Běžecký deníček: leden 2014

Běžecká lama trénující na maraton, díl druhý.

(Kdyby mi sem snad zabloudil nějaký běžec: Vím, že to dělám špatně, jenže mě to baví. Seriózně to začnu brát, teprve až poleví prvotní nadšení.)

Cíl:
- natrénovat na Brtnické ledopády, abych zase neskončila v poslední pětce
- zkusit si uběhnout trasu přes dvacet kilometrů
- naučit se užívat si běhání i bez MP3ky
- naučit se zacházet s GPSkou
- zkusit si běh s turistickými holemi
- a hlavně už uzdravit nárt

Výsledek:
- naučila jsem se běhat s úmyslně těžkým batohem
- MP3ku jsem přestala při běhu používat kvůli silnicím úplně
- zjistila jsem, že ten tahající lýtkový sval se vždycky po půl hodině rozběhne a pak už není cítit
- nárt přestal bolet už během druhého lednového víkendu

Sebepoznání jako bonus k tomu všemu: Vrtalo mi hlavou, jaktože mě běhání začalo bavit, když ještě na podzim šlo spíš o povinnost. A přišla jsem na to, že ačkoliv mě běhání bavilo i předtím, na prvním místě v oblíbených činnostech bylo vždycky stulení se k někomu na gauč nebo do postele a prosté bytí. Z čehož plyne, že si až do maratonu nesmím najít chlapa. Challenge accepted!

Naběhané lednové kilometry

1. 1. 2014: Prokopákem přes Most inteligence do Modřan
10 km, 5° C bez větru a pod mrakem

Novoroční výběh od Stodůlek do Modřan novou trasou. Po Silvestru jsem se probudila poměrně brzy, a tak jsem i brzo vyběhla a vyplatilo se to - nepotkala jsem žádná auta, ačkoliv jsem běžela po silnici většinu cesty, a míjela jsem spoustu běžců, jednoho cyklistu, patnáct koz a dva pštrosy. Ačkoliv mi den předem nebylo moc dobře, běželo se mi krásně, i když při táhlém stoupání z Prokopáku do Klukovic a dál na Barrandov jsem si nebyla tak docela jistá, jestli jsem měla snídat opravdu úplně celou kornbagetu s litrem čaje s mlékem. A tahaly mě oba lýtkové svaly, což je věc nevídaná, tenhle kopec budu muset potrénovat. Seběh lesem na Malou Chuchli mě zmátl ještě mnohem víc, protože mě při něm začalo píchat v boku, a kdy se mi tohle stalo naposledy? Před rokem? A z kopce? Natrénuju! Most inteligence byl úplně prázdný, po něm běhám moc ráda, ta atmosféra tam... Pštrosi tentokrát přiběhli oba, drbali se o plot, chtěli hladit a nevyhnalo je ani stádo koz, které se přihnalo vzápětí. Krásný běh!

2. 1. 2014: od Staroměstské do Modřan
10 km, 5 °C zataženo a s mlhavým smogem, lezavo

Poslední seminář v tomhle semestru, a protože s sebou bylo zbytečné tahat počítač, naplnila jsem si místo toho batůžek běžeckými svršky a domů jsem ze školy běžela. Jsem ráda, že už to nemám znovu kdy podniknout, protože ten počáteční slalom mezi turisty kolem Karlova mostu a obecně v centru na nábřeží byl děsný. Od Vyšehradu na jih už bylo líp, takže aby to nebylo fádní, opět mi přestala těsnit jedna flaška (za 400,-, neberte to!), takže jsem skončila s mokrou MP3kou a indexem. Po běžecké stránce to bylo příjemné, jako vždycky mě první tři kilometry drobně tahaly svaly v pravém lýtku, ale pak jsem už šla na provozní teplotu, svlékla se do trička a utíkala až domů. (Pštrosi nebyli přítomní.) Libovala jsem si, jak se mi modřanský kopec běží o hodně líp než před tím týdnem a půl při prvním prosincovém běhu, a teprve nahoře mi došlo, že tehdy jsem měla v nohou o pět kilometrů víc. Ale stejně dobrý.

