Sportování popatnácté.
Jakože tréninkový jakože deníček doznává změn. Koneckonců, do seriózního tvaru to mělo daleko i předtím, tak jsem se vzdálila ještě více, celkovou formu více zliterálnila a více zdeníčkovatěla, a to všechno proto, že se můj horečkou oblouzněný mozek příliš dlouho nudil. Ještě jedna angína a bude to morseovkou.
"Krk máte úplně čistý."
"Takže jsem zdravá? Úplně? Kompletně?"
"Ano."
"Takže sportovat-?"
"Nesmíte alespoň další týden! Mějte se trochu ráda!"
"Já právěže mám..."
Jenže venku bylo TAK nádherně. Trochu sluníčko a trochu vítr, hodně zima a příjemný vzduch... Dojela jsem si pro knížku, kterou jsem moc chtěla, dojela jsem si pro záclony, které jsem si zapomněla přestěhovat, dojela jsem si do Trailpointu pro boty, které mi vyreklamovali těsně předtím, než jsem onemocněla, konečně jsem si po deseti dnech nakoupila - no a pak jsem jela na beachový trénink.
JÁ VÍM.
Neříkejte mi to.
Jenže takovou vášeň jsem pro něco nezažila už tak dlouho! Před čtrnácti dny to byl naprosto euforický zážitek, tvrdá dřina, neustálé rady a výtky, co mám zlepšit, takhle ne, prsty od sebe, palce k sobě, postoj, nohu dopředu, zápřah, předklon, nech si to padat proti čelu, do natažených rukou, postoj, ruce, prsty!
Bylo mi jasné, že to byla i kombinace nálady a že nutně budu zklamaná, navíc jsem si předsevzala, že se budu šetřit, když ještě dobírám antibiotika a nemocenskou mám zrušenou přesně pět hodin, ale stejně jsem se těšila jako malá.
čtvrtek 5. 2. 2015: beach camp (2 hodiny)
Strahov
Tak ne: nešetřila jsem se a nebyla jsem zklamaná. Ach ach ach! Nevím, co psát, byla to stejná dřina jako minule, dělala jsem stejně jako minule skoro všechno špatně, stejně jako minule jsem byla nejopravovanějším člověkem (to je klad, abyste si nemysleli), stejně jako minule jsem se v průběhu hodiny zlepšovala a stejně jako minule jsem si to naprosto nehorázně užila. Po rozběhání a individuální rozcvičce jsme si proběhli běžeckou abecedu. Ve dvojicích jsme se pak rozházeli - obouruč, jednoruč, horem, ze strany, pravou i levou, švihněte tím zápěstím, ať je to pořádná pecka! No a pak prsty, u těch mám enormní snahu je pochopit a naučit se, jsem nahrávačka, žeano, a ty mi jdou úplně nejhůř. Stát pod balónem - kdyby prošel skrz, musí mě trefit do čela, prsty od sebe, palce a ukazováčky tvoří čtyřúhelník, ruce vytáhnout - nečekat s pokrčenými, samozřejmě postoj... Pak jsme ve dvojicích bagrovali, a aby se to ozvláštnilo, jedna nadhazovala a druhá běhala za čáru a zpátky a odpalovala z doběhu, aby se nasimuloval zápas, takže pozor i na nohy a na postoj. No a pak smeče, tentokrát bez nácviku nohou, takže pro mě oříšek, aby si tělo vzpomnělo, jak na to, ale ke konci už to šlo (teda soustředěno na nohy, o rukou raději pomlčet). Naprosto jsem si to ale nebyla schopná nadhazovat sama, takže nějak rozumně jsem to zvládala akorát tam, kde nadhazoval Tomáš, a to se projevilo i tehdy, kdy jsme měly každá se svým míčem zkoušet náběh na smeč napříč hřištěm a míč neodpalovat, ale ve výskoku chytat - to jsem byla úplně beznadějná. No a hajlajt potom bylo hraní - na každé půlce se střídaly po každém bodu dvě dvojice, počítaly se body, a kdo měl na konci nejmíň, hrabal hřiště. Měly jsme s Erikou dva, takže jsme nejmíň zdaleka neměly! A bavilo mě to moc, docela mi to šlo a navíc toho hodně doběhnu. Jé jé jé, to mě to dneska bavilo!
