Tréninkový deník: březen 2015

Sportování pošestnácté.

Otázky, které si kladu:

1) Zlepšení v běhání je opravdu pouze důsledkem potlačené chudokrevnosti, nebo jsem byla dřív navíc i přetrénovaná?
2) Že se mi začaly dělat modřiny, je taky efektem dostatku červených krvinek?
3) Železo jsem přestala brát na konci února. Udrží se mi v těle správná hladina? Na kontrolu určitě půjdu několik týdnů před maratonem.
4) S novou prací jsem začala jíst velké množství ovoce a zeleniny a skoro potlačila příjem masa. Projeví se to nějak?
5) Mám šanci vydržet takhle náročné životní tempo? Já to moc optimisticky totiž nevidím.

A jedna odpověď:
1) Mě to tak baví!

pondělí 2. 3. 2015: šestkový volejbal (1,5 hodiny)
já, Erika, Štindli, Zdeňda, Aleš; máma, Irča, Happy, Míra, Martin, Péťa J.

Páni, po dlouhé době zase dobrý volejbal! Ba přímo skvělý volejbal! V družstvu nás bylo jenom pět, a zatímco soupeři měli čtyři hodně silné hráče, my jen dva, ale přesto byla hra nádherná, výměny dlouhé a kvalitní a celé to vypadalo hodně k světu. A to moje nároky skokově rostou... S Erikou jsme nahrávaly, přičemž když jsme byly obě vepředu, tak jsem smečovala. Tentokrát se mi smeče hodně dařily při rozehrách, zatímco při hře nijak zvlášť, ale zase jsem měla hodně dobrý pocit ze svých rozehrávačských prstů, to jsem snad nezkazila jediný balón. Zdeňda a Štindli naprosto famózně smečovali a podávali, snad jen Alešovi to zase moc nešlo, ale nevadí, hra byla vážně perfektní. Při jednom příjmu jsme se srazily s Erikou (nezakřičela jsme si ani jedna, ale zase jsme ten míč uhrály), to mě pak ještě pěknou dobu bolelo břicho, kam jsem dostala ránu, uf uf. Erika to schytala do hlavy... Prohráli jsme 3:1, ale hra byla vyrovnaná a na konci myslím zavládla obecná spokojenost.

úterý 3. 3. 2015: stěna (3 hodiny)
Smíchoff s Tomášem

Tak schválně: jak často vy chodíte lézt s lidmi, kteří zdolali nějakou osmitisícovku? :) Překvapilo mě, kolik je od osmé večerní na Smíchově lidí, takže to zas bylo lezení stylem 'jdeme tam, kde je volno', ale nakonec mi to sedlo a hodně jsem si to užila. Rozlezla jsem se na hodně jednoduché 5+ (asi se dám na rychlostní lezení) a pak jsem šla na žlutou 6+ tam hned u vchodu, co vede přes ten malý převis. Byla by mnohem jednodušší, kdyby se žluté chyty shora tolik nepletly se zelenými, hrozně dlouho jsem tam řešila jeden krok, než jsem si všimla, že tam mám - užitečný - stup. Ale tak hlavně že to bylo čistě... Dál tam pak byly nějaké jednoduché, ale zapytlila jsem převislou oranžovou 6- (asi) tam úplně vzadu v rohu - síla valem odcházela, už jsem nezvládala těžký krok, tak jsem podnikla skok důvěry, který sice vyšel, ale nebyla už pak z vysílení šance pokračovat. A protože tam bylo natažené horní jištění (to smíchoffské) a bylo trochu bokem a ještě to bylo celé dost převislé, nedalo se si sednout.

Tři presky před stropem konec. Chuť jsem si spravila na oranžové 6 (opět jen asi), co tam vede na hraně kouta - ta byla moc pěkná, nebyla tak jednoduchá jako do té doby všechno a vršek vedl koutem, takže se dal vyvzpírat, pokud byl člověk opravdu hodně odhodlaný (zesláblý) a nebál se tam technických kroků. Vrátili jsme se pak na stěnu u vchodu, kde jsem si vylezla nějakou 5, a Tomáš si pak rozlezl novou bílou 5 na balkóně, a když jsem viděla, jak tam válčí, šla jsem na ni taky, ačkoliv mě balkón nikdy nepřitahoval, jak tam jsou ty linie krátké. A cesta překvapila, byla hodně technická (nebo hooodně natahovací, ale na to už jsem neměla sílu) a rozhodně to nebyla 5, to hodnocení bude skoro určitě vyšší (za mě tam 6-). A nakonec jsem si vyručkovala žebřík. Pěkně! Bavilo mě to moc! Však taky jak dlouho už jsem si kvalitně nezalezla...

Jsou dny, které jsou dobré - a je jich většina. Sluníčko svítí, fouká čerstvý vítr, který cuchá vlasy a láká vyrazit někam za obzor, práce jde od ruky a člověk má ze sebe dobrý pocit. A potom jsou tu dny, kdy se vlastně nic neděje, ale stejně máte pocit, že za chvíli vyklopíte snídani, protože... je něco špatně. Divně. Něco se každou chvíli musí pokazit, a protože se nic pořád neděje, jste nervóznější a nervóznější a ke konci dne se už sotva plazíte a máte pocit, že za chvíli zkolabujete. Jo. Správně. Tak kvůli tomuhle jsem nakonec nešla na šestý Prokopský půlmaraton. Trochu mě to mrzí, ale pokrok je, že mám pocit zodpovědnosti (místo lenosti), protože si jsem jistá, že jediné, co mi chybí, je dostatek spánku. Však já to naběhám jindy.

