Běžecký deníček: březen 2014

Běžecká lama trénující na maraton, díl čtvrtý.

(Ale komu chci co nalhávat, kdybych trénovala na maraton, vypadalo by to jinak. Zodpovědněji. Jak to pojmenovala Sargo, já místo toho stále ještě běhám drze a nekoncepčně. Jsem faaakt zvědavá, jak ten maraton nakonec dopadne.)

Poněkud slabší měsíc

neděle 2. 3. 2014: Kamýk a Modřanská rokle
7 km, 6 °C a sluníčko

Vymyslela jsem si, že za každou sekundu přes šest minut na kilometr budu dělat jeden klik, a tváří v tvář téhle pohrůžce jsem skončila už na Sofijském náměstí. Tak nevím, jestli to ještě nezruším. Podle GPS vzdálenost 6,41 km, čas 37 minut, tempo 5:50 min/km a získaná výška 83 metrů. Každopádně se mi neběželo úplně dobře, vlastně jsem se zachránila až Modřanskou roklí, do té doby fakt katastrofa. Překvapilo mě, že jsem dneska nepotkala jediného běžce, zato ale triliardu běžkyň, navíc samé sympatické. Zbytek dne jsem pak strávila u babičky, která maluje, a konečně si na plná ústa vyslechla, že po žádném ze svých tří vnuků nemůže přece chtít, aby jí pomáhal mýt nábytek, a tak je to na mně jako jediné vnučce. Jako pomstu za takovou genderovou křivdu jsem jí začala vyprávět o Kysucké stovce, která mě čeká další víkend, a babička jako obvykle zalamentovala, že bych takové věci neměla dělat, pak se krátce zasnila a povzdechla si, jak je jí líto, že ona nic podobného v mém věku dělat nesměla. Aby bylo jasno, po kom jsem.

pondělí 3. 3. 2014: Šance tam a zase zpátky
23 km, teplota rostla ze 4 °C na 10 °C, pod mrakem, ke konci mírný vítr, sucho

Běhání s Ondrou. Minule mě skoro zničil, ale tentokrát se nedám, žejo. Kdyžtak si prostě zpomalím do pohodlna, ať se přizpůsobí, žejo. Vždyť mě hnal tempem 6:18 min/km, což s pěším výstupem na Šance je moc! Žejo! A vůbec, dneska ho donutím běžet tu delší variantu na 25 kilometrů, to to tempo prostě bude horší. A taky že jo. O jednu sekundu na kilometr. Hm... Takže vzdálenost 23,38 km, čas 2 hod 29 min, tempo 6:19 min/km, získaná výška 274 metrů. Páni, já se sotva hýbám. Navíc jsem při cestě zpátky musela zpomalit do chůze i tam před tím kmenem, jak se přeskakuje, a taky v tom výstupu k vrcholu Šancí (od Čihadel) jsem zpomalila dřív než normálně. Zase ale jsem běžela půlku toho kopce nahoru mezi altánem a vrcholem, jako - hodně pomohlo, že jsme u altánu zastavili na dvě minuty rozcvičení a protáhnutí. Vlastně mi nepřišlo, že bychom běželi rychleji, než běhám normálně, až na to, že jsem byla úplně hin, a to jsem připisovala tomu, že jsem bačkora. Fakt je, že cyklostezka podél Vltavy zpátky do Modřan už byla ryzí muka, tak moc jsem se nesnažila do rozhovoru ponořit už léta, abych zapomněla na to, jak mi fyzicky je. Uf. A z obchodního náměstí už domů pomalu, hrozně se mi klepaly nohy. No dobře, asi jsem bačkora. Ale odhodlaná! Tak doufám, že jsem Ondru moc neodradila a že zas brzo přijede. A já si zatím udělám devatenáct kliků, když jsme běželi tak pomalu... (špatné pravidlo, špatné!)

