34. den: Pang
35. den: Pang → Manali
36. den: Manali → Amritsar
Pang!
Jak magicky nám to znělo. Pang - to bylo jméno slibující momo a čoumijen, manga a banány, hotel s teplou sprchou a autobusy několikrát denně.
Lhali bychom, kdybychom tvrdili, že nám tyhle věci nechyběly a že bychom chtěli ještě pokračovat v horách. Ano, příroda a zážitky byly fantastické, ale naše těla už byla vyčerpaná a přechod od jezera Tso Moriri byl velmi příjemnou vandrovací tečkou.
Teď už jen amritsarský Zlatý chrám, agerský Tádž Mahal a domů...
Ale předtím - Pang.
Pang na dohled!
Malebné vesnické domky se se zmenšující se vzdáleností postupně proměnily v charakteristické plechové budovy vyvedené v maskáčových barvách.
Že by byla ta vesnice, která bude dozajista za kasárnami, tak důležitá, aby tu sídlili i vojáci?
Proti nám vyšel z kasáren modrooký chlap v maskáčích, o které jsme se neshodli, jestli je voják, nebo turista, a od něj jsme se dozvěděli, že je všechno jinak.
Znáte LARPy, live action role-playing games? Je uzavřená skupina lidí a každý v ní má nějaký úkol. Jde za někým a ten mu řekne, ať jde za tímhle, ten mu řekne, že mu to řekne, až mu donese tohle, to ale stráží ten, který ho pošle kvůli tamtomu za tamtím, a ten mu řekne, že mu to řekne, když zjistí od támhletoho tohle. Já jsem si třeba při LARPech nikdy nebyla schopná zapamatovat, kdo po mně co chtěl.
Brodění - ano. Učení - budiž. Ale to opravdu poslední, co bych čekala, bylo, že v Himálaji absolvuji velký, několikadenní LARP.
Kasárny
V Lehu byly povodně. Půlku hliněných domů spláchla voda, byli tam mrtví, byl tam chaos.
Z Lehu se do Dillí dá obvykle dostat:
a) letadlem, ale letiště bylo zatopené
b) přes Šrínagar (Kašmír), tam byla ale silnice zablokovaná a střílelo se tam
c) přes Manali, potažmo tedy přes Pang, kde byly ale stržené cesty.
Z Pangu se teď nedalo dostat nikam. Podle první informace, kterou jsme dostali, měla být cesta na Leh opravená do dvou dnů a cesta na Manali do týdne.
Byl příjemný podvečer šestého srpna. Letadlo nám z Dillí letělo v noci ze čtrnáctého na patnáctého.
Prošli jsme kasárnami, kde nás odchytávali turisté, kteří v Pangu uvízli stejně jako my, a dávali nám různé informace věrně provázené historkami, jak se sem dostávali oni.
Byli jsme jediní, kdo přišel po svých, všichni ostatní přijeli džípy, kterými se chtěli dostat do Lehu. V cestě jim ale bránily sesuvy a stržené cesty a posledních dvanáct kilometrů museli do Pangu dojít pěšky. Byli neaklimatizovaní a Pang byl ve čtyřech tisících. Mnohdy ani neměli vybavení pro chození, mířili za památkami.
(Taky nás odchytla slečna v růžovém, která nám strašně vševědoucně radila, co jsme už slyšeli tisíckrát, a na závěr zaperlila: "Where are you guys from?" "Czech republic." "No, I mean French, Italy..." "Czech republic!" Pauza. "Ouch, Czech, I got it...")
Parkoviště v Pangu
Nakonec jsme potkali vojáka, který si nás všiml a začal řešit, co s námi. Dozvěděli jsme se od něj, že tu v kasárnách turisty ubytovávají a krmí, ale že je tu uvězněných už 79 turistů a že jim došla kapacita. Ujistili jsme ho, že máme stany a že pokoj nepotřebujeme. Pak nás poslal na medical point, abychom se nahlásili u commandanta a nechali se zkontrolovat od doktora.
Doktor byl sympaťák. Ptal se, jestli nám je zle, jestli jsme malátní, jestli nás bolí hlava a brní končetiny. Zavzpomínali jsme si na bitvu u Palamaa a ujistili ho, že jsme už dávno aklimatizovaní a že jsme sem nepřijeli autem jako ostatní, ale dorazili po svých. Uznal, že to ho opravdu asi nepotřebujeme.
