Tréninkový deník: červen 2018

Sportování popětapadesáté. Začala jsem běhat v bosobotách a zjistila jsem, že moje lýtka a achillovky na ně mají úplně jiný názor než moje ratio. Zničila jsem si pravé zápěstí a pravé rameno, ale pevně věřím tomu, že jednoho krásného dne přece jen přestanou bolet. Mám úspěšně za sebou další zkoušky z krav magy, už jsem hrdá P3! Největší zážitek mám z high rollu na parketách bez žíněnky. Taky jsem byla na semináři boje na zemi, na semináři o rozhodování se v boji pod izraelským vedením a na opakovacím semináři, protože co by to bylo za víkend bez trochy toho násilí (jeden zápis za všechny - začátek popisu z 12. 6., doporučuju.). Letní semestr krav magy na konci června skončil - a já se na volno docela těším, už toho bylo dost. Ona ta bolest totiž trochu bolí... Taky jsem trochu běhala a byla na kole a plavala, ale celý měsíc jsem byla fyzicky unavená, čemuž výkony odpovídaly. A udělala jsem si radost a pořídila si záclony, které jsou krásné, a alkoholtester, což je naprosto úchvatná hračka (pilně testuju). Osobně vám taky můžu příležitostně popovídat o prahovém brždění, ale jen tak, aby to neslyšela Šrota. Hezký léto!

Pojala jsem plán psát si krátké shrnutí různých zranění a obecně všeho, co mě bolí. Onehdy jsem se snažila vymyslet, jak dlouho mě bolelo koleno - myslím, že to bylo přes rok, a teď už je úplně v pohodě. Stejně tak kotník... dělám si naděje, že se jednoho krásného dne vzpamatuje i moje zápěstí. Protože...:
Pravé zápěstí - bolí už několik měsíců (cca od února), a to primárné v zátěži, takže ho na trénincích šetřím, kliky dělám z pěstí, mám ho zabandážované a docela drží. Problém je, když se zapomenu a nějak ho zatížím, to s ním pak třeba den nemůžu skoro vůbec hýbat.
Pravé rameno - novinka od tréninku 7.6. Přetížila jsem ho při kotoulech, protože je neumím přes levé rameno - stávalo se mi to i dřív a bolest vždycky odezněla, jenže tentokrát jsem pokračovala tréninky v sobotu i v neděli a bolest sílí, ach jo. Je to zajímavé, protože v běžném životě o tom vůbec nevím, ale pak chci třeba umýt vanu a to je přesně ten pohyb, který bolí.

neděle 3. 6. 2018: běh (7,2 km)
27 °C, prudké slunko

První běh v nových trailových bosobotách. Ten rozdíl je... no, čekala jsem změnu náhledu na celý běh, na došlap, na nášlap chodidla - a nic takového se nekonalo. Ale přece jen to rozdíl je - na asfaltu jsou nepříjemné, pálí mě z nich plosky chodidel pod prsty, kam našlapuji; a v sebězích si musím mnohem víc hlídat došlap, protože kde jsem byla v Salmingách zvyklá drtit kameny a trhat skálu, tam ve Vivech ostře pociťuji každý netlumený nášlap na kamínek. Ale baví mě to, běh po lesních pěšinkách a na skále je mi na chodidla opravdu příjemný. Jinak byl běh z ranku "aspoň si přivyknu na vedro", což je pro mě překvapivě dobrá motivace a vlastně to i docela vyhledávám. Takže žádné rychlostní rekordy, ale mám radost, líbilo se mi to. Vzdálenost 7,2 km, čas 47 minut 28 sec, tempo 6:36 min/km, nastoupáno 169 metrů, Vivobarefoot Primus Trail FG L.