úterý 4. 3. 2014: Modřanská rokle
7 km, 10 °C a vlhko před deštěm, mraky a příjemně teplo

Na svoji obhajobu chci říct, že se mi vůbec běhat nechtělo, ale tím, jak jsem běžela na pohodu, mě to začalo bavit. Jako. A ten klik si klidně udělám. Vzdálenost 6,69 km, čas 40:16 min, tempo 6:01 min/km, získaná výška 100 metrů. Dneska jsem běžela okruh obráceným směrem a bylo to skvělé, normálně mívám problém s tím, že je začátek do kopce a že mi tuhnou svaly, ale takhle je to hrozně pohodlné, u téhle varianty už asi zůstanu. Venku bylo málo lidí, protože to vypadalo, jako by měla každou chvíli začít průtrž mračen, ale potkala jsem v Modřanské rokli jednu hodně starou paní, která se na mě vesele usmála a zamávala mi, jak jsem běžela kolem, to bylo moc milé.

středa 5. 3. 2014: z Podolí do Modřan
5 km, 6 °C a příjemné slunečné ráno

Šly jsme s Bětkou po ránu do bazénu, a i když jsem byla na vážkách, jestli chci jít ještě ve středu běhat, když mám o víkendu pochod, usoudila jsem, že necelých šest kilometrů mě nezabije, a tak jsem domů běžela. Ale jak se mi hrozně dobře plavalo a i z výdrže při kraulu jsem měla radost, tak se mi běželo špatně, až to bylo s podivem. To přece nemůže být tři čtvrtě hodinou v bazénu, ne? No, na triatlon to ještě bude chtít hodně, hodně tréninku. Ale teda bylo krásně, byl pštros, byl opar nad řekou i nad venkovním bazénem... akorát jsem tentokrát nezvládla logistiku skořápek a omylem jsem si je ve sprše namočila, takže jsem je měla celou dobu zamlžené, takže když se mi omlouval kluk se strašně sympatickým hlasem, s nímž jsme se v tlačenici ještě ve vnitřním bazénu pokopali, ani jsem si ho nemohla prohlédnout. Nj. Vzdálenost 5,49 km, čas 34:38 min, tempo 6:18, výška 61 metrů. Kliků osmnáct.

víkend 7. - 9. 3. 2014: Kysucká stovka
125 km, teploty mezi nulou a deseti stupni, jasno a ledový vítr

125 km za 30 hodin a 21 minut. Svaly ani klouby mě nebolely vůbec, problémy jsem měla jenom s nohama v botách - otlačené prsty, otlačená chodidla, bolavý nárt, jeden puchýř, odřené paty a achillovky. No a jako vždycky jsem sama sebe zmátla, co je vlastně potřeba k chůzi - energie, něco do žaludku...? Experimentovala jsem s gely, které mi hodně sedly, ale stejně jsem to málem zabalila, protože mi nedošlo, že mám hlad a že potřebuju něco, co se hned nepřemění na energii, ale co na chvíli zaměstná žaludek. Asi. Nebo tomu vůbec nerozumím, což je pravděpodobnější.

úterý 11. 3. 2014: z Podolí na Černého koně
4 km, 5 °C a sluníčko

Rozhodla jsem se, že svalům bolavým po pochodu se nejlíp uleví v bazénu, a vytáhla jsem Bětku plavat. (Svaly mě nebolely, ale každá záminka dobrá.) Zpočátku jsem si nemohla vzpomenout, jak se při plavání dýchá - fakt divný pocit, ale ke konci už jsem plavala každý druhý bazén kraulem, takže asi dobrý. No a že zpátky domů poběžím, žejo. Jako dobrý nápad mi to přestalo připadat už po sto metrech, a protože běžecká trasa věrně kopíruje trasu MHD, prokázala jsem se velkým sebeovládáním, že jsem do autobusu naskočila až na Černém koni před závěrečným kopcem. Páni, já byla tak slabá! Ale nakonec to nebylo tak špatné, GPSka začala trackovat sice až skoro po kilometru, ale tempo si myslím, že jsem měla konstantní - vzdálenost 3,42 km, čas 19 min 44 sec, tempo 5:46 min/km a získaná výška 12 metrů.

středa 12. 3. 2014: Kamýk a Modřanská rokle
7 km, 14 °C a sluníčko, mírný studený vítr

