Sportování pošestatřicáté.
Máme nové lezecké cíle: do 28. 2. 2017 já vylezu čistě a na prvním 7, Monika 6+.
Deníček je opět beletrie se vším všudy, na jakékoliv tréninkové hodnoty už jsem dávno rezignovala. Takže se tu třeba dočtete, jak jsme bloudili pravidelným MHD autobusem po Praze, jak jsem sehnala peřinu pro návštěvy, jak jsem absolvovala první víkendový seminář krav maga zaměřený na kolena a kopy, o běžecké pracovní session + vínu v sestavě dvě na běh, devět na víno, o prvních velkých modřinách z krav maga... Recept na žaludové placky included!
úterý 1. 11. 2016: krav maga
P0/P1 Národka, trenér Honza Kobliha
Jé! Jak jsem byla ze včerejšího náhradního tréninku rozpačitá (mě to na něm vlastně ani moc nebavilo), tak jsem si tu úchvatně spravila chuť. Hodně jsme drilovali údery při krocích a obtékání nepřítele a pak jsme začali dělat side kicky. Což mi nijak zvlášť nejde, ale baví mě to moc. Líbí se mi, že když nám Honza vysvětluje nějakou techniku, chce po nás nejdřív rozfázované jednotlivé pohyby, abychom se ji nesnažili hned napoprvé udělat celou najednou, protože v tom bych já určitě plavala, takhle to docela dost pobírám. Kopání do vzduchu bylo samozřejmě jako vždycky trochu problém, ale pak jsme šli do dvojic s lapou a super. Šla jsem s Danem, který už je na úrovni P4, ale několik let se krav maga nevěnoval, tak si to opakuje od začátku, a tyjo, super, úchvatnej rozdíl! A navíc radil, to je vždycky sympatický, já potřebuju, aby mi lidi radili. Akorát teda je o trochu vyšší a mnohem těžší, hora svalů, a jeho kopy bolely i přes lapu - side kicky byly v pohodě, když jsem do nich vydechovala, ale když jsme k tomu přidávali front kick, tak mě napoprvé poslal přes půl šířky místnosti, a když jsem se pak už pořádně zapírala, bolelo to. Což je v pořádku, je dobré mít představu, co nechci, aby mě někdy na ulici potkalo bez lapy. Front kicky jsem já dělala poprvé, oni se je učili ve čtvrtek, kdy jsem tam nebyla, a Honza to komentoval, že dělám spíš push kicky, ale síla v tom byla. Tyjo. Mě to tak baví. Nohy a břicho mě z toho další den bolí fest, a pak mě ještě bolí ruce z diamantových a úzkých kliků a taky ze stoje na hlavě. Jé jé, baví, baví!!
Na fotce vpravo diamantové kliky, vlevo náš trenér. Fotka je z víkendového
semináře "posilování s vlastní vahou", který Honza spoluvedl a na náš trénink
se dost inspiroval, co tak vidím na fotkách na Facebooku :) Půjčeno z tohoto alba.
čtvrtek 3. 11. 2016: krav maga
P0/P1, Národka, trenér Honza Kobliha
Docela jsme si dneska zase zaposilovali - opět stoj na hlavě, diamantové kliky a podobné. Pak jsme drilovali obtékání protivníka, tentokrát už rychleji, na začátku sami kolem malých lap, pak jsme ve trojicích (my ve čtveřici) obklopili jednoho, který se měl dostat mimo linii útoku, aby na ty dva (tři) s lapami viděl, no a potom zombie walk, kdy ho ti s lapami pronásledovali. To bylo boží! A namáhavý k zbláznění. Ale hezky se mi do toho dařilo zapojovat side kicky i front kicky, koleno se mi nepovedlo ani jedno, ale direkty byly jistota, docela mi tohle šlo. Ve dvojicích jsme taky trénovali údery ze zadní ruky. Jé, pořád mě to baví.
krav maga střípky:
Yep, každý si dřív nebo později něco zapomene. Ale zapomenout si sportovní podprsenku je prostě pitomý. Odcvičila jsem trénink v civilní a vůbec to nebylo příjemný. Tak hlavně že jsem si konečně začala nosit žabky do sprchy, který jsem furt zapomínala a teď jsem byla hrdá, že jsem je tam konečně přihodila.
Honza vysypal při tréninku na zem suspenzory: "Vyzkoušejte si je a pak mi do docházky ke svému jménu napište velikost, objednám vám je." A tak si celá velká banda kluků začala zkoušet suspenzory, což bylo samo o sobě docela vtipné, a pak ještě když dodal Honza, že velikost suspenzoru není daná velikostí... eh... suspenzoru, ale kšand, tak ať si všichni nepíší XL. No a nám vysypal dámské suspenzory, takže jsme si taky zkoušely. Víte, jak se říká, že když někoho dobře znáte, že znáte snad i jeho velikost bot? Tak Honza teď zná naši velikost suspenzorů :)
Dostala jsem kolenem do břicha, au. Zombie walk ve čtveřici je docela masakr. Zatímco Ivo nás odhazoval, Tomáš bil a kopal hlava nehlava. Ivo taky dostal nějaký zásah (pak ho oplatil, muhehe), ale kolenem do břicha - au! Jakože... au.
