Sportování počtrnácté.
Leden byl jeden z nejnáročnějších měsíců. Nová práce, stěhování, obrovská vůle nevzdat se sportu a přitom všechno zvládnout... skončila jsem s angínou a trochu se bojím, že si za to můžu sama, protože takový stres a vypětí nutně musely skončit oslabenou imunitou.
A navíc jsem neběhala. Chystala jsem se do toho opřít, až se přestěhuju na Černý Most, navíc jsem tuhle sobotu měla v plánu uběhnout padesátikilometrovou trasu na Brtnických ledopádech, ale to všechno padlo, protože mám na deset dní neschopenku a mojí aktuálně největší starostí je, jestli kvůli tomu nebudu mít problémy v práci, když jsem ve zkušebce.
V lednu jsem byla:
jednou na beachvolejbalu a jednou na beachcampu,
dvakrát běhat a dvakrát plavat, dvakrát jsem hrála ping-pong a dvakrát stála na běžkách,
třikrát jsem hrála šestkový volejbal
a pětkrát jsem byla na stěně.
Nejvíc nadšená jsem byla z beachcampu, na kterém se pro mě uvolnilo ještě jedno místo. Byly to dvě hodiny tvrdé dřiny, ale poprvé jsem trénovala technickou stránku hry přímo od profíka. Bylo to o to lepší, že jsem tam byla poprvé, a tak se na mě trenér hodně zaměřil a při každém úderu a při každém náběhu mi řekl všechno, co dělám špatně, a byly to věci, které jsem si dosud neuvědomovala. Sakra, hrozně mě štve, že tenhle čtvrtek nepůjdu!
Velice nadšená jsem i z lezení, protože mi to jde a pořád mě to neskutečně baví. Jsem nadšená, že mám zase s kým chodit! Zpočátku se u nových lezců bojím, jestli jistí opravdu dobře, ale Erice už jsem do lana spadla (od necvaknuté třetí presky, navíc - osobně to považuju za nejkrizovější místo) a přesvědčila jsem se, že s ní se bát nemusím.
Na šestkovém volejbalu si prosazuju svoji roli nahrávače a začínám se lepšit, z toho mám velkou radost. Vím samozřejmě o věcech, ve kterých se ještě musím zlepšit, ale doufám, že mi v tom pomůžou i ty beachcampy.
Bohužel mě zase rozbolel levý kotník, který jsem si v listopadu vymkla na Loučení, a to už byl docela v pořádku. Nevím, čím to bylo, protože jsem se jednoho dne probudila a bolel nesnesitelně, a to jsem večer předtím nesportovala, tak jestli jsem si ho ve spaní nějak přeležela... Ale i v písku funguje dobře, takže předpokládám, že se doléčí samovolně.
čtvrtek 1. 1. 2015: běžky (20,16 km)
lehce pod nulou, sníh rozumný, převážně jasno, světlo
Po dlouhé době (v řádu roků) pořádný výlet na běžkách. Šli jsme s Martinem, Andreou a Tondou a bylo to fajn, ačkoliv sněhové podmínky mohly být lepší, na klasiku se nedalo pořádně namazat, ale aspoň jsem si pořádně zabruslila. Překvapilo mě, jak náročné to je, hlavně do kopce, a taky mě překvapilo, že mi to jde. Takže jsem si výlet užila. Navíc jsem díky bruslení byla skoro pořád před Martinem a Andreou, takže jsem měla čas fotit, což vzhledem k počasí byla skoro povinnost. V závěru výletu jsme absolvovali sjezd, který byl lehce o ústa, protože byla cesta užší než plužící člověk, příliš strmá a ještě se sněhovými hupy, ale sjela jsem to jen se dvěma pády (oběma řízenými, nedokázala jsem to uplužit do zastavení). Vzdálenost 20,16 km, čas 4 hod 18 min, tempo 12:49 min/km, nastoupáno 806 metrů, máminy běžky.