3. 1. 2014: z Modřan přes Most inteligence na Stodůlky
11 km, 0 °C se sluncem většinu času ještě pod obzorem, chladné jasné svítání bez větru

Měla jsem být na Stodůlkách v devět a měla jsem tam civil na převlečení, takže ideální příležitost. Nechala jsem si na cestu necelou hodinu a půl a trefila jsem to s tříminutovou rezervou, protože jsem hrozně dobrá. Měla jsem s sebou i čelovku, protože cestu začínám průběhem lesem, ale nebyla potřeba; pštrosi ještě spali; na Černém koni jsem automaticky naběhla na cyklostezku podél řeky, a mezi mě a náběh na most se tak postavila golfová hřiště, takže jsem si cestu prodloužila přes branické nádraží; na Mostě inteligence jsem se zase automaticky vrhla do výlezu a musela se pak po schodech vracet nahoru, protože je výlez na špatné straně Strakonické a je nutné z mostu slézat až těsně před tunelem. Pak už jsem začala vnímat, kudy a kam běžím, takže dál to bylo bez omylů. Kopec lesem nahoru mě vytrestal, nedokázala jsem ho vyběhnout v kuse, ale tak zas jsem si aspoň užila východ slunce. Seběh do Klukovic a k Prokopáku byl příjemný (protože jsem nemohla běžet moc rychle, protože byly namrzlé chodníky). V Prokopáku byla hrozná zima, o několik stupňů míň, skoro na bundu. Na konci jsem se zapomněla zastavit, takže jsem doběhla až ke dveřím, čemuž se snažím vyhýbat, aby se mi nezakyselily svaly. Hodně příjemná záležitost, takovýhle běh po ránu, akorát večerní boulder byl tragédie.

4. 1. 2014: Kamýk a Modřanská rokle
6 km, 8 °C a teplo a bezvětří, mokro a bláto, příjemně pod mrakem

Nejdřív jsme se domlouvali na pivo v hospodě, pak se to transformovalo na čaj u Alfíka a skončilo to na běhu u mě. Alfík chtěl něco kratšího do deseti kilometrů, tak jsem naplánovala hezký okruh na osm kilometrů, ale protože jsem si ho byla ráno líná proběhnout, jestli to bude schůdné, a naostro s Alfíkem jsem netrefila jednu cestu, bylo z toho šest a půl kilometru. A trvalo to tři čtvrtě hodiny, protože jsme polovinu doby šli, ale stejně jsem se cítila celý den dost unavená, takže odpočinek přišel vhod, a kromě toho je s Alfíkem psina a hraje krásně na klavír. A rozbolel mě nárt, zas po delší době.

6. 1. 2014: Kamýk
4 km, 0 °C před svítáním, namrzlo a příjemně

Bylo nádherně, a tak mě hrozně mrzelo, že nemůžu za povinnostmi na Stodůlky běžet, protože bych s sebou táhla nejenom civil, ale i věci (boty) na večerní volejbal, a to už by batoh nepobral, a tak jsem si alespoň přivstala a s prvním světlem jsem vyběhla na svůj krátký okruh Kamýkem, že když už poběžím krátkou trať, tak aspoň zkusím zrychlit, protože jsem jinak vážně hrozně pomalá. Předchozí neběhací a předpředchozí jen trochu běhací den byl hodně znát, svaly mi po vyběhnutí ztvrdly na kámen a jen velmi pozvolna se uvolňovaly, víc rozběhnout jsem to mohla až z kopce a po rovince při návratu. Cestou mě doprovázela veverka a bažant, rády by se přidaly i ovce a kozy, ale ty byly za plotem. Trasa má 4,5 km a uběhla jsem je za 24 minut a 51 sekund (rozbíhacích dvě stě metrů od domu, které cestou zpátky chodím, nepočítám). A ačkoliv mě během poklidné neděle nárt přestal bolet, po tomhle zase začal, ach jo. Stejně jsem se večer po volejbalu prošla tři a půl kilometru ze Smíchova přes most, protože mi ujel autobus a další jel až za 17 minut; a ten cestou taky projel, ale na ten ještě další jsem čekala už jenom deset minut.

