Tréninkový deník: září 2015

Sportování podvaadvacáté.

Zase běhám! A jak, panečku!

Návrat k běhání bolel víc, než jsem čekala. To zoufalství z mdlých výkonů bych vám nepřála zažít, cítila jsem se kvůli tomu na dně i v ostatních aspektech života. Prokletí malomyslnosti zlomily jižní lesy; od prvního podzimního přeběhnutí Šancí mě běhání začalo zase opravdu bavit a jsem motivovaná k dalšímu zlepšování.

V září jsem uběhla 119 km. Není to moc, ale běhám s rozumem a odpovídá to mým představám, takže jsem spokojená. K tomu jsem stihla nějaké pinkání s míčem a pár výletů.

O nejlepším dosavadním běhu jsem psala samostatný článek ZDE, dosažené výsledky mi udělaly ohromnou radost. Ono aby ne, když přišly po systematickém úsilí a tvrdé dřině. Dosáhla jsem tempa 5:01 min/km na sedmi kilometrech, což je trasa kloubící rychlost i vytrvalost, pro mě dva dosud neslučitelné faktory.

Snažím se běhat v cyklu dlouhý běh - tempo - výklus - dlouhý běh - tempo - výklus, protože mi to sedí nejlépe. Výklus i tempo provádím na stejném tříkilometrovém okruhu a tempo se mi vůbec nedaří, pod 5min/km jsem ho srazila jen dvakrát (4:40 a 4:48 min/km), což je dost bída. Na tom se zrovna ale dá pracovat poměrně snadno. Jako dlouhý běh počítám trasu nad 7 km. Do závodu v Cappadocii budu muset ale zařadit něco ještě znatelně delšího, snad mi to vyjde tento víkend.

úterý 1. 9. 2015: běh (3,31 km)
22 °C, sucho, dusno, šestá ranní

Po výletu na Smrk jsem byla úplně hin - není mi úplně jasná příčina, ale svádím to na vedro, jaké panovalo. Pondělí jsem v práci protrpěla a po příchodu dompů jsem si lehla do postele s knížkou a už jsem nevstala. Nejspíš proto jsem se v úterý probudila dlouho před šestou. Tak jsem šla běhat. Přes den v tyhle dny už zase panovaly teploty přes třicet stupňů, ale ráno ukazoval teploměr snesitelné údaje, tak jsem měla velká očekávání - a bylo to hrozné. Vůbec mi to neběželo, potila jsem se, a ačkoliv mě to bavilo, dorazila jsem domů mnohem zničenější, než by se při tak krátké vzdálenosti patřilo. Asi bych zase měla začít běhat častěji než jednou měsíčně... Vzdálenost 3,31 km, čas 18 min 32 sec, tempo 5:36 min/km, nastoupáno 40 m, boty z Tchiba.

středa 2. 9. 2015: běh (3,36 km)
18 °C, skoro za tmy bez světla, sucho, bezvětří

Dneska to bylo lepší jen nepatrně, vlastně na tempu to není znát vůbec, ale asi jsem se tolik netrápila - bylo menší dusno. Ale je hodně znát, jak jsem přes léto zlenivěla. Běžela jsem teď dlouho po západu slunce, na západě byla obloha oranžová a červená a na východě tmavě modrá a to se mi moc líbilo, na cestu jsem koneckonců viděla ještě dostatečně, (a prostě jsem musela dočíst kapitolu, protože don Corleone zrovna předával rodinný podnik Michaelovi!). Napadlo mě, že bych vlastně asi měla být systematičtější, když pořád ještě chci jet v říjnu do toho Turecka na 60km závod. Achjoachjo, to se mi to pěkně komplikuje... Vzdálenost 3,36 km, čas 18 min 29 sec, tempo 5:30 min/km, nastoupáno 31 metrů, boty z Tchiba.

