Od 19. března do 3. dubna 2006 jsem byla v Turecku. Připletlo se nám do toho i zatmění slunce...
Účastnili jsme se já, Alfík, máma, táta, Andrea, M.i.X a občasně i Verflíci.
1. den: Praha → Istanbul
2. den: Istanbul
3. den: Istanbul → Ankara → Göreme
Odlétali jsme odpoledne 19. března 2006.
Když jsme přelétli Bospor a letěli nízko nad Istanbulem, naskytl se nám pohled, který Istanbul vystihuje nejlépe: obrovské svítící logo Kaufhausu stíní nádherný minaret.
A další charakteristika města nás čekala hned u východu z letiště v podobě vojáka nebo možná policajta se značně opotřebovaným samopalem.
A hned poté mě nadchlo metro. Tak obrovský a zcela bezúčelný prostor se sloupořadím se jinde nevidí, možná jen ve filmové Morii.
V celém Istanbulu, který má deset miliónů obyvatel, mají jedno metro a dvě tramvajové linky. Zato tam ale do MHD spadá třeba trajekt přes Bospor...
Trajektem
Metro jsme projeli z konečné na konečnou, abychom se dostali do Sinbad Hostelu, kde jsme se měli setkat s Verflíky (dnešními Ebříky). Hned u výlezu z metra se k nám vrhl Turek s nabídkou mnohem lepšího, levnějšího, krásnějšího a dokonalejšího hostelu, což byla jen chatrná příprava na obecnou tureckou vlezlost.
Tramvají jsme pak ještě popojeli šest stanic, počkali jsme si akademickou hodinku na Verflíka, jestli pro nás nepřijde, a vydali se hledat Sinbad sami. Nebylo to úplně triviální, protože v Lonely Planet byl zakreslený špatně.
Sinbad hostel s Verflíky
Dostali jsme umrněný šestilůžáček s opadávající omítkou a třemi palandami.
Andrea šla ihned spát, my se šli ještě projít. Obešli jsme Modrou mešitu, prohlédli si nasvícenou Ayu Sofii a Süleymayniu, viděli spoustu nádherných minaretů a na první dojem u nás získal Istanbul opravdu spoustu pozitivních bodů.
Vrátili jsme se po hodině v doprovodu pěti přítulných psů.
Noční Aya Sofia
(Pro srovnání ve dne)
Ráno jsme se pěšky prošli k trajektu, přepluli přes Bospor (a já poprvé stanula v Asii) a došli jsme na nádraží koupit lístky do Ankary. Potom jsme se vrátili trajektem zpátky a šli jsme si prohlížet památky.
Modrá mešita je ohromující. Je to obrovský prostor, který není ničím vyplněný, ale který je pokrytý na zemi koberci, na stropě a na zdech ornamenty. Lidi tam chodí bosi. A strop je tvořený spoustou kopulek a kopulí natolik složitě, že si člověk stojící vevnitř venkovní tvar nedokáže představit.
Modrá mešita na nádvoří
Ohromný prostor
Kopule a kopulky
Celý Istanbul je smíšeninou historického islámu a moderního kapitalismu - lépe to popsat neumím. Před mešitami stojí jeřáby, za minarety blikají neonové poutače západních supermarketů, vedle honosných a bohatých domů sedí žebráci. Po ulicích se toulá spousta zdivočelých, ale dobře vypadajících psů a koček.
Protože jsme nenašli žádnou úschovnu, chodili jsme celou dobu s batohy. Přestože bylo příjemných patnáct stupňů, bylo to peklo.
Dost závažným úkolem na dnešní den bylo sehnání bomby do vařiče. Letadlem nesměla, ale měli jsme s sebou CampingGaz, kartuše téhle značky musejí mít všude. V Istanbulu si na ulici můžete koupit jabloň, český řidičák nebo ovladač k televizi; tak proč ne kartuš do vařiče, když sem jezdí tolik turistů?
Jenže ono ne.
Benzínky? Ne. Obchůdky? Starý napichopvací model ano, náš šroubovací ne. Nakonec se M.i.X vydal k další z mnoha benzínek, jestli u ní nebude mít štěstí, (ne,) a cestou zpátky potkal v nějaké zapadlé uličce obchod s outdoorovým vybavením. Bomby tam sice neměli, ale slíbili mu, že je do večera seženou. A sehnali.
Po prohlídce části trhu jsme přepluli zpátky do Asie, kde jsme se vypravili ochutnat alfu omegu turecké kuchyně: kebab. Číšník naší angličtině rozuměl přibližně stejně mizerně jako my jeho turečtině, takže jsme místo pěti dostali jen tři, ale zato byly výborné. (A hlavně byl jeden z nich můj.)
Main Bazar - nalevo turecká očíčka pro štěstí
Main Bazar - koření
V noci jsme už došli na nádraží a počkali na náš vlak, který nás dovezl do Ankary. Bylo ráno a zima, mrholilo, a protože byl náš vlak sice luxusní, ale ke spaní absolutně nevhodný, náladu jsme tam měli všichni pod bodem mrazu.
Metrem jsme dojeli na autobusové nádraží, oběhli asi osmdesát přepážek různých společností a vybrali si jednu, se kterou jsme se vydali do Göreme v Kapadoçii. Autobus nám jel za čtyřicet minut a jízda byla dalším z palety silných tureckých zážitků. Měl pohodlná sedadla, byl poloprázdný a bylo tam místo na nohy. Na začátku nám navoněli ruce nějakým olejem, pak jsme dostali sodovku, Colu, čaj, perníček, sodovku, znova nám navoněli ruce... páni.
Vlakem jsme ujeli 500 km za 10 hodin, autobusem 280 km za 5 hodin. Potom jsme stanuli v Göreme.