Další víkendová (obrázků není nikdy dost) - stoj na hlavě. Tuhle fázi ještě zvládnu taky, ale dát
ty nohy z loktů výš... e-e. (Fotka opět půjčená z alba semináře posilování s vlastní vahou - zde.)
pátek 4. 11. 2016: stěna
Smíchoff s Monikou
Nebyla jsem lézt dva týdny a přijde mi, jako by to byly měsíce. Nejde o techniku - hrozně mi natekly bandasky už na třetí cestě a dál jsem byla marná, kdykoliv jsem měla zvednout ruku a přitáhnout se za prsty. Přitom jsem se poctivě rozlézala na 5 a potom 5+, než jsem šla na tu odporně těžkou padací zelenou 6, která mě vytrápila už kdysi a teď znovu. Pak jsem lezla ještě těsně po sobě žlutou 6 a oranžovou 6- bez odpočinku, protože se Monča vysílila právě na žluté 6, a protože chtěla pokračovat fialovou 6, potřebovala delší čas na regeneraci a já to zrovna vyskákala docela rychle. No - ale pak tu fialovou 6 na samonavijáku opravdu vylezla! Zvládla 6 už v době, kdy jsem byla na výletě v Polsku, konečně, původně měla naše výzva k mé 7- a Monči 6 končit 15.6., to se tak docela nepovedlo. Takže když já se úplně odrovnala na nově nabouchané žluté 6- na struktuře a Monča pak taky na čemsi novém, kde se o původně navržené obtížnosti 5- ještě hlasovalo a někdo tam dopsal "úlet" a taky "6-", šly jsme na pivo. Nebo dvě. A toust, nebo dva. No, a protože mi při příchodu řekli, že jim nefunguje terminál a že mi permici na dalších 10 vstupů nabijí, až budu odcházet, kdy už budu mít jak zaplatit, ale on pořád nefungoval, zaplatila jsem jenom piva a lezení jsem měla zadarmo, i když jsem se je pokoušela přesvědčit, že cash na jeden vstup mám a že bych jim zaplatila ráda. Že ne, že prý je to jejich chyba a že jsem tam byla zadarmo a ať to neřeším. Díky, Smíchoffe. Však jste taky moje nejoblíbenější stěna!
Na pivu také byly určeny další lezecké cíle: do konce února vylezeme já 7, Monča 6+, samozřejmě čistě a na prvním. Až poté, co jsme si to odsouhlasily, mi Monča řekla, že v novém roce chce odjet někam na měsíc pryč, aby si zlepšila angličtinu. Sakra. To abychom se začaly snažit co nejdřív.
neděle 6. 11. 2016: běh s Bětkou a Janou na Kale (6,34 km)
6 °C, mokro, vlhko, podzimně a pěkně
Bětka nás pozvala na pečení žaludových placek podle Foglara k sobě na Kalu na noc ze soboty na neděli a v neděli si nás šla část po ránu zaběhat. Jej, já ranní běhy nemám ráda, neběhá mi to - ale bylo tam tak krásně! Pod námi se válela mlha, stromy byly žluté a tráva mokrá, bylo úplně ideální běžecké počasí, vážně se mi to líbilo. Do kopce jsem trochu lapala po dechu, ale nakonec jsem se rozběhla, když se Jana začala dusit, takže zbytek už jsme doběhly pomaličku, ale to nevadilo. Moc krásný běžecký výlet. Vzdálenost 6,34 km, čas 42 min 49 sec, tempo 6:45 min/km, nastoupáno 147 metrů, New Balance WT490SG2.
No a ty žaludy! Nasbíráte si v lese žaludy, oloupete je, namelete (my na elektrickém mlýnku docela nahrubo) a pak je potřeba je několikrát povařit a slít, aby se z nich vylouhovalo to, co působí tu hořkost. Je znát, že voda po několikátém zopakování přestane být tak šlemovitá (my ji měnily asi čtyřikrát). Pak se přidají vajíčka, nějaká mouka na zahuštění (kvůli Helče jsme dávaly bezlepkovou směs + solamyl), trochu soli a už se kydají na plech placičky, které se dochucují. Sladkou variantu jsme dělaly s cukrem, hrozinkami a skořicí a upečené byly vynikající polité javorovým sirupem, slané jsme pokladly slaninou a nastrouhaným sýrem. Chutná to trochu jako z ořechů. Zvláštní, ale dobré.