Já věděla, proč se mi tak nechce ven. Transformovat výběh do procházky jsem chtěla už po sto metrech, a to začátek vede z kopce - já měla tak zesláblé svaly! Hrůza. Ale tak z kopce přece nezpomalím, žejo. A v Modřanské rokli taky přece nezpomalím, to můžu až v tom kopci u přehrady. A když už jsem slušným tempem doběhla až tam, tak si to přece nepokazím... No jako nakonec to nebylo úplně špatné, ale teda zesláblá jsem byla vážně hrozně. A naštvala mě GPSka, která se družicově chytila až nad přehradou - za půlkou trasy. Ach jo. Druhá půlka je sice víc z kopce, ale je to druhá půlka, takže logicky je asi spíš pomalejší? Fakt nevím, no. Na těch 3,39 kilometrech jsem měla tempo 5:54 min/km.

čtvrtek 13. 3. 2014: Kamýk a Modřanská rokle
7 km, 11 °C a sluníčko, bezvětří

Naštěstí už to nebylo tak hrozné jako předchozí den, slabá jsem byla pořád, ale už nebylo zapotřebí tolik vůle, abych doběhla až dokonce. (Moje tělo je skvělé, totiž. Nevím, jak bych mu měla pomoct regenerovat, tak prostě dodávám máslo a banány - každý máme nějaké chutě! - a ono regeneruje. Fascinující.) Tentokrát jsem byla v Modřanské rokli trochu pomalejší a naopak ke konci rychlejší než předchozího dne a byla jsem si skoro jistá, že to pod 6:00 min/km nebude, ale překvapivě (s chlupem) bylo. Takže 6,82 km, 40 min 44 sec, tempo 5:59 min/km a získaná výška 89 metrů. Jo a viděla jsem takového žlutého ptáka s hnědošedými křídly, ale radši se už nebudu pouštět do spekulací, co to bylo - jsem ještě příliš konsternovaná tím, že tohle čte i někdo jiný než já.

pátek 14. 3. 2014: TERC Stromovka
15 km, 5 °C a jasno, tma

To to bylo dneska příjemný! Poprvé mě po víkendu vůbec nebolely svaly a předchozí šetření se vyplatilo, běželo se mi nádherně. Zpočátku mi přišlo tempo hodně pomalé (takže podobné, jako běhám normálně - když s někým kecám, běží se mi líp rychleji), pak ale odpadla před nejzazším bodem výběhu Katka a zrychlilo se a zpátky jsem se chytila Jirky, který vykládal zábavné historky z chození po Laponsku a Špicberkách a z lezení v Alpách, a ostatní jsme nechali kdesi ve tmě za sebou. Poctivě jsme potom obkroužili Stromovku na klasických třináct kilometrů, a když ani po dlouhém čekání ostatní neběželi, vyběhli jsme jim naproti a obkroužili ji ještě jednou. A protože furt nic, zabalili jsme to a šli do BoulderBaru na pivo a zjistili, že oni tam už dávno jsou, protože finální smyčku vynechali. Teda ale bylo to fakt dobrý. Akorát mě tam jednou hrozně chytil ten nárt, naštěstí krátce, ale teda fest, to jsem pořádně nedošlápla, naštěstí to bylo ještě v té pomalé fázi běhu. Jo a dost mě mrzí, že tentokrát nemám natrackovanou trasu a tempo, laicky odhaduju průměrně kolem 5:40 min/km, ale kde jsem já a kde je realita...

sobota 15. 3. 2014: Šance
18 km, 7 °C a po dešti, chladný vítr

Takže jako uá. Uklikuju se k smrti. Ale ono se to dalo čekat, když jsem se jenom k vyběhnutí přemlouvala několik hodin, protože mě bolely nohy. Takže ať mám tu ostudu za sebou, vzdálenost 16,52 km, čas 1 hod 59 min 10 sec, tempo 7:13 min/km. Nojo, já vim. Chtěla bych jako obvykle podotknout, že se GPSka chytila až po dvou kilometrech, které jsou z kopce, takže reálné průměrné tempo bylo určitě lepší... jenže asi ne o moc, ono mi to fakt vůbec neběželo. Vůbec vůbec. Uá. Což už jsem říkala. Ach jo. Od začátku do konce čiré utrpení, přes Hroby už jsem zpomalila, rozeběhla jsem se zase až v Kamýku, kdy už to bylo z kopce. Tolik teda ke včerejší Martinově poznámce, že je hezký, jak je na mně vidět, že mě to ještě baví, jak běhám tak krátce. Uá. Ach jo. Sedmdesát tři kliků. Uá a ach jo.