čtvrtek 3. 9. 2015: běh (3,1 km)
18 °C, velmi slabé mrholení, tma

Cvrčení cvrčků a bzučení elektrických drátů nad hlavou. Tentokrát se vůbec nechtělo, zvítězila síla vůle, a běželo se mi zhruba stejně jako o den dřív. Jenom jsem se vyděsila těch očí na cestě, jenže to byly odrazky navádějící na cestu dolů z kopce. Vzdálenost 3,10 km, čas 18 min 26 sec, tempo 5:56 min/km, nastoupáno 21 metrů, boty z Tchiba... jenže se mi po dvanácti minutách ztratily družice, takže tam mám leteckou čáru domů; trasa (vzdálenost) byla identická s předchozími dvěma dny a čas téměř taky.

pátek 4. 9. 2015: běh na Šancích (15,36 km)
18 °C, sucho, doběh se západem slunce

Tenhle běh mě posunul o tolik dál, že bych tomu ani nebývala věřila. Totiž: bylo mi až zle z toho, jak špatná je moje fyzička. Vždyť skoro neuběhnu tři kilometry! A tak jsem se do toho rozhodla seknout a počkat, co to se mnou udělá - jít na svůj oblíbený náročný dlouhý okruh na Šancích, když už jedu k rodičům zalít kytky. A ačkoliv jsem se hodně těšila, protože tamější lesy mám moc ráda, zároveň jsem se hodně bála. Nepochopitelně hodně, bylo mi do breku, když jsem se převlékala do běžeckého. Rozhodla jsem se proto na sebe netlačit a vzala jsem si na cestu jablko, a než jsem ho snědla, byla jsem u Modřanské rokle, čímž jsem vynechala ten nepříjemný průběh sídlištěm. A od té chvíle to běželo úplně nepochopitelně samo. Vybíhala jsem tam kopce, které jsem dřív nevybíhala, do jednoho jsem dokonce držela krok s cyklistou, a svaly vůbec nebolely a plíce pracovaly a hemoglobin fungoval a vůbec to bylo báječné, úžasné, fantastické. Nejkrásnější na tom ale bylo to psychické pohlazení, kterého se mi dostalo. Ten les mě přivítal, obejmul mě svojí chladivou, vlahou náručí, a jak jsem jím probíhala, bylo mi nádherně. Já za dobu, co v Modřanech nebydlím, úplně zapomněla, jak moc tuhle oblast miluji... Navíc jsem běžela docela dobře, tempo na tenhle terén a na proflákané léto není špatné, takže jsem konečně (aspoň na čas) zase přemohla to sebepohrdání, které se mě poslední dobou drželo... Ach, léčivá sílo jižních lesů. Mně je tak dobře. Vzdálenost 15,36 km, 1 h 38 min, tempo 6:24 min/km, nastoupáno 315 metrů, boty z Tchiba.

sobota 5. 9. 2015: běh (3,28 km)
15 °C, sucho, polojasno, tma

Po pátečním náročném běhu mě bolely nohy (což je dost dobrý pocit, mimochodem), takže jsem to nechtěla přehánět; v plánu byla beztak na tenhle víkend dvoudenní kola, která jen nešťastnou souhrou náhod nevyšla. Takže jsem si na návštěvu pozvala Sargo, Járu a dvě rozmazané šmouhy a teprve poté, už za tmy jsem si šla vyklusat svoje krátké kolečko. A běželo se mi výjimečně dobře! Mně ten běh na Šancích psychicky tolik pomohl, až se to absurdní. Poté, co jsem málem dupla na ježka, který se na uzoučké pěšince snažil (úspěšně) tvářit, že neexistuje, jsem si uvědomila, že klidně můžu zrychlit, a povedlo se mi to. Mám z toho dobrý pocit. Zdá se, že tělo přece jen nezapomnělo úplně všechno. Vzdálenost 3,28 km, čas 17 min 35 sec, tempo 5:22 min/km, nastoupáno 32 metrů, boty z Tchiba.

Potěšil mě ten sympatický pán, který mi na nádraží prodával jízdenku do Turnova. Že prý je tam dobrá cukrárna a že kam se chystám? Odpověděla jsem, že chci přeběhnout Český Ráj od severu k jihu, z Turnova do Sobotky, a on se hned ptal, jestli je tam závod, nebo to mám jako trénink, a že jsem si zvolila dobré místo a že je to tam nádherné a že by hned jel taky.

neděle 6. 9. 2015: běh Českým rájem od severu k jihu (24,38 km)
13 °C, slabý déšť a silný vítr