V pondělí jsem byla v Modřanech s Pepou na pivu a nějak jsem se tam zdržela víc, než jsem plánovala, což by nevadilo, kdybych neměla na dvě noci ubytovávat Ebříka, který ve středu odlétal do Argentiny. Takže když jsem přišla domů, postával před vchodovými dveřmi ("dobrý, jsem tu jen chvilku") a pak jsem ještě zjistila, že pro něj vlastně nemám peřinu, protože v zimě spím pod oběma, které vlastním. Takže si vybalil vlastní spacák a spal v něm.
V pátek se v práci likvidovaly věci z nonfoodového skládku, protože se z něj bude dělat další kancelář (pro mlékárenskou nánu, která díky tomu dostane vlastní asistentku, hahá!). Nabrala jsem si ponejvíc různé úložné koše a přepravky, a když jsem odcházela, povídá Zuzka, jestli nechci ještě něco... sedací pytel, malířská plátna, peřinu... no. Takže už mám peřinu opravdu jen pro návštěvy. Svět funguje pěkně.
úterý 8. 11. 2016: krav maga
P0/P1, Národka, trenér Honza Kobliha
Milý deníčku, dneska jsem strkala jiné lidi proti zdi. Totiž, nejdřív jsme se učili měkký pád na zem, že jako nejprve z kolen a pak ze stoje, měla jsem náhle docela závrať ze svých 173 cm, a pak to samé praktikovali na situaci, kdy nás někdo strčí proti zdi. Odpružit na rukou a na stranu, kam uhnu obličejem, okamžitě vyrazit kladivem, přičemž se vykračuje opačnou nohou, abychom vyšli z linie útoku. ("Takže takhle, no a pak finální řešení už známe. Něco, něco, útěk, sken." Tak jasný, ne.) Nejprve jsme se strkali ve dvojicích něžně proti stěně, pak jsme si ve čtveřici přidrželi velké odrážeče na zdi a strkali se silně proti nim. Jakože dobrý! Jinak jsme opakovali údery + kopy a taky zase cvičili na zpevněné břicho, takže jsme dělali dřepy a v horní poloze při výdechu nás druhý z dvojice bouchal pěstí do břicha. Hele, ono to duní, když je to břicho zpevněný a člověk fakt vydechuje! Hustý. Super, dneska to bylo prima. A příště jdeme na pivo, takže ještě lepší.
Nespala jsem v pondělí po pivu a pořádně jsem nespala ani v úterý po krav maga. A ve středu jsem si doma opakovala techniku padání a nabila jsem si hned při prvním pádu. Zůstala jsem ležet na karimatce, chvíli se hrozně chechtala a pak tam málem usnula. Takže takhle ne, děti. Škoda, že nemám spolubydlícího, který by mě strkal proti zdi, to by bylo bezpečnější. Au. Cheche.
Ilustrační aneb obrázků není nikdy dost. Kolena v podání Lenky.
(Fotka ze semináře Kolena a kopy, zdroj.)
středa 9. 11. 2016: stěna
Holešovický Mammut s Monikou
Docela tragicky nám to nešlo. Já mám výmluvu, mně nebylo dobře, viz trénink pádu doma před lezením, a Monča má taky výmluvu, protože jí při třetí cestě ruplo zápěstí, auu. Takže já vylezla čtyři cesty, Monika tři, a šly jsme na pivo a brzo domů (a spát, jupí). První dvě cesty jsme lezly v hlavní místnosti u vstupu, byly krátké a divné a docela těžké, na to, že to byly 5+, ale mně nejvíc vadí ta neopískovaná překližka, na které nedrží noha mimo stupy. Další dvě jsme lezly v 3D místnosti, jednu zase jednoduchou, kde jsem si lebedila, protože mi bylo fakt zle a zima a skrze stěnu foukal horký vzduch, takže mi konečně bylo teplo (a to jsem lezla v Monči mikině). No a pak jsem vybouchala 6- s úchvatným převisem, kde se fakt lezlo po stropě, ale za madla, takže jsem to s přehledem dala a připadala si přitom děsně namakaně. Není to o výsledcích, je to o pocitu, že :) V téhle místnosti je i lano a jeden lezec měl u pasu závaží a asi čtyřikrát ho vylezl bez přírazu, tyjo. No. Doma jsem padla a spala.
Monika si na stěnu zapomněla gumičku do vlasů, a protože jsem s sebou měla bezprizorní čelenku, půjčila jsem jí ji. No a jí díky tomu úchvatně plandaly vlasy, když lezla v převisu, a díky tomu se odehrála debata ve stylu "jé a odkud ji máš? já ji chci!" - "vyměnim za tu tvoji mikinu, ve který jsem lezla, je hrozně boží a strašně ti ji závidim..." - "platí!", která mě uvedla v euforii. Takže mám novou mikinu (ale fakt úchvatnou!) a na cestě je hromada nových flerových čelenek pro nás obě. Díky, s tebou je radost kamarádit, Moniko, máš to u mě!