JÁ VÍM. Ale když jak často se v Praze sejdou stovkaři? Takže jsem z beache vyrazila ještě do hospody, stejně už mě čeká jenom poslední dávka antibiotik, to se jedno nebo dvě piva snesou. Ve všedním životě jsem na své tělo hodná až až, jedna malá rebelie se snese. No a bylo to prima, sešli se tam všichni moji oblíbenci - Lada, Zuzka, Káťa, Honza... po dvou pivech jsme zamířili ještě na nudle a posledním metrem pak domů.
Provinilost, že před prvním pracovním dnem ponocuji, jsem přestala cítit zhruba kolem třetí ráno, kdy jsem pořád ještě nemohla zabrat. V pět jsem to vzdala a v půl sedmé jsem vstávala nevyspale, leč optimisticky a s velkým očekáváním. Alespoň jsem měla v noci dost času si promyslet, jestli se mám na sobotu přihlásit na ten čtyřhodinový beachový trénink (JÁ VÍM!), nebo ne.
sobota 7. 2. 2015: beach party (4 hodiny)
Strahov
Ach ach, oddal by mě nějaký hodnostář s beachem? Prosím, ten vztah je vážný! Dojely jsme s Erikou později, takže jsme se rozběhávaly a rozcvičovaly individuálně, ale naštěstí jsme nepřišly o nic z tréninku. A musím se přiznat, že mě čtvrteční tréninky baví víc, protože tady nás bylo jednadvacet na dva trenéry, a to bylo hodně (ačkoliv si oba našli dost času, aby mi říkali, co dělám špatně - ale té pozornosti upřené na jednotlivce bylo zkrátka méně). Ale i tak to samozřejmě bylo skvělé! Asi si doma vysypu podlahu pískem a koupím si míč (no co co, nadsedi zas mají psa a podsedi mimino). Víc to řídil Honza - ten trenér, kterého ze čtvrtka neznáme - a některé věci byly maličko jiné, ale obecně se trénink hodně podobal tomu, co děláme s Tomášem. Hodně jsme tentokrát trénovali drajvy, u kterých mi dlouho trvalo, než jsem do nich pronikla tak, abych jimi mířila a trefovala (druhý z dvojice je musel odpalovat bagrem, takže se mířit opravdu muselo), ale když jsme měli nácvik u sítě 'nahrávač odpálí drajvem na smečaře, ten mu to bagrem přihraje zpátky, nahrávač přihraje prsty na smeč a smečař zasmečuje přes síť', šly mi už moc krásně, dokonce líp než spoustě dalším lidem. Co mi nešlo a do čeho jsem vůbec nepronikla, byly přihrávky prsty za sebe. Ale co si konečně myslím, že mi začíná trochu jít, jsou prsty obecně - Tomáš mě tam zas v postoji trochu porovnal, vytvaroval košíček, dal správně lokty... a myslím, že pak už jsem se hodně podobala správné variantě. Ke konci třetí hodiny jsme hráli bodovou střídací variantu - jedna dvojice je na půlce, kde se uhraný míč počítá za bod, a když bod ztratí, vystřídá ji tam dvojice, která bod uhraje, a celkově se hraje ve třech dvojicích. Byla to makačka už jen kvůli neustálému přebíhání na druhé hřiště, ale po prvotních třech bodech a druhotném jednom bodu jsme s Erikou uhrály patnáct bodů, což nebyl špatný výsledek. Během čtvrté hodiny už tam byl prostor pro samotné hraní, ale když jsme s Erikou první hru úplně projely, došly jsme si na rizoto (v ceně beach party, ach ach), že si jako aspoň odpočineme, a když jsme pak projely i další hru, šly jsme domů, stejně už byl konec. Skončila jsem úplně vyřízená (JÁ VÍM!) a moc nadšená, protože i dneska jsem u sebe cítila veliké zlepšení. Ach, chci víc, chci víc!
