Tréninkový deník: březen 2016

Soupis chorob, zranění a bazénů poosmadvacáté.

Invalitida na sto způsobů. Zmrzačená noha, rýmička, chycené dutiny, chřipečka, chronická únava, jinak zmrzačená noha, velká chřipečka, víc chycené dutiny... jasně, jsem sportovec, tvrďák, hned tak něco mě nepoloží. S výjimkou všeho.

Normálně nosím do práce zimní boty na podpatku. Začalo mě ale divně píchat v kotníku, úplně jako zvrtnutá noha, a odeznělo to až po více než týdnu, takže jsem tou dobou nosila sněhule, protože nic jiného společenského bez podpatku a nositelného v zimě nemám. No a po Letecké stovce jsem si nohu zničila zcela novým a originelním způsobem aka otlačila jsem si achillovku tak důkladně, že jsem na noze pomalu nesnesla ani ponožku. Sněhule putovaly za zimními botkami na podpatku zpátky do skříně a nastal čas na letní kotníčkové tenisky! V práci mě musí mít co do vynešených bot tenhle měsíc za cvoka.

Jo a abych nezapomněla - dopuju! Když jsem si zase jednou posteskla, že jsem pořád nemocná, doporučila mi kamarádka Kolostrum. Jsou to tabletky, které posilují imunitu a využívají na to látky, které jsou obsažené v mateřském mléku krav 48 hodin po narození telete. U volně prodejných 'doplňků stravy' se příbalový leták většinou nečte, že? Já to udělala, protože to byla pěkná pohádka o mlezivu a imunitě novorozenců, a tak jsem se dočetla, cituji: O vhodnosti pro vrcholové sportovce se poraďte se svým lékařem nebo trenérem - obsahuje interleukiny (doping).

Loni jsem si týden před maratonem pořídila angínu. Letos jsem si týden před půlmaratonem pořídila chřipku a chycené dutiny a zmrzačila si nohu. Myslím si, že se mi tím mé ryze trailové já snaží naznačit, že už bych se měla na tyhle silniční pakárny vybodnout...

S plaváním to už nevypadá moc slavně, tak si sem aspoň hodím soupis navštívených bazénů - nejvíc jsem si oblíbila Radlice a Axu:

Radlická: 90 min 120 Kč
+ dráhy, sauna, vířivka
- špatně tekoucí sprchy, stísněné šatny

Podolí: 90 min 110 Kč
+ velikost, horké sprchy, visací zámky v šatně
- absence drah pro kondiční plavání, časté vyčlenění částí bazénu, pára je nezvládnutelná

Hloubětín: 90 min 160 Kč
+ slaná voda je cool, dráhy
- cena

Axa: 1 min 1 Kč
+ příjemné prostředí, prostorné šatny s lavičkami a visacími zámky, horké sprchy s pákovými bateriemi, pára, cena
- absence drah pro kondiční plavání, třpytkaté pomalé paní radové

středa 2. 3. 2016: plavání (30 min)
Axa, bolavý kotník

Uá! Na to se fakt nedá říct nic jiného. Cestou do bazénu mě tak divně začalo píchat v kotníku a při příchodu do bazénu se to rozjelo v regulérní bolest jako při zvrtnuté noze. Příčina záhadná. Prsa se s tím plavat vůbec nedala, tak jsem tam celou dobu machrovala kraulem, což bylo při absenci drah okolí nebezpečné, a po čtvrt hodince jsem vylezla z vody, že to rozcvičím.

Nepomohlo to, bolest byla čím dál silnější, a když jsem se vrátila do bazénu, už s tím nešel ani kraul. Ještěže se Axa platí od minuty! Markéta odešla solidárně se mnou a za ušetřené peníze jsme si došly k Hájkovi na chlebíček.