Commandant tam ale nebyl, tak nás poslali se nahlásit na bránu. Na bráně absolutně netušili, co s námi mají dělat, a když jsme jim přetlumočili, že to je nejspíš kvůli informacím pro ambasádu, na pochybný cár papíru si přepsali Honzovy nacionále s poznámkou, že jsme skupinka 4 gents a 2 ladies. Z jejich následného hovoru vedeném v hindí jsme rozuměli jen slova "phone", "ambassy" a "Dillí".
Úředníci na ambasádě z nás rozhodně museli mít radost.
Pršelo.
Optimismus nás už dávno opustil a nedivili jsme se, když jsme konečně spatřili Pang, vesnici s luxusními hotely, restauracemi, horkými sprchami a thajskými masážemi. Skoro.
Pang bylo parkoviště, po jehož obvodu stálo 13 tea tentů.
Pang, město tisíce možností!
Vybrali jsme si jeden prázdný a dali si milktea a čoumien a potom obojí ještě jednou, abychom se měli aspoň tak dobře, jak dobře jsme se mít mohli.
Stará Indka před nás rozložila velký benzíňák, od kterého šlo trochu teplo, a i když byla pořád pěkná zima a odporné vlhko a i když plachtou protékalo, po dvou porcích smažených nudlí jsme už svůj osud přijímali o něco lépe.
Náš hotel s mladou Indkou
Po jídle jsme se vydali zjišťovat další informace. Obešli jsme kamiony a spousty dalších turistů, abychom dokázali rozvážit, co bude nejlepší dělat dál. Závěr zněl: Zkusíme dostopovat k závalu, od kterého chodili turisti do Pangu pěšky, to mělo být asi 15 kilometrů. Tam uvidíme. Kdyby se nám ho povedlo přejít, mohli bychom zkusit přemluvit někoho z kolony vyprázdněných aut, která tam stojí, aby to otočil a odvezl nás do Manali.
Amritsar a Agra mohly jít k čertu, tady šlo o letadlo domů!
Na noc jsme zůstali v tea tentu. V zadním stanu byly matračky a deky a i když se pářilo od pusy, byla to příjemná změna. I když plachta protékala.
Poprvé nás vzbudil Ind, který přišel zkontrolovat, jestli tu není pohřešovaná Indka.
Pak nás vzbudila mladá Indka, která lezla po kraji našich matrací a shrnovala plachtu přes nepoužité deky, aby na ně nekapalo.
Protože:
Kap...
...kap...
...kap...
...kap...
...kap...
...kap...
...kap...
...kap...
...šplouch CÁÁÁÁK!
To Honzu přestalo bavit kapání z prosakujících jezírek na plachtě nad námi a plachtu nadzvedl, aby vodu vylil... a všechny nás trochu překvapilo, že se vylila dovnitř.
Dobu potom ještě vyléval další jezírka, všechno bylo mokré, Indky pomáhaly a pořád jen opakovaly "thank you" a "sorry" a usínání bylo tuhle noc obzvlášť obtížné.
De luxe tea tent hotel Paljor Lundup!
Budíček jsme nechali na půl sedmou.
Nakoupili jsme čínské polévky i polévku na polévkové nudle, které jsme měli ještě z Kanji, a plni optimismu a víry ve světlé zítřky jsme vyrazili stopovat po silnici, Indové na nás volali "džuléééé" a turisti nám mávali...
...návrat už tak slavný nebyl.
Za mostem, tedy asi dvě stě metrů od našeho tea tentu, nás dojelo malé červené auto a vylezli dva policajti, že dál nesmíme. Že je to nebezpečné. Protože stejně nic, co by nás mohlo k závalu odvézt, nejelo, rozhodli jsme se počkat, až je přestane bavit čekat, než se vrátíme zpátky. Bohužel se rozhodli pro to samé a času měli zjevně stejně jako my, jen za to ještě dostávali peníze.
Slavný odchod
Neslavný návrat
Batohy jsme pokorně odnesli zpátky do našeho tea tentu a šli do kasáren zjišťovat nové informace.
U brány, oddělující kasárny od stanového městečka, nás do kasáren odmítali pustit a souhlasili až poté, kdy jsme slíbili, že se do dvou hodin vrátíme.
Od včerejška narostl počet uvězněných turistů na sto padesát.
Potkali jsme naše Kanaďany a pak Izraelce, se kterými jsme mluvili už předešlý den. Izraelec se nás ujal, přesvědčil medika, aby nám u nějakého oficíra vyjednal, že můžeme postavit svoje stany u jeho kasárenského pokoje, využívat jeho sprchu a chodit s ostatními na snídani a večeři gratis, a tam nás taky hned vzal.