středa 19. 3. 2014: ze Stodůlek přes Most inteligence do Modřan
10 km, 9 °C a tma, vlahý silný vítr

Vůbec nevím, jak začít, protože se hrozně stydím za ty tři dny, kdy jsem nebyla běhat, jenže vím, že kdybych se vrátila v čase, nezměnila bych to. Na svoji obhajobu chci uvést, že jsem taky poslední tři noci v podstatě nespala (protože jsem nebyla schopná usnout) a že s bolestí hlavy si už začínáme tykat. Ale konečně přišly povinnosti na Stodůlkách, a když už jsem tam měla věci a mohla jsem tam nechat půjčenou bundu, tak jsem teda běžela - i když i tady bylo odhodlání hodně slabé. Ale nakonec to bylo příjemné a běželo se mi skvěle, takže mě výsledné tempo dost překvapilo, pak jsem na to koukala a holt ten kopec na Barrandov i do Modřan v tom dělají hroznou paseku - na rovinách jsem běžela kolem 5:40 min/km. Takže vzdálenost 9,19 km, čas 1 hod 0 min 12 sec, tempo 6:33 min/km, získaná výška 153 metrů. Kliky jsem udělala hned po doběhu s jednou přestávkou, je zajímavé, že svaly už zase fungují - na stěně jsem ráno při poslední cestě doslova odpadla (mám velmi slušivý šlic od lana), i když si jinak myslím, že mi to i dost šlo.

pátek 21. 3. 2014: Z Modřanské rokle nad Šance a zase zpátky
15 km, 23 °C a sluníčko, vedro, mírný vítr

Vzdálenost 13,22 km, čas 1 hod 43 min a čas pohybu 1 hod 21 min, tempo (v pohybu) 6:12 min/km, získaná výška 167 metrů. To vám byl totiž děsně divnej běh, především tím, co naměřila GPSka. Protože já fakt nikde dvacet minut neležela, ale teda na 6:12 min/km to taky nebylo. Tak nevím. Běžela jsem šipky na Šance v protisměru, takže začátek přes Modřanskou rokli a Cholupický vrch, lesem až nad Šance a pak zase zpátky. U Petrovy strouhy byl hrozně intenzivně cítit kerosin, ale havarované letadlo jsem nikde neviděla. Zato jsem potkala několik srnek, jedna chvíli běžela podélně jen pár metrů ode mě a byla rychlejší, mrcha. A běželo mi to mizerně, ono bylo hrozné vedro a já se přehřívala, jak ještě nejsem zvyklá, a to přestože jsem měla kraťasy a krátký rukáv. A odpoledne jsem babičce vyhrabávala trávník a v sobotu jsem se vzbudila se zablokovanými zády a teplotou. Jaro, vítej!

neděle 23. 3. 2014: Modřanská rokle a Hroby
7 km, 5 °C a studený déšť, mírný vítr

Je na čase si to přiznat: přestává mě to bavit. A jsem si skoro jistá, že dneska bych si taky mohla naměřit zvýšenou teplotu, hm hm... jé, ono tam prší! A obloha je úplně černá! Jů, honem ven! A ne, nepřipadám si jako pošuk - svádím to na to, že se mi líbí, když nepotkávám lidi. Které jsem nakonec potkávala mnohem víc, než jsem čekala (bylo fakt hnusně), tři běžce a jednu chodkyni v rokli a chlapíka s kočárkem v Kamýku, ale to je v pořádku, v nečasu mi to nevadí. GPSku jsem si nebrala, protože jsem přesvědčená, že není voděodolná, a chtěla jsem zas jednou běžet úplně nalehko a běželo se mi krásně, vyběhla jsem i ten kopec na hráz v rokli a obecně mě to moc bavilo. Veselá byla podmáčená louka v Hrobech a taky oba skoky přes rozvodněný Píšovický potok. A pak jsem vybíhala i závěrečný kopec k domu, který normálně už jenom chodím, protože jedna věc je vychladnout a druhá prochladnout a já idiot si zapomněla šátek na krk. Jaj, to mě to bavilo, a tentokrát si myslím, že jsem se zas po dlouhé době dostala někam k šesti minutám na kilometr, konečně. Takže až do květnového maratonu bych prosila zimu a déšť.