pondělí 4. 6. 2018: běh (9,74 km)
27 °C, dusno, vlhko, slunko, nehybný vzduch

Je to jasný: Už nikdy nebudu chodit! Což je hláška, kterou si většinou schovávám na dny po dálkových pochodech, ale kdo si koupil botky s nulovým dropem, ahá? Je to vtipné, protože jsem už víckrát slyšela, že s nízkým dropem mívají lidi problémy u Inov-8, ale v těch jsem běhala stovky zcela nepoznamenána. No. Včera mě ve Vivech lýtkové svaly a achillovky tahaly trochu; dneska mě z kopce tahaly hodně a do kopce prostě bolely. Na konečný průchod sídlištěm jsem už zpomalila do chůze, protože jsem měla lýtka bolavá a taky mě dost pálila bříška pod prsty (což je zase hezký, že díky tomu vím, že došlapuju správným způsobem). Auvajsky... Zase to ale bylo dobré téma na přemítání cestou - kolik lidí jsem viděla v bosobotách na pražském maratonu a kolik na sedmdesátikilometrové trase Prčic a že je ojediněle vídám i na stovkách... pakliže uvěřím tomu, že to nejsou úplní masochisti, (a já tomu uvěřit chci,) nabízí se také věřit, že si na to lze navyknout. Samozřejmě se člověk musí ještě přenést přes fakt, že na silnici příjemné nejsou a v opravdu terénním terénu ho brzdí, protože si musí pečlivě vybírat místa pro došlap... jenže mě to v nich i tak baví. Což je jejich jediný štěstí, vzhledem k pořizovací ceně. Jinak byl běh příšernej, protože bylo počasí, ve kterém takřka bolí dýchat, takže mě ty boty vlastně až tolik neomezovaly, protože by to byla parodie na běh i bez nich. Jenže já se aklimatizuju na vedro a baví mě to, ahá! Vzdálenost 9,74 km, čas 1 hod 11 min, tempo 7:18 min/km, nastoupáno 228 metrů, Vivobarefoot Primus Trail FG L.

Z Mostu inteligence

úterý 5. 6. 2018: krav maga
P4/P5 na Národce, trenér Honza Kobliha

Dneska jsme se zaměřili na kopy, výjimečně i v rámci rozcvičky. (Totiž - naše rozcvičky trvají kousek přes půl hodiny, takže na krav magu zbývá hodina. Já jsem moc ráda, že jsem se konečně naučila správný způsob rozcvičování, ale před zkouškami se víc krav magy hodí.) Hodně jsme pilovali stepping, crossing a sliding (a takovej slajdovanej side kick je dost zábavná záležitost) a kruhové kopy na hlavu. Nejen ty kopy (ale já konečně dokopnu!), ale i obranu - pokud bráním přední rukou, bráním se jenom jí (ruka v pěst a obrana jako proti háku), pokud se bráním ze strany, kde mám zadní ruku, bráním se oběma rukama (dlaně v háček, první na nohu dopadá ruka nad kolenem blíž k tělu útočníka a zároveň jdu šikmo dopředu k útočníkovi). Taky jsme si ukázali nůžkový kop, ten je snadný, to je naznačení kopu ze zadní a reálné kopnutí z přední nohy. Na závěr sparing. Po tréninku jsme tam ještě chvíli zůstali (já s Lenkou + další čtyři kluci, kteří se přidali) a trénovali přes odražeče highrolly. Na zkouškách v zimě prý skákali přes tři na šířku, my obě zvládly pohodlně skočit přes pět na délku. Kluci - Tomáš a Honza - tam pak začali zkoušet, co zvládnou, takže končili u dvojité délky se šesti do výšky, heh. Já dva za sebou nepřeskočila, ani když tam ležely po jednom, mám nějaký blok a bojím se. Ale mám radost, že to na ty zkoušky umíme.

