celou dobu převážně běžela, a i když mám dneska problém se přesouvat po bytě, jsem spokojená a rozhodně to stálo za to.

Vzdálenost: 54,87 km
Nastoupáno: 1758 m+

Průměrná rychlost: 6,7 km/h
Čas: 8 hod 14 min
Z toho pauzy: 12 min

Pořadí v ženách: 1. ze 14 startujících
Celkem startovalo 52 padesátkařů

Facebooková událost zde, Facebook Trilobitu zde, plakát pochodu zde, mapa padesátky zde.

Tentokrát mi to nebývale sedlo
(Fotila Michaela Hnízdová Boučková)

Vstávala jsem před pátou a úplně poprvé jsem jela vlakem z Kačerova - dosud jsem si ani nebyla jistá, kde tam to nádraží je. Nebyla jsem nicméně sama, tak to nebylo moc stresující. Jízdenku do Petrova u Prahy jsem si koupila zpáteční, abych měla motivaci dojít do cíle, protože mám stále v živé paměti, jak moc jsem pohořela na Karlštejnské Tlapičce.

Na společném startu bylo padesátkařů kolem pětadvaceti a nikomu se nechtělo běžet v čele, a tak jsme dolů k řece scházeli pomalu, než se konečně kluci hecli a rozběhli se. To bylo dobře, protože jsem v těch mrazivých sedmnácti stupních klepala kosu, jak je mým předstartovním zvykem, a na běh jsem se těšila jako na spasení. (Ale zároveň jsem to nemohla rozběhnout sama, protože bych při svých chatrných navigačních schopnostech netrefila ani správný břeh Sázavy.)

Na startu

Fronta na registraci po příjezdu vlaku z Prahy

Protože se začínalo po rovině, kluci mi brzy utekli; ale pak jsem je spatřila, jak běží zpátky a jak na mě ukazují, že zrovna tam, co stojím, se má odbočit mezi chatami doprava. Lesem se tam trochu stoupalo, a tak jsem uhnula z pěšinky, aby mohli proběhnout vzhůru, ale chodec s hůlkami, který se díky tomuhle orientačnímu lapsu dostal před ně, jim neuhnul, takže jsem s nimi chvíli zvládla držet tempo.

Pak nastalo orientační zmatení na železniční zastávce, odkud nebylo jasné, kudy se máme škrábat dál do kopce.

A taky u nějakých chat, kde se vraceli zpod kopce ke mně nahoru, a to jsem zrovna procházela kolem šipky, která tvrdila, že tam jsme dobře. Na chvíli nastala spolupráce šesti GPSek, než to první z nich vzal šturmem křovím dolů na správnou cestu a ostatní ho následovali. Já tam našla pěšinku, po které jsem to seběhla a byla rychlejší než někteří z nich, a tak jsem si mohla užít krásný trailový seběh, než jsem se dostala na asfaltku a zase mi všichni zmizeli.

Naposledy jsem je potkala u první živé kontroly na čtvrtém kilometru, kde klukovi s razítkem trvalo zaznačení jednoho člověka zhruba půl minuty, takže se tam tvořily dlouhé fronty.

Dál jsem už šla sama. Stoupalo se tam po schodech a pak jsme si měli udělat malou zacházku po zeleném psaníčku na vyhlídku, zatímco žlutá šla přímo, a pár lidí mě tam došlo na dohled, protože na vyhlídku nešli, ale mně se zrovna chtělo běžet, a tak, když se cesta narovnala, jsem jim zase utekla.

První živá kontrola

Pobavil mě Filip, který mi na druhé živé kontrole kdesi uprostřed lesů prozradil, že teď přijdou brody, a pak taky že ať na hřbitově neběhám.

Brody mě zaujaly hlavně z toho hlediska, že byly řečeny tónem, jako by to byl dárek a ať si to užiju, a tak jsem si zavzpomínala na Rakovnickou šedesátku a popřemýšlela, jestli se chci umáčet, ale protože tam všude byly lávky, nebo aspoň klády a kameny, nemělo to cenu. Byť teda jedna kláda byla méně stabilní, než jsem čekala, (tj. vůbec,) a pod nohou mi uhnula, takže jsem tam chvíli balancovala na kluzkém kameni a pravou nohou jsem lízla hladinu, (trochu hlubší hladinu,) ale uschlo to rychle.

No a s tím hřbitovem mi to přišlo tak hrozně dada, že jsem vůbec netušila, jak se k tomu postavit. Že by občanská výchova? Doporučení do života? Životní moudro, které jednoho dne obrátí celý můj život vzhůru nohama? (Protože jak mám ve zvyku, ani tentokrát jsem se předem nedívala, kudy poběžíme. Bohužel se teda jednalo pouze o klasický hřbitov v Jílovém, skrze který jsme procházeli; takže jsem tam teda neběžela.)