Skutečnou náhradou za neuskutečněný cyklovýlet byl výpad do Českého Ráje s plánem přeběhnout jej od severu k jihu, tedy z Turnova do Sobotky. I k tomuhle mě ponoukl páteční běh na Šancích, při kterém jsem zjistila, jak moc je pro mě důležitá krajina, kterou běžím. (A až v Českém Ráji jsem si uvědomila, že nikdy nebudu spokojená na širokých cestách, že potřebuju úzké trailové pěšinky, i kdyby kolem mě pískovcové skály zrovna rostly ze země.) Než se mi našly družice na GPSce, v níž jsem měla pečlivě naplánovanou trasu, prošla jsem Turnovem až nakonec, takže jsem se rozbíhala až za městem. Dost mě překvapilo, jak moc nahoře Český Ráj je, protože se začínalo stoupáním 160 výškových metrů. Pak jsem proběhla kolem Valdštejna a pak jsem zakufrovala. Zjistila jsem to brzy, ale nechtěla jsem se vracet stejnou cestou, tak jsem se rozhodla, že se na trasu napojím jinde, a když jsem na to místo přiběhla, zvesela jsem vyběhla sice po správné čáře v GPSce, ovšem opačným směrem. A protože se mi nechtělo vracet stejnou cestou... Nebudu to zdržovat. Byla jsem moc ráda, že jsem s sebou měla i na papíře vytisknutou mapu, takže jsem běžela úplně jinudy, než bylo v plánu, a moc se mi to líbilo. Bohužel jsem podcenila oblečení, běžela jsem v krátkém rukávu a s sebou jsem měla jenom cyklopláštěnku, kterou jsem oblékala na hřebenech a otevřených pláních, když mě bičoval silný studený vítr s deštěm, to vůbec nebylo příjemné. Celkové tempo je naprosto neodpovídající běhu, protože jsem spoustu času strávila u rozcestníků nad mapou a taky na ostružinách a spadaných jabkách a na švestkách, které bych česala ještě teď, nebýt toho, že mi jel za dvacet minut autobus a pořád jsem byla ještě dva kilometry od Sobotky. Mňam, to byl ale dobrý výlet! Vzdálenost 24,38 km, čas 3 h 27 min, tempo 8:30 min/km, nastoupáno 676 m, boty z Tchiba.

Tohle jsou ty dny, kdy i krátké proběhnutí má velký smysl. Víte, mám moc ráda svoji práci. Zajdu klidně tak daleko, že řeknu, že se do ní ráno těším. Ovšem občas se objeví na zářivé hladině ryzího nadšení drobné vlnky... dá se totiž říct, že vedoucí nákupu není příliš velikým fanouškem mého nákupčího. Kvůli tomu se občas stávají takové omyly, že Ausmusterung (výběrová komise na akční produkty na další čtvrtrok) je ve stejném týdnu jako Screening (přehlídka zalistovaných produktů z jedné zbožové skupiny před německým vedením), což je dost obtížné zvládnout. A nebo dnešní příhoda: vedoucímu nákupu se tak líbilo, jak pečlivě jsme se s nákupčím na páteční Screening připravili a že jsme dokonce prošli akční letáky dvou konkurenčních řetězců od roku 2013 a vypsali si jejich slevy na cukr, mouku a vajíčka, že rozhodl, ať je proletím ještě jednou a vypíšu i akce na čerstvé mléko. Jupí! Konečně pořádný důvod pro přesčasy!

pondělí 7. 9. 2015: běh (3,46 km)
13 °C, skoro tma, sucho

Domů jsem přijela o hodně později než normálně, a než jsem dala prát a uvěřila něco k jídlu, byla tma. Ale nebe bylo ještě šedé, takže jsem si baterku nebrala, protože oči si nakonec vždycky zvyknou, a bylo to sice obtížné, ale zvládla jsem to celé bez úhony. Stejně to po předchozím dni byl jenom výklus, nohy jsem totiž v práci ještě trošku cítila. A navíc jsem zaexperimentovala s nošením předmětů v rukou! Neuvědomila jsem si totiž, že narozdíl od kraťasů nemají moje dlouhé elasťáky žádnou kaspišku, kam by šel dát mobil a klíče... a nakonec to vůbec nebylo tak nepříjemné, jak jsem očekávala, že bude. Vzdálenost 3,46 km, čas 19 min 4 sec, tempo 5:31 min/km, nastoupáno 36 metrů, boty z Tchiba.