7. 1. 2014: z Davle do Modřan
24 km, 8 °C a sluníčko bez větru

Ačkoliv jsem ještě v neděli nemohla na nárt pořádně došlápnout, nebavilo mě pořád odkládat už od pátku naplánovaný běh z Davle do Modřan, a tak jsem vyrazila vláčkem ve čtvrt na dvanáct z branického nádraží a o půl hodiny později už jsem optimisticky vybíhala po červené zpátky na sever. Při plánování trasy jsem ovšem zapomněla vzít v úvahu převýšení, takže to nakonec bylo 827 metrů nahoru (a o trochu méně dolů) a hned na začátku byl kopec, který jsem vyběhla asi do půlky a pak už jsem plivala plíce a dostávala infarkt. Ale zase jsem se rychle zahřála na provozní teplotu, to je fakt. A bylo krásně, ty lesy na jih od Prahy jsou nádherné, obzvlášť teď na jaře. Experimentálně jsem si zkusila vzít do tenisek tlustší ponožky a byla jsem moc ráda, že jsem v batohu měla i náhradní slabší, převlékala jsem je ve Vraném, protože mi nohy vedrem natékaly tak, že se mi začaly odírat od bot, a to jsem se až teď v lednu definitivně zbavila starých puchýřů z říjnového BLK. Potkala jsem nesčetně cyklistů, tři jezdce na koních, čtyři srnky bez jezdců a brhlíka. Srnky byly mrchy, číhaly na mě, když jsem se vrhala do kopce na Šance, a když jsem zpomalila do chůze, vběhly přede mě a ukázaly mi, jak se to jako má vybíhat. Ignorovala jsem je, a tak počkaly o kousek výš, a když jsem zase došla na dohled, opět se rozeběhly nahoru, jako by to byla rovinka; a pak ještě jednou. Říkám, potvory. Šipky jsem proběhla celé, i když teda už to hodně lákalo zpomalit, ale ony jsou tak krásně rovné, že si to člověk nedovolí, a pak v Modřanech za tramvají už jsou zas lidi, že člověk nezpomalí, aby nebyl za lamu. Takže dobrý, no, i když výsledný čas 3 hodiny a 34 minut není nic moc, holt se mi to nastřádalo v těch krpálech, které tu jsou tak prudké, že je nejsem dokonce ani schopná vyjít rychle. Na nárt jsem zbytek dne nedošlápla, začal bolet na Cholupickém vrchu a pak už nepřestal.

8. 1. 2014: Prokopákem přes Most inteligence do Modřan
10 km, 7 °C a tma, rozbahněné cesty, teplo a bezvětří, jasno

Nárt bolel celý den, ale běh byl natolik výhodný (přijedu v civilu s běžeckým v batohu, odběhnu v běžeckém; v pátek přiběhnu v běžeckém a odjedu v civilu s běžeckým na zádech), že se nedalo odolat. Vyrážela jsem v 18:55 po třech palačinkách s domácí jahodovou marmeládou a venku už panovala úplná tma. Protože už na začátku chybí osvětlení, zjistila jsem velmi záhy, že mi čelovka sotva dosvítí na zem, což je pro nás šeroslepce zásadní problém, ale vracet se pro nové baterky jsem už byla líná, ono to nějak půjde. Dobývání se do Prokopáku skrze rozbahněné cesty bylo hodně zajímavé, bláto mi teklo do bot skrze síťku a nešlo se vyhnout, možná kdyby bylo světlo? V Prokopáku jsem si výjimečně nezkracovala klikatou silnici skrze louky, takže mě nárt významněji rozbolel už před odbočkou na Klukovice, ale tam jsem celý kopec vylítla tak rychle, že jsem na nějaké bolístky zapomněla a byla fascinovaná tím, jak jsem se za ten týden rozběhala, protože posledně byl tohle nekonečný problém. Strmý kopec lesem dolů k řece byl s vybitou čelovkou zábavný přesně tak, jak jsem čekala, bláta bylo nad nárty, a mít nesmeky, určitě by to šlo líp. Most inteligence je osvětlený po skoro celé délce, to je příjemné. Pštrosi spali. V Modřanech jsem zjistila, že mi těch deset kilometrů trvalo hodinu a deset minut; těch deset kilometrů, na nichž je jedinou rovinkou most přes řeku! Z toho času jsem byla úplně v euforii, jak by to asi vypadalo, kdybych navíc na cestu třeba i viděla? Juch juch. Za odměnu dostane zítra nárt pauzu.

10. 1. 2014: z Modřan přes Most inteligence na Stodůlky
10 km, 3 °C než vylezlo sluníčko a mnohem víc potom, silný vítr, modro

Nádherný den. Civil připravený v cíli, jasno, pštrosi, dva krásní běžci v protisměru (poprvé taky někdo s batůžkem!), na mostě vlak s devatenácti vagóny... a nohy z olova. To jsem asi ještě v takové míře nezažila, ale běželo se mi vážně hrozně, i na rovince mě každá buňka přemlouvala, abych zpomalila do chůze, takhle se přece nedá vydržet deset kilometrů? Když to vezmu zpětně se vším tím lednovým běháním, musí to být tou přestávkou o den dřív, takže příště zkusím k snídani místo čaje ionťák, třeba to pomůže, a jestli ne, tak už vidím, jak si v den startu dálkového pochodu nebo maratonu dávám dalších deset kilometrů navíc... Tentokrát jsem neměla žádné ambice ten lesní kopec od řeky vybíhat, tak jsem ho alespoň rychle vyšla, i to dalo zabrat, a u té strašně hlavní na Barrandově, co se záhy napojuje na Pražský okruh, jsem se na semaforu rozcvičovala, aby měli kolemjedoucí řidiči nějaké rozptýlení. Při výběhu z Prokopáku mě to málem odfouklo, ledový vichr, musela jsem si vzít mikinu. Čas hodina a osm minut, byla jsem tam přese všechno mnohem dřív, než jsem čekala, a pro takové případy jsem si vymyslela, že bych mohla doběhnout až k Makču Pikču a tam ve zbylém čase trénovat výběhy a seběhy, ale při dnešní fyzičce jsem radši zaběhla koupit rohlíky. Uf.