Kontrola s moudrem do života

Na dvanáctém kilometru se běželo po modré značce takovým údolím a bylo to tam moc pěkné, ale nějak jsem nepodchytila moment, kdy se odtud mělo odbočovat, a přeběhla jsem to o více než kilometr. Návraty moc nemusím, a tak se mi už moc běžet nechtělo, a navíc mě předběhla spousta lidí, a mezi nimi ten chlapík s hůlkami, co na začátku nepustil běžce před sebe.

A já měla problém. Měli jsme podobné tempo, protože měl hrozně dlouhý krok, a tak ať už jsem mu utekla kolikrát jsem chtěla, vždycky mě někde na asfaltu dohnal, protože tam běhat neumím a jeho chodeckému tempu jsem se nemohla rovnat. No - a on těmi hůlkami pořád klapal. Na kamenech, na asfaltu. Navíc to byly ty hrozné odpružené, co jsou hlučné i na příznivějších površích, a já místo přírody a lesa a zvířat a ptáků poslouchala hlasité ťuk - ťuk - ťuk - ťuk.

Vytáčelo mě to do běla. Veškerá pohoda se vytratila, pochod mě přestal bavit, z ťukání hrotů o asfalt se stalo zabodávání horké jehly do mého mozku. Určitě taky znáte, když vám něco tak moc nesedne a vy se pak nejste schopní soustředit na nic jiného?

Začala jsem běhat i do kopce, jen abych utekla z doslechu. Osypávala jsem se pokaždé, když jsem za sebou na obzoru zahlédla tyrkysovou postavu s žlutým batohem, a děsila se chvíle, kdy se zase dostane na doslech. A tohle trvalo dvacet kilometrů.

Majestátní lesy cestou

Taky krásné výhledy

V Jílovém jsem si k razítku dala ještě džus s vodou, který byl ohrožený tím, že si servírka málem neporadila s víčkem, a taky si nechala doplnit vodu do láhví, než jsem vyrazila dál.

(Přes hřbitov. A ačkoliv to byl už osmnáctý kilometr, ještě se mi na něm nechtělo zůstat! Dobře já.)

Na rozhledně Pepř byla kontrola až nahoře a taky tam byl pěkný výhled. Lesy všude kolem a jen málo vesnic - máme to v Čechách pěkné.

Na osamělé hoře zmítané sněhovou bouří potkal hrdina poustevníka, který zastřeným hlasem pravil: "Přes hřbitov pomalu."

Kontrola na rozhledně

Když jsem dobíhala k potravinám v Těptíně, akorát odbíhala slečna s parťákem, přičemž to byla jediná další padesátkářka, o které jsem věděla. Předehnala mě na tom mém dvoukilometrovém kufru, ale jestliže ji mám na dohled, možná by se s tím dalo ještě něco udělat? Bohužel prodavačka v potravinách byla dost laxní, takže než jsem zjistila, kde je razítko, a než mi dokázala namarkovat banán, vodu a limonádu, trvalo to dost dlouho a mezitím se za mnou utvořil shluk dalších závodníků, ale pak jsem vyběhla dál a měla jsem dva cíle: dohnat slečnu a utéct hůlkovému chlapíkovi, který byl u pokladny ve frontě hned za mnou.

Jako - bolelo to. Byl to třicátý kilometr a od té doby mi to připadalo pořád z kopce, nebo v lepším případě po rovině. Nic, kde by se dalo zpomalit - celé to bylo úchvatně běhatelné, což je pro nás neběžce docela oříšek. Ale nohy, byť už trochu bolavé, běžely a hlava spolupracovala, a tak jsem prostě běžela a nemusela se do toho ani moc nutit.

Ten seběh byl fakt dlouhý, a když se trochu narovnal, slečna, kterou jsem měla většinu času na dohled, zpomalila. (Já se nedivím, za kopec nahoru jsem se modlila už delší dobu.) A já jsem nezpomalila a u tajné samokontroly jsem ji předběhla a pak jsem běžela celou dobu až do Kamenného Přívozu na živou kontrolu, kde jsem nepotřebovala jíst ani dobírat vodu, a tak jsem odběhla dříve, než se objevila.

Kontrola na Kněží hoře

První tajná kontrola

A pak druhá - konečně s touhle dvojicí

Vyběhla se mnou jiná dvojice, taky smíšená, ale pětatřicítkáři, a že doufají, že mi nevadí, že se na mě tak pověsili, a mně to nevadilo, protože jsem měla celou dobu tendenci špatně vyhodnocovat vlastní značení - když šipky ukazovaly aspoň trochu neurčitě, vždycky jsem se rozhodla pro špatnou cestu - a tak jsem s nimi doběhla aspoň k vodě na pobřežní stezku kolem Žampachu, než mi vzali roha, a byla jsem moc ráda, že mě promotali městem.