V úterý se ozval Alfík, že už bychom opravdu, opravdu měli vyřešit ty letenky do Turecka na říjen a ať se ozvu, až budu na příjmu. Musím se vám přiznat, že hodně nerada plánuju podobné věci, a tak jsem byla nesmírně ráda, že je Alfík tak iniciativní, ale potřebovala jsem se předtím trochu připravit. Takže jsem šla běhat, tentokrát jsem se snažila o tempo (přijde mi jako dobrý plán to mít dlouhý běh - krátký výklus - krátké tempo - dlouhý běh), což se trochu i dařilo, ale bohužel mi GPSka zpočátku špatně snímala, takže jsem se sice pod 5:00 min/km dostala, ale jenom zhruba o sekundu. No a pak jsem se vysprchovala, sbalila na další den do práce + do Modřan + k babičce, uvařila si večeři, nalila pivo s krátkou MHD a vytočila Alfíka. A pak jsme spolu mluvili přes hodinu a všechno jsme domluvili a Alfík i koupil - letenky do Turecka, letenky po Turecku, ubytování... všechno je! A Alfík poletí do Cappadocie se mnou a jenom kvůli mně, aby mi při závodě fandil, a pak se zase vrátí do Istanbulu, kde bude týden pracovat, a až já docestuju, přiletím tam za ním a strávíme den ve víru velkoměsta a potom se spolu vrátíme do Česka. Paráda! Mám z toho velkou radost, že už je to celé vyřízené.

úterý 8. 9. 2015: běh (3,58 km)
17 °C, světlo, sucho

Bylo světlo a víc lidí než obvykle komentovalo mé předbíhání slovy "fuj to jsem se lekl(a)!" Pomalu mě přestává bavit odpovídat, že tak hrozně zase nevypadám. Snažila jsem se o tempo, které ve výsledku sice nebylo nic moc, ale začít se nějak musí, a ke konci už to docela bolelo, ale stejně z toho mám dobrý pocit. Kvůli tomu, že na tom pracuju, žejo. A definitivně jsem se rozhodla, že 60km závod v Cappadocii poběžím v Adidasech, protože boty z Tchiba jsou sice úchvatně lehké, ale je v nich cítit každý kamínek pod podrážkou. Vzdálenost 3,58 km, čas 16 min 42 sec, tempo 4:40 min/km, nastoupáno 30 metrů, boty z Tchiba.

Ve středu jsme v práci měli Ausmusterung, což je vyvrcholení dlouhých příprav, které se mě samo o sobě vůbec netýká - já řeším jen ty přípravy předem. Byla ale úleva, že už je to za námi, a tak jsem po práci vyrazila do Modřan s mnohem lehčí hlavou. U rodičů jsem opět zalila kytky, a protože jsem byla domluvená s babičkou, že za ní večer přijdu, aby povyprávěla o své dovolené v Chorvatsku, vyběhla jsem na kratší okruh. A vážení, mně to TAK běželo! U babičky jsem se potom hezky najedla, a co jsem ze čtyřchodového menu nesnědla tam, odvezla jsem si domů. Navíc jsem domů odjížděla plnější o spoustu babiččiných příběhů... já si chci ve věku mé babičky taky tolik užívat život!

středa 9. 9. 2015: běh na Petrově strouze (9,91 km)
17 °C, těsně po dešti, světlo, nááádherně

Na začátek trasy jsem dojela autobusem. Ze zastávky se tam rovnou vbíhá do lesa a pak už se pokračuje po stezkách až do Modřanské rokle a ta trasa je nádherná. Navečer se přehnala krátká, ale prudká přeháňka, takže pěšinky byly krásně bahnité (vyrojili se proto na nich bikeři) a vzduch byl cítit babím létem. A les voněl. Panebože, jak ten les voněl! Z toho se člověku až motá hlava, vdechovat podzim plnými doušky, opíjet se štěstím... já tolik miluju jižní lesy! Rozbíhala jsem se pomalu, ale běžela jsem vytrvale, až mě překvapilo, že do počátečního kopce běžím rovnoměrně, a když jsem vyběhla tam u Cholupic, začala jsem zrychlovat, u nádrže v Rokli jsem byla pořád plná sil a mrzelo mě, že už jsem tak blízko cíle, takže jsem i nadále zrychlovala a ono to pořád šlo a poslední dva kilometry jsem běžela pod pět minut na kilometr, což je pro mě nepochopitelné vítězství, ale nesmírně mě to těší. Já si to tak užila! Vzdálenost 9,91 km, čas 56 min 48 sec, tempo 5:44 min/km, nastoupáno 200 metrů, Adidas Duramo 6W.