11. 1. 2014: Běh z Vraného nad Vltavou do Modřan
17 km, 5 °C a silný studený vítr, střídavě jasná obloha a intenzivní mrholení

Údaje v rámci sžívání se s GPSkou: 17,8 km, 2 h 33 min, stoupání 600 metrů a klesání 630 metrů, průměrná rychlost 7 km/h. Když já ty kopce fakt nezvládám... Sestřenice a její syn slavili narozeniny, a protože bydlí ve Vraném, pojala jsem to jako báječnou příležitost k běhání. V půl desáté večer už se to tak skvělé nezdálo, ale co dělat, rozhodně bylo zapotřebí míň odhodlání k vyběhnutí do nevlídné tmy, než bylo zapotřebí o něco dřív, abych se nepřejedla těmi nadpozemsky dobrými řezy. Na úvod jsem ve Vraném cestou k nádraží hrozně zakufrovala, což je trochu ostuda, protože jsme tam mívali chatu, pak jsem minula poslední lidi a zaběhla do lesů, abych se vydala na Cestu Hrůzy. Při klesání k Jarovu jsem nic moc nevnímala, měla jsem vlastní problémy s dýcháním, nějak jsem to nezvládala, musela jsem tam i na chvíli zpomalit do rychlé chůze. První Oči jsem potkala na červené v Jarově, sledovaly mě a ve světle čelovky se zlatě leskly. Rozhodně to nemohla být kočka, muselo to být něco většího a zrovna tady na jihu Prahy jsou přemnožení divočáci, ale ty snad nepotkám, musí to být srnka, ne? Další Oči jsem míjela v Károvském údolí, když jsem stoupala od potoka vzhůru a ony mě sledovaly ze dna údolí. Vzápětí jsem vyplašila stádo srnek jen kousek ode mě, ale od těch jsem oči neviděla, na tom ale nezáleží, srnky, všechno to byly srnky. Nejděsivější část mě nicméně teprve čekala, to když jsem seběhla od Hálkova pomníku na silnici a chtěla se vrhnout do kopce na Šance, Oči ležely přímo na mé cestě asi pět metrů přede mnou. Něco jsem zaskřehotala ve snaze o hrůzunahánějící křik, ale teprve když jsem odhodlaně vyrazila dál, vyskočila srnka na nohy a zmizela v kopci. A dál už jsem ty okaté bestie potkávala každých sto metrů jednu, bylo to k zbláznění, celý les byl plný světýlek, ani jsem na ně nemusela svítit přímo... asi bych zas měla vyrazit na vandr se spaním pod širákem, jestli se bojím nočního lesa. Stydim. Tou dobou se začal zvedat prudký a studený vítr, úplně jsem cítila, jak prochládám, ačkoliv se koupu v potu (běhací bundu z Lidlu nebrat, je hrozně neprodyšná). Šipky za Šancemi jsem tentokrát proběhla hladce, i ten výstup z Modřanské rokle ušel, doma jsem byla dvě minuty před půlnocí.

13. 1. 2014: Z Modřan přes Most inteligence na Stodůlky
10 km, -4 °C a jasno, několik východů slunce během běhu, bezvětří

Koncept dne jsem vymýšlela celý večer před usnutím, protože denní program byl nabitý, ale běhat jsem jít musela - poté, co jsem den předem na stěně během čtvrté cesty doslova odpadla, jsem už nebyla schopná ničeho (ani běhání) a spát jsem šla v osm. Ráno mě nakonec zachránila máma, která se uvolila mi moje oblečení a hlavně boty na večerní volejbal dovézt (hrajeme spolu), protože běžecký batůžek má omezenou kapacitu a s civilním oblečením a botama by se to do něj prostě nevešlo. (A v tyrkysových teniskách od bláta po městě jezdit fakt nebudu.) Do batůžku jsem přihodila i tlustou knihu na křídovém papíře (jenže ona byla tak napínavá!) a měla jsem nejtěžší náklad za celé dosavadní běhání. Venku bylo krásně, ale pod nulou, takže jsem výjimečně běžela v bundě celou cestu. Běželo mi to pomalu, trvalo mi to hodinu a třináct minut. Pštrosi byli už vzhůru, a to jsem kolem běžela v půl osmé. V ranním chaosu jsem si zapomněla vzít reflexní pásky a na Černém koni jsem omylem vlítla na přechodu pod auto, naštěstí byl řidič bdělejší než já, a v dopravní špičce na Barrandově jsem se taky pěkně zapotila, i když tam už jsem naštěstí vnímala dostatečně. A růžová obloha a všechny průběžné východy slunce byly nádherné.