A ano, zakončila jsem večer (a časné ráno) jednou nebo dvěma láhvemi vína v dobré společnosti, ale já už na antibiotikách nebyla, takže je to v pořádku! Tentokrát na ně pil Standa... ale co měl chudák dělat, když jsme s Erikou polovinu večera mluvily o beachi, zcela nadšené a pořád ještě v naprosté euforii? Ehm... :)
pondělí 9. 2. 2015: šestkový volejbal (1,5 hodiny)
Erika nahrávačka, já nahrávačka s občasným zběhnutím na smeč, Radek smečař, Míra smečař i blokař, Ebřík blokař; máma, Irena, Aleš, Štindli, Péťa J. a Happy
No co co, volejbal není sport! Tam člověk stojí a čeká, jestli náhodou kolem nepoletí míč... No dobře, ne dneska. Jé, dneska to bylo skvělý! Úroveň hry stoupla nesmírně, těch krásných výměn, úžasná práce na síti, parádní smeče... A Eriky podání - to byste dneska museli vidět! Já si báječně užila i rozpinkání (utekla jsem dřív z práce, takže jsem dojela včas), protože jsme se s Erikou věnovaly beachovému tréninku, a nutno říct, že mi hodně začaly jít prsty (košíček; i když uvidím, co na to řekne ve čtvrtek Tomáš) a docela i drajvy, začala jsem konečně plácat otevřenou dlaní a dělám správný zvuk. A při smečích se mi povedl jeden nekonečně ukázkový - kroky, švihnutí rukama před odrazem, načasování, otevřená dlaň. Pecka! Samotná hra byla 2:2 na velké sety a rozhodující malý jsme vyhráli my, to mě hodně potěšilo (aby ne, když jsme prohrávali 2:0). A hra vážně skvělá, jak nás bylo pět, tak jsem sice byla nahrávačka, ale v případě, že byla vepředu i Erika, jsem byla na smeči - a Erika mi opravdu přihrávala a já si to nesmírně užila. A šlo mi to dneska! A bylo to naprosto skvělý!
A pak jsem byla dva dny hodná a vůbec nesportovala - v úterý jsem dokonce šla spát ještě před devátou, protože jsem nebyla schopná vytvořit ani jednoduché souvětí. Vynahradila jsem si to ve středu, protože jsme se měly vidět s holkami z PedF. Stáňa bohužel nedorazila, protože ji skolila migréna, a Maruška utekla po jednom čaji s medem a medovníku, protože jí nebylo dobře, ale s Evičkou, která dorazila později, jsme si to vynahradily. Totiž přece nepůjdeme domů chvíli poté, co dorazila, a tak že někam zajdeme ještě na skleničku vína. Jenže jsme skončily v Jiné krajině, kde čepují Svijany, tak jsem se omluvila z vína, a nakonec jsme obě skončily se třemi pivy a naprosto geniální pečenou zeleninou (lilkem!) s feta sýrem. A domů o půlnoci. To jsem toho na víkend ale sbalila...
čtvrtek 12. 2. 2015: beach camp (2 hodiny)
Strahov
Na beach camp jsem dorazila úplně vyždímaná, a přitom jsem měla v práci po nemoci poprvé volněji. Dlouho mi trvalo, než jsem se dokázala soustředit na techniku, a snad celou první hodinu jsem to hodně kazila. I Tomáš pak už ze mě měl legraci, že nevadí, odpočiň si, Elí, ale já nechci odpočívat, já se přišla dobít a zřídit! A dopadlo to velice originálně, protože jsem se rozehrála, až když ostatní začali umdlévat, a ke konci se mi povedlo pár nádherných přihrávek a jeden ukázkový smeč. (Ale fakt jako ukázkový!) Takže dneska:
- rozběhání, protažení, abeceda
- rozházení horem obouruč i jednotlivýma rukama a z boku oběma rukama
- rozpinkání - drajvy, prsty, bagry
- rozpinkání ve trojicích - prostřední jak káča prsty pokaždé za sebe
- práce u sítě - nahrávač hodí, smečař odbagruje, nahrávač přihraje prsty a smečař jde lobem přes síť
- dva lidi házeli dvěma frontám míče přes síť, přijímač si nad sebe přijal bagrem, prsty si nadhodil a zasmečoval přes síť (to mi extra nešlo)
- pak to samé, ale smečovalo se diagonálně
- pak nahrávač hodil balón člověku přes síť a síť podběhl, ten mu to bagrem vrátil, on nahrál a bagrista šel smečem přes
- hned zpočátku jsme bagrovali přes síť a obíhali po odbití hřiště na druhou stranu; pak se začaly počítat chyby jako životy a za vypadnutí se dřepovalo
- Tomáš házel dvojicím (permutujícím, bylo nás licho) balóny a klasicky příjem, náhra, smeč
A dobrý to bylo! Trochu mě mrzelo, že se tentokrát dost povídalo a netrénovalo, ale asi jsem tam byla jediná nevybitá, ostatní byli po bagrované už dost mrtví. Jé, to mě to baví! Hajlajt týdne!