Noha bolest nepřestala, jak jsem tajně doufala, i když se to další den hodinu od hodiny lepšilo. (V noci jsem se dvakrát probudila bolestí, když jsem nohu při převalování dala do špatné polohy.) Místo zimních společenských bot, které mají docela vysoký podpatek, jsem začala chodit do práce ve sněhulích, což působilo trochu divně, protože počasí bylo zrovna ve fázi "deset stupňů a sluníčko", a nakonec jsem si troufla i na stěnu. Když jsem minule zvládla kus cesty s jednou rukou za zády, jak by mohlo být těžké lézt s jen jednou nohou?

čtvrtek 3. 3. 2016: stěna
Smíchoff s Monikou

Noha vydržela! I když jsem se všech extrémních poloh vyvarovala. Lezly jsme hodně kouty, takže jsem sice vylezla i nějakou 6 a 6+, ale bylo to vzpírací, takže jsem hodně šetřila svaly. Bylo tam mrtě lidí, takže jsme si moc nevybíraly, co polezeme, začaly jsme v hlavní hale 5+ na té plastické stěně u průchodu, ta byla pěkná. Chtěla jsem tam pak Monče vytáhnout i sousední 4+ (nebo 5-?), ale byla obsazená, takže jsme odešly na balkón vedle, kde jsme hodně dlouho vydržely ve dvou sousedních liniích. To byly právě ty 6 a 6+, které si vyzkoušela i Monika, která "leze tak čtyři plus, občas pět", jak mi na začátku tvrdila. Šestka se jí skoro povedla dolézt! Pak ještě nějaké 5+ a 5 a přesunuly jsme se dolů vedle balkónu, kde jsem si vybouchala nějakou 5, která ale byla převislá, i když s madly, na což teď nemám svaly, a o místnost vedle jsme vylezly ještě poslední cestu a já nastoupila do 6-, kterou jsem vzdala před první preskou. Zalezly jsme si parádně!

V pátek jsem si vyzvedla z reklamace čelovku Fénixe! Opravili mi ji po záruce zadarmo, akorát to trvalo déle: 11.1. - 4.3. Ale potěšili mě. Potěšil mě i kolega nákupčí, který mi zastavil v autě cestou na tramvaj, že mě popoveze, a když zjistil, že jedu do Kronia na Muzeum, zavezl mě až tam.

Víkendový program jsem měla krásný. V sobotu Lívancový běh ve Stromovce (2 míle, 30 Kč, v cíli čaj a lívanec) s Monikou, jejím krásným kamarádem a Markétou, potom společné rekreační běhání a následné zakončení na boulderu. V neděli jsem se chtěla už po ránu projet k Sargo, abych jí vrátila knížku, a na kole se i vrátit, aby to byla aspoň nějaká rozumná cyklodistance. Navíc mi slíbila, že mě nakrmí, když jsem minule přivezla sushi já.

A teď jak to bylo doopravdy. V pátek mi bylo v práci špatně a už i můj nákupčí komentoval, že vypadám zralá na dovolenou, nejen kvůli tomu, že jsem očividně nemocná, ale že toho tam mám po krk, a měl naprostou pravdu. Usnula jsem krátce po osmé. V sobotu jsem v půl sedmé vstala, nasnídala se, převlékla do běžeckého a uvědomila si, že je mi dost zle, a tak jsem napsala holkám, že na Lívanec nedorazím, a vrátila se do postele. Znovu jsem se probudila v půl jedné. Dalších sedm hodin jsem vydržela vzhůru, ale bylo mi zle a moc si toho nepamatuju. Spát jsem šla po osmé. V neděli jsem se probudila v deset a už mi bylo líp. Rýma, která se mi rozvíjela od návštěvy Axy ve středu, mi sedla na dutiny, takže jsem se trochu dusila, a měla jsem zvýšenou teplotu, ale aspoň už jsem vnímala svět kolem sebe. Den jsem strávila celý v posteli, což aspoň vytvořilo vhodné podmínky k dopsání osm let rozepsané sto třiceti devíti kapitolové povídky, kterou jsem psala dohromady s kamarádkou. V pondělí mi bylo zhruba tak akorát, abych zvládla jít do práce a nesložit se z toho.