čtvrtek 10. 11. 2016: krav maga
P0/P1, Národka, trenér Honza Kobliha
AHA! Mě poslední dva dny nebolelo celé tělo, protože na mě něco lezlo, ale z těch pádů na zem! Došlo mi to, když jsme je dneska opakovali. Spadnout ze stoje a odpružit to na rukou v poloze kliku (s koleny ve vzduchu) je prostě masakr. Panebože, mě bolí paže a břicho! Už příchod byl zajímavý, protože skupina před námi ve čtveřicích trénovala způsobem, že jeden stál s rukama nahoře, druhý ho malou lapou vší silou mlátil do (zpevněného) břicha, a když Honza řekl, přestal být mlácen a zombie walk - a to se opakovalo do úplnýho zničení. Na pohled to bylo opravdu, opravdu, opravdu hrozný. My dneska žádné podobné "bouchejte se vzájemně do břicha" cvičení nedělali. Zopakovali jsme si soft break fall (to je ten na čumák) a učili se i backwards fall break, kde se padá dozadu (brada k hrudi, aby se ochránila hlava, a jednodušším způsobem buď zarolovat na zádech a odrazit se u toho při pádu dlaní / malíkovou hranou, nebo těžším nerolovat po páteři, ale před dopadem se opět odrazit dlaní / malíkovou hranou od země, ale rovnou u toho před dopadem zvednout bedra, aby se spadlo jenom na horní část zad). Pak jsme se zase strkali do zdi a pak jsme ve dvojicích (my v trojici) opakovali přímé kopy + direkt, pak do toho zapojovali zbytek, no a pak zombie walk ve čtveřicích, my opět ve trojici, ale ten, který se bránil, šel střídavě z nohou a z lehu. Tohle je hrozný kardio, kam se hrabe tabata! Ale perfektní, baví mě to moc.
Pak jsme šli na pivo, na tréninku nás bylo patnáct + Honza a na pivu třináct včetně Honzy, to je slušný skóre. A pak mi ujelo poslední metro. Ajajajaj, já si neměla brát ty boty na podpatku... takže z Lehovce domů pěšky, hezké dva kilometry naším setmělým mírumilovným (he he he hé) sídlištěm. Ten chodník z Lehovce podél Poděbradské je docela ošklivej, protože se zanořuje do země a je úzkej, a potácel se tam takovej chlap, kterého jsem musela předejít, a pak na hrázi už kousek od domu byla banda tří kluků, kteří když si mě všimli, mě začali komentovat a zastavili, že jsem musela projít přímo kolem nich (jako na hrázi je prostě nemáte kudy obejít), tak jsem cestou aspoň pořádně vystřízlivěla. Že bych si zase pořídila pepřák?
Další z ilustračních - nácvik na kopy
(Fotka ze semináře Kolena a kopy, zdroj.)
Pátek aneb i autobusáci už by potřebovali víkend. Z práce jezdím linkou 223. Včera jsem se divila, že jedeme jinudy, a pak jsem viděla, že je zavřený obvyklý sjezd z Průmyslové, takže to řidič objel. No. Ten dnešní to neobjel, takže pak pokračoval po Průmyslové asi třicítkou dál a dál a z té pomalé jízdy bylo znát, že prostě neví. Že právě unesl poloplný autobus kamsi do neznáma, kde to nemá naježděné, a netuší, co si teď počít. Úplně jsem čekala nějaké oznámení ve stylu "vážení cestující, omlouváme se, ale z mimořádných důvodů tato linka nepokračuje v jízdě, tak kdybyste si tady vystoupili vedle silnice za svodidla..." Pak se zvedl zezadu chlapík, došel si sednout na volné sedadlo vepředu a začal mu radit - dojeďte na támhle tu křižovatku, přejeďte si do levého pruhu, protože když pojedete rovně, nebudete to mít kde otočit, ale támhle vlevo přes koleje to půjde, já vám řeknu... Lidi vytahovali sluchátka z uší a fascinovaně poslouchali. V Hloubětíně jsme se pak na kolejích opravdu otočili a po dvaceti minutách se napojili na původní trasu. Celá příhoda mě utvrdila v tom, že mají Češi prima náturu, protože se nenašel nikdo, kdo by nadával - lidi se rovnoměrně rozdělili do skupin pochechtávajících se (jako to ale nešlo ovládnout, protože tohle je jednou za život), napjatých (ve stylu 'dopadne to dobře?') a zcela flegmatických, kteří si dál koukali do blba nebo poklimbávali a jen čas od času vzhlédli, aby zjistili, jestli nejsme někde, kde by se jim hodilo vystoupit. To je přece hrozně super. Vážně doufám, že si tím řidič nenechá zkazit víkend. Mně to přišlo jako prima rozjezd dvou volných dní.