úterý 25. 3. 2014: po šipkách za Šancemi a přes Hroby
17 km, 4 °C - 7 °C a k tomu střídavě sluníčko prokukující skrze mraky, zataženo a kroupy, extra podmáčená zem

O tomhle dni už jsem psala článek tady. Nechybělo nic - velice obtížný terén, krupobití, jedna srnka, vycpaný výr, zkolabovaný pán, bažant zahnaný psy na strom... vážně, tak různorodý běh jsem nezažila už hodně dlouho. Hrozně mě to bavilo. Tempo jsem neměřila, protože jsem byla nalehko (poprvé 17 km bez pití), a určitě nebylo nijak skvělé, ale ani ostudné, a o to jde.

středa 26. 3. 2014: Modřanská rokle, Hroby a Kamýk
7 km, 8 °C a vlahý soumrak

Doma jsem byla plná elánu - poběžím rychle a ještě rychleji, jako vítr! GPSku si sice zase brát nebudu, na to je příliš lákavé běžet nalehko, ale na tom nesejde! Jako vítr! A venku jsem pak byla ráda, že neměřím tempo, protože to sice pod šest minut na kilometr asi bylo, ale ne o moc, a to je ostuda na tak krátké trase. Vybíhala jsem až v šest večer, takže jsem potkala spoustu dalších běžců (a jednoho zajíce) a jednoho sympaťáka jsem málem shodila ze skály. Omylem, on mě zezadu předbíhal na té cestičce od přehrady v rokli k silnici a já ho se sluchátky na uších neslyšela a hrozně se ho lekla, čímž jsem mu vlezla do cesty. Proč ale říkám, že to byl sympaťák, když ten skalnatý sráz vybíhal... když jsem se totiž nahoře zase rozeběhla, doběhla jsem ho, protože šel chůzí. Ohoho. To bych to taky vyběhla, kdybych nebyla před půlkou trasy! A vůbec, já vyběhla aspoň tu asfaltku na hráz! V Hrobech jsem si jednou nohou dupla do bažiny, jinak to nešlo, a kvalitně jsem si nabrala. Ovšem nejlepší byl závěr už v našem lese, co vede až domů a je lehce z kopce (no, podle všech záznamů z GPSky po rovině, ale já tam ten kopec prostě cítím) - zkusím přidat. Jakože hodně přidat. Intervaly, žejo. A tak jsem zrychlila na svoje maximum, běžela asi dvě stě metrů, pak už jsem musela zpomalit, abych neumřela, ale při klasickém tempu jsem si docela rychle odpočinula a ještě jsem nějakých sto metrů zvládla zase rychle, než jsem byla doma. A bylo to fakt super, to asi zkusím zařadit... kam se na mě hrabe s nějakým objevováním ameriky kolumbus! :D

čtvrtek 27. 3. 2014: po šipkách za Šancemi a Hroby
17 km, 14 °C a studený vítr, prokukující sluníčko, vlhká zem a příjemně