úterý 8. 3. 2016: běh (3,20 km)
3 °C, po mrholení, bezvětří, šero

Udělal mi radost náhodný kolemběžící. Byla jsem běhat poprvé po víc než měsíci a bylo to znát, běželo se mi nepříjemně, bolely mě nohy, táhla jsem se pomalu, aspoň že tepovka mi nelítala. No a zezadu mě někdo dobíhal a přišlo mi to ostudné, a protože jsem nechtěla být za úplnou bačkoru, tak jsem zrychlila na nějaké snesitelné tempo, než mě předběhl, a pak jsem to střihla zkratkou... takže mě za chvíli dobíhal znovu. Nanovo jsem zase zrychlila a chvíli jsme si tak běželi bok po boku, na můj momentální stav dost rychle, načež on konverzačně prohodil: "Pěkně ženeš! To se tu tak často nevidí..." Jooo, sympaťák. Na běh jsem zkoušela hodinky+tepák půjčené od mámy, ale v průběhu se ztratil signál z jednoho do druhého, tak nevím, v čem je problém - baterku jsem tam měnila. Docela ráda bych přitom vyzkoušela běhání podle TF... Vzdálenost 3,20 km, čas 17 min 14 sec, tempo 5:23 min/km, nastoupáno 56 metrů, New Balance WT490SG2.

středa 9. 3. 2016: běh (3,30 km)
4 °C, sucho, šero, asfalt

Vyběhnutí po práci aka běhání s duchovním přesahem. Totiž, měla jsem ten den slabší chvilku, neboť můj smysl pro spravedlnost utrpěl existenciální krizi kvůli věcem, které si normálně snažím nepřipouštět (jenže ono je to tak nefér!), a večer jsem z toho byla úplně hin a nemohla se rozhodnout, jestli chci raději brečet, nebo bít pěstmi do zdi. Tak jsem šla běhat a zchladilo mě to skoro dostatečně. Tentokrát udržovacím, vyklusávacím tempem. Pocity jsem měla z běhu pozitivnější než včera, protože rozdíl v celkové námaze při podobném tempu byl propastný. Možná ještě není všechno ztraceno. Den jsem zakončila tím, že jsem dojedla svoji 700ml láhev cukrářské šlehačky... chtěla bych napsat, že už tam jenom šplouchalo po dně, ale byla jí tam asi třetina. Ehm. Smysl pro spravedlnost ušlehačkovat do bezvědomí!! Vzdálenost 3,30 km, čas 18 min 29 sec, tempo 5:36 min/km, nastoupáno 57 metrů, New Balance WT490SG2.

čtvrtek 10. 3. 2016: lezení
Smíchoff s Monikou

Monika se zamyslela, že by si po výplatě mohla koupit vlastní sedák. Což znamená, že určitě bude chodit lézt dál, jupí! A navíc teď můžu trávit den tím, že se probírám internetem a vybírat jí vybavení, dvakrát jupí! :) Bylo to príma. Monika si poprvé vylezla cestu na prvním (úplně suverénně) a ještě se naučila motat lano. Já den zahájila 6-, kterou jsem dolezla s jedním stupem jinam a na pokraji sil a hrozně moc jsem si ji užila. Vytáhla jsem pak Monice nějakou 5 a dál jsem si vylezla 5+ na té stěně se dvěma vlnami, na které jsem se docela zapotila - začala nesmírně jednoduše, pak měla opravdu hodně těžký střed a vršek vedl koutem, takže zase jednoduchý, byť technický. Pokusila jsem se pak o další 6-, která se mi děsně líbila, protože měla minimum chytů a ještě špatně držely, ale bylo to o vymýšlení, jak se dostat k dalšímu, a v půlce jsem to vzdala, protože už jsem byla hin, a dolezla jsem to po modré 5-, která nakonec taky nebyla nijak triviální. Zakončila jsem 5, kterou jsem dolezla po všem, co bylo v dosahu, a dole jsem úplně odpadla. Jé jé, to mě to bavilo! Pak jsme den zakončily dvěma pivy a dvěma tousty a bylo to príma. Jé!