čtvrtek 5. 3. 2015: beachcamp (2 hodiny)
Strahov, čtyři lidi + Tomáš

Těch tři čtvrtě kilometru na metro jsem běžela, protože jsem měla jenom osm minut, a to je dost na hraně. A u metra jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla sbalit tričko. Naštěstí socialistické nákupní centrum, co je na Rajské zahradě, nezklamalo a opravdu v něm sídlili Vietnamci, takže jsem popadla první bavlněné (ba ne, druhé - to první mělo třpytky) a dokonce jsem stihla i správný autobus, takže jsem přišla včas. Byly jsme tam čtyři a zase už Tom. A ne, rozhodla jsem se, že s Tomem jsou tréninky lepší než s Michalem z minula, ale ono je to stejně celé o počtu lidí. Ve čtyřech to bylo intenzivní a skoro celou dobu jsem měla komentář ke všemu, co dělám - největší problém je, že se i při prstech, i při bagru zakláním. Musím se hodně fest soustředit, abych byla v předklonu, a to pak zase kazím všechno ostatní. Ale smeče mi dneska šly! Nutně potřebuju hrát častěji na dámskou síť :) Hodně mě bavilo, když jsme si počítaly body - nejdřív pro celou dvojici a potom nezávisle na tom, s kým jsme zrovna byly, přičemž jsme se prorotovávaly - při úkolech, které jsme měly. Když byla dvojice v poli, tak Tom házel míče přes síť a my měly:
1. přijmout bagrem a ta druhá odehrát bagrem přes síť
2. přijmout bagrem, zpracovat bagrem nad sebe, prsty přihrát a zasmečovat přes síť;
3. ještě něco podobného
A když jsme stály ve dvojici proti sobě, tak jsme si počítaly právě nezávisle na dvojicích (měla jsem nejvíc bodů, juchuchu):
1. podat, přijmout bagrem nad sebe a z téhle rány to hodit bagrem zpátky, kde to podavač musel chytit
2. podat, přijmout bagrem nad sebe, zpracovat si to prsty a zasmečovat přes
3. podat, přijmout bagrem nad sebe, hodit to bagrem přes síť, podavač přijmout bagrem nad sebe a zasmečovat nad síť, přičemž si to mohl ještě před smečí zpracovat prsty
A taky byly prima koncové sideouty, kdy nám Tom házel míče a my odehrávaly na tři. Když se to nepovedlo, měl bod Tom, když ano, tak my všechny. Vyhrály jsme 21:20 :) To bylo po intenzivním nácviku smečí, který jsem si hodně užila, a to i v pozici nahrávače, ale především v pozici smečařky - to ta dámská síť!
Jo, dneska vážně, vážně hodně dobrý. Míra zničenosti: veliká. Ale Gabča mě pak hodila autem na metro, takže jsem aspoň na hodně vzdálenou autobusovou zastávku nemusela běžet.

A po krátkém oddechu nastal další den, kdy se všechno sralo. V hlavě jsem měla připravený dlouhý a hodně sprostý a ještě víc ufňukaný článek o zlém životě a podobných záležitostech, a to ještě i poté, co jsem si zkusila vyběhat mozek z těla, ale naštěstí mě vystřízlivěl velký panák vodky, takže všechno dobrý :) (Kdyby nefungoval ani ten, přišla by na řadu ještě studená sprcha, ale to by si zas milý ultrakamrád smlsl, takže dobrý, že stačila pomoc z Kyjeva.) A plná elánu jsem pak ještě večer stihla vytřít, konečně pověsit záclony, vyprat tři pračky, vyžehlit a namočit na další den hrách a cizrnu. Já jsem občas TAK produktivní!

pátek 6. 3. 2015: běh (11,48 km)
5 °C, teplo a bezvětří, jen velmi decentní bláto, před setměním, 80 % terén a 20 % asfalt

Vyběhla jsem ihned po návratu z práce, to je totiž fajn, že v pátek pracujeme jenom do čtyř. Už při obouvání jsem zjistila, že mě v teniskách hodně (hodně) bolí klenba pravé nohy, tak jako vpravo po straně, ale na běhání to nemělo jiný vliv, než že to bylo nepříjemné. Vyběhla jsem rychle a s hudbou, s úmyslem se zničit a vybít veškerý svůj vztek, a to mě drželo celou dobu. I přesto mě ale překvapilo, že dokážu běžet hodně rychle (vždyť jsem letos byla běhat asi třikrát) a určitým způsobem jsem si to užívala. Původně jsem chtěla proběhnout Xaverovským hájem někam dál (měla jsem s sebou i čelovku), ale vůbec jsem to netrefila, takže jsem si dala experimentální kolečko jinam. Což se určitě promítlo do tempa, protože tu se mi postavilo do cesty nepřekonatelné křoví, které jsem složitě obíhala a prolézala, tam zase kaliště s krmelcem (vyplašila jsem daňka! žijí tu daňci? nebo to byla jenom divně barevná srnka?), kde jsem musela složitě našlapovat na drny, pak jsem se nějak ocitla na golfovém hřišti, potřebovala jsem ven a ono bylo obehnané elektrickým ohradníkem... takže tempo vážně, vážně, vážně dobrý! A potkala jsem jediného běžce - a zrovna Martinu Němečkovou. Uf uf, mám z toho moc dobrý pocit. Vzdálenost 11,48 km, čas 1 hod 7 min 51 sec, tempo 5:54 min/km, nastoupáno 136 metrů, Adidas Duramo 6W.

