... a Ťungur a milé setkání se starými známými.
Ráno nás překvapilo sluníčko. Usušili jsme si mokré věci a odvaha sahala dokonce tak daleko, že jsme se umyli v Kučerle - možná jsem zhýčkaná, ale nedokázala jsem se odhodlat tam ponořit hlavu a umýt si vlasy. To zas... někdy příště.
Sluníčko nevydrželo dlouho, celý den se pár desítek metrů nad námi válely mraky a vzduch byl cítit deštěm, ale překvapivě nepršelo. Ale vyprané prádlo taky neschlo.
Lesem jsme se po čím dál bahnitější cestě vrátili k včerejšímu přístřešku a podél Kučerly jsme pokračovali dál, vstříc Kučerlinskému jezeru. Abych uvedla na pravou míru pojem bahnitý: bahno se sestává z jílovitého podloží, několikadenního deště a kobylinců velmi frekventovaných karavan se zásobami a turisty. Návleky doporučeny.
Kolem stezky roste fůra brusinek, při krátké pauze jsme jimi naplnili PETku. Hub je oproti včerejšku méně, ale zato křemenáče.
Minuli jsme vodopád, minuli jsme jezero, které je kousek pod Kučerlinským, všude kolem jsou nádherná tábořiště - kam se hrabe to včerejší. Nakonec jsme dorazili na začátek Kučerlinského jezera, kde jsme shodili na dalším tábořišti batohy. To, že je tu hodně turistů, se pozná podle toho, že je všude po okolí zcela vysbírané dřevo.
Kučerlinské jezero je jiné než Akkemské. Břehy jsou zalesněné a hory okolo barevné - připomínají Tatry. Akkemské bylo zvláštnější, netradiční, pro mě hezčí. Kučerlinské mě trochu zklamalo.
Po večeři jsme na ohni začali tvořit ovocné knedlíky s brusinkami z těsta na knedlíky bramborové. Kdyby nezačalo pršet, nemělo by to chybu; takhle jsme ze zbylého těsta museli narychlo usmažit placičky (lehce flambované - to když vám na pánev prší...) a vzít si je se šťouchanými brusinkami.
Staré
tábořiště - jsme vykoupaní, vypraní a slunce právě zašlo
Jezero
před Kučerlinským
Ráno nás budilo teplo a sluníčko. Optimismus byl ovšem uhašen hned v zárodku - teplo byl stav dočasný, po otevření stanu zapanovala řádská kosa.
Potom zapršelo, potom přestalo. Hurá - to je tak, když duben přichází.
Bágly jsme naházeli do stanů a šli se cournout podél jezera. Můj názor potvrzen - nic moc. Na protějším břehu stojí hotel pro zazobance, má bazén a saunu a lidi vozí vrtulníkem. Až jednou budu milionářka... tak sem rozhodně nepojedu.
Zanedlouho jsme vyrazili dál. Cesta připomíná bahnitou klouzačku, málokdo dneska alespoň jednou nespadl. Celou cestu poprchává a je zima. Prokřehlí rádi zastavujeme v "našem" přístřešku, abychom se napili a uvařili si polívku. Vedle měl nějaký člověk rozdělaný oheň a přestože jsme si transparent stále ještě nepořídili, scéna "socky na výletě potřetí" na sebe nenechala dlouho čekat: když si dovařil rýži, odsypal si a zbytek nám dal, ať to zdlabeme, že si toho uvařil moc. Neodmítáme. Bašta.
Poté pokračujeme dál. Zmiňovala jsem se už, že je kosa?
Rozhodli jsme se, že to zapícheneme na prvním tábořišti, které potkáme po šesté hodině. Nakonec ale neodoláme tomu, které objevíme v 17:57. Louka, ohniště, lavičky a stůl. Sice je to všechno mokré, ale vypadá to hezky.
K ohni napínáme Ondrovu plachtu a tak zůstáváme, i když začne pršet. Klára na kytárku přehrála celý svůj zpěvník, hrálo se vše zahratelné i nezahratelné, oč si kdo (já) řekl. Dobrá, příště už Burlaky a Aidu na TUHLE kytárku chtít nebudu.
O půlnoci bylo sedm stupňů, nebývalé to teplo. Mraky se válí kousíček nad námi a prší. Na vedlejší louce se utábořil ten člověk, který nám dal rýži - asi na někoho čeká. Stůl vypadá nádherně zabydleně; nikdy mě nepřestalo fascinovat, že se ráno všechno nahází do batohů, nic nezbyde... a vejde se to tam.
Kučerla
Tábořiště
Ráno sice sluníčko nesvítilo, ale nepršelo. Možná se nudilo, to nevím - rozhodně se nám ale rozhodlo zademonstrovat, co umí. Svítilo, zalezlo. Začalo pršet a zároveň opět slunce vylezlo a svítilo. Přestalo pršet, zalezlo. A tak stále dál.
Z lesů jsme brzy vyšli a dál jsme pokračovali přes loučky a březové háje. Cesta pokročila ze stádia rozbahněnosti do stádia bahenních lázní. Poté, co jsem v Kučerle vyprala své návleky, se dalo po hladině chodit. Skoro.
Kučerla je krásná. Oproti Akkemu, který byl bílý, je azurová a tak na ní krásně vyniknou všechny peřejky. Idylka, jaké by bylo jet ji na pálavách, trvala do chvíle, než jsme potkali pomník vodákům, kteří na ní zahynuli. Stejně si myslím, že při troše dobré vůle by se sjet dala - ale vodáky jsme na ní neviděli žádné.