No to jsem zas měla velké oči, když jsem si to malovala. Že jako si můžu zkoušet intervaly jak na povltavské stezce, tak v Modřanské rokli a podél Píšáku... tendenci umřít jsem měla už u Vltavy. Navíc mi hrozně ztvrdlo pravé lýtko a ještě i nějaké svaly z boku nohy, což jsem pak horko těžko rozcvičovala a rozmasírovávala, protože se s tím nedalo ani jít. Levá noha standardně bolela kolem palce jako poslední dobou pořád. Nějak rozumněji jsem se rozeběhla až za vrcholem Šancí, pak už to šlo. Na Cholupickém vrchu na mě zaútočil pes, ale naštěstí měl pohotového páníčka, který ho chytil dřív, než doopravdy kousl. Ono totiž jsem musela proběhnout (projít - poblíž psů zpomaluju) mezi psem a majitelem, protože tam byl úzký průchod mezi plotem a dodávkou a volný byl jen střed... no a byl to fakt ohavný pocit, cítit psí tlamu na noze. Dneska teda výkon mizernej, ale bylo už i hůř, žejo.

pátek 28. 3. 2014: TERC - ze Stromovky na Babu a zpátky
10 km, 8 °C a jasno, soumrak

Ráno s Ondrou na stěně mě hrozně rozbolel ten kus levé nohy za palcem, ale i tak jsem lezla dál, protože mi to docela šlo, takže au. Po lezení jsem si konečně zajela koupit nové silniční běžecké boty - Asics GT 1000, velká radost. A večer na TERC, kde Petr (tentokrát byli všichni kromě Martina Petr, dobře se to pamatovalo) navrhl novou trasu, Bětka ho podpořila, a tak jsme běželi po našem břehu na Babu. Já už dopředu věděla, že se mi to nebude líbit, a měla jsem pravdu. To zas byla ostuda... já ten kopec prostě nevyběhla. Uáuá. Bětka byla naštěstí solidární a nenechala mě v tom samotnou, ale stejně uá. Kluci nahoře počkali, to bylo fajn. Pak jsme obhlídli zříceninu a stejnou cestou se vrátili. Což nebylo bez půvabu, protože cestu zpátky podél řeky kluci hrozně napálili a mně to ten den prostě neběželo, těžko říct, jestli jsem to přehnala v týdnu nebo ráno na stěně, ale teda povlávala jsem tam na konci a svaly nepracovaly. No a co mě štvalo nejvíc, byly nové boty, protože se mi v levé sesouvala vložka na stranu, což teda nic moc - třikrát jsem si ji upravovala. Chm. A co mě bavilo nejvíc, bylo, že Martin přišel s tím, že bude dělat v květnu na maratonu vodiče na čtyři hodiny, což je můj vysněný cíl, na který teda asi spíš nemám, ale co kdyby. Tak jsem na to moc zvědavá.

pondělí  31. 3. 2014: obousměrné šipky za Šancemi
24 km, 19 °C a příjemně pod mrakem, sucho

Samozřejmě že běhám proto, abych byla lepší, rychlejší, silnější. Rozhodně to nijak nesouvisí s hezkými čísly v tomhle článku na blogu. Takže byla čirá náhoda, že jsem se vydala na trasu, která mi kilometry v březnu zaokrouhlila na rovnou dvoustovku. Vážně. Pustá náhoda. Naprosto. Z tohohle běhu jsem si odnesla především to, že zapomenout si pití na 24km trať, když je jen lehce pod dvacet stupňů, není dobré. Ještě o kousek delší běh a asi bych pila i Vltavu... Potkala jsem tři srnky a taky nějakého dravce, hrozně velkého, byl blízko, akorát přistával na strom, takže si jsem dost jistá, že to nebylo káně. Taky jsem potkala strašně moc sportovců, ale jenom jednoho běžce, a taky pána s nástroji, které jsem nedokázala určit, k čemu by mohly být. A i když jsem ho míjela cestou tam i zpátky, nezeptala jsem se. No a hlavně jsem měla celou dobu chuť si lehnout někam do trávy pod rozkvetlý strom, nechat na sebe padat okvětní plátky a koukat do nebe, nebo se jít vykoupat do řeky... nebo udělat něco podobně vandrovitého. Jaro, ach to jaro... Krásný závěr března. Schválně, jestli se budu schopná večer na volejbalu aspoň trochu hýbat.

Tentokrát bez předsevzetí na duben, vzhledem k tomu, že plánuju rovnou dva pochody. Snad jen přestat běhat tak drze a nekoncepčně...?