K snídani jsme dostali každý tři puri a vojenskou kejdu, která ze všeho nejvíc připomínala květákový mozeček, ale hlavně, hlavně tam byla várnice se spoustou milktea a velké hrnky. Normální milktea se prodává po deckách... a tady - neomezeně, spousta, obrovská spousta čaje!
V Lehu, kde jsme byli před týdnem, bylo podle informací od vojáků přes sto mrtvých, tři tisíce zraněných a šest set nezvěstných. Záplavám neodolaly domky z nepálených cihel.
Snažili se tam zprovoznit letiště pro nouzové lety - vojáky a doktory - a pro evakuaci čtyř tisíc turistů, kteří tam byli. Do Lehu stahovali všechny turisty z okolí, i proto nás vojáci nechtěli pustit do Manali. Jisté ale bylo, že kdybychom se nechali evakuovat do Lehu, svoje letadlo z Dillí bychom nestihli.
Přesto jsme napsali svoje nacionále nejen na tisíce různých formulářů od vojáků, ale dali je i Britce, která je hromadně sbírala, aby je odeslala na britskou ambasádu, která by se spojila s dalšími státy EU a ty by pak společně zatlačily na indickou vládu, aby umožnila evakuaci turistů z Pangu vrtulníky.
Rozhodli jsme se zavolat přes satelitní telefon domů, aby nám v případě nouze rodiče přebookovali letenky na pozdější datum, protože jsme si byli dost jistí, že se z téhle díry nedostaneme na letadlo včas. (Satelitní telefon byl překvapivě levný, jen se na něj čekala dlouhá fronta.)
S tím souvisel další problém. Naše Alpenverein pojištění platilo pro souvislý pobyt v zahraničí jen po dobu šesti týdnů, což nám vyhovovalo pro původní plánovanou délku pobytu, ale s pozdějším odletem bychom dobu přesáhli. A nemít pojištění zrovna při záplavách a stržených cestách je dost na nic.
Přes to všechno jsme měli štěstí v neštěstí, že jsme šli Tso Moriri trek. V Kašmíru se střílelo a ze Stok Kangri i údolí Nubry bychom se vraceli přes Leh.
Pang sice byla díra, ale aspoň bezpečná.
Rušný městský život
Jeden řidič džípu nám řekl, že pokud se cesta na Manali otevře už ten večer - a šance byla - tak se pokusí projet, jinak že vyrazí v noci pěšky, aby ho a jeho skupinku nechytili policajti.
Domluvili jsme se, že vozmo bychom se svezli s ním. Pěšky se nechtělo Zuzce, byla od rána na Paralenu.
Bavili jsme se se sympatickým Indem, který tam měl vlastní auto s šoférem, a ten nám nabídl dvě místa v autě. Měl jet dřív než všichni ostatní, protože vezl nějakého důležitého oficíra na svatbu... a my začali řešit, jestli se rozdělíme, nebo nerozdělíme.
Na celé té absurdní pangové situaci bylo nejvíce ubíjející, že jsme nemohli dělat vůbec nic, abychom ji změnili.
Přečetla jsem za ten den například obrovský kus knížky o Zenu, který není nelogický, ale nadlogický, ačkoliv to není řeka, co plyne, ale most. Protože se nedalo dělat nic jiného než chodit po stejně bezradných skupinkách turistů nebo po vojácích, kteří nevěděli o moc víc než my, a to jednoho po nějaké době taky omrzí.
Ve čtyři odpoledne se ozval zvuk motoru a po silnici z Manali přijelo auto. Pang zadržel dech a vzápětí se ozval potlesk. A pak přijížděli další a další, k řidičům se vrhalo, co mělo nohy, a ptalo se, jak to vypadá, co se děje, jaké to bylo...
Osobáky a minibusy zaplnily celé parkoviště. V opačném směru se auta ale ani nadále nepouštěla, kvůli přeháňkám nebyla cesta pořád stabilní a kromě toho se zatím prošťouchávala cesta jen jedním směrem.
Následně jsme vypochůzkařili, že se cesta do Manali otevře snad už další den. Jako první pojedou náklaďáky ihned po otevření, ještě dřív, než se ověří, že je cesta opravdu bezpečná, protože jim armáda nemůže bránit jet... a řidiči budou chtít jet co nejdříve. Jako další bude následovat vojenský konvoj, který zjistí stabilitu cesty (a spočítá hořící vraky náklaďáků,) ale který nás nevezme, jak nám na rovinu řekli. Teprve pak, což může být řádově ve dnech, pojedou osobní auta.
Zhrzeni odmítnutím od vojenského konvoje jsme si domluvili odvoz za poměrně mastný peníz s jedním z řidičů náklaďáku. Jel bez nákladu, korba byla krytá a i když vypadal, že je o pět let mladší než my, věřili jsme, že nepojedeme v čele kolony a že stihneme zastavit, až před námi začnou padat ostatní náklaďáky do propastí.