Dorazili jsme k mostu a rozhodli se dál pokračovat po druhém břehu. Cesta tam být měla.
Nebyla.
Byla tam spousta krásných věcí - například největší hustota největších mravenišť, co jsem kdy měla tu čest. Kolem se válející vybělené kosti dobytka byly výmluvné samy o sobě.
Když nás cesta zavedla do potoka a ještě kousek dál, vzdali jsme to a vrátili se na původní cestu.
Pokračovali jsme dál. Chodidla, trpte. Okolní příroda už nesla nepěkné známky přítomnosti civilizace a byla jednotvárná. Čtyři lžíce brokolicové polévky s kuskusem k snídani a sójový suk k obědu mi připadá na celodenní túru jako příděl zcela nedostačující.
Prošli jsme obcí Kučerla dál směrem na Ťungur. Kučerla je velmi malebná vesnička, ve které bych rozhodně nechtěla bydlet. Malé hnijící chaty vypadají půvabně do doby, než v nich člověk musí přežít zimu, kdy teploty klesají na -30°C.
Ťungur byl asi půl hodiny daleko. Hned na začátku městečka stála hospoda, kde jsme vytvořili základnu a zatímco dobrovolníci odešli hledat obchod, ostatní jsme se naprali k prasknutí.
Potom se situace obrátila a my vyrazili - přes parádní a dokonalý visutý most - do obchodu, který mezitím zavřel, ale cestou zpátky jsme alespoň došli omrknout stan u řeky (už zase Katuň) s velikým nápisem Husky. Byli to Češi.
Nakonec jsme si stany postavili vedle nich.
Vrcholové číslo večera: Honzu bolí zub. Na dásni se mu utvořila boule a kdesi cosi a protože se zpátky chystáme přes hory, tak že to nebude riskovat a že se vrátí s Čechy (přes chechkpoint v Ust-Koksa) do Gornoaltajsku, nechá se ošetřit a počká tam na nás.
Přerozdělili jsme si věci, aby měl všechno, co bude potřebovat (včetně stanu) a začala probdělá noc. Ve stanu pro dva se tři lidi nevyspí. Jako první ztratil nervy Lukáš a odstěhoval se ven.
A takhle to vypadalo celou cestu...
Most
vedoucí k mraveništím
Obec
Kučerla
Visutý
most přes Katuň
Ťungurská školka (se zaparkovanou krávou)
Ráno byl Honza stále s námi. Boule praskla, hnis vytekl a zub přestal bolet.
Mé dojmy z rána (a dopoledne a poledne a odpoledne): je mi blbě. Možná jsem se tu po té dietě v horách neměla tolik napráskat jídlem, faktem ale je, že jsem dopoledne strávila ve křoví na břehu Katuně. Od tohoto dne budu velebit zázračné tabletky Raesecu, které s sebou měl Lukáš - až na občasné křeče v břiše mi vlastně bylo docela dobře. Docela.
Vrcholové číslo všeho:
pohraničníci.
Dobrá, je pravda, že jsme se
utábořili uprostřed Ťunguru a stany jsme nestrhli ani do poledne
a je pravda, že to bez bumážek byla trochu troufalost... ale mohlo
to projít.
Když jsme viděli, jak k nám míří
vojenské auto, krve by se v nás nedořezal. Když z něj vyskočil
Ivan (a dva neznámí), s Klárou jsme zabořily hlavy do dlaní,
snažily se nesmát a vůbec jsme se tvářily, že tam nejsme. Ivan
si řekl o pasy, přesvědčil se o tom, že ani tři týdny poté,
co nás poslal zpátky, bumážky nemáme, vyjádřil radost nad tím,
že jsme se s ostatními našly, a když jsme mu slíbili, že už
ale opravdu jdeme přes hory zpátky, kývl hlavou a bez pokuty nebo
čehokoliv zase odjeli.
Heh.
Hned poté jsme se sbalili, nakoupili a
vyrazili vstříc horám.
Došli jsme až za vesnici, kde jsem si
vyžádala další pauzu. Raesec je sice fajn, ale možná jsem to
neměla pokoušet tou hruškou a zmrzlinou. Ono převýšení deseti
metrů jsem prostě nedokázala vyjít bez toho, abych si někde
uprostřed pár minut neposeděla.
Po delší pauze jsme vyrazili vstříc horám znovu.
Na jedné z luk jsme potkali dva žence.
Mladší z nich se ptal, odkud a kam a potom nám povyprávěl o tom,
co se děje v Gruzii. Já to věděla! Dobrá, nebyla to válka kvůli
radaru, co vypuklo, když jsme tu byli, ale aspoň konflikt kvůli
Abcházii a Jižní Osetii.
Nakonec jsme byli instruováni, jak
bude vypadat cesta dál, a tak jsme se raději kousek vrátili a v
sousedství včelích úlů se zabydleli.
Epizoda večera: myš.
Jasněže na louce myši budou, to se
dalo čekat. Jídlo jsme měli na smycích na stromech... jen tašku
s žampiony a pýchavkami jsem hodila do stanu do síťky. Proto,
když jsem se vzbudila a nad hlavou mi zoufale hrabala myš zadníma
tlapkama, zatímco visela na předních a zjevně lezení do záklonu
nezvládala, jsem byla lehce překvapená.
Uá!
Ono vražedné desetimetrové převýšení za Ťungurem
A na závěr dnešního dílu - ilustrovaná příloha s názvem "obyvatelstvo Ťunguru":