pátek 2. 1. 2015: běžky (33,1 km)
kolem nuly, mokrý sníh, namrzající vytrvalý déšť, místy vítr, ke konci tma
Martin si usmyslel dojet až na Jizerku, a u toho jsem nemohla chybět. Takže když jsem se ještě před Jakuszycemi rozhodla vrátit, zkazila jsem mu jeho plány a ambice, ale pro mě to skončilo dobře, protože od bodu návratu mě to začalo bavit. Totiž: Ono bylo hnusně. Celý den. Navíc se trasa skládala z ošklivého sjezdu do Harrachova, při kterém mě rozbolely nárty, z pěšího průchodu Harrachovem (s intermezzem v servisu/cukrárně) a ze stoupání po červené na sever po ošklivém sněhu. Nebylo o co stát. Ale jak jsme se vydali od Celnice nazpátek (jinou cestou), všechno se obrátilo k lepšímu. (Teda zmoklá, pokrytá krustou ledu a zmrzlá jsem byla pořád.) Konečně byla cesta dostatečně široká na bruslení a kopců bylo tak akorát, abych se zahřála. Takže nakonec dobrý, jakkoliv to na to zpočátku nevypadalo. Vzdálenost (měřila jsem až od Ručiček) 32,32 km, čas 6 hod 43 min, tempo 12:30 min/km, nastoupáno 1015 metrů, máminy běžky.
sobota 3. 1. 2015: běhání (16,58 km)
lehce pod nulou, jasno, vydřený led skoro bez sněhu, světlo
Běželi jsme s Tondou přes Dvoračky na chatu Rezek, kde jsme měli sraz s vycházkou skupinou, a pak zase zpátky. Na první běh jsem špatně zapnula RunKeeper, takže jsem neměřila, ale náhodou jsme znali čas výběhu i doběhu a byla to hodina; a vzdálenost jsme naměřili cestou zpátky. Po výběhu mě hrozně bolela lýtka, ono se hned běží do prudkého kopce a já nechtěla Tondu brzdit, takže jsem to skutečně vybíhala, ale pak jsem musela zastavit na protažení, jinak by mi tam ty svaly asi popraskaly. Ale po protažení už to šlo, taky už jsme byli skoro na Dvoračkách a odtamtud to bylo dlouho z kopce a pak po houpavé rovince, takže prima. Cestou zpátky jsem už za Tondou dost vlála, ale pořád na dohled, a hodně mě to motivovalo ten kopec na Dvoračky převážně běžet, a protože tepovka neprotestovala a bolest svalů je jen v hlavě, šla jsem do toho naplno a jsem na to hrozně hrdá. Měla jsem od Tondy půjčené nesmeky (on měl dobrý vzorek na podrážce) a s těmi jsem si užila spoustu legrace: zaprvé měly hřeby jen pod špičkou, takže jako nácvik správného došlapu super, ale lýtka mě bolí ještě den poté, zadruhé jsem z nich ztratila hřeb, který Tonda cestou zpátky našel, a zatřetí mi cestou z Rezku pravá noha i s nesmekem dost podjížděla, ale na to, který hřeb mi vypadl tentokrát, jsem se podívala až po několika kilometrech, takže jsem mohla žít déle v blažené nevědomosti, že jsem pako a že jsem si nasadila nesmek obráceně, tedy hřeby do podrážky. Jo... ale dobré to bylo! Skvělé to bylo! Chci běhat více, častěji, rychleji! Vzdálenost 16,58 km, čas 1 hod 58 min, tempo 7:03 min/km, nastoupáno 822 metrů, Adidas Duramo 6 W + nesmeky Magic Spikers.
neděle 4. 1. 2015: beachvolejbal (120 min)
já a Radek, Erika a Standa
První set jsme prohráli o dva body, další set jsme vyhráli o spoustu bodů, třetí set jsme prohráli stylově 25:23 (ano, hraje se do 21)... ten poslední ještě vypadal, že by mohl jít, protože Erika vypadala hodně unaveně, ale stejně jsme ho projeli. Ale dobrý, první hodina byla skvělá, to nám to moc šlo; zato tu druhou jsme byli už všichni hodně jetí a na hře to bylo až příliš znát. A ještě nás tam pokropili chlorovanou sprchou! (Teda ne nás, ale písek. Ale když jsme na tom písku byli my...) Bavilo mě to opět velice, snad ty beache udržíme i dál - hlavně já se bojím s novou prací...
neděle 4. 1. 2015: stěna (150 min)
Smíchoff se Standou a Erikou
Po beachi jsme vyrazili ještě na stěnu. Nejprve jsem vybouchala 5+ (docela jednoduchá, na to, že byla v zadní místnosti, kde mi všechno přijde těžší), potom jsem se hrozně vytrápila na 6+ a měla velikou radost, že jsem ji dolezla, pak jsme se přesunuli do přední místnosti a tam jsem ještě rozlezla 6, která začíná jen v mírném převisu, ale vede až na strop a tím pokračuje docela daleko, a tam už mě ruce tolik bolely, že jsem strop nedala skoro vůbec; nutno dodat, že Standa taky ne. No a skončila jsem hrozně hnusnou 5+, kterou jsem dolezla jen s největším sebezapřením - já v ní normálně bloudila! Chyty roztahané o několik linií vedle... fakt nepěkná. Skončila jsem naprosto zničená (pořád jsem ještě vyřízená po včerejším běhu), ale spokojená. Se stěnou chci taky pokračovat!