čtvrtek 7. 6. 2018: krav maga
P4/P5 na Národce, trenér Honza Kobliha

Dneska s námi Honza opět opakoval na zkoušky P3 + P4 a taky věci z P2, u kterých měl pocit, že je neděláme dobře. Projeli jsme si znovu všechny obrany proti direktům (jeden a půl rytmu s kontrolou i bez kontroly, reflexivní, levá proti levé, prevence kopem, taková ta obrana proti přímce na střed). Projeli jsme si obě obrany rukou proti kopu do rozkroku - scooping a ta druhá s rukama podél těla. Hodně jsme nacvičovali boxerskou chůzi v různých variacích úderů, a to tak, abychom znatelně zapojovali boky a údery vytahovali z ramen. Údery v ústupu v obou gardech. Kotouly vpřed i vzad (ne, vzad přes levé rameno neudělám) (jo a rozbolelo mě z toho pravé rameno, bezva). Hodně času jsme věnovali vytrhávání rukou, což je super, to jsem potřebovala nejvíc - a Honza si nás s Lenkou hodně všímal, protože jediné jdeme na zkoušky P3, kde to bude. Na konci jen letmo zmínil techniky P4 na zkoušky, které s námi letmo nedělal, protože s nimi nesouhlasí - obrana jednou rukou proti dvěma úderům apod. Pak jsme si s Lenkou znova ještě krátce zkoušely highrolly.

sobota 9. 6. 2018: krav maga - boj na zemi
3hod seminář na Národce, trenér Ondra Koštuřík + Přemek Marek

Byla jsem zvědavá, jestli se na semináři dozvím ještě něco nového, protože Ondra má svoje semináře docela často, a byla jsem mile překvapená, že ano. (Ale i kdyby ne... kdo by se nechtěl válet v třicetistupňových vedrech po někom jiném, hehe.) Klasické zopakování škrcení z gardu, ve vítězce, ze strany. Tam mě překvapilo, že Ondra při škrcení ze strany s přikleknutím shazuje koleno z těla opačnou rukou než náš Honza (takže k tomu nepotřebuje píďalu). Mně to bylo příjemnější, Lence víc vyhovuje Koblížkova technika. Zopakovali jsme všechny tři kravaty na zemi, které budeme mít za dva týdny na zkouškách, což je prima. A pak Ondra přišel s technikou, kterou jsem v životě neviděla: Útočník sedí za obětí, drží ji v kravatě přes krkavici nebo průdušnici, stahuje si ho do lehu, a buď má nohy přehozené přes jeho a zamčené, nebo ne. Pokud ne, je potřeba se na něj navalit ramenem a přerotovat ho. Pokud má nohy jen přehozené přes moje, udělám jednou takový sidekick, kterou mu jednu nohu shodím a pak už se zase převalím do strany. Tyhle dvě mi moc nešly a nebyly pro mě moc přesvědčivé. Ale ta třetí! Když má útočník nohy zamčené, chytnu si jeho kotníky svým kotníkem a zamknu si ho druhou nohou (ruce samozřejmě uvolňují kravatu) a pak si na něj lehám a tlačím svá kolena k zemi a pánev nahoru, čímž ho beru do páky - a pak už rád udělá, co mu řeknu.

Celý seminář byl trochu poznamený tím, že mě od čtvrtečních kotoulů dost bolí pravé rameno (neumím kotouly přes levé, takže to pravé přetěžuju), a to tak, že do některých poloh ruku prostě nedám, takže jsme všechny techniky dělaly pečlivě jen na jednu stranu a ještě dost opatrně. Pak mi v něm trochu křuplo a rapidně se tím zlepšilo, ale pořád je ještě bolavé, byť už to není ta vystřelující bolest.

neděle 10. 6. 2018: krav maga - opakovací seminář na zkoušky P3
2 hod na Národce, vedl Ondra Moravec

Mám z toho dobrý pocit - rozhodně před zkouškami cítím větší jistotu než před P2. Projeli jsme si všechny techniky a mám radost, že jsme všechny s Lenkou znaly. Ujasnily jsme si vytrhávání rukou, kterého jsem se bála nejvíc (nejistá už jsem byla jenom v držení jedné ruky křížem). Bearhugy jsou jasné, pád do strany a přetáčený dozadu jsou relativně v pohodě. Při druhém highrollu jsem zase špatně dopadla na rameno, takže už s tou rukou asi nikdy nebudu hýbat. Kravaty na zemi umíme. Konečně tuším, co se skrývá pod použitím nože. Kopy crossing, stepping a sliding jsou už taky v pohodě, i ty slajdované. Vykrývání kopů na rozkrok scooping defense i reflexivní už dobré, jenom si musím dávat pozor, abych druhou rukou kryla hlavu. Vykrývání pushkicku na solar taky v pohodě. Tak už jen pořádně potrénovat slowfight... a docela nám věřím.