14. 1. 2014: po šipkách za Šancemi (neplánovaně)
20 km, 3 °C pod mrakem, bez větru, smog

GPSka je pěkná mrcha, vůbec nebere ohled na to, jak se mi běží, a prostě měří: 19 km, 2 h 38 min, tempo 8:20 min/km, stoupání 533 m, klesání 582 m. Nutno dodat, že start i cíl byly ve stejném místě, a ačkoliv se GPSka chytla až po více než kilometru, nezaznamenala seběh, takže to s tím klesáním/stoupáním je dost divný. No ale běželo se mi dneska nádherně, Šance jsem vyšla rychle (dvakrát), problémy vůbec žádné, celou dobu jsem měla hrozně lehké nohy. A potkala jsem výra, poštolku, orebici, bažanta a divočáka - poprvé mě při průběhu zoologickou na Zbraslavi napadlo se ohlížet do klecí. A kromě toho ještě dvě srnky a pak nějakého ptáka, který se rozhodl sníst moje oko, takže si pamatuju jenom jeho pařáty, než jsem zavřela oči a uskočila, to bylo hodně divný, myslím, že jsme se tam na té úzké stezičce mezi dvěma ploty vyplašili vzájemně, každopádně to bylo velké jako sojka a barevné jako poštolka, srovnání jsem zrovna ten den měla a bestie si pak sedla na nedaleký strom, takže jsem si ji i mohla pdorobně prohlédnout. No každopádně teda jsem vyběhla na Šance a rozhodla se tentokrát zkusit trasu po turistických značkách - po žluté na Točnou, po zelené na Komořany a po žluté do Modřanské rokle. Většinou mi stačí se podívat předem do mapy a jsem si schopná trasu zapamatovat, takže jsem si s sebou vzala jenom GPSku kvůli záznamu a běžela po paměti. No... Průběh Točnou byl hrozný, protože tam byl strašný provoz, a tak když jsem naběhla na zelenou, prostě jsem po ní pokračovala, protože jsem si ve víru aut vůbec nevzpomněla, že jsem po ní měla jít doleva, a ne rovně. Nakonec jsem zaběhla do lesa a ta cesta byla nádherná, což byla dost úleva, ale teda vedla z kopce a proti se rýsovaly kopce hrozně podobné Závisti, to jich na jihu máme takových víc? Pak jsem přeběhla nějakou silnici a po zelené pokračovala podél ní údolím doprava, to už mi začalo být divný, no a nakonec jsem vyběhla pod Hálkovým pomníkem, tam, odkud vždycky vybíhám na Šance. Takže jsem se nahoru vydrápala znovu, zanechala pokusů s turistickými značkami a pokorně následovala bílé šipky jako vždycky. A protože jsem po nich doslova letěla, tak jsem z toho měla radost, a tou kličkou na Točnou jsem to aspoň zaokrouhlila na krásných dvacet kilometrů. Taky dobrý.

15. 1. 2014: z Modřan přes Most inteligence na Stodůlky
10 km, 3 °C pod mrakem, vlhko a bláto, bez větru

Nejhorší je vždycky ten moment, kdy mě probudí budík, já si vyndám špunty z uší a uslyším, jak venku jezdí auta po mokré silnici. Podle světla jsou na obloze tlustá šedá oblaka, podle vzduchu je hrozně vlhko... a vylezte z teplé postele, ačkoliv byste si mohli o hodinu přispat, kdybyste vynechali běhání a na Stodůlky prostě dojeli MHD. Jenže žejo, to nemůžu, žejo, a tak jsem (pomstychtivě vzbudila zaspaného tátu a) vyběhla plna optimismu a elánu, ačkoliv jsem opět zapomněla reflexní pásky. Ten den byli všichni řidiči hodní a pozorní a na přechodech brzdili, což na téhle trase není normální, a běželo se mi vcelku příjemně, svaly jsem měla z předchozího dne zatuhlé jen trošku. Pštrosi spali a já se jim nedivím. Potkala jsem dva běžce a běžkyni se spícím kočárkem a všichni zdravili, je úžasné, jak ošklivé počasí vytřídí všechny sváteční běžce. Chuchelský kopec jsem tentokrát zvládla hodně rychle, zastavila mě až louka nad ním, která je mírně do kopce, ale rozblácená tak, že se po ní prostě nedá jít, automaticky kloužete zpátky. Tentokrát jsem se zapomněla podívat na čas výběhu, takže bez změřeného času.

16. 1. 2013: po značkách kolem Šancí
17 km, 6 °C bez větru, vlídně zataženo s občas vykukujícím sluníčkem

GPS: 16,9 km, 2 h 3 min, průměrně 7:20 min/km, vystoupáno 375 metrů. Neběželo se mi dobře, ale neběželo se mi ani špatně. Ono to bylo tak, že jsem tenhle den vlastně vůbec ani běhat jít nechtěla, jenže co dělat, když mi vybylo volné odpoledne? To si radši tu pauzu nechám na jindy... jako možná ten koncept odpočívacích dnů kvůli nepřetěžování se pojímám trochu svébytně, ale na konci měsíce před Ledopádovou stovkou jako když najdu! No, a když už jdu běhat, tak aspoň konečně prozkoumám ty značky kolem Šancí, a Šance tentokrát vynechám, když odpočívám, a proběhnu se po té zelené, co jsem na ni zabloudila minule. A když už to pojímám tak uvolněně, tak si s sebou vezmu místo batůžku ledvinku, jedna láhev pití a občanka s sebou stačí, mikinu odložím za opasek. ... A tak jsem vyběhla nalehko a bylo to dobré. V Točné to bylo tentokrát bez provozu, trefila jsem suverénně a konečně jsem pochopila, proč Olaf Pražskou stovku tradičně zakončuje po bílých šipkách - ty turistické značky za to totiž fakt nestojí. Hlavně to klesání do Komořan bylo úplně zbytečné, protože to byla skutečně jen otočka na sídliště a stoupalo se zpátky, a kolem letiště Točná sice lítala spousta modelů, ale protože tam zrovna štěrkovali cestu, byly tam hliněné cesty rozblácené do neprůchozího stavu, takže jsem se tam prodírala trním podél plotu. A vlastně tam, kde značky jdou cikcak podél polí, vedou šipky rovně lesem a cesta je to mnohem hezčí, takže jsem ráda, že jsem poznala tuhle variantu, ale hned tak se na ni nevrátím. Ani kvůli tomu milému staršímu běžci, co na mě tak bodře halekal "ahoj!".

17. 1. 2013: ze Stodůlek přes Most inteligence do Modřan
10 km, 3 °C, lezavo, mokro, zataženo, pošmourno, ble

Vdechla jsem pakomára a teď mě lechtá v krku. Ach jo. Horší běh jsem ještě nezažila, konec podceňování plánovaných přestávek, i když ne kvůli fyzickému přetrénování - čistě kvůli psychice. Mě to totiž nebavilo. Vůbec. Takové to, že běh pomůže vyčistit hlavu, jsou jen řeči, to může fungovat možná u konkrétních malých starostí, ale ne při obecné malomyslnosti, která se hromadí dva měsíce a čeká, až bude dostatečně pošmourno, aby ve spolupráci s epifýzou dosedla a nepustila. Ble. Vážně hroznej běh.

19. 1. 2013: okruh Kamýkem
4 km, 10 °C, pod mrakem a skoro až nepříjemné teplo, rozbahněné cesty

Víkend měl být odpočívací, a tak jsem sobotu zodpovědně strávila v posteli a navečer se vyrazila opíjet. Dopadlo to tak, že jsem se několik hodin po půlnoci vydala pěšky domů, ačkoliv jsem veškeré věci na spaní měla s sebou, a to čistě proto, že jsem se chtěla projít. Jestli tohle s mojí přirozenou leností udělal den bez běhání, nemohla jsem si dovolit pokračovat ve flákání se, a tak jsem v neděli vyrazila na trať. Původně jsem chtěla na Šance (17 km). Pak jsem se rozhodla prozkoumat trasu, na kterou jsem onehdy chtěla vzít Alfíka (8 km). Skončila jsem na čtyřkilometrovém okruhu lesem, co ho mám za domem, s naprosto příšerným časem, protože mi po dvou kilometrech explodovaly na kámen ztvrdlé lýtkové svaly a v tu chvíli jsem měla co dělat, abych nekřičela bolestí. Možná jsem měla přece jenom zůstat u courání se nočním Petřínem.