neděle 13. 11. 2016: běh (28,51 km)
1 °C, sluníčko, bláto
Nechci pořád mlít o krav maga, ale v tenhle efekt jsem doufala a ono fakt jo! Totiž, vždycky po začátku na zahřátí běháme a zapojujeme do toho i běžeckou abecedu a mé obzvlášť neoblíbené je běžet s údery - na to mi chybí kapacita plic, je to pro mě těžké, zadýchávám se u toho. Ale samozřejmě námahou člověk sílí a najednou mi nepřišlo při klasickém běhu tak strašně důležité jenom běžet a nedělat nic jiného. Doteď jsem se nemohla ohlížet, přeskakovat louže, hmatat pro něco do batohu, pokud jsem se nechtěla úplně neskutečně vyvést z tempa. Dneska dobrý. (Nebo jsem možná jenom odpočinutá, samozřejmě.) Jinak se mi běželo dobře, však taky moje nohy už hrozně dlouho odpočívají. Naplánovala jsem si hodně dlouhý (pův. 34 km) a hodně pomalý objemový běh s přidanou hodnotou hodinek, kterými jsem si nejen měřila aktivitu, ale i navigovala, abych se s nimi zas o trochu naučila. Běželo se mi pěkně, ono bylo nádherně, vlastně až někam na šestnáctý kilometr to šlo úplně samo. Pak jsem si snědla tyčinku a ještě chvíli dobrý, ale pak už mi slábly a zatuhávaly nohy, a když jsem se začala hrozně motat na zelené naučné stezce ve Škvorecké oboře, přestalo to být ono. Takže když jsem na cestě zpátky probíhala kolem klánovického nádraží a akorát tam jel vlak do Prahy, naskočila jsem a popojela do Dolních Počernic, takže z toho bylo jen 28 km. Ono to stačilo, neběhala jsem už dlouho a bylo to pro mě docela těžké, takže jsem spokojená. (Nejvíc spokojená jsem pak byla doma ve vaně, kde jsem při koupeli snědla půl litru domácí smetanovo-mangové zmrzliny s chia semínky. Ehm.) Vzdálenost 28,51 km, čas 3 hod 30 min, tempo 7:23, nastoupáno 352 metrů, New Balance WT490SG2, salomoní vesta, hodinky Fenix 1.
pondělí 14. 11. 2016: běh (3,24 km)
-1 °C, tma, sucho
Kvalitní krátký běh, vyrovnané rychlé tempo, dřít od začátku do konce. Bylo osvobozující vědět, že to vydržím skrze všechna kolečka na naší inline dráze (namotala jsem všechny osvětlené chodníky), i když to bylo namáhavý a ke konci už hodně anaerobní (druhá polovina je do kopce). Zvláštně euforický, takovýhle běhání už jsem nedělala dlouho, a přitom je to vlastně dobrý. Vzdálenost 3,24 km, čas 17 min 9 sec, tempo 5:17 min/km, nastoupáno 24 metrů, boty Asics Gel-Phoenix 7, hodinky Garmin Fenix 1.
úterý 16. 11. 2016: krav maga
P0/P1, Národka, trenér Honza Kobliha
Máme zuby a suspenzory! A koupila jsem si bandáže! Já mám takovou radost! Dneska jsme zopakovali dost věcí, nejprve pád dopředu i dozadu, pak pády na zeď a začali jsme se učit parakotouly. Ok, klasické kotouly jsem nedělala asi deset let, to byla docela psina. Ale parakotouly (přes rameno) mi nejdou - a to doma nenatrénuju, na to mám moc krátký byt. Hm. Pak jsme zopakovali i kopy - front kicky a side kicky, ty mě baví a jdou mi. Tyjo. Prima. Dnešek vážně povedenej.
Ať to tu mám po ruce - vázání bandáží
pátek 18. 11. 2016: stěna
Smíchoff s Monikou
Ale to jsme se zase jednou pobavily! Začalo to tím, že si Monča zapomněla lezecké převlečení, takže vyplulo na povrch, že měla v práci ponožky sice obě černé, ale různé. Po lezení na pivu pak zábava volně pokračovala, když frontu na pivo nestála, ale seděla i s židlí, a protože si nezapamatovala číslo mého klíčku, měla jsem třetí pivo na ni. Pak nám ujel autobus, protože zastávka byla na znamení, a ačkoliv jsme na něj mávly, byly jsme ještě deset metrů před zastávkou, což mu nestálo ani za zpomalení. Ale co, déšť byl příjemný a my vysmáté. No. Ech. Lezení samotné se dneska taky docela vydařilo, po 5+ na rozlezení jsem si vytáhla 6+ (což jako dobrý), pak 6- a pokusila jsem se o další 6+, kde už ruce moc nesloužily, takže jsem horní polovinu hrozně zapytlila, bylo tam silové převislé místo, na které jsem už neměla. Zkoušela jsem pak ještě jinou, oranžovou 6+ (na místě mé kdysi vylezené 7-), do které jsem ani nenastoupila, a vybouchala si ve stejné linii šedou 5+, která mi udělala asi největší radost, protože byla hodně technická a dost těžká a moc mě bavila. Jojo, dneska fakt dobrý. Jo a Monika mě dost ohromila, když mi předvedla dřep na jedné noze. Ten já totiž nezvládnu a ona úplně v pohodě... vida, jak nám prospělo lezení na Gutovce a tamní cesta nazvaná "Dřepni to!" - občas jsem tím Monču v cestách hecovala a ona se to fakt naučila. Neskutečná.