víkend 13. - 15. 2. 2015: sněžnice
Totesgebirge; Erika, Standa a já
Povídání ZDE. Nechodili jsme na kilometry, ale na zážitky, ale užili jsme si to skvěle!
pondělí 16. 2. 2015: šestkový volejbal (1,5 hodiny)
já, máma, Aleš, Štindli, Martin - Erika, Happy, Míra, Radek, Irča
Takhle málo jsem si volejbal neužila hodně dlouho. Týmy rozdělila Erika a úplně to netrefila, že jsme vyhráli třetí set, byl skutečně jenom zázrak, vůbec nám to nešlo. Přebíhání v pěti je obecně problém, ale co jsme tam předváděli... Navíc Aleš měl očividně hodně špatný den, máma po míčích normálně taky skáče víc, Štindlimu trvalo dva sety, než se rozehrál a přestal kazit polovinu míčů... Martina jsem na volejbale potkala poprvé a ten zachránil všechno, na co sáhl, ale to byl jeden z pěti, žeano. Nejlepší část dne tak bylo rozpinkávání před samotnou hrou, kdy jsem si zkoušela přihrávky prsty za hlavu, u kterých mi Erika vysvětlila, co dělám špatně a jak to mám trénovat.
čtvrtek 19. 2. 2015: beachcamp (2 hodiny)
Strahov
Asi něco muselo být ve vzduchu, protože byli všichni úplně vyřízení a kazili i jednoduché věci. (Což naštěstí u tréninku nevadí, spíš jsem konečně měla pocit sounáležitosti, že v tom nejsem sama. I když i já na tom byla mnohem hůř než normálně.) Bylo nás tam tentokrát hodně, deset, a většinu času jsme byli rozdělení do trojic. Bagry, prsty, kolem toho spousta běhání... sympaticky jsem se přidala ke Klárce a Jitce a s těmi se mi trénovalo moc dobře. Nakonec jsme šli nacvičovat smeče a všechno kolem nich (kroky, náhry), to už jsme zase byli ve dvojicích, já s Erikou, a dneska jsem si naprosto nebyla schopná načasovat výskoky na smeče, a to to přitom na šestkovém volejbalu tak trénuju. (Tyjo, to možná bude tím, přece jen písek vs. parkety...) Zakončili jsme dohrami, s Erikou jsme nasbíraly osm bodů, to je hodně! To protože jsme se obě rozehrály a rozhýbaly až ke konci, kdy byli všichni ostatní už pěkně schvácení (taky jsme tam nejmladší, no), ale to nevadí, každý bod se počítá!
sobota 21. 2. 2015: Zimní brdská padesátka (52 km)
Řevnice - Halouny - Na Soudném - Knížecí Studánky - Voznice rozc. - Kytín - Na Rovinách - Rymáně - Bratřínov - Bojanovice - Sloup - Davle
Krátké povídání s nemnoha fotkami ZDE. Bylo krásně a mně se běželo krásně, opravdu to byl spíš tréninkový běh než výlet, těšilo mě, jak jsem na prvních třiceti kilometrech byla schopná vyběhnout úplně všechny kopce. Naměřila jsem 52,25 km a převýšení bylo 1382 metrů, běželi/šli jsme 7 hodin 26 minut a moc nás to bavilo.