20. 1. 2014: šipky kolem Šancí
15 km, 6 °C a mrholivá mlha s viditelností padesát metrů, hluboké bláto

GPS: 15,3 km, 2 h 1 min, tempo 7:57 min/km, stoupání 307 m. Po včerejším fiasku jsem musela jít na delší výběh, i když venku bylo, eufemisticky řečeno, velice nevlídno. Seběh na Obchodní náměstí a k Vltavě ušel, ale pak mi opět ztvrdlo (pravé) lýtko a já se mohla bolestí zbláznit. Co to krucinál je? Jestli se mi něco takového stane na Brtnických ledopádech, tak si asi hodím mašli. Dobu jsem to tam rozcvičovala, a pak na povltavské stezce ještě dvakrát. Stejně to nepovolilo a kousek za vrcholem Šancí jsem začala ztrácet cit v pravém chodidlu. Ten pocit znám, s mým špatným krevním oběhem se mi to stává pokaždé po zhruba padesáti kilometrech chůze a taky po dvou kilometrech se samonavíjecími reflexními pásky, které mi nohu lehce škrtí. S touhle vzdáleností v nohách to bylo jenom k vzteku, a tak jsem za trudných tónů z Conana Ničitele v sluchátkách dumala o přetrénování a podobných potenciálních příčinách, když na desátém kilometru bolest v lýtku jako když utne a pozvolna se mi začal vracet i cit do chodidla. Takže jako... asi dobrý? Na maratonu budu mít na dohnání ztraceného času dalších třicet kilometrů, na Ledopádech dokonce devadesát sedm. Zbožňuju pozitivní vyhlídky. Večer na volejbalu byla lýtka úplně v pohodě.

21. 1. 2014: Bohdalec a Tyršův vrch
6 km, -1 °C a chumelení, na stezkách bláto

Jela jsem si do Vršovic vyzvednout obal na čtečku, a protože nedaleko bydlí Bětka, vytáhla jsem ji běhat. (Protože před ní jsem v tom bytě bydlela já a já si tam žádnou běhací trasu najít nedokázala, chodívala jsem běhat u Sargo.) No a přiznejme si: zlaté Modřany a zlatý Čerňák. Tohle bylo kličkování mezi auty a vlaky... Ten vlak, to bylo vtipný, potřebovaly jsme přeběhnout vlakový nadjezd a zrovna jel vlak, tak jsme čekaly u trati, když vlak začal brzdit, přímo u nás zastavil, dobu stál a pak odcouval. Teprve pak jsme si troufly přeběhnout. Jinak se potvrdilo to, co jsem věděla už dávno, totiž že Bětce budu na maratonu stačit zhruba první kilometr a pak padnu s infarktem. Tady byl začátek z kopce a jen díky tomu jsem s vyplazeným jazykem stíhala, do kopce mi Bětka ukázala záda, a když si toho všimla, diplomaticky beze slova zvolnila a pak už jsem jí stačila až do konce. Ještěže na maratonu plánuju závodit se sebou a ne s ní.

22. 1. 2014: šipky za Šancemi
15 km, 2 °C a bezvětří, na stromech sníh a na stezce hluboké bláto a voda

GPS: 15.41 km, 1 h 47 min, 7:00 min/km, převýšení 299 m. Jé jé jé, to to bylo dobrý! Lýtko ztvrdlo na Zbraslavi, ale protože záhy následovalo zpomalení při výlezu na Šance, nevybouchlo a brzy se zklidnilo, i když se mi teda noha zase na chvíli odkrvila. (Takže mi apatyka ze stolu asi hned tak nezmizí: navečer jím hořčík a krémuju si nohy krémem na chodidla, odřené achillovky natírám konopnou mastičkou a lýtkové svaly masíruju Voltarenem a s sebou na trať beru sedmičku Isostaru.) Za poslední týden jsem potřetí probíhala zbraslavskou minizoo a víte, ono je to trochu divný, když tam ten výr sedí pořád na tom samým místě v jedné poloze a tváří se vycpaně. Jak mám poznat, jestli žije, aniž bych po něm něco házela? Při výlezu na Šance mě ve sněhu konsternovala čerstvá stopa od horského kola, protože jsem pod kopcem nenašla mrtvolu - fakt nevím, jak to někdo mohl v těchto podmínkách sjet a nezabít se. Taky jsem při tomhle běhu získala odpověď na otázku, jestli už bych dokázala trasu proběhnout i bez šipek, protože dneska byla polovina kmenů zasněžených... takže ne, nedokázala. Docela to jejich hledání zdržovalo, protože většina pěšinek má rygolovitý tvar a v jejich blátivé konzistenci je nutné celou dobu koukat pod nohy a i tak polovinu doby plachtíte v krkolomných polohách těsně před pádem, ale špatně jsem odbočila jenom jednou. Krásný běh!

23. 1. 2014: Kamýk
4 km, -2 °C a zataženo, bláto a sníh

Plán byl jasnej: ráno zazářit na stěně a odpoledne zaběhnout dechberoucí čas na krátkým okruhu v lese za domem, blátu navzdory. No takže s tou stěnou se to mělo tak... "Tyjo, já když vidim, jak jsi tam bojovala ty, tak asi polezu na druhym?" - "Néé, to dáš, je to hrozně hezký!" Takovej šicák jsem neměla už léta! Mně se po dolezení klepaly nohy i při chůzi po rovině, o schodech radši mlčím úplně! A to to byla první cesta, to jsem ten den rychle dolezla. Vykopat se doma nedlouho poté na stezku nebylo jednoduché. Nohy se mi začaly klepat ještě před dosažením lesa a co s tím, žejo? A tak jsem se zdravě naštvala a najednou jsem letěla nadsvětelnou rychlostí a byla hrozně naštvaná i happy zároveň a hrozně jsem se těšila na výsledné tempo... A doma jsem zjistila, že se mi běh netrackoval, protože jsem si den předem hrála s nastavením na GPSce a asi jsem to omylem vypnula. Uááá!