...a sobotu jsem prospala...

neděle 8. 3. 2015: běh (13,98 km)
15 °C, sluníčko, světlo, velice mírný chladnější vánek, sucho, jaro

Jaro! Jaro! Tantokrát jsem vybíhala bez hudby a plná optimismu, protože venku bylo TAK jaro! Vyběhla jsem opět k Počernickému rybníku, odkud jsem měla nastudovanou cestu do Xaverovského háje, a dá se říct, že jsem ji trefila - tak trochu. Kdo by to byl býval řekl, že bude v Mezinárodním technologickém parku Běchovice v neděli tak živo, že se člověk zkrátka nedostane z očí, aby někde mohl přelézt plot a dostat se ven? A co je to vůbec za strategii, nedat na tu cestu, po které jsem tam vběhla, žádnou bránu nebo aspoň ceduli, ale zbytek pozemku oplotit? Ale tak aspoň jsem pobavila toho sympatického Ukrajince, které jsem se ptala na cestu ven... a zabila tam tolik času... To mě mrzí, protože pořád chci zjistit, jak na tom s tím běháním jsem. Až k Počernickému rybníku se mi neběželo moc dobře, měla jsem pocit, že jsem pomalá, ale když jsem vytáhla foťák, abych aspoň zachytila jarní atmosféru, zjistila jsem, že mám pořád tempo 5:48. No, po běchovickém bloudění už ne... Ale při průběhu Xaverovským hájem jsem byla tak nadšená a euforická a v extázi z toho, že běžím a letím a že je hezky a že mám báječný život, že jsem tam ty tři kilometry měla v tempech 5:28, 4:55 a 5:14. Mě to tak bavilo! Pravda, na domácí straně Okruhu jsem ještě zvládla u pískovny zabloudit do bažiny, takže další zdržení... ale mně to běhá! Mně to doopravdy a nefalšovaně běhá! Mám z toho obrovskou radost. Vzdálenost 13,98 km, čas 1 hod 24 min 46 sec, tempo 6:04 min/km, nastoupáno 149 metrů, Adidas Duramo 6W. A už mě ani ta noha skoro nebolela! (Jaro!!)

pondělí 9. 3. 2015: šestkový volejbal (1,5 hod)
já, Erika, Míra, Štindli, Irča; máma, Sára, Aleš, Martin, Péťa J.

Původně se mi tam kvůli podílu slabých hráčů moc nechtělo, ale asi bylo něco ve vzduchu, protože obzvlášť Aleš a Sára dneska váleli. No a Martin s Petrem jsou konstanta dobrého hraní... jo, prohráli jsme 1:3 na sety. Ale bylo to super, moc mě to bavilo, opravdu to byla skvělá průprava na turnaj, kde budeme hrát proti dobrým hráčům. Jediná vada na kráse večera bylo moje koleno - cestou do tělocvičny se mi v něm něco zaseklo a od té doby jsem s ním mohla hýbat jenom za cenu opravdu velké bolesti. Vyzkoušela jsem si to, když při rozehrávání Aleš omylem zasmečoval na mě a já se instinktivně shýbla - ze země jsem se pak sbírala málem v slzách. Při hře jsem tudíž byla mnohem méně pohyblivá než obyčejně. Co mě ale dneska těšilo, že jsem hodila dva pěkné smeče, náhry se vcelku taky dařily a hlavně jsem moc pěkně podávala (dobře, dvě podání jsem zkazila, ale ten zbytek lítal úplně rovně a byly to úchvatné ďahy; a dobře cílené). Jo, spokojenost. Taková poloinvalidní spokojenost, ale hlavně že aspoň tak.

Přes noc noha bolet nepřestala, ale v prosluněném teple kanceláře se to nakonec dalo docela do pořádku. Což bylo potřeba.

úterý 10. 3. 2015: běh (13 km)
11 °C, šero a tma se špatnou čelovkou, sucho, teplo, bezvětří

Běhání s Ondrou. Zdržela jsem se v práci, takže jsme vybíhali až po šesté - optimisticky s jednou špatnou čelovkou dohromady. Stmívat se začalo už u Počernického rybníka a výzkumákem, kterému jsem se doopravdy chtěla tentokrát vyhnout, jsme probíhali už za tmy. Ale díru v plotě jsem trefila! V lese pak ale už byla velká tma, takže jsme nezakroužili, ale rovnou se začali vracet. I tak jsme zakopávali až až... ale kdo by svítil... a po tmě jsme viděli tolik zvířat! Srnek asi pět a několik zajíců... Protože jsme běželi vcelku pohodovým tempem a krátkou vzdálenost, měla jsem tentokrát dost dechu a sil, abych vyběhla celý poslední krpál po poli až nahoru, minule jsem zbaběla GPSku stopovala už v polovině kopce. To mi udělalo velkou radost, i Ondru jsem tam nechala o kousek za sebou. (Železo!) A ještě větší radost jsem měla z toho, že mě nic nebolelo: koleno dobré, klenba dobrá... jo, celé to bylo dobré. S Ondrou se stejně běhá nejlíp ze všech. Vzdálenost 12,72 km, čas 1 hod 16 min 11 sec, tempo 5:59 min/km, nastoupáno 153 metrů, Adidas Duramo 6W.