středa 7. 1. 2015: stěna (150 min)
Smíchoff s Erikou
Nečekané odhalení: když jde člověk na stěnu čerstvý, a ne po dvou hodinách plážového volejbalu, tak mu to leze mnohem líp! Já si vážně nemyslela, že by mě ten beach před stěnou tak vysiloval, ale rozdíl to byl neuvěřitelný. Jako první cestu jsem si vyskákala jednoduchou 6+ v koutě u schodů, která byla jenom o technice a vůbec o síle a měla nesmírně vzdušný vršek kolem převisu, a ta mě bavila neuvěřitelně. I Erice se v tom koutě moc líbilo. Pak jsem se posunula o 6+ dál, ta už byla trochu těžší a hodně o malých kluzkých chytech, ale ani na té mě ruce vůbec nebolely, a až třetí 6+ na té nejvíc strukturované stěně mi dala pěkně zabrat. Tak jsem si na odpočinek dala pouhou 6 (slyšíte tu pýchu v hlase, s jakou to říkám, žejo?) v těch převislých schodech vzadu, a ta vůbec nebyla jednoduchá a byla skvělá! Po toustech se uvolnila sousední 6+/7-, a tam už mě ruce bolely fest, jednoduchá vůbec nebyla, nakonec jsem si dupla na cizí stup, za to se pěkně stydím, ale jinak bych ji asi nedolezla vůbec - a já se tak těšila na ten vršek! - a skončila jsem zase 6+. Jako... fakt dobrá série! A Erika taky lezla úžasně, navíc jsem ji nechala tahat, co chtěla, takže vytáhla až skoro nahoru 5, což vzhledem k tomu, že Standa ji zatím nechal tahat maximálně 4-, bylo úplně super. Jo, dneska fakt užívačka! Akorátže jsme lezly do deseti, takže spánku jsem tu noc moc nedala, a protože mám na zaučení přesně deset dní... ale jo, zvládla jsem to, bylo to lepší, než jsem čekala. Juch juch!
čtvrtek 8. 1. 2015: plavání (45 min)
Podolí, venkovní bazén, voda 26 °C a vzduch 16 °C
Prosímvás, proč tam hráči póla musejí hrát uprostřed té padesátky, a ne na jednom z krajů, aby se dalo plavat ve zbylé půlce bazénu, a ne ve dvou separátních čtvrtinách? Hrozně mě to štve. Takže jsem šla ven, po práci tam bylo pěkně narváno, ale kolem sedmé už se to začalo vylidňovat, že se dal plavat i kraul. Kotník překvapivě zpočátku ještě citelně zabolel, ale po velmi volném rozplavání a protažení už jsem mohla plavat cokoliv, takže jsem si dala pár svižných bazénů kraulem a pár hodně svižných prsy (hodně se mi líbí, když plavu, co to dá, že namáhám nezvyklé svaly) a docela brzy jsem šla domů. Jsem se ráno po probuzení bála, jestli na mě neleze rýma, totiž, tak moc mě bolelo v krku... ale snad dobrý :)
sobota 10. 1. 2015: běh z Modřan do Vraného (16,48 km)
16 °C, světlo, hodně silný vítr, teplo, příjemně vlhký vzduch a hodně rozblácená země
Jako silový trénink to bylo skvělé, takovýhle protivítr hned tak neseženete! A to jsem chtěla běžet na pohodu, když mám rýmu jako trám a navíc ještě běžím na návštěvu... Ale bylo to skvělé, dálky volaly, počasí bylo jako v babím létě, jen stromy nebyly barevné. Na procházce v rokli i v lese nad Šancemi byly davy lidí (a volně pobíhajících psů, to by mě zase trefilo, ale nebojte slečno, ta vzteklá doga vám nic neudělá...), to jsem se vůbec nedivila. Šestnáct nad nulou! Na začátku týdne ještě mrzlo! Země v lese byla zcela promáčená, na jednom místě ve svahu se se mnou utrhla cesta a spadla jsem tak nešikovně, že mě pak bolela noha (ve sprše jsem ale i tak zírala, jak moc jsem odřená), ale za nejlepší příhodu stejně považuju to, jak jsem vběhla na cyklostezku Zbraslav-Vrané a po chvíli mě náhlý boční poryv větru shodil z asfaltu na trávu. To jsem si říkala, že je klika, že jsem byla varovaná včas, dokud tam ještě byla tráva - dál už se běželo těsně podél vody, stav byl mimořádně vysoký. Jo, líbilo! I když svaly trochu stagnovaly. Vzdálenost 16,48 km, čas 1 hod 55 min 22 sec, tempo 7:00 min/km, nastoupáno 385 metrů, Adidas Duramo 6 W.
neděle 11. 1. 2015: stěna (3 hod)
Smíchoff s Erikou
Velice kvalitní lezení (ačkoliv jsem se na začátku musela hodně důkladně protáhnout, byla jsem rozlámaná), ačkoliv obtížnosti cest nejsou nijak závratné. Velkou radost mi udělalo, že jsem vylezla zelenou 6-, která je hodně nová a na které se zapotili zatím všichni, koho jsem ji kdy viděla lézt. Velice hrdá jsem na růžovou 6+ ve dvojitém převisu (tam jsem dneska lezla úplně poprvé), jak je ten horní hodně hodně převislý... ten konec už jsem teda hodně odsedávala (ono to zespoda vypadalo všechno jako kapsy, a nahoře přitom nebyla žádná!), ale i tak z toho mám skvělý pocit. No a pak už nějaké spíš lehčí kolem pět až šest, ty už si zpětně konkrétně nevybavím... Ale Erika dneska vytáhla 5 a vylezla 6-! Ta nás za chvíli všechno přeleze!
neděle 11. 1. 2015: ping-pong (asi 1 hodina)
s tátou
Na to, že máme stůl doma v sušárně, hrajeme ping-pong překvapivě málo. A přitom je to taková prča! Začátek byl velmi rozpačitý, protože jsme to oba už neměli několik let v ruce, ale ke konci byla úroveň už vcelku slušná. Táta začal točit, já začala smečovat... nějakou dobu jsme i počítali, tuším jsem vyhrála pět setů a táta ještě víc... já ani nevím, jak dlouho jsme hráli. Ale bylo to vyrovnané a bylo to skvělé.
pondělí 12. 1. 2015: volejbal (90 minut)
já+Alfík nahrávači, Ebřík+Petr blokaři, máma a Sára smečařky; Erika, Irena, Ajka, Gabi, Honza Š., Míra, Happy
Časté hraní beache je znát ve všech ohledech: náhry se mi velice dařily, skákala jsem až do nebe, chvíli trvalo, než jsem se adaptovala na velikost hřiště a výšku sítě (hlavně při podání), a písek mi při dvou rybičkách fest chyběl. Jo, dneska mě to bavilo, protože mi to šlo a protože jsem si jako rozehrávač pořádně zahrála, ale nijak hvězdná úroveň to bohužel nebyla (teda ani špatná, spíš průměrná). A povedl se mi smeč z trojky! Takže jsem ráda, že jsem šla, ačkoliv mám od čtvrtka/pátku rýmu (hodně, hodně silnou) a moc se nechtělo, ale když už jsem měla s sebou v práci věci...
středa 14. 1. 2015: stěna (150 minut)
Smíchoff s Erikou
Trochu jsme nezvládly organizační stránku věci, takže jsme se hodně divily, když jsme dorazily na Smíchoff a tam byla hlava na hlavě - Ocún pořádal závody. Takže jsme lezly spíš to, co bylo volné, ale nakonec to stačilo - rozlezla jsem se na obtížné 5+, na které mi natekla předloktí, a to jsem si myslela, jak bude super, když jednou začnu na nižší obtížnosti, pokračovala jsem 7-, u které jsem si na strop sice sáhla, ale raději bych to nerozváděla, protože se není moc čím chlubit, pak mi Erika spadla do lana od stropu bez cvaklé stropní karabiny na 5+ a já jí na stejné 5+ spadla do lana od necvaklé třetí expresky, pak jsem vydrbala nějakou červenou 6 v jakožekoutě, a tím jsem asi skončila? Hele a to jste věděli, že na stěně mají i erární kleštičky na nehty?