čtvrtek 10. 9. 2015: beach (2 hod)
Strahov uvnitř; já a Pavel, Happy a Aleš

Dobré to bylo! Nehrála jsem už dlouho a bylo to znát, ale s Pavlem jsme se sehráli rychle. Mrzí mě ovšem, že věci, které jsem se aspoň částečně naučila na jarním kempu, už jsem zase pozapomínala. Smeče? Naprostá katastrofa. Prsty? Povedlo se mi asi pět hezkých náher, a to není mnoho. A o příjmu vysokých míčů se raději vůbec nebudu rozepisovat. Zase jsem ale moc pěkně podávala a až překvapivě mi šel bagr. No. Každopádně jsem si to moc užila, s Pavlem se zkrátka hraje báječně, skončilo to - myslím si - 3:3 na sety. A hodně mě překvapilo, jak unavená jsem po hodině nebo možná hodině a půl byla, tenhle omyl dělám vždycky, když jdu hrát po dlouhé době, že si myslím, že já jsem ten vytrvalec, že dvě hodiny vypětí v písku se mnou ani nehnou :) Jé jé, to mě to bavilo!

Screening. Panebože, screening. Já se ho bála... Kde jinde se může proseknout, že vůbec neumím tak dobře německy, jak bych měla umět, než na screeningu, na který výjimečně přijede z Německa i jeden z úplně nejvyšších, kamarád nebožtíka zakladatele našeho řetězce... och bože, screening. Navíc stresy s přípravou, jistota, že přetáhneme pracovní dobu, protože čerstvé mléčné produkty jsou příliš obsáhlá zbožová skupina... Vyčerpalo mě to úplně děsně, a to jsem tam jenom šest hodin seděla, dávala pozor, co říkají, a dělala si poznámky, co musíme do budoucna změnit. Uf uf uf.

pátek 11. 9. 2015: běh (3,22 km)
22 °C, světlo, sluníčko, sucho

Mně to na sluníčku prostě neběhá. Čím to je? Vždyť bylo jinak příjemně? Ale aspoň jsem ze sebe dostala tu frustraci nahromaděnou přes den, kdy banda chlapů s autama dražšíma než byt, v jakém bych jednou chtěla bydlet, ochutnávala termixy a podivovala se nad tím, že dělají tak dobrý obrat. A co vy, slečno asistentko, máte ráda termixy? Ne? A proč ne? A pak se tam div nepoprali o Monte dezerty. Uáá! Běhat jsem šla hned po návratu, protože mi jel už tři hodiny po práci autobus do Liberce, a bylo to trochu bolestivé - po beachi jsem zatuhla - a hodně očistné. Akorát tempo se mi dneska prostě nepodařilo. Vždyť jsem ale věděla, že nepůjde všechno podle plánu.

sobota 12. 9. 2015: výlet na Ořešník v Jizerkách (20 km)
22 °C, sluníčko, vítr

Tenhle třicetikilometrový výlet jsem naplánovala už před třemi týdny, ale byl zbojkotován. Proto jsme se ho rozhodli zrealizovat teď, počasí velice přálo, vlastně všechno přálo... až na to, že jsem se po deseti kilometrech začala cítit jako vyždímaný citrón. Což se mi při výletě (procházce!) zas až tak často nestává. (Vážně. Dokonce ani mně.) Heh... Po dvaceti kilometrech jsem proto zavelela na ústup na autobus. Týjo, to je prima, když městská linka jezdí až do Bedřichova! Jo a teda bylo to tam pěkné, Ořešník je fajn, ale nejvíc na mě zapůsobily Ptačí kupy a Holubník, jé jé jé. Jizerky v létě... Vzdálenost 20,51 km, nastoupáno 1066 metrů.