Zbytek večera jsem strávila vařením a uklízením, protože jsem konečně měla vidět Bětku po jejím návratu z Ameriky, kde byla půl roku. Přijela za mnou ve středu po práci a hrozně jsme se přejedly, po hlavním chodu (taboulé s rybou a zázvorový čaj) byla jako dezert křepelčí vajíčka na dva způsoby a kromě všech různých křupek a oliv jsme jako druhý dezert měly zmrzlinu. A konečně někdo ocenil moji sbírku knih a poezie... akorát jsem pak jela na beach hrozně přecpaná, ale tam mi slehlo spolehlivě. Na hru to naštěstí nemělo vůbec žádný vliv.

středa 11. 3. 2015: beachvolejbal (2 hod)
Strahov; já, Erika, Péťa J., Pavol (+ na konci set a půl místo Eriky Standa)

V pondělí jsme se dohodli na noční beach v úchvatně silné sestavě - s Petrem a s Martinem. Martinovi do toho ale něco vlezlo, a tak za sebe poslal náhradu, Pavola. A bylo to dobré! Bylo znát, že už jsme delší dobu nehráli (protože při campu jenom trénujeme a ono se to pozná, že člověk nemá naměřené hřiště a že hůř odhaduje pohyb v písku a všechny tyhle věci), ale i tak to bylo krásné. Povedlo se nám uhrát spoustu krásných výměn, mně zpočátku šlo hezky smečovat a po první půlhodině jsem se výtečně rozpodávala, tím jsem taky dost skórovala, a protože jsou dvě hodiny spousta času, stihli jsme se prorotovat stylem každý s každým, a ačkoliv jsem nevyhrála jediný set (ale všechno těsně!), nejblíž výhře jsem měla s Erikou, což je trochu úsměvné, když i mě oba kluci převyšují skoro o hlavu. To byla velká škoda, prohrály jsme 21:23 (a to jsme vedly 20:17). Jo a taky už jsem zapomněla, jaká je to makačka, ale v dobrém, jen ty smeče už jsem ke konci neuskákala. Jé jé, to mě to bavilo!

Samozřejmě - když se hraje od desíti do půlnoci a když člověk do práce vstává po šesté, je to znát. V práci jsem měla množství stimulů, které mě udržovaly bdělou a v napětí (rozuměj: stimul = průšvih), ale pak se to naplno projevilo na tréninku. Ach jo.

čtvrtek 12. 3. 2015: beachcamp (2 hod)
Strahov, osm lidí + Tomáš

Jo aha, dobře, tak jsem se pletla - tohle je dřina! Hraní je pro bábovky. Jasně, běhání a skákání mi problém nedělalo, to jsem potřebovala, vybít nahromaděnou energii po celodenním sezení v kanceláři, ale technika mi dneska tak zoufale nešla! Takže ačkoliv mám ráda tréninky, kde je nás málo, dneska mi to mohlo být jedno, protože jsem měla svého osobního trenéra: Tomáš stál celou dobu téměř výhradně u mě a opravoval mě, polohoval mě, půjč mi ruce, já ti je při tom drajvu povedu; to podání spodem je úplně špatně, plácni mi do ruky, ať ti můžu ukázat, jak to má být; při smeči to jsou tři kroky - levá, pravá, levou došlápni a odraž se, ty se odrážíš jen z pravé; vytáhni tu ruku při smeči, jsi vysoká, využij toho; nápřah veď horem, dětem říkáme, že se musí dotknout temene, ty tu smeč taháš z kapsy; postoj! musíš do předklonu, váhu měj na špičkách... Ve dvojici jsem byla se Standou, který přišel poprvé, takže byl u nás Tomáš částečně i kvůli tomu, ale zatímco Standu hodně chválil, já si musím vystačit s těmi dvěma úlevnými výkřiky: "no vidíš! krásná náhra!", protože jinak bylo všechno úplně špatně. Ach jo. Já se snažím, vážně, přísahám. Tentokrát to ale asi nebylo moc znát. Ale stejně mě to bavilo moc, pořád je to hajlajt týdne, i když jsem se znovu zamilovala do běhání - jenže to vůbec není tak náročné. Takže dneska rozpinkání, potom příjem z podání spodem ve dvojicích se smečí diagonálně a dohrou, potom (předtím) nácvik smečí ve čtveřicích - jeden hází přes síť, jeden nahrává a dva se střídají s příjmem + smeči. Nácvik smečí byl i klasický u sítě na obou kůlech, u jednoho nadhazoval Tomáš. Líbil se mi zpočátku nácvik ústupu bokem - hodím balón, bokem rychle ustoupím, parťák zadrajvuje zpátky a já už musím být ve střehu na příjem. A na konci dohry, to jsme se Standou udělali osm bodů, takže asi dobrý. Jo, bavilo. Míra vyřízenosti: 95 %.

V pátek jsem si myslela, že vyrazím alespoň na úplně krátké a rychlé proběhnutí, ale co se nestalo - napsal mi Peťo Cisár, ať jdu na pivo! A protože se tam pár stovkařů sešlo, tak to v podstatě svým způsobem byl trénink, no ne? Olaf jel z hospody rovnou na Quo Vadis... a vzhledem k počasí jsem mu to vlastně ani moc nezáviděla.

sobota 14. 3. 2015: výlet za jarem (25 km)
z Kladna do Loděnice; Zuzka, Ondra, Helča, Jana z vodáka, Jana z aikida a já s Ritou

Když o víkend dříve Zuzka výlet plánovala, bylo teplo a sluníčko vesele pražilo, a tak ho nazvala Výlet za jarem. Název zůstal, ale to sněžení při přestupu z autobusu na vlak bylo vševypovídající. Ale počasí se umoudřilo a většinu času z oblohy nic nepadalo a viděli jsme sněženky, což je jaro, takže dobrý. Měla jsem s sebou půjčenou Ritu, Eriky bretaňského ohaře, protože bych s ní někdy ráda běžela nějaký kratší závod, tak aby si na mě zvykala, a byla jsem z toho překvapivě vyřízená, hodně mě bolely nohy z toho, jak tahala a já ji brzdila. I tak jsem určila skupince mnohem rychlejší tempo, než jaké by bylo přirozené. Ale bylo to fajn, celé to bylo fajn, konečně jednou klasický výlet! Jen to jaro a prosluněné meze by příště mohly být... Ušli jsme 25 km za šest hodin.