čtvrtek 15. 1. 2015: plavání (45 minut)
Podolí, vnitřní bazén
Všechno bylo proti - ráno jsem si žiletkou sloupla na noze kus kůže, v práci jsem měla první náročný den, cestou jsem přejela zastávku, ale moje odhodlání proplavat bodovou kartu dříve, než se odstěhuju na druhý konec Prahy, bylo veliké! Dneska navíc byl uvnitř zabraný jen kraj bazénu na skákání z můstků a zbytek na plavání byl větší než venkovní bazén (a hlavně tam chyběla ta jedna zeď, od které se obvykle odrážím, což jsem vítala), takže i to bylo fajn, a lidí sice bylo dost, ale ne nezvladatelně. Zaplavala jsem si trochu i kraulem, ale dostávala jsem se do kyslíkového dluhu příliš rychle, tenhle týden už jsem hodně unavená a je to znát. Pak jsem taky plavala vždycky cestu od stěny k síti klidná prsa se snahou o dobrou techniku (kterou nemám, kopu nerovnoměrně nohama) a od sítě ke stěně co nejrychlejší prsa, to se mi taky líbilo. A odcházela jsem vyřízená. Jo a po umytí jsem si ještě skočila na chvíli pod studenou sprchu a bylo to překvapivě fajn! Milý ultrakamaráde... :)
pondělí 19. 1. 2015: volejbal (90 minut)
já+Alfík nahrávači a Happy+Míra+Irča co bylo potřeba; máma+Aleš nahrávači a Štindli, Péťa J., Radek a Sára jako nevím-kdo-vlastně
Dlouhé rozehrávání včetně tréninku prstů v kruhu, to bylo fajn. Při smečích jsem poctivě trénovala nahrávky, pak jsme trénovali smeče z trojky a metr. No a pak tři sety, vyhráli jsme 2:1, bylo to vcelku vyrovnané. Tentokrát jsem pár přihrávek hodila nešikovně přímo nad síť, kde je pak sebral Péťa odnaproti, to se mi vážně nedařilo, ale i tak ze sebe mám ze dneška dobrý pocit, ačkoliv úplně nevím, čím je podmíněný. Ale zahrála jsem si krásně, a v hospodě se navíc dohodl na květen turnaj a z toho mám taky radost, moc se mi líbí naše sestava (protože nás Alfík dal všechny čtyři z beache dohromady). Prima!
úterý 20. 1. 2015: pingpong (60 min)
s tátou
Vyhrála jsem 7:3 na sety! Týjo, to je poprvé v životě, kdy jsem byla opravdu lepší - celý život mě táta porážel, kdy si zamanul, a stačilo mu začít točit míčky. Teď byla hra hodně vyrovnaná, vždycky jsem vyhrála jenom o kousek, a proběhlo hodně krásných výměn. Navíc jsme se hodně dlouho (půl hodiny?) rozehrávali a to mě taky moc bavilo, člověk si zkusí i to, co si při počítání skóre netroufne. Jo, pingpong mě baví, škoda, že jsem nehrála víc - teď už se zase stěhuju pryč a v novém bytě pingpongový stůl nebude.
čtvrtek 22. 1. 2015: beach camp (120 minut)
Strahov, beachový trénink s trenérem, bez hraní
Dvě kolečka běhu na zahřátí, bežecká abeceda, čas na protáhnutí, smeče, drajvy, loby, prsty, náběh pod míč při prstech, náběh k míči při bagru, bagrový postoj, smeče přes síť z obou stran hřiště, uzamykat hřiště, kroky před smečem bez smeče přes balón a kloboučky, kroky před smečem u sítě s házeným balónem, kroky před smečem po odehrání bagrem a z prstů. Euforii jsem z toho měla ještě celý pátek, zničila jsem se tam velice důsledně, očividně dělám úplně všechno špatně (není divu, když jsem samouk), ale i během té dvouhodinovky jsem se dokázala zlepšovat (nojo, jenže když si hlídám zápřah, mám špatně nohy, když si hlídám nohy a zápřah, mám špatně prsty, když si hlídám zápřah, nohy i prsty, mám špatně levou ruku - ale pracuju na tom!) a neuvěřitelně mě to celou dobu bavilo, trenér očividně ví, co dělá, a zvládá se věnovat nejen celé skupince (bylo nás šest), ale i komentovat každého indiviuálně. Áááá, to to bylo skvělý!