V sobotu po příjezdu domů jsem byla zralá tak na pomalé utonutí v horké vaně. Místo toho jsem si dala rychlou sprchu a šla jsem vytírat, vařit a stěhovat nábytek na první kolo velmi komorní kolaudace. Povedla se, sotva se návštěva maličko prospala :), vydržela vzhůru do dvou v noci, ještě v jednu jsem byla venčit psa. Běhala jsem s ním za zajíci (na volno jsem ho pustit nemohla) a dost to bolelo, ale optimisticky jsem si myslela, že to do rána přejde.
Nepřešlo. Celou neděli mě bolel každý krok - a v pondělí taky. Sličná slečna asistentka k vašim službám, pane nákupčí, ale vážně s těmi papíry musím až na sekretariát?
pondělí 23. 2. 2015: Běh kolem Vysočanské a Krocínky
Zdroj: eithne.pise.cz/40/...(6,71 km)
4 °C, po dešti, tma
Vyrazit klín klínem! Domluvili jsme se s Martinem na lehkém večerním proběhnutí, "ale budu pomalá, Martine, hrozně mě bolí svaly". No... nebyla jsem pomalá :) Nikdy bych nečekala, že tohle řeknu, ale běhání do kopce je tak prima, o tolik lepší než běhání z kopce! Jůů! Já Martinovi do kopce opravdu utíkala, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí! Zato z kopce mi to vůbec nešlo, ona dlažba pěkně klouzala, jak bylo těsně po dešti, ale to mi nevadilo, já běhala do kopců, já jsem rychle běhala do kopců! Áááá! Mně Šlo Běhání Do Kopce!! Áááá!!! V tempu je započteno i odsvlékání a semafory, takže to nevypadá, ale o takovémhle výkonu by se mi před čtvrt rokem ani nesnilo. Až budu nechutně bohatá, postavím pomník červeným krvinkám... Vzdálenost 6,71 km, nastoupáno 164 metrů, čas 46 min 6 sec, tempo 6:52 min/km, Inov-8 Trailroc 246.
...a ráno bylo dobře. Svaly zase fungovaly, hlava se pročistila, únava konečně zmizela. Už zase můžu skákat přes kaluže! Jen ten kotník kdyby mi přestal po každém popoběhnutí tak natékat, vždyť už je to čtvrt roku, co jsem si ho vymkla...
úterý 24. 4. 2015: stěna (1 cesta)
Bigwall s Erikou
Ne všechno vždycky vyjde. Na stěnu jsme se těšily obě - byla to naše první návštěva Bigwallu a ano, ta stěna je od pohledu ohromující. Chvíli jsem byla zmetená z číslování cest, ale protože tam bylo dost lidí, zaujala jsem oblíbenou strategii 'kde je zrovna místo a kde ta čísla nejsou úplně nesmyslná' a šla jsem na 5b. A ta byla! Já asi nikdy nelezla tak nádherně postavenou cestu. Byla hodně o přemýšlení jak udělat další krok, hodně o technice (jenom o technice - sice převislá a po sloupu, ale byly to samé patičky, vzpěry a podobně) a skoro vůbec o síle, ale přesto si mě řádně prověřila. Dolů jsem se vrátila naprosto nadšená a donutila Eriku, ať si ji na druhém s vycvakáváním vyzkouší. Erika se nechala spustit od druhé presky, bílá jak křída - a po chvíli na zemi ještě zezelenala. Protože řekla, že za celý den snědla jenom půlku rajčete, donutila jsem ji na baru k sladké tyčince a sladké vodě. Trochu to zabralo, Erice se vrátil elán a začala tahat 4b. A nechala se spustit od třetí presky úplně zelená a se skelným pohledem... a že prý mě ale klidně bude jistit. Ale protože nechci umřít mladá, šly jsme domů. (Ale asi bych si měla udělat konečně ten řidičák. Tohle byl hodně silný moment, že jsem jela s řidičem, který vypadal, že každou chvíli zkolabuje.)
Další den jsem v práci regulérně proflákala - měli jsme Ausmusterung, ke kterému jsme se propracovávali poslední měsíc, a nálada byla uvolněná. Bylo to jedině dobře, protože mi odpoledne začalo být špatně a pak už to bylo jenom horší a horší. Z práce jsem si jela ještě do Modřan k babičce pro snowboard a k rodičům pro boty na něj a hned po návratu - někdy v devět - jsem padla do postele a usnula. Což bylo dobře, protože se mi chtělo blít ze stavu naprostého vyčerpání a otupělosti, z bolesti hlavy... jo, byl to jeden z těch dnů, kdy jsem si při chůzi na ulici drmolila mantru 'neomdlím, neomdlím'. Občas si říkám, jestli bych neměla zvolnit.