Po návratu z výletu to bylo rychlé - měla jsem dvacet minut na sprchu a sbalení nejnutnějších věcí a vyrazila jsem strávit příjemný večer do Brandýsa s Radkem, Erikou a Standou. A když říkám večer, tak tím myslím celou tu dobu do nedělního odpoledne... ale jako Eriko, to kuře na pánvi! A ten malinový frgál!! :) Domů jsem se vrátila polomrtvá a navíc mě bolely holeně z toho, jak jsem celou sobotu brzdila Ritino tempo, ale chytl mě uklízecí amok (konečně se dá chodit na balkón!) a v rámci aktivity jsem i krátce vyběhla ven. Víc takových produktivních chvilek!

neděle 15. 3. 2015: běh (3 km)
7 °C, skoro tma, bláto

Já vím, že to je vzdálenost, na kterou se nevyplatí zavazovat tkaničky, ale když já stejně musela s košem! Kromě toho musím cvičit rychlé úseky - a právě jsem našla ovál, který mě nepohoršuje. Převýšení tam sice nějaké je a mazlavé bláto má do dráhy taky daleko, ale zase je to loučka s mladými stromky sevřená lesem a člověk celou dobu slyší jen řvoucí ptáky a bzučení elektrických drátů nad hlavou. Foukal hodně studený vítr a já měla jen krátký rukáv, takže nějaké rozbíhání pomalejším tempem nepřipadalo v úvahu, to bych zmrzla, ale kupodivu mě za celou dobu vůbec nic nezačalo bolet. A výsledky laboratorních prací? Jenom patnáctkrát delší vzdálenost a měla bych maraton za něco málo přes tři a půl hodiny! Umřu. Sice nebyl problém to uběhnout, ale zrychlovala bych už jen těžko a o moc déle bych nastolené tempo taky neudržela. Někdo by se tady asi měl začít víc snažit... Vzdálenost 3,03 km, čas 15 min 36 sec, tempo 5:09 min/km, nastoupáno 26 metrů, Inov-8 Trailroc 246.

Nový týden... po týdenní dovolené se konečně vrátil můj nákupčí, takže se mi na jednu stranu moc ulevilo, že jsou konečně jeho problémy zase jen jeho, a na druhou stranu to pro mě znamenalo nekonečně moc práce, jak se muselo rychle všechno dodělat. A samozřejmě - příliš mnoho spěchu = příliš mnoho chyb... A ještě se skokově oteplilo a zmizela oblačnost a prášky proti bolesti hlavy jsou kámoš.

pondělí 16. 3. 2015: šestkový volejbal (1,5 hod)
já, Erika, Štindli, Standa, Zdeňda; Irča, Sára, Martin, Péťa J., Aleš

A teď zase jednou o tom, jak mě volejbal nebavil. Bylo to všechno naráz - Standovi se uzdravila noha, takže zase začal chodit a sebral mi Eriku, a protože Radka bolí ruka a nechodí, neměla jsem se s kým kvalitně rozpinkat. A když jsem se při druhém setu nemohla rozhodnout, jestli zvládnu rozehrát, nebo jestli míč šoupnu kobrou za síť, skončila jsem s naraženým palcem. A hrajte nahrávačku, když palec bolí při sebemenším dotyku... Pak už jsem to jenom kazila a ještě víc kazila, na sety to bylo 2:2... a mě to nebavilo. Vůbec. Zdeněk se s Honzou nezvládali dohodnout, kdo blokuje a kdo smečuje, takže několikrát zůstal smeč prázdný, Standa se snažil do míče kopat, takže bylo o strach se vrhat po míči stůj co stůj, Erika místo tradiční skvělé organizace celého družstva tokala se Standou, takže jsme najednou neměli žádného velitele, já rozehrávala bagrem a vůbec mi to nešlo... Ne, nebavilo.

A úterý pokračovalo v nastolené tendenci: bylo hrozné. Teda úterý bylo samozřejmě v pořádku a nic špatného se nedělo, to jenom to jaro a sluníčko a zpívající ptáci za okny a já u počítače nabalená v kabátu s posledním Valetolem v kabelce a tou hroznou otázkou, co se stane, když ho sním a už mi žádný nezbude. A hlava třeštila, já se motala a cvakala zuby a do toho jsem finišovala s přípravou zmrzlinové sezóny, která musela být do večera hotová, a po práci jsem jela dokoupit opomenuté detaily do Ikey, a ačkoliv jsem opravdu, opravdu chtěla večer běžet to tříkilometrové kolečko u domu, šla jsem raději spát. Asi si budu muset zvyknout, že moje tělo jednou za týden až dva vypne a já s tím nic nenadělám.

středa 18. 3. 2015: beachvolejbal (2 hodiny)
půlnoční Strahov, já+Martin a Erika+Standa