Honza házel při večeři výborné kameňáky na téma "pravděpodobnost přežití na korbě náklaďáku na nestabilních cestách". Zuzce se kdovíproč nelíbily.
Čekáme na otevření silnice. Náklaďák s odkrytým vlezem na korbu je náš.
Další ráno, dopoledne, poledne a kus odpoledne jsme strávili sbalení na parkovišti kamionů, protože jsme nevěděli, kdy se otevře silnice, ale věděli jsme, že náš řidič bude chtít vyjet ihned, jak jen to bude možné.
Nastřídačku jsme korzovali po Pangu, laxně si vyřizovali permission od policajta, že smíme odjet na náklaďáku, déšť a kroupy jsme přečkávali už na korbě a povídali jsme si o reálnosti evakuace vrtulníky s Britkou a potom i s nějakým strašně vysokým oficírem ve strašně luxusní místnosti. Opravdu nám pomohl: "You're adventurous people, you're strong to make adventurous decision." Díky!
Odjezd byl náhlý, o hodinu dřív, než nám řidič tvrdil. Tak jsme udělali adventurous decision, naskákali na korbu a vyrazili.
Čekáme na odjezd
Opouštíme Pang v koloně náklaďáků
Poslední ohlédnutí za naším tea tentem
Drncalo to strašně, cesta byla horší než česká polňačka po týdenním dešti a kolem ní byly viditelné pozůstatky odklizených sesuvů. Několikrát jsme uvízli v koloně, když jsme čekali na poslední úpravy silnice.
Na korbě to bylo strašně, ale skutečně strašně špinavé. Prach, prach, prach, jemný a na všem. V kolonách jsme se dusili zplodinami z výfuků, i když nám Honza rozdal lékařské roušky. Do toho mlátily řetězy pověšené ze stropu do železného kování stěn tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Dvacet tři hodin.
Prvních dvacet kilometrů jsme jeli hodinu. Celá cesta do Manali byla dlouhá 265 kilometrů, to by bylo úmorné i v taxíku...
Opravená cesta
Trčíme v koloně
Výhoda kryté korby je v tom, že nevidíte, pod čím jedete
Operativně zbudovaný brod
Nejmíň to drncalo u kabiny, vmáčkli jsme se tam s Jirkou, Zuzkou a Ondrou. Lukáš s Honzou si cestu oddrncali uprostřed korby, házelo to s nimi strašně. Taky jsem tam prvních několik hodin jela... když se člověk podložil karimatkami, batohy a stany, šlo to. (Ale za nedrncací místo jsem s Honzou měnila skutečně ráda.)
Drncání zní jako malá patálie, tohle ale drncalo tolik, že řidičům vypadla levá část čelního skla. Fajn, že v Indii mají volanty vpravo.
Budování odpruženého sezení
Výhoda děleného čelního skla je zjevná
Sem tam jsme zastavili na občerstvení nebo na záchod.
Po večeři jsme uprostřed té nehorázné špíny rozdělali spacáky a šli předstírat spánek, ačkoliv až na Ondru neusnul nikdo.
V noci
Svítání bylo krásné, v mracích prosvítaly asi čtyřicet stupňů nad obzorem zlaté hory. Velmi působivé.
Stavěli jsme na snídani a já si šla odskočit do pole, jinam se nedalo. Nikdy bych nevěřila, že je možné přehlédnout tři lidi, kteří pracují dvacet metrů daleko. Oni mě dost dobře přehlédnout nemohli.
Po rozednění
Absolutní odevzdanost
Na dost dlouho jsme se opět zasekli na Rothang La, sedle tisíce mrtvol, když jsme nebyli schopní vyjet z hlubokého bahna. Nakonec nás odtud vytlačila (hezky nápravu na nápravu) cisterna na kerosin.
Pohled z Rothangu
Kamion nás vysadil v Manali u autobusáku. Autobus do Amritsaru nám jel za půl hodiny. Vždyť komu by se nechtělo po třiadvaceti hodinách na korbě strávit dalších čtrnáct hodin v autobusu?
Do Amritsaru jsme přijeli úplně zničení. Špinaví jsme byli i na indické poměry, černý prach z obličeje nešel smýt pod studenou vodou ani mýdlem a všechno, co jsme od života chtěli, byl hotel a sprcha.
A dočkali jsme se.
Všechny fotky fotili Ondra, Jirka, Lukáš a Honza, nebo aspoň jejich foťáky.