V neděli jsem proto hodně spala. Taky jsem dočetla Clavellova Krále Krysu a začala se dívat znovu od začátku na Doctora Who. A vyprala jsem dvě pračky a uvařila si jídlo na pondělí. Ale hlavně jsem spala a bylo to moc fajn. Běhat jsem nešla se zcela klidným svědomím, protože jsem málem nevyšla schody z autobusové zastávky.

pondělí 14. 9. 2015: volejbal (1,5 hod)
já, Radek, Leo, Aleš, máma vs. Erika, Standa, Kate, Martin, Irena

Čtyři noví hráči, a všichni na jedničku s hvězdičkou! I když si myslím, že Lea a Kate to s námi nebavilo, byli moc profi a vůbec se nesmáli; ale Radek a Martin říkali, že by rádi chodili i dál. Kéž by! Ta hra byla senzační! Leo a Radek vybičovali náš jinak velmi průměrný tým k senzačním výkonům a nikdo u nás nehrál špatně, až jsem se divila. A Radek! Není vysoký, ale skáče až do nebe a je neuvěřitelně pohyblivý, jemu se nahrávalo jedna radost. A i já si zasmečovala, sice nic extra povedeného, ale bavilo mě to, tolik mě to celé dneska bavilo! První dva sety jsem velmi prohráli, ten předposlední jsme prohráli 24:26 a poslední jsme vyhráli, juch juch - čekala jsem, že nás úplně roznesou na kopytech. Jé, to mě to bavilo!

úterý 15. 9. 2015: běh botanickou zahradou v Tróji (11,64 km)
20 °C, šero, sucho

Běh s Martinem. Vrátil se totiž z Ameriky a slíbil, že bude povídat (jo, měl se tam pěkně). Trasu plánoval on, takže jsem si zase o kousek rozšířila obzory. Začátek podél řeky byl nezábavný, ale když jsme začali vybíhat na Velkou Skálu, začalo se mi to líbit. (Navíc mi to tentokrát běželo docela pěkně - i do kopce.) Potom jsme proběhli kolem prázdné budky do otevřené botanické zahrady, chvíli se motali v ní, chvíli se motali i ve vinohradech pod ní a potom jsme se vydali kamsi pryč ke kobyliské vozovně na pivo. A vážně se mi to moc líbilo, sice jsem se zpočátku bála, že odpadnu, protože jsme běželi k pěti minutám na kilometr (čas nabobtnal dumáním nad mapou), ale to přešlo, když jsme zmizeli z té rovinky podél řeky. Moc pěkné to bylo. Vzdálenost 11,64 km, čas 1 h 16 min, tempo 6:33 min/km, nastoupáno 305 metrů, boty z Tchiba.

Ve středu jsem úplně odpadla a pořád mi není jasné proč. V práci jsem automaticky dělala svojí práci a jinak vůbec nic, a když jsem měla za úkol upéct sedm pizz v naší nevýkonné mini troubě velké na dvě pizzy (a to jen pokud je člověk ochotný připustit, aby si vzájemně stínily topné spirály), tak jsem dvě hodiny zírala do vzduchu a jen je čas od času vyměnila. Jediná další činnost, kterou jsem ten den vyvinula, bylo jedení. Doma jsem po příchodu padla do postele a už z ní nevstala. Běhat jsem nešla, stejně by to nestálo za nic a jenom bych se odrovnala. Uf uf. Tyhle stavy bez vůle k dýchání začínám hodně nenávidět. Navíc mi přesně takhle bylo i o víkendu.

čtvrtek 17. 9. 2015: beach (2 hod)
já a Pavol, Erika a Standa

A dost, mě tohle nebaví. Erika se Standou první set skoro prohráli a druhý prohráli úplně, načež se nad hřištěm rozprostřela tichá zuřivost a lehká nenávist uvnitř protějšího týmu, která vedla v naprostou rezignaci při hře. Pak tam ještě pořád odbíhali k telefonům, protože jim soused nevyvenčil psa, a celková atmosféra těch dvou hodin mě naprosto znechutila. Ano, proti Erice se Standou se hraje skvěle, když přijdou v dobré náladě a nehrozí, že by mohli prohrát. Jinak - běda! Mračna, rozevřete se a pohlťte planetu Zemi! Gr. Stejně jsme s nimi hráli naposledy, protože od příštího týdne chodí ve čtvrtek na beachcampy. Snad seženeme jiné lidi, s Pavlem se hrálo tradičně skvěle, zpočátku nám to hodně šlo, pak už jsem to únavou dost kazila. Ovšem pocit ze své hry mám dobrý.