Nejlepší beach tohohle měsíce, tohohle roku! Jé jé, to to bylo skvělé! S Martinem se hraje naprosto úžasně, on válí i na šestkovém volejbalu, proto byl osloven, a teda vážně paráda. Sehráli jsme se už během prvního setu, kde jsme dlouho vedli, a při druhém setu jsme vyhráli, to mi udělalo radost. (A další už jsme nevyhráli.) A bylo to parádní, Martin měl naprosto geniální přihrávky na smeče, takže jsem si jich pár pěkných dala (dlaň! celé tajemství je v úderu celou otevřenou dlaní - soustředila jsem se jen na to, takže jsem několikrát hodně špatně časovala výskok, ale změna byla obrovská), dařila se mi i pěkná rovná prudká podání a několik hezkých přihrávek, ale v těch plavu asi nejvíc. A příjmy mi dneska docela šly a naučila jsem se brát vysoké míče dlaněmi a ách a óch. Martina jsme teda naprosto regulérně uštvali už po necelé hodině, a to oproti mně nebo Erice moc neběhal, ale pamatuju si, jak těžké je s pískem začínat. Jé jé, dneska to bylo báječné! A těch krásných výměn! Na tři, se smeči, které jsme vybírali... Martin několikrát blokoval Standu a že bude blokovat diagonálu a ať hlídám lajnu a ono to vážně takhle funguje! Jsem fascinovaná a hned teď okamžitě chci hrát znova a pořád a pořád!

Nicméně půlnoční beach znamená, že si jde člověk lehnout v půl druhé v noci. Pět hodin spánku... v práci už to zvládám, ale večerní tréninky jsou pak horší.

čtvrtek 19. 3. 2015: beachcamp (2 hodiny)
Strahov, 7 lidí

Zcela upřímně: být ve trojici mě nebaví. Navíc dneska měla osobního trenéra Erika a to mě taky nebaví. A ještě jsem si znovu narazila ten špatný palec a že ať jdu znovu nahrávat, nebudu brečet, ale bolelo to nesnesitelně a tejp mi na zpocené kůžu samozřejmě vůbec nedržel, takže jsem to prostě kazila, a co má být. Co mi dneska hodně vyhovovalo, bylo když jeden člověk podal, dva za sítí si rozehráli na tři a zpátky to měli házet na podávajícího, který si vybral stranu, na které stál - zjistila jsem, že normálně po soupeřích vůbec nekoukám, a tohle mě k tomu donutilo spolehlivě. Užitečná věc. Taky byl dobrý trénink bagrů nad sebou a to samé s prsty (to jsem ještě neměla naražený palec). Jinak jsem teda ale byla hodně otrávená.

Domů jsem jela tramvají, abych trochu vychladla. Můj život je natolik hektický, že mi připadá, že se všechno stalo hrozně dávno, ale pak jsou večery, kdy zjistím, že to dávno není, a je mi hrozně. Uf uf. V pátek jsem po návratu z práce usnula, a když jsem se vzbudila, jela jsem raději nakoupit do Globusu, abych měla sobotu volnější a mohla vyběhnout trochu dál. Běhání není povinnost, běhání je koníček. Nebudu se k tomu nutit.

sobota 21. 3. 2015: běh (15,84 km)
15 °C, sluníčko, teplo, sucho, příjemno

Ani ne trojnásobná vzdálenost v tomhle tempu a mám maraton za čtyři hodiny. Což mě vede k úvahám, jak nesplnitelný tenhle cíl loni byl a jak moc nesplnitelný je letošní cíl, totiž dostat se výrazně pod čtyři hodiny. Ale zase - tohle nebylo náročné, opravdu ne. Hodně mi trvalo, než jsem se rozběhla - samozřejmě první klesací kilometr byl rychlý (5:09), ale další čtyři kilometry jsem měla v tempu přes šest minut na kilometr - a vím, že to tak mám vždycky, ale překvapilo mě, jak dobře se mi potom běželo. Věděla jsem, že běžím rychle, už jsem dost dýchala, ale tempo bylo zcela udržitelné, to jsem věděla taky. Nějakou dobu mě tam v lese brzdili dva cyklisti, které jsem nakonec musela předběhnout, jak jeli kvůli kořenům na úzké stezce pomalu, a úplně jiní dva cyklisti mě bodře zdravili, čímž mi vynahradili křivdu, že dneska nezdravili vůbec žádní běžci (asi že bylo krásné jaro a tak vybíhali sváteční běžci). Zámecký park byl zavřený, což se člověk dozvěděl, až když byl uvnitř, takže návrat na silnici, a obecně jsem si několikrát myslela, že běžím jinudy, než jsem ve skutečnosti běžela, ale poprvé jsem bez výmluv - bylo světlo a nebloudila jsem, tohle tempo je opravdu takové, jaké bylo ve skutečnosti. A jsem s ním rozhodně spokojená. Vzdálenost 15,84 km, čas 1 hod 29 min 53 sec, tempo 5:41 min/km, nastoupáno 183 metrů, Adidas Duramo 6W.

Večer přišli na návštěvu rodiče, brácha s manželkou a babička a bylo to fajn. Pravda, sezvala jsem je až na sedmou večerní, takže se nezdrželi úplně dlouho - usínala nejen babička, která rovnou oslavila narozeniny, ale i já - ale o to víc mi to vyhovovalo. Takhle to opravdu bylo příjemné. Nové bydlení je po dvou měsících zkolaudované rodinou.

neděle 22. 3. 2015: běh (2,28 km)
4 °C, tma, sucho, trochu vítr

Nechtělo se mi - hodně. Ale zase ten ovál... je na čase si dokázat, jak na tom jsem s rychlostí, protože tam nevím ještě mnohem víc než u vytrvalosti. Špatné je, že mě v Inov-8 bolí na pravé noze levá část chodidla, pravidelně, bez výjimky. Zajímalo by mě, čím to je, a staví to přede mě otázku, v čem jít Jarní Šluknovsko. Běžela jsem s čelovkou (a k smrti se vyděsila toho pána, co tam po tmě byl, ale bylo teprve osm...) a omylem jsem si konec zkrátila o odbočku dřív, proto kratší vzdálenost, to nebylo úmyslné. Je pěkné, že jsem se tempem dostala pod pět minut na kilometr, ale pořád je to moc pomalé - vždyť kluci kolem mě běhají desítku pod čtyřicet minut, a já něco takového nezvládnu na dvou kilometrech? To bych se na to podívala! Ale je pravda, že už jsem měla ke konci dost - byl to stejný pocit, jako když mi dřív chybělo železo, prostě to nestíhalo srdce. Vzdálenost 2,28 km, čas 11 min 17 sec, tempo 4:57 min/km, nastoupáno 17 metrů, Inov-8 Trailroc 246.

pondělí 23. 3. 2015: volejbal (1,5 hodiny)
já, Péťa J., Míra, Aleš, Irča; Erika, Standa, Happy, Sára

Dneska to bylo dobrý! Teda byla jsem dost nespokojená s týmem, ale to je holt úděl toho, že k nám chodí všechny hráčské úrovně - a Irča ani Aleš dneska neměli svůj den. To bylo k uzoufání, postřeh žádný, snaha žádná, technika žádná. Samozřejmě nás kvůli tomu soupeři pěkně drtili, ještě navíc nenechali Sáře jediný příjem, ale jeden set jsme vybojovali, takže fajn. No a navíc úroveň hry vůbec nebyla špatná, lítalo to pěkně, a dokud to někdo nezkazil, tak se na to dalo moc pěkně koukat. Taky jsem z toho byla pěkně vyřízená, my všichni jsme byli. A po hodně dlouhé době jsme hráli bez přebíhání a bez pozic, zkrátka ten starý klasický školní volejbal jako kdysi, a bylo to mco fajn. A mně to šlo, to se mi taky líbilo, a protože jsem byla na smeči zároveň s Irčou, nahrával Aleš mně, juch juch, a na levém smeči jsem byla, když rozehrával Péťa, a ty jeho náhry jsou naprostá fantazie, takže ještě lepší. Ach ach.

Po volejbale jsme se odjeli najíst do Kaskadéra a od desíti jsme měli zarezervovaný na hodinu beach. A jsem opravdu moc ráda, že mě Erika přemluvila, ať tu druhou hodinu zruším, zkrátka protože...

pondělí 23. 3. 2015: beachvolejbal (1 hodina)
já+Petr; Erika+Standa

...to bylo hrozný! Úroveň hry, postřeh, to všechno dneska chybělo. Ano, šestkový volejbal předtím byl náročný, ale i tak jsem od nás čekala víc. Hlavně od sebe! To, co jsem tam předváděla, bylo děsný. S Péťou jsme vybojovali druhý set a třetí se protáhl na 28:26, takže hra byla vyrovnaná, ale ne zásluhou hráčských kvalit. Ten set, který jsme vyhráli my, jsem se bála, že Eriku se Standou rozhádá na zbytek večera, jak si to vzájemně kazili. No a já si ještě při rozpinkávání ZASE narazila ten idiotský palec! To TAK BOLÍ! SAKRA!! Takže náhry mi zase skákaly, kam chtěly, a vůbec... ach jo, promiň, Petře. Sportovní vyčerpání tenhle večer teda rozhodně velké.

úterý 24. 3. 2015: běh (3,14 km)
12 °C, šero, teplo se závany chladného nočního vzduchu

Po práci to na dlouhé běhy není, na to je příliš krátce vidět a únava je příliš veliká. Ale okruh, ten strašlivý, krásný okruh... hehe, to bylo pěkný, jak ty srnky na cestě čekaly až do poslední chvíle, jestli jako vážně poběžím právě tudy :) Definitivně nemám odhad na to, jak běžím rychle, protože jsem dneska měla pocit, jako bych měla nohy přilepené k zemi, a přitom jsem zase byla o chlup rychlejší. Tak nevím, no. Asi že jsem to tentokrát nenapálila už od začátku (do kopce), ale snažila jsem se běžet konstantně rychle celou dobu. A příště to bude ještě rychleji, ještě, ještě... Vzdálenost 3,14 km, čas 14 min 55 sec, tempo 4:45 min/km, nastoupáno 37 metrů, Inov-8 Trailroc 246.

Večer přijela Bětka, a protože má zubaře na Černém mostě, zůstala na noc. Bylo to příjemné, popovídaly jsme si, přejedly se, hezky strávený večer. A ani jsem nešla spát moc pozdě.

středa 25. 3. 2015: beach volejbal (2 hodiny)
noční Strahov; já a Happy vs. Erika a Standa

To zas byl tragédie. Mně to nešlo, Happymu to nešlo, Erice bylo špatně... jo, Standa dneska dobrý. S Happym jsme se nedokázali vůbec sehrát, já hraju dobře, když mě táhne nahoru parťák, a Happy to tak zoufale kazil, že to byla vážně tragédie. Není mi to jasné, protože na šestkovém volejbale je jedním z nejlepších hráčů. Vyhráli jsme druhý set, ale to jenom proto, že ani Erika se Standou dneska neměli dobrý den, a třetí set se protáhl na 22:20... a poslední tři sety jsem si vymínila výměnu hráčů, protože mě to s Happym ani nebavilo, a se Standou jsme jednou vyhráli, jednou prohráli a to poslední už ani nevím. A tyhle tři byly totiž úplně nejlepší, protože Erika nechtěla, aby Standa smečoval, takže podávala na mě, takže jsem si mohla trénovat příjem šlupek a ještě si zasmečovala - a Standa se v náhrách ohromně zlepšil, takže to stálo za to.