pondělí 11. 6. 2018: běh (cca 8,7 km)
28 °C, vlhko, pod mrakem

Zapomněla jsem si hodinky, takže jsem zjistila, že Stopař od Mapy.cz není upe to nejlepší to na trhu, ehm. (No dobře, možná je to čip v mobilu. Pro mě to má stejný efekt.) Vzala jsem si na dnešní běh barefooty, protože po běhu z práce minulé pondělí se mi lýtkové svaly uvolnily natolik, abych byla schopná sejít schody, už ve čtvrtek. He he he. Ale to jsem předtím běžela i v neděli, takže jsem spoléhala, že to bude tentokrát lepší. Pocitově se mi běželo hodně dobře, ale to bylo jasné - po víkendu jsem byla odpočatá a nesvítilo sluníčko, které mi dělá problémy. Do barrandovského kopce mě tahaly lýtkové svaly, ale vcelku bez následků, jen je ten nulový drop prostě znát; a při seběhu chuchelským hájem mě bolelo moje napůl vykloubené rameno, když jsem se snažila udržovat rovnováhu, uá. A při prudkém seběhu z butovického hradiště do Prokopáku mi na skále ukrutně klouzaly boty - prý "trailové", chm. Ale na hlíně a v blátě jsou super, no. Velmi přibližné údaje: Vzdálenost 8,7 km, čas 1 hod 2 min, tempo 7:07 min/km, nastoupáno 420 metrů (he he he), Vivobarefoot Primus Trail FG L. Taky jsem si dneska zvážila batůžek, abych věděla, kolik tahám na zádech, a 2,16 kg. Což není špatný skóre na to, že je to obsah kabelky a veškeré civilní oblečení včetně bot.

Nekonečný vlak, musel měřit půl kilometru, lokomotiva byla už skoro na konci mostu, když kolem mě přejel poslední vagón

úterý 12. 6. 2018: výlet (15 km / 10 kg)
24 °C, po prudkém dešti, pod mrakem, hodně vlhko

Říkejme tomu teambuilding. Že půjdeme na výlet. A že si všichni vezmeme na záda 10 kg. Mňo... tak jo, chápu, jsem poučená pro příště. Ale já jsem docela hrdá na to, že jsem měla jako téměř jediná zátěž a že jsem přesto byla v nejrychlejší neběžecké skupině, která si nezkracovala trasu! A byl to pěkný výlet, byla jsem mile překvapená, že moje skupinka akceptovala moje pochodové tempo a nic nenamítala. Taky mě nechali mapovat (měli jsme vytisknuté papírové mapky) a šli jsme hrozně dobře, juch. A byla hrozná psina pozorovat svoje velevážené kolegy, jak jdou po silnicích a lesních bahnitých pěšinkách a tváří se úplně jako školní výlet. Líbilo. Vzdálenost 14,96 km, čas 2 hod 37 min, rychlost 5,7 km/h, nastoupáno 426 metrů, na zádech 10 kg, Salming Trail T2.

Co všechno za fialové plodiny se pěstuje? Už jsem viděla jetel, teď tohle... fialová se mi líbí.

úterý 12. 6. 2018: krav maga
P4/P5 na Národce, trenér Honza Kobliha

Dnešní trénink stál za to. Opět jsem si hnula s ramenem, křuplo mi v dosud zdravém zápěstí, Lenka mi přiklepla biceps, takže mám úchvatnou a docela bolavou modřinu, taky mě při obraně proti znásilnění kopla kolenem do zubů a pak mě odmrštila přímo pod nohