Eithne | S Trilobitem Zimou nezimou 2018 (52 km)

Budík mi zazvonil v pět ráno a venkovní teploměr ukazoval mínus osm. Blahořečila jsem tomu, že někoho napadlo se na Facebooku zeptat, jestli je možný převoz věcí ze startu do cíle, a z bytu jsem odcházela v tlusté péřové bundě. Ten den mrzlo celou dobu, ale protože svítilo sluníčko, nevadilo to - bylo nádherně.

Vzdálenost: 52 km

Reálný čas: 8 hod 38 min
Penalizace za chybějící kontrolu: 1 hod
Čas ve výsledcích: 9 hod 38 min

Leták pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE.

Padesátikilometrová trasa startovala z Černošic po příjezdu vlaku v půl sedmé. Už ve vlaku jsme se sešli s Ondrou, protože když už mám trpět v mrazu a nevyspalá někde za Prahou já, tak v tom rozhodně nechci být sama, a Ondra se nechal snadno přesvědčit. Což určitě nesouvisí s tím, že má doma nemocné miminko, ne ne.

Běžet s Ondrou se ukázalo praktické v mnoha ohledech. Už jen třeba to, že jsem za celou dobu nevytáhla itinerář a nemusela měnit baterky v GPSce, která mi chcípla po prvních dvou hodinách. Taky jsem se s ním moc ráda viděla, snad ode mě nemá díru v hlavě. A tak.

Málem jsme přeběhli první kontrolu, ale ukázalo se, že tohle razítko už máme v kolonce "start", takže to vlastně nebylo vůbec nutné. Ono bylo divné, že ta hospoda nebyla nijak označená; jenže já měla takovou radost, jak jsme zodpovědní, že kontrolu narozdíl od spousty přeběhnuvších. Proběhli jsme kolem Cukráku a taky Černolických skal, což jsou místa, ke kterým se váže mnoho vzpomínek z různých Pražských stovek.

Poměrně brzy jsme poprvé zabloudili. Nevadilo to, díky tomu mám tu pěknou úvodní fotku s východem slunce, a protože jsou sluneční paprsky v zimě slabé, nestihla ještě roztát jinovatka a my si tak při krosu loukou na správnou cestu neumáčeli boty.

Na dvacátém druhém kilometru byla kontrola v cukrárně Hájek. Byl akorát čas snídaně a kdo jsme my, abychom se tomu vzpírali? Navíc jsem měla docela žízeň, protože jsem sice ventilky u softflasků dokázala zuby skousnout tolik, abych rozdrtila led uvnitř, ale ledová tříšť uvnitř mi moc nechutnala. Takže jsme si tam sedli na dortík a limonádu a byla to pěkná pauza.

Z Pikovic se šlo kus podél Sázavy a to byl nejkrásnější úsek. Po řece pluly kusy ledu, který se níže hromadil a řeka proto byla bílá, za řekou byly osamocené ojíněné stromy a všechno to bylo tak nádherné, že jsme pořád jenom koukali a fotili, a to až do chvíle, kdy jsme potkali běžce v protisměru, který se vracel pro kontrolu č. 5, kterou přehlédl a kterou my jsme samozřejmě taky neměli.

Byla totiž nejednoznačně popsaná jako "v úseku podél řeky", který byl dlouhý tři kilometry, a navzdory tomu, že měla být podle kilometráže až kilometr a půl za pikovickým mostem, byla prý těsně za ním. Ne že bych něco z toho věděla, já se nechala slepě vést Ondrou a jediné, kdy jsem se vložila do mapování, bylo právě tady, kdy jsem prohlásila, že je mi to vlastně dost jedno a že se nerada vracím a že bych šla dál. A tak jsme šli dál. V cíli jsme za chybějící kontrolu dostali hodinovou penalizaci, což je prima řešení - kdybych nedostala pamětní list, bylo by mi to víc líto (ačkoliv by mi to přišlo oprávněné).

Překvapilo mě, když jsme znovu procházeli kolem Cukráku. Já sice před startem letmo koukla na mapu, ale odnesla jsem si z toho jenom to, že se budeme pohybovat na jih od Prahy, že se někde trasa bude téměř křižovat a že se startuje v Černošicích a končí na periferii Prahy. Což - uznávám - není mnoho, ale já prostě nejsem ten plánovací typ. I když zní mnohem líp tvrzení, že mám ráda překvapení. Ehm. Každopádně ten Cukrák číslo dva mě překvapil tolik, že jsem zapochybovala, jestli jsme kolem něj poprvé opravdu šli a jestli si to nepletu s jiným pochodem. Má sebedůvěra ve vlastní paměť je nepřekonatelná.

Moc se mi líbila vyhlídka nad Strnady na Vrané nad Vltavou. Když jsem byla malá, měli jsme tam chatu, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, nedokázala jsem ji z leteckého pohledu dohledat. Dříve to byla tak malá, kompaktní vesnička... Tu vyhlídku jsme taky docela hledali, Ondrovi se nechtělo přejít další kontrolu, takže vybíhal na hranu srázu už dlouho před ní, protože by bylo logické, aby byla kontrola někde tam, ale nakonec bylo to místo jednoznačné.

Krátce před příchodem do cíle začalo hodně foukat, a protože se mi už nechtěla sundavat bunda, abych si vzala něco pod ni, byla jsem ráda, když jsme konečně prošli na Baně. Baně už jsou doma, z nich je to na Zbraslav kousek, a taky že jo. Cílovou restauraci lokalizoval Ondra bezchybně a moc mě potěšilo, když jsme dostali pamětní list a účastnickou medaili.

V cíli jsem navíc potkala Evi, se kterou se vídáme v pravidelných dvouletých cyklech právě na Zimou nezimou (teda potkaly jsme se tam podruhý, ale to už je pravidelný cyklus, ne?), protože chodí s Adámkem desetikilometrovou trasu. Stejně mě fascinuje, že mě někdo pozná jenom podle fotek, které si dávám na blog. Taky byl v cíli Olaf s Lídou, ačkoliv se nemohli zúčastnit jako chodci, ty jsem taky viděla ráda. Protože kde mám potkávat svoje stovkařské známé, když už nechci stovkovat, žejo.

Pochod se mi líbil velmi pěkně. Trasa byla i letos nádherná - sluncem osvícená mrazivá krajina se neokouká - a vedla krásnou přírodou. Organizátoři mě překvapili, že zvládli výsledky zpracovat už během neděle - s průběžným startem to musela být dřina. A tak. Hezké to bylo!