sobota 19. 11. 2016: krav maga - kolena a kopy
tříhodinový seminář na Národce, trenér Michal Otipka + Ondra a Denis
Fotky ZDE. Jako nezklamalo to. Protože já ráda kopu, mám kopy raději než údery rukama, takže jsem v tom viděla velký potenciál. Michal si moc nerozvrhl čas, takže jsme dvě hodiny dělali jenom kolena, což je ale úplně v pořádku, protože ta jsou samozřejmě nejlepší. Hodně mi celý seminář rozšířil obzory, sice už jsme na pravidelných trénincích dost technik dělali, ale tady se šlo víc do hloubky. Zkoušeli jsme si třeba, kam všude se dá kopat (jakože koleny jsme vždycky kopali do břicha, ale teď jsme si zkoušeli i do kolen z boku nebo nahoru do žeber). Taky se mi moc líbilo, když jsme se zkoušeli bránit v úplném těsném sevření tělo na tělo - ruce jsou bezmocné a pánev je na pánvi, takže se snažit ji aspoň trochu odsadit, nohu zapřáhnout za sebe a z tohohle "nabití" kopat. Kopání s rozeběhem a výskokem (jo, to je prostě fakt zábavný - a ta síla v tom). Když jsme zkoušeli kolena bez držení jen kvůli technice pohybu pánví a kolenem, jsme měli tomu druhému hrábnout rukou do obličeje a tím ho oslepit, a to jsem dostala od Lenky pěknou pecku do nosu, až mi tekly slzy (krev ne, takže dobrý). Jako celkově z toho bude modřin víc, protože občas rána přišla někam, kam jít neměla, ale nic hroznýho. Mně se nejvíc líbilo, že nám Michal ukazoval, kam všude má cenu kopat, aby to bylo účinné - kolena se dají prokopnout pushkickem, ale když je pozice na kop kolenem, je lepší mířit těsně nad ně na svalové úpony nebo z boku, abychom si přitom nezranili svoje kolena. Nebo ta žebra jsou docela citlivá. A tak. Seminář byl příliv informací a technik, ale trochu mi tam chyběla námaha - nešla jsem domů tak krásně euforická jako vždycky. Ale dobrý, už se těším na další, chci jít za dva týdny na boj na zemi.
Po semináři jsem jela k Viktorovi na jeho domácí burger párty, což byla vydařená akce s ním, Zuzkou, Ondrou, Bětkou, Freedomem, Janou a Petrem. Ty burgery byly vynikající!
A takové to bylo.
(Fotka ze semináře Kolena a kopy, zdroj.)
neděle 20. 11. 2016: běh s Mončou (9,74 km)
9 °C, spousta bláta
Běhání s Mončou. Běžely jsme pomaličku, Monča běžela pár kroků za mnou, takže jsem dost řešila, jestli nejsem moc rychlá, ale když jsem zpomalila, zpomalila taky a pořád byla pár kroků za mnou, takže jsem prostě čas od času čekala, a jen když jsme si povídaly, jsme běžely vedle sebe. Ono se to stejně moc nedalo, protože to byly hotové bahenní lázně, zacákaná jsem byla po kolena. Dost mi zpočátku zatuhla lýtka a pak mě i začala brnět chodidla, nemám tenhle pocit ráda - ale zvládla jsem to rozcvičit a nakonec dobrý. Jinak bylo krásně, západ slunce byl velmi koukatelný. Vzdálenost 9,74 km, čas 1 hod 5 min, tempo 6:40 min/km, nastoupáno 84 metrů, New Balance WT490SG2, hodinky Garmin Fenix 1.
Ono to totiž celé bylo tak, že přišla Monča za mnou do kanceláře, že už dlouho neproběhlo nějaké společné běhání, a tak jsem zjistila, jestli lidi v neděli budou moct, a celý to u sebe naplánovala. Kdo chce jít běhat, přijede ve tři, a kdo chce přijet jenom na laksu, závitky a víno, přijede v pět. Takže jsme šly běhat jenom s Mončou :) Ale následná párty byla vydařená, protože přijela Markét s Michalem, Lída s Oldou, Danča s Filipem a já tam ještě měla Ebříka, který ten den přilétl z Argentiny. Na závěr přijel i Monči Martin (se psem, nebo tak něčím), aby si ji odvezl domů. Hezký.