pátek 23. 1. 2015: stěna (150 minut)
Smíchoff s Erikou
Až když jsem při nástupu na svoji první cestu zvedala ruce nad hlavu, jsem zjistila, jak moc jsem rozlámaná ze včerejšího beache. Páni. Do lezení jsem se tentokrát moc nevžila (to pořád ještě dojmy z beache, totiž), takže to byl takový sranda podnik, kdy jsem lezla jenom jednoduché cesty vysloveně pro radost a na konci dvě těžké na dobití. Ono jsem hned zkraje totiž vyřadila z provozu Eriku... totiž, vylezla jsem jako druhou cestu 6- a přišlo mi to tak jednoduché, že jsem ji přesvědčila, ať si to vytáhne. Ačkoliv to bylo v převisu a ačkoliv můj pocit byl ryze subjektivní. Takže se na tom Erika naprosto zničila a dál už nevylezla skoro nic. (Ale zase kdybyste ji tam viděli! Já tak moc zdaleka nebojuju.) Jako první cestu jsem vylezla nějakou rovnou 6- v hlavní hale... Pak jsem si vyskákala ještě 6 tam vedle, u té mi kolemjsoucí paní říkala, že na tom viděla hrozně moc lidí, kteří se nahoře zasekli a vzdali to, a tak když jsem nahoře přišla k trochu těžšímu místu, měla jsem přezíravý pocit, že jsem to přelezla úplně hladce... no, samozřejmě že to těžší místo bylo úplně jinde - protože nahoře začal převis a místo kapes najednou začaly chyty na stisk. To se mi vůbec nelíbilo, nemám ráda, když cesta ve dvou třetinách změní celý svůj charakter. No a pak jsem zkusila ještě zelenou 6+, která byla ale úplně pitomá, že zasahovala do vedlejších linií, a protože vedle lezli a já jim fakt překážela a oni tam byli dřív, tak jsem pak šla dolů, stejně to bylo divné. No a Erika si pak vytáhla něco jednoduchého a ve stejné linii vedla 7-, tak jsem si nechala lano nahoře a šla do toho, i když mi to ten den spíš nelezlo. A nahoru jsem se nějak vyškrábala, i když to nebylo ani čisté, ani elegantní, ale udělalo mi to radost, protože se lezlo po maličkých čudlíkách, které člověk sevřel sotva čtyřmi prsty, a tenhle charakter to mělo odzdola až nahoru. Zezačátku dobrý, konec už stál velké odhodlání, prsty nemám silné ani trochu. No a na finální dobití jsem si znovu zkusila fialovou extrémně převislou (konec vede úplně stropem) 6 a skončila jsem ještě níž než poprvé, co jsem ji lezla, ale s dobrým pocitem. Nakonec jsem si vyručkovala žebřík... a pak cestou domů poněkud zahanbeně do telefonu hlásila, že budu muset končit, že mě příliš bolí ruka a že ten telefon už neudržím u ucha. Dobrý to bylo! Správně zničující.
pondělí 26. 1. 2015: volejbal (90 minut)
já + Erika nahrávačky, Happy+Aleš smečaři, Radek+Ebřík blokaři; naproti Alfík, Petr, Štindli, Irena a máma
Už v práci mi bylo špatně, ale přesvědčila jsem sama sebe, že z toho bude jenom rýma a že si nutně potřebuju vyzkoušet všechno, co mi ukazoval trenér na čtvrtečním beachcampu. Po návratu jsem si s nesmírným překvapením ovšem naměřila 38,3 °C a ráno jsem se vzbudila hodně brzy kvůli nesnesitelné bolesti v krku, takže místo do práce jsem jela k doktorce, která prohlásila, že mám moc krásnou angínou, takovou pořádnou, a nasadila mi antibiotika a napsala neschopenku na deset dní. ACH JO! Zajímavé je, že ačkoliv jsem pondělní volejbal odehrála celý ve svetru, docela mi to šlo. Věděla jsem o sobě, že mám horší postřeh než jindy, a tak jsem se snažila odehrát úplně každý druhý balón, z čehož občas vznikaly komické situace, kdy jsem vyrazila i po příliš vzdálených a autových balónech, ale uběhla jsem i několik podobně nesmyslných, takže to přineslo své ovoce. Akorát na konci už se mi fest motala hlava. Taky jsem dorazila až když už se smečovalo, takže jsem se tentokrát necpala na náhru, ale zkoušela si smečovat (opět - zkouška čtvrtečních úderů) a překvapilo mě, kolik se mi povedlo nádherných smečů.
O víkendu se bude na Brtnických ledopádech vyhlašovat Československý pohár v ultratrailu. Mezi
ženami jsem skončila pátá (kvalitu jsem nahradila kvantitou), čímž jsem sama sobě udělala
ohromnou radost. O to víc mě mrzí, že na Ledopádech nebudu, chtěla jsem běžet 50km trasu...