sobota 12. 3. 2016: Quo Vadis (55 km)
pár stupňů nad nulou, hlína, asfalt, bláto, sníh, mlha, noc a den

Reportáž ZDE. Bylo to moc pěkné, došla jsem celkem šestnáctá a v holkách první, v cíli mě nic nebolelo a klidně bych pokračovala, zato po rozsezení v autobuse mě začala tak příšerně bolet stehna, že ještě v pondělí jsem chodila jen s obtížemi. To asi ten seběh pod lanovkou z Komáří Vížky... A neonemocněla jsem! To je letos po pochodu snad poprvé. Jo jo, samá pozitiva. Vzdálenost 55,76 km, čas 9 hod 7 min, tempo 9:50 min/km, nastoupáno cca 1800 metrů, New Balance WT490SG2, bez hůlek.

středa: 16. 3. 2016: běh (9,92 km)
2 °C, tma, spíš sucho, pár louží

Běhání s Ondrou a Jirkou. Totiž - dodavatel nám konečně přivezl hotové vzorky paod'z, masových knedlíčků, kterými jsme se živili v Číně, takže to byla další běhací párty u mě doma. Jak teď vůbec neběhám, tak mě kluci tímhle nijak rychlým tempem málem uhnali, ale snad ještě mám nárok být unavená z Quo Vadis? Stehna mě po doběhu rozhodně bolela hrozně. Ale jinak krása, bavilo mě to! Jenom si příště musím vzít do čelovky nové baterie, takhle jsem skoro nic neviděla. Jó, asi dobrý. Vzdálenost 9,92 km, čas 58 min 4 sec, tempo 5:51 min/km, nastoupáno 192 metrů, New Balance WT490SG2.

Kromě paod'z jsem ještě napekla koláčky z listového těsta s překvapením - byla v nich klobása a sýr, ale různě ochucené chilli omáčkou, wasabi, mangovým chutney nebo olivovým pestem. Mňam. A byl vodní meloun a pomelo a olivy a dvě láhve dobrého vína a myslím, že jsme se nakonec měli docela pěkně.

pátek až sobota 18. - 19. 3. 2016: Letecká stovka (105 km)
nepršelo, zataženo i jasno, místy zbytky sněhu, sucho

Reportáž ZDE. Těžce podceněný pochod, až na něm jsem si uvědomila, že ačkoliv nemá velké převýšení, nesbírá se tam na sto kilometrech, ale na osmdesáti, protože úvodních dvacet je placka - a kumulované převýšení je vždycky těžší. Měla jsem k ránu velkou krizi (ne únavovou, ale motivační), ale pak na hřebeni se mi moc líbilo, za to to určitě stálo. Následek: Na dotek přecitlivělá pravá achillovka, otlačená od boty. Jakože hodně přecitlivělá. Vzdálenost 109 km, čas 21 hod 49 min, rychlost 5 km/h, nastoupáno 3268 metrů, New Balance WT490SG2, bez hůlek.

čtvrtek 24. 3. 2016: stěna
Smíchoff s Monikou

V práci mi bylo mizerně, ale já se na lezení tak těšila! Ovšem lezla jsem jak děcko, měla jsem úplně zesláblé ruce a moc mi to nemyslelo, nejtěžší vylezená cesta byla 6- a ještě jsem v ní seděla, pak už jsem se držela svých pětek. Zato Monču jsem přiměla vylézt jako úplně první cestu 4+ na prvním, což bylo úplně super, jak si to vybojovala, hrozně jí tahání jde. No a pak byla vyřízená podobně jako já, což byl příjemný bonus :) Užila jsem si to i tak, po lezení jsem si dala na Paralen pivo a v noci jsem spala jak nemluvně. (Velmi horečnaté a vyprahlé nemluvně.)