pondělí 21. 11. 2016: stěna a tři sedm mínusky, ho ho ho
Smíchoff s Mončou
Totiž. Po krušném povečírkovém ránu se mi na stěnu ani moc nechtělo, ale Monča s tím počítala a přece to nezruším. A dobře že tak! Monča se rozlézala na 4+, kde ve stejné linii vedla i 7-. Což je hovadina se rozlézat na 7-, žejo, ale když už to tam bylo natažený, tak jsem si to šla zkusit na druhém. A několikrát jsem sedala, to je pravda, ale bylo to docela lehké, jenomže na prsty, takže mi natékala předloktí, ale dolezla jsem s údivem až nahoru. Tak jako... a na čem se rozlézáte vy? Aby mi trochu splasklo, vybouchala jsem si jednoduchoučkou 5+ a ruce se opravdu vzpamatovaly, takže když se uvolnila pořád ve stejném koutě zadní místnosti jiná zelená 7-, šla jsem na ni. Na prvním, protože ve stejné linii vedla jenom 8+. A jo, přiznávám, jedno místo jsem prostě nedřepla (je to tady, musím to začít cvičit, ostuda), takže jsem si pomohla cizím chytem, ale vytáhla jsem to. Ne čistě, ne hezky, ale vytáhla. Juch. Pak jsem zapytlila v přední místnosti na té vlnkové struktuře 6+, kde prostě nevim, jak se má první převis vylézt, a pak jsem si na samonavijáku zkusila vzadu u obrácených schodů novou fialovou 7-... a mám ji! Krásně, čistě. Nahoře jsem už hodně bojovala se zesláblostí rukou, horní třetina šla ráz na ráz, protože jsem nemohla zpomalit, ale mám ji, mám další 7-, hurá! Dneska teda fakt absolutně naprostá spokojenost.
úterý 22. 11. 2016: krav maga
P0/P1, Národka, trenér Honza Kobliha
Narozeniny jsem oslavila důstojně: konečně nejsem tak nekonečně bezradná při parakotoulech, poprvé jsme trénovali se suspenzory, učili jsme se obranu proti facce a došlo i na nože. A pak nás pár šlo i na pivo. Ale vyřízená jsem byla hrozně už od začátku, když ve dvojicích měl jeden shazovat rukama lapu postavenou na zemi a druhý ji bránil. Od pohledu to moc kardio nebylo, ale moje TF si pěkně vyhodila z kopýtka. Pak jsme si zopakovali pády na zem a ty parakotouly, bylo prima, že jsme si je zopakovali rozfázovaně od začátku kvůli těm, co minule nebyli - dost mi to pomohlo. No a pak jsme se šli fackovat. Jednou rukou vykrýt úder, druhou ho udeřit do ramene (na ostro spíš do obličeje, žejo), úkrok venkovní nohou pryč a druhou ho před útěkem ještě kopnout mezi nohy. ("Jasně, je otázka, jestli budete chtít kopat do koulí někoho, kdo vám dá facku. Podle mě je lepší ho kopnout a pak se omluvit.") Bylo potřeba se při tom odstrčení/udeření lehce natáhnout, abychom se díky tomu schovali za ruku vykrývající ránu, kdyby třeba měl něco v ruce a upustil to, aby nás to netrefilo do hlavy - to jsme si vyzkoušeli s malými lapami. No a pak to stejné s nožem. Skončili jsme ve trojicích, kdy jeden bušil do lapy a třetí ho v nějaký okamžik odstrčil a zaútočil na něj kruhovým útokem s nožem, dotyčný se ubránil a pak už na něj zase šel ten s lapou a takhle až do úplného zničení.
Poznámka: když v pondělí podáte svůj životní výkon na stěně, který ale odnesete bandaskami jak blázen, a v úterý vás do těch nateklých předloktí někdo vytrvale mlátí, tak to prostě bolí. Jakože hodně jau. A ještě mě z parakotoulů bolí pravé rameno a vůbec jsem nějaká dobitá. Dost se těším na středeční volno od veškeré fyzické aktivity, jupí. Ale šlo nás pár po tréninku ještě na pivo, takže vlastně dobrý.
čtvrtek 24. 11. 2016: krav maga
P0/P1, Národka, trenér Honza Kobliha
Jé, to bylo zas dobrý! Na rozehřátí obrácené angličáky + snožmý přeskok druhého v poloze kliku + jeho podlezení a tak pořád dokola, to mě bavilo, konečně jsem na začátku taky jednou úplně nezdechávala. Pak jsme ve trojicích šli s nataženýma rukama na čtvrtého, který ruce odrážel a snažil se být pořád čelem ke všem útočníkům, kteří za ním pořád chodili. No a pak už zpátky k fackám, kruhovým útokům s nožem a pak i útokům s nožem zespodu. Nejlepší bylo, když si pět kluků nasadilo helmy, ostatní chodili poslepu místností, a když do nich někdo ohelmený strčil a pak zaútočil nožem, že jsme se mohli bránit už opravdu i s údery na obličej (přes helmu) - vůbec mi to nešlo, protože jsem si zafixovala ty údery na rameno, takže to bylo obzvlášť poučné. Jakože hodně dobrý. A na pivo jsme šli i dneska. Kluci čtyři, holky komplet. Začíná se z toho stávat tradice. Nj.