Byla jsem většinu týdne hodně unavená, a tak jsem velice zvažovala, jestli se vydat na maličkou lokální stovku na východu Prahy, kterou jsem měla v plánu. Nakonec zvítězila rozvaha, to protože jsem v pátek měla co dělat, abych zvládla svoji práci (svůj podíl na tom mělo i teplo a dvě hodiny v naší pidikuchyňce u friťáku - děláme ochutnávky na mražený sortiment), takže jsem doma raději udělala vynikající vývar (aaano, kuřecí směs na polévku se hodnotila jenom vizuálně, takže jsem si ji pak vzala domů - vývar z ní byl velmi povedený; a taky jsem zjistila, že má můj sporák pojistku a po hodině vaření se sám vypne) a šla spát. A v posteli jsem strávila i naprostou většinu soboty.

sobota 19. 9. 2015: běh (7,54 km)
19 °C, sucho, tma

Jeden z nejhorších běhů na Čerňáku. On byl venku... rámus. Na poli u OC vyhrával nějaký koncert a v zahrádkářské kolonii štiplavě smrdělo pálené vlhké dřevo, a ačkoliv byla sobota a jen krátce po osmé, nepotkávala jsem venku moc dvojic, ačkoliv byla moc krásná nová noc. Měla jsem z toho všeh hodně špatný pocit, a měla jsem špatný pocit i ze sebe, že sotva jsem začala běhat, udělalo se mi zase špatně (to je shrnující pojmenování pro celý tenhle týden), navíc moje nálada celý ten týden kolísá u bodu mrazu a vlastně i to, že jsem běžela celou dobu docela rychle, je jenom výsledkem toho, že jsem už chtěla být zase zavřená v bezpečí mezi čtyřmi zdmi. Vzdálenost 7,54 km, čas 43 min 31 sec, tempo 5:46 min/km, nastoupáno 92 metrů.

neděle 20. 9. 2015: běh (3,27 km)
17 °C, po západu slunce bez čelovky, sucho

To bylo pořád "do tmy času dost" a ke konci jsem se už po tmě div nezabila... ten čas hrozně letí, nedávno byl letní slunovrat a teď už je zase tma v osm. Běželo se mi dobře, trochu jsem měla strach z dvou chlapů s velkým psem, které jsem zezadu dobíhala, a hodně jsem dumala o těch ohních na obloze (jeden jsem viděla zpočátku daleko, druhý ke konci blízko - možná to byl ten samý), o kterých jsem byla přesvědčená, že to nejsou letadla, takže jsem tipovala hydrometeorologické balóny, ale skutečnost byla prostší, zblízka se ukázalo, že to je lampion štěstí. (To si člověk v té vysoké suché trávě hezky podumá, kdy naposledy pršelo a kam to asi spadne.) Vždycky si snažím doma vzpomenout, o čem vlastně při běhu přemýšlím, a tak jsem si dávala pozor - bylo to celé o čtení terénu a vnímání svého těla, až na ty dva chlapy se psem bez výjimky. Jo, pěkný obyčejný běh. Vzdálenost 3,27 km, čas 17 min 43 sec, tempo 5:25 min/km, nastoupáno 35 metrů, Adidas Duramo 6W.

Krátký záznam z pondělní práce - dneska jsem připravovala ochutnávku pro vedení a v té bylo šest pizz, losos a dvoje řízečky. Máme fakt hodně mizernou troubu, do které se na šířku vejde akorát jedna pizza, a když dám dvě nad sebe, stíní si vzájemně topné spirály. Dělala jsem to proto načtyřikrát, první pizzy byly hotové tři hodiny předem. Mňami mňam! Vedení se olizovalo až za ušima! Strategicky nejdýl stydly výrobky od konkurence, takže jsme známkami nedopadli úplně hrozně, ale stejně... Už mě čeká jen sedm různých ryb (krát tři obchody). Asistentka, práce všeho druhu.

pondělí 21. 9. 2015: běh (13,18 km)
18 °C, světlo, sucho

Vybíhala jsem ihned po návratu z práce, abych využila světlo (a protože se mi povedlo o víkendu dospat natolik, že jsem nebyla úplně demotivovaná). Ale vůbec mi to neběželo, první čtyři kilometry byly ryzí trápení a jen to, že jsem si předsevzala, že poběžím do lesa za Okruh, mě udrželo v činnosti. Pak se to dle očekávání zlomilo, já začala předbíhat ostatní běžce a zkoušela jsem víc a víc zrychlovat, že jako co se stane, a bylo to dobré, vyšlo to akorát, že jenom poslední kilometr byla ryzí dřina, která mě doufám posune zase o kousek dál. S výsledkem jsem velice, velice spokojená. Teď už z toho jen neonemocnět... Vzdálenost 13,18 km, čas 1 h 13 min, tempo 5:36 min/km, nastoupáno 116 metrů, Adidas Duramo 6W.