čtvrtek 26. 3. 2015: beachcamp (2 hodiny)
Strahov v devíti lidech

Dneska dobrý! Bylo nás sice dost, ale na rozházení jsem se vlísla k Petrovi, který tu byl dneska jen výjimečně a který hraje třicet let závodně šestkový volejbal, takže to s ním bylo prima. Navíc sympaťák, smál se stejným situacím jako já. Dneska se trénovaly komplexnější situace s využitím celého hřiště, aby se zapojili všichni a aby se nečekalo, a docela mi to dneska i šlo - dneska dvě pochvaly bezpodmínečné a jedna s podmínkou ("Hezká náhra! Ale lokty dál od sebe, ať to nejsou hrabičky, a z těch prstů kolíbku..."). Měli jsme čtyři skupinky, přičemž dva se střídali v lobech přes síť, v druhé skupince proběhl příjem, z třetí skupinky náhra, z druhé smeč přes síť a čtvrtá příjem nad sebe. Všichni se střídali a ti, kteří zkazili smeč, dřepovali s výskokem. Na konci sideouty, přičemž na vítězné straně byly vždy dvě dvojice, aby se to střídalo rychleji. Klasické smečování s náhrami ve trojicích, to jsem byla s Gabčou a s Martinem a to mě bavilo hodně. S nimi jsemměla trochu problém, když dva stáli na lajnách a drajvovali na prostředního, který přebíhal od jednoho y druhého a cvičil doběhy a bagr, že to vůbec nebylo tak živé, jak bych si představovala. (Ale zase mi aspoň šly ty drajvy.) Dneska jsem se ani moc neunavila, ale byl to nový typ cvičení a bavilo mě to.

Pátek jsem prospala. Zase mi po práci nebylo dobře, motala se mi hlava a bylo mi mdlo a Valetol jsem si vzala už cestou z oběda (motivace: "Pozvu tě na Lindt bonbón, když tě přestane bolet hlava!"). Ale zas mi bylo hloupé si jít lehnout před šestou, takže jsem si vzala do postele notebook, že si vyberu a pustím nějaký film, a když jsem se po hodině probudila a ještě jsem nebyla ani proklikaná do správné složky, vzdala jsem to a šla jsem spát. A byl to dobrý nápad.

sobota 28. 3. 2015: Putování za Rumcajsem (50 km)
5 ° - 9 °C, studený vítr, zima, zataženo, ideální počasí pro běh

Reportáž ZDE. Krásné proběhnutí s kamarády a bez kamarádů (ale v duchu s nimi!) - neměla jsem velká očekávání, ale líbilo se mi to moc. Vůbec mi to neběželo, ale snažila jsem se a o tom můj dobrý pocit beze zbytku je, takže spokojenost. A ke konci jsem se i rozběhla a doběhla... no dobře, i o tom můj dobrý pocit je. Hodně mě pak další dva dny bolela stehna, ale to vítám, to znamená, že je posiluju, no ne? Počkejte na podzim v Capadocii!

Neděli jsem prospala - už naspávám na Jarní Šluknovsko - a do nového týdne jsem vykročila plna optimismu. Vydrželo mi to v práci přesně první půlhodinu. Pak za mnou přišla Arogantní Mrcha, se kterou jsme do té doby vcelku dobře vycházely, a byla zlá. Na to jsem odvykla, Sargo mě kvalitně vyškolila v životním postoji, že pokud jde cizí jednání vyložit i dobře, tak ať si ho tak vyložím, a já jsem od té doby byla obklopená samými hodnými lidmi... takže mě tenhle náraz reality dost sebral, ale zase je dobré si připomenout, jak skvělý život vlastně mám a že už jsem si to skoro přestala uvědomovat. A jak se mi pak večer panečku mlátilo do míče při smečích!

pondělí 30. 3. 2015: šestkový volejbal (1,5 hodiny)
já, Viktor, Štindli, Sára, Aleš, Happy, Irča

No to vám bylo legrace! Sešlo se nás sedm, což je na šestkový volejbal dost nízký počet. Tak jsem si k sobě vybrala Viktora a Štindliho, že jako nejsme másla a že ve třech velké hřiště uhrajeme bez problémů, a první dva sety jsme vyhráli. Vau. Ale byla to plácaná nejhoršího kalibru. Pak Štindli při blokování špatně dopadl na kotník a pochroumal si ho, a když jsme prohráli, rozhodl se, že ve zbytku týdne potřebuje chodit a že dál hrát nebude. Ačkoliv s Viktorem nejsme másla, přišlo nám, že dva proti čtyřem by už nebylo úplně vyrovnané, a tak jsme si vzali Sáru a na velkém hřišti jsme hrozně prohráli. Nejlepší ale byl další set, když jsme hráli na malém - to jsme všichni prochechtali od začátku do konce, protože trefit se do toho malého prostoru... no víme jak. Jo. Rozhodně mi to zvedlo náladu.

A dál? V úterý jsem opravdu podle plánu odpočívala! Ten středeční a čtvrteční beachový trénink už podle plánu sice tak docela nebude, ale chápejte - beach... A na Šluknovsku budu umírat každopádně, takže vlastně dobrý, ne? :-)