Člověk toho moc nenasportuje, když na noze nesnese botu. Do práce jsem začala chodit v letních kotníčkových pláťákách, takže mi byla každý den pěkná zima od nohou, takže ve středu večer jsem se cítila pod psa, ne čtvrtek mi bylo špatně (a dorazila jsem se na stěně) a v pátek jsem se vzbudila s teplotou přes třicet osm. Yes, mistr regenerace, celá já.

Původní plány na velikonoční volno: každý den běh nad 25 km, protože je za týden půlmaraton a letos jsem toho moc nenaběhala. Tak si aspoň zkusit, jestli to ještě umím.

Jak to bylo doopravdy: Pátek celý den přes třicet osm, sobota celý den přes třicet sedm, neděle bez teploty a se skoro dvoukilometrovou procházkou, která mě úplně vyřídila (ale když ono bylo 17 °C a sluníčko!), a v pondělí opět celý den přes sedmatřicet. V úterý ráno jsem se vypravila do práce jen kvůli tomu, že mám naprosto neschopný záskok a děsila mě představa, že jí po telefonu vysvětluju věci, které se musí ten den udělat. Domů jsem šla o dvě hodiny dřív. Celý den zase s teplotou. Paralen mě sice báječně utlumuje, ale teplotka je vůči němu rezistentní.

Loni jsem si pořídila týden před maratonem angínu. Letošní chřipka týden před půlmaratonem je vyslovené břídilství, ale trochu to doháním svým dilematem, jestli mám běžet v těch kotníčkových pláťákách, nebo sandálech. Co myslíte?

čtvrtek 31. 3. 2016: běh (10,86 km)
16 °C, po západu slunce, světlo, převážně sucho, jaro a teplo

Poprvé celý den bez teplotky! Dutiny mám sice ucpané pořád, ale na to mi sport zpravidla pomáhá, takže to je fuk. A venku bylo tak úchvatné jaro! Byla jsem hrozně zvědavá, jak mi to po měsíci bez běhání půjde a jestli si na půlmaraton rovnou nemám vzít batůžek se svačinou, ale jsem moc spokojená. Nejvíc jsem se bála svojí bolavé nohy, před botníkem jsem strávila dvacet minut zkoušením různých bot (takže jsem zjistila, že nesnesu ani ty sandály, na které jsem tak spoléhala, a pantofle jsou moc i na mě) a ke své radosti jsem zjistila, že v silničních teniskách vydržím, dokud opravdu běžím - chůze bolí jako čert. Ale běhat můžu, běh je jenom lehce nepříjemný! Juch juch. Běželo se mi maličko ztuha, ale těch deset kilometrů jsem uběhla bez větší námahy, takže k půlmaratonu hledím optimisticky. Radost. Vzdálenost 10,86 km, čas 1 hod 2 min 52 sec, tempo 5:47 min/km, nastoupáno 190 metrů, Adidas Duramo 6W.

Drobná historka na závěr. Přišlo jaro, venku je plno běžců, zamilovaných párů a pejskařů. Psi u nás běhají zásadně bez vodítka, ale naprostá většina si běžců nevšímá, ono k vzteku stačí ten jeden nebo dva, kteří se vždycky najdou. No a ten druhý dneska! Byla jsem už u paneláků a nikde nikdo, když jsem periferně zachytila nějakého ratlíka, jak běží podél cesty trávou, a instinktivně jsem přeběhla na druhou stranu stezky, aby po mně nerafnul, a v duchu se čílila, že je tu na volno a ještě bez majitele na dohled. A pak ratlík vyběhl na asfalt a nebyl to ratlík, ale zajíc! Uá!