24. 1. 2014: Centrální park
3 km, -1 °C a bezvětří, soumrak, místy asfalt a místy náledí, celou dobu s nesmeky

Chtěla jsme si zkusit nějaký běh nalehko po rovině, abych zjistila, jak na tom jsem s rychlostí, protože to na Šancích prostě nezjistím. A zjistila jsem, že mě asfaltové roviny nebaví. Sakra. Každopádně teda GPS údaje: 2,74 km, 15 min 48 sek, tempo 5:46 min/km, převýšení 32 m. A taky jsem podle GPSky třikrát plavala (to je vidět na obrázku) a maximální rychlost měla 41 km/h. Jsem totiž frajerka. V plánu původně byla dvě kolečka, ale jak jsem už psala, nebavilo mě to - tak nic. A stejně jsem měla pořád ještě rozklepané svaly, asi si dám před Ledopády pauzu dřív, než jsem původně plánovala, v takovém stavu jít nemůžu. Každopádně jsem běžela s nesmeky, a když pominu, jaký to dělalo kravál na čistém asfaltu, bylo to príma, kus cesty byl namrzlý a žádný problém.

26. 1. 2014: po šipkách za Šancemi
15 km, -9 °C a bezvětří, zmrzlý terén a neklouzavo

Zajímalo by mě, jestli je to účinek alkoholu, nebo tmy za okny, že mě několik hodin po půlnoci popadne touha jít samotná nocí? Tentokrát jsem se aspoň udržela a nešla Petřín dolů pěšky, na to byl moc velký mráz, ale další den jsem vyrazila na Šance, ačkoliv jsem týden před Ledopády už trasy přes 10 km běhat nechtěla. Jenže já si fakt nemohla pomoct a po třech odpočinkových dnech se mi běželo nádherně, což je i dost znát na času/tempu, hrozně jsem si polepšila. (Což mělo za následek, že jsem po návratu neměla volnou sprchu, protože se se mnou počítalo až za dvacet minut.) Takže co tvrdí GPS: 15,13 km, 1 hod 40 min, tempo 6:40 min/km, získaná výška 291 m. Kolem Vltavy jsem potkala spoustu cyklistů, lidí na inlinech i běžců, a dokonce jsem tři cyklisty předběhla - mám pocit, že je to trochu nakrklo, a nezůstala jsem před nimi dlouho. V minizoo jsem usoudila, že je výr asi přece jen živý, ačkoliv byl tam co vždycky, ale před vycpaninou by asi nebyl ten cár masa? Šance jsem vyšla příjemně rychle a na vrcholu jsem dokonce potkala protiběžce, který vybíhal z Točné po žluté, to bylo poprvé, co jsem potkala běžce v lese. Dneska tam ale bylo obecně živo, jedna cyklistka se tvářila hodně zoufale a štelovala cosi na sedle, jiný cyklista mě v zatáčce málem přejel a nakonec jsem potkala čtyři chlapíky s něčím, co bych asi neváhala nazvat samopaly, a těžko říct, jestli tam hráli airsoft, nebo byli na vojenském cvičení. Jak se to pozná? A běželo se mi krásně, sníh křupal pod podrážkami bot a vůbec neklouzal, nesmeky se mi celou dobu houpaly nepoužité u pasu. A bylo mínus deset, což přišlo vhod, protože se mi tím ujasnilo, že nemá cenu si brát na Ledopády GPSku (kvůli baterkám) a že si musím pořídit jiné láhve, protože těm UltraSpire opět zamrzal ventil. (A jinou vodu, protože ta taky zamrzla?) Velmi příjemný běh.

Den poté jsem ještě byla na volejbalu, ale večer mi už doma nebylo nejlíp a teď se schyluje na rýmičku, takže v lednu jsem už doběhala, na Ledopády musím být zdravá. Mám ze sebe vcelku radost, chtěla jsem mít naběháno 60 km týdně a před Ledopády zvolnit, takže splněno mám. Musím ještě prozkoumat, jaké vzdálenosti jak dlouho regeneruju, a nějak se tomu přizpůsobit, tohle totiž bylo hodně živelné, ale jako start asi dobrý.