Cestou z metra jsem nasadila rychlý krok jako vždycky (něco přes 7 km/h) a postupně předešla celý vláček mířící na naše sídliště. V domě jsem ale čekala na výtah, než sjede z nejvyššího patra, a mezitím přišel soused taky z venku... "Vy ženete jak na závodě," pozdravil mě bodře. Hmm... snažím se předehnat lidi, kteří si cestou zapálí? Hehe.
sobota 26. 11. 2016: Loučení (69 km)
5 °C, světlo a čtyři hodiny tma, bláto, víc bláta, ještě víc bláta
Reportáž ZDE. Až překvapivě dobrý výkon, vydedukovala jsem, že mi krav maga hodně pomohla s tím běháním+výpady rukama, protože mě najednou neunavuje při běhu dělat i něco jiného než běžet. Což se v terénu hodí. Za celou dobu jsem vůbec necítila slabost, docházející dech, svírání hrudníku nebo žádný z těch velmi dobře známých pocitů, které mě vždycky limitovaly mnohem víc než svaly. No a kromě toho jsem spěchala na vlak, takže jsem předběhla všechny kluky a skončila na děleném druhém místě :) Fakt jsem z toho celého závodu měla nesmírně dobrý pocit a velkou radost, že to tak pěkně vyšlo. Vzdálenost 69,3 km, čas 12 hod 53 min, čas pohybu 12 hod 5 min, průměrná rychlost 5,4 km/h, rychlost pohybu 5,7 km/h, nastoupáno 2904 metrů, boty Salming Trail T2 Shoe, hodinky Garmin Fenix 1, salomoní vesta.
V neděli jsem se bohužel probudila brzy, takže odpoledne a večer na oslavě sestřenky dětí narozenin jsem byla dost tuhá, i když to bylo fajn. No a v pondělí mi bylo... slabo. Zima, unaveno, sklony k bolení hlavy. Měla jsem jít s Monikou lézt, ale nezvládla jsem to, takže jsem to přeložila na středu a doma jsem šla spát hrozně brzo. Naštěstí to pomohlo. Jsem ráda, že jsem to neodnesla nějakou chorobou. Taky mě až překvapilo, jak mě v neděli a pondělí bolely nohy - to nebyla bolest odpovídající sedmdesátce, myslím, že se na tom hodně podepsalo to promrzlé dvouhodinové čekání na vlak. Au au.
úterý 29. 11. 2016: krav maga
P0/P1, Národka, trenér Honza Kobliha
Při rozběhání mi velmi rychle došlo, že dneska to nebude zadarmo - ačkoliv jsem víkendovou sedmdesátku už necítila v nohách, strašně rychle jsem se zadýchávala a unavovala. Ale dobrý, na začátek jsme se fackovali. První dva sparingové v pohodě, ale pak nastoupil David... ok, takové postřehy nemám. Tak kvalitně už mě dlouho nikdo nezfackoval, nestíhala jsem se vůbec bránit, zatímco on vykryl všechny moje rány. Poučný. Pak jsme se vrátili k obranám, jak ke kruhovým útokům nožem shora i zespoda, tak jsme pak i přidali údery pěstí do obličeje. Což mi nejde. Vůbec. To bude bolet, až to začneme drilovat rychleji a důrazněji. Ze dneška jsem si odnesla jenom obrovské protáhlé modřiny na předloktích ze všech těch obran 360 °, to prostě bolí. Auu. Hodně, hodně bolí. Pak jsme ještě měli vtipné hry, že mezi dvěma uprostřed byl položený nůž a z různých poloh (kliky, leh na zádech, plank apod.) jsme se k němu měli dostat, a kdo u něj byl dřív, tak jím zaútočil, a druhý se samozřejmě bránil. Pak jsme to ještě upgradeli, že uprostřed všech leželo několik lap a několik nožů, ke kterým jsme se z různých poloh měli doplazit, a kdo něco ukořistil, zase útočil na lidi bez toho. Dneska super, ale jsem naprosto vyřízená a fakt mě bolí ty ruce.
Ve středu jsme měly jít s Mončou na stěnu, ale tentokrát ji zrušila ona. Šla o den dřív s Míšou na crossfitový trénink a nějak ji to sebralo... Ale při pohledu na obrovská jelita na mých předloktích jsem byla vlastně možná ráda. Jakože - v lezení by mě to nezastavilo, ale přes den mě bolel každý pohyb rukama. Aspoň si odpočinu, pořád se po víkendu zadýchávám do schodů.