Ta stezka byla nádherná, a když se v kopcích objevil viadukt, musela jsem zastavovat kvůli focení. Ale pak jsem běžela dál, protože to nebyl asfalt, a teprve na stoupání po silnici od řeky jsem zpomalila. (Konečně kopec nahoru!) A úplně mě tam uchvátila nenápadná studánka u něčí zahrady, u které byl hrnek, nápis "pitná voda" a zalaminovaný rozbor. Konečně jsem si smyla sůl z obličeje a krku.

Podél řeky

Viadukt

Na jedné z lučních cest mi začalo hrozně kručet v břiše, ale tyčinku jsem si brát nechtěla, aby mi neležela v žaludku, ale vůbec jsem si nebyla jistá, kolik gelů z celkových čtyř už jsem snědla. A tak jsem zašátrala v kapse batohu - a byl tam! Když jsem začala polykat šťastné vzlyky, došlo mi, že mám asi nejenom hlad, ale hlavně velký nedostatek cukrů, protože přecitlivělost bývá moje nejvýraznější reakce; takže jsem ho celá šťastná načala a zjistila jsem, že je žluklý. Ony byly všechny po záruce, ale ostatní byly v pohodě, jenže tenhle měl tmavší barvu, jinou konzistenci a hlavně štiplavější chuť - jenže cukry mě nakopnou i zkažené a špatně mi bude snad až v cíli, když jsem od něj tři kilometry, no ne? A snědla jsem ho i tak. Teprve v cíli, když jsem vyhazovala prázdné obaly, jsem zjistila, že se mi mezi všechny ty jablečné dostal borůvkový.

Kontrola Na Výhledu

Kopečky

Vyhlídka Třeštibok, tam se mi líbilo moc, i když se mi to nepovedlo správně vyfotit

Na dohled Petrova mi bylo trochu smutno, že už jsem vlastně ve finální destinaci, ale ještě se musím podle itineráře škrábat na nějaký kopec s mírumilovným názvem Ďábel, a tak jsem po dlouhé době koukla do mapy a zjistila, že to s tou kopcovatostí nebude zas tak hrozné, protože je to taková nicotná žbrďka hned za vesnicí, a nejsilnější zážitek z toho byl strašně agresivní vlčák, kterého jeho pán sotva udržel, když jsem procházela kolem, a jak se za mnou pes točil a přidusil se na vodítku, začal mutovat a štěkal vysokým, tenoučkým hláskem; a taky pocit, že u nich určitě byla kontrola a já ji kvůli psovi přehlídla, protože už přece klesám a měla být na vrcholu, ale nakonec byla až na konci lesa.

Je to Ďábel! Při zatýkání tři vojáky těžce zranil, dva zhmoždil a jednoho zesměšnil! (No dobře, je to rebel; ale i tak mi tahle hláška běhala v hlavě asi půl hodiny.)

A pak jsem běžela už jenom dolů k nádraží a občerstvení Zelená rokle, kde byl cíl, a když jsem přiběhla, začaly se ozývat výkřiky "první žena, zavolejte Václava!" A co víc, nejenže jsme nestartovaly pouze dvě, jak jsem si myslela, ale Petra mi to spočítala a bylo nás čtrnáct! Pěkně já!

(Dosáhla jsem všech svých cílů: utekla jsem hůlkatému chlapíkovi, utekla jsem slečně s parťákem a hlavně, hlavně jsem doběhla dříve, než mi došla šťáva v hodinkách!)

Dala jsem si zasloužené dvě malinovky a vývar a pak se šla plácnout na břeh Sázavy. Sice jsem musela přes most až na druhý břeh, ale stálo to za to, a navíc kdybych si neumyla nohy od černého prachu, taky by mě mohli vykázal z přepravy. Čas jsem na to měla, protože vlak projížděl ve chvíli, kdy jsem přibíhala do cíle, a další jel až za hodinu a půl. Nad řekou jsem viděla přeletět ledňáčka a na moji nohu se posadila úplně stejně blyštivě modrá vážka.

Cestou zpátky na vlak jsem potkala tu slečnu, která doběhla druhá (třináct minut po mně), a tak jsme si mohly ještě vzájemně pogratulovat, což bylo prima, protože právě ona mi byla v druhé půlce silným motorem, proč nejít, ale běžet, a já z toho mám zpětně velkou radost.

Všechno to do sebe zapadlo akorát. Ve čtvrtek a pátek jsem šla spát v osm. Počasí bylo ideální, lehce přes dvacet stupňů a většinu času zataženo, párkrát i sprchlo. Trasa byla pěkná, bez výraznějších kopců a bez dlouhých nudných úseků. Živé kontroly byly od sebe vzdálené akorát. A já měla chuť běžet.

Dobré to bylo!