Poslední ochutnávky úspěšně za mnou! Páni, byla to úleva. Protože žejo, vezměte mražený sortiment jednoho obchodu, nakupte identické výrobky u dvou konkurenčních obchodů a pak to všechno připravte tak, aby to ochutnalo vašich pět až osm kolegů. Uá uá! Nejlepší na tom je, že screening na mražené, který mě čeká v říjnu, je letošním posledním screeningem, takže letos už žádné další ochutnávky! Domů jsem se sice vrátila unavená, ale velice spokojená.

středa 23. 9. 2015: běh (7 km)
14 °C, světlo, bláto

Článek ZDE. Běh, který se povedl. Byla to dřina, ve stoupání po třetím kilometru jsem nebyla daleka toho to vzdát, stejně tak při vyhlídce na závěrečné stoupání, ale všechno se povedlo a tracker jsem stopla až před hlavní silnicí, kde mě zastavil hustý provoz. Spokojenost! Vzdálenost 7,00 km, čas 35 min 7 sec, tempo 5:01 min/km, nastoupáno 74 metrů, Adidas Duramo 6W.

čtvrtek 24. 9. 2015: beach (1 hod)
já a Pavol, Radek a Aleš

Jakkoliv jsem byla po výkonu z předchozího dne v pořádku, rychle jsem se unavila a už od začátku jsem měla špatnou techniku, což je neklamná známka únavy. Taky jsem šla o den dřív dost pozdě spát... Bylo to takové plácání, ale bavilo mě to, hezky jsem se při tom vyběhala a unavila. (A snad ještě nikdy jsem nevyhrála všechny sety. Bylo znát, že Radek už dlouho nehrál a že nejsou s Alešem sehraní.)

Postřeh z pátečního rána: páni, mě TAK bolí nohy!

pátek až pondělí 25. - 28. 9. 2015: Krušnými horami po červené značce (cca 100 km)

Reportáž bude následovat. Bylo to krásné...

S údivem jsem v úterý ráno zjistila, že mě pěkně bolí nohy. (A ramena a bedra, obojí sedřené od batohu, ale ty už jsem ve zbytku týdne nepotřebovala, takže ty mě netrápily.) Bylo to tím, že jsme chodili s batohy denně přes 30 km v rychlém tempu, nebo že jsem nepila proteinový nápoj? Rozhodně to ale nebylo na žádný větší trénink.

úterý 29. 9. 2015: běh (3,20 km)
16 °C, sluníčko, sucho

Mezi prací a návštěvou u Alfíka jsem se šla vyklusat. Běžela jsem pomalu, mobil a klíče jsem měla v ruce, zastavila jsem se na dvě fotky, protože bylo nádherně, a nebýt bolavých nohou, nevydržela bych zůstat jen u pomalého klusání. Ty mi naštěstí dostatečně připomínaly, ať brzdím, že bych se jinak přepínala. Běhání bylo moc příjemné. Vzdálenost 3,20 km, čas 17 min 20 sec, tempo 5:20 min/km, nastoupáno 37 metrů, Adidas Duramo 6W.

středa 30. 9. 2015: běh (3,22 km)
14 °C, sucho, před soumrakem, zataženo

Tempíčko! Nohy sice přes den pořád ještě pobolívaly, ale dala jsem jim šanci při začátku běhu, a když jsem se cítila ok, napálila jsem to. (Ano, protože mi byla zima. Ale na to se historie neptá.) Kolem druhého kilometru mi došel elán - nejenže jsem dýchala čím dál frenetičtěji, ale začala jsem mít slabé i nohy, takže jsem musela zpomalit na 5min/km, do té doby jsem se držela slušně pod. Výsledné tempo je i tak pěkné. Vede mě to k úvaze, o kolik líp dopadám ve dnech, kdy běžím s telefonem v ruce, protože neztrácím cenné sekundy (při téhle pidivzdálenosti se opravdu znatelně projeví), když čekám na potvrzení začátku měření běhu a následně strkám mobil do kapsy u kalhot. Vzdálenost 3,22 km, čas 15 min 26 sec, tempo 4:48 min/km, nastoupáno 31 metrů, Adidas Duramo 6W.