(Ovšem další den jsem si prostě už vzala prášek proti bolesti hlavy. Snažím se tomu vyhýbat, protože mám sklony zintenzivňovat užívání analgetik, když už se do toho dostanu - a na mě žádné měkkoty typu růžového štěstí nezabírají, já mám už hodně účinnou chemii; ale zas jak byl zbytek dne příjemný! Vyřáděná po beachi a s prázdnou lahví pina colady jsem byla večer moc spokojená.) :)
čtvrtek 26. 2. 2015: beach camp (2 hodiny)
Strahov
A medaili za nejlepší beachcamp získává...! Já vím, je to trochu nespravedlivý, když je Tomáš tak skvělý trenér, jenže dnešní náhradní trenér mi sednul ještě víc. (Tyjo a ani neznám jméno...) No a navíc nás tam bylo šest, a v tak malém počtu to je vždycky paráda. Trenér nás nešetřil, po úvodních čtyřech kolečkách na rozběhání hodně důkladná běžecká abeceda (mnohem intenzivnější než normálně), při žabácích to už všichni kromě mě a Martina vzdali, a když my jsme ještě běhali sprinty k síti a zpátky a skákali po jedné noze, ostatní si už dělali přestávku a pili. Pak rozházení ve dvojicích, byla jsem s Martinem, loby, prsty, bagry... pak z lobu příjem bagem nad sebe, prsty si nadehrát a odlobovat zpátky... šlo mi to víc, než jsem čekala, ale pořád žádná sláva. I u tohohle trenéra jsem byla co do oprav v centru pozornosti nejvíc asi já :) Potom dva nahrávači nahrávali na smeče a trénovaly se smeče, ty mě baví a docela mi jdou - jsem tam z účastníků jedna z nejvyšších a máme dámskou síť, tak žádný div. Pak jsme se přemístili do trojic, přičemž jeden nahazoval přes síť, smečař bagrem přijmul, nahrávač prsty nahrál a smečař zasmečoval přes síť. Tady jsem zoufale kazila ty přihrávky prsty... naopak když se mi zrovna povedl načasovat výskok, tak to bylo moc pěkný. Tyjo ale pěkně únavný, asi jediná jsem tam opravdu na smeče skákala, takže jsem se na tom pěkně vyřídila, jak člověk zůstával na jedné pozici. Pak se hrála bagrovaná přes síť, side-outy, to bylo prima, sice jsme s Martinem moc nezaskórovali, ale bavilo mě to hodně - taky jsme hráli docela dlouho. A na závěr nám trenér zmenšil hřiště o půlku a hrály se klasické side-outy. Měli jsme s Martinem slabší rozjezd, ale bodů jsme nakonec nasbírali nejvíc - asi že jsme naházeli míň outů, půlku beachového hřiště je faaakt malá. Jé jé jé, to mě to bavilo! Unavená jsem byla tak příjemně akorát a navíc mi hodně sedl trenérův styl, že nám všechno, co po nás chtěl, napřed ukázal a vysvětlil. To přesně potřebuju, protože já o beachi teoreticky nevím nic! Jé jé jé, to mě to bavilo! A ještě jednou - jé jé jé, to mě to bavilo!
sobota 28. 2. 2015: Vertikální Ještědění
7x na Ještěd se snowboardem na zádech; dolů pak po sjezdovce
Článek ZDE. Byla to samozřejmě více společenská událost než co jiného, ale v neděli mě tak příšerně bolely nohy, že to asi mělo i nějaký tréninkový efekt. Ono jsme koneckonců nastoupali skoro dva a půl kilometru... GPSku v mobilu jsem nechala běžet celou dobu kromě oběda, takže jsou ve vzdálenostních údajích i sjezdy: Vzdálenost 28,55 km, čas 9 hod 35 min, nastoupáno 2386 metrů, Inov-8 Trailroc 246. Plus mámin snowboard.
