Běžecký deníček: prosinec 2013

Běžecká lama (ne)trénující na maraton, první díl.

(Nikdy jsem ničí běžecký deníček neviděla a netuším, jak by to mělo vypadat. Hádám, že by to mělo zahrnovat údaje jako délku, rychlost a podmínky, případně i dojem z výkonu... Vážně jsem se snažila o něco podobného, jenže zmiňované údaje jsem líná měřit, a tak se mi to trochu zvrhlo v povídání o pštrosech a dalších radostech z trasy. Ale zase se to dobře čte.)

Cíl:
- zjistit, jak na tom běžecky jsem
- naučit se běhat s batohem
- naučit se při běhu pít

Problémy:
- zraněný nárt
- týdenní rýma zalezlá ve svalech

Výsledek:
- zavedení běžeckého deníčku
- nalezení příjemné trasy na Stodůlky

6. - 8. 12. 2013

Pražská stovka, 145 km za 47 hodin a 46 minut. V úterý poté mě na procházce začal intenzivně bolet nárt.

14. 12. 2013

Poslední den levnějšího startovného na maraton. Registruju se, i těch dvanáct set mi přijde jako pěkná pálka.

23. 12. 2013: Prokopákem přes Barrandovský most do Modřan
15 km, příjemných 8 °C pod mrakem bez větru

Rozhoduju se, že mě nárt už nebolí, protože mě nebaví nic nedělat, a běžím patnáct kilometrů Prokopským údolím na Zlíchov a dál pak povltavskou stezkou do Modřan. Je to rok a půl, co jsem tuhle trasu běžela naposledy (poprvé), a tak už jsem úplně zapomněla na ten krpál na Zlíchov, ale vybíhám ho bez signifikantnějšího zpomalení. Na Barrandovském mostě mě začínají bolet svaly, což mě překvapuje. U tenisových kurtů mě začíná bolet koleno, a tím se svět dá zase do pořádku, protože na to jsem čekala celou dobu. U zahrady s pštrosem mě fest rozbolí nárt, a tak o dalších sto metrů zpomaluju do chůze a domů dojdu. A protože je prosinec a já mám jenom tričko, odnesu to celotýdenní rýmou se zvýšenou teplotou.

28. 12. 2013: po šipkách za Šancemi
16 km, příjemné 4 °C pod mrakem a bez větru

Rozhoduju se, že už nemám rýmu a že mě nárt nebolí, a protože mě nebaví nic nedělat, jdu si proběhnout konec Pražské stovky, protože jsem hrozně zvědavá na to šipkové bludiště mezi Šancemi a Cholupicemi. Na povltavské stezce mezi Modřany a Zbraslaví potkávám Martina Stárka, kterého se - jako už několikrát - doptávám na jméno, protože si lidi nepamatuju, a překvapuje mě, že jsem schopná při běhu plynně konverzovat. Cesta od řeky k Hálkovu pomníku je trochu do kopce a už toho mám plné zuby, a tak se těším na ten stoupák na Šancemi, který půjdu pomalu, že si jako odpočinu. Při Pražské stovce jsem ale asi byla něčím nadopovaná, že mi přišel ne moc prudký, a tak tu místo odpočinku lapám po dechu, tepovku můžu zaokrouhlovat na stovky a občas zakopávám, protože nevidím přes mžitky před očima. Naopak šipkové bludiště je moc příjemné, protože není moc dlouhé, běží se po příjemných lesních pěšinkách a hlavně je celé po rovině nebo z kopce. Trasa nakonec dává necelých šestnáct kilometrů a trvá mi hodinu a 57 minut. Nárt mě intenzivně rozbolel na sedmém kilometru, ale po pár minutách přestal, a finálně to rozjel až na poslední čtyři kilometry, po bytě jsem potom pajdala. Koleno tahalo jenom symbolicky.

30. 12. 2013: okruh za domem a Stromovka
5 + 8 km, -1 °C sluníčko a bez větru ráno a 0 °C za tmy s jasnou oblohou a bez větru

Rozhoduju se, že už mě nárt nebolí, ačkoliv jsem ještě včera musela mít tlusté ponožky, jak moc mě bolely došlapy v pantofli, a plánuju si vyzkoušet dvoufázový trénink: večer na hodinu s Terkou, a protože je ráno krásně, tak na půl hodiny hned po snídani. Venku je pod nulou, les je ojíněný a sluneční paprsky, prosvítající mezi listím, oslepují. Líbí se mi, že celou dobu dýchám klidně a nemít ještě dozvuky rýmy, udýchala bych to nosem, a přemýšlím, jak dlouho už mám na téhle trati dech tak zvládnutý; možná bych bez MP3ky mohla běhat častěji. Navečer pak jedu za Terkou a běžíme už za tmy do Stromovky, kterou obkroužíme a několikrát přetneme tak, že to nejsem schopná zrekonstruovat. Na pěšinkách si svítíme mojí čelovkou, terén je přehledný a běží se mi skvěle, až je mi líto, když končíme. Z dnešních běhů mě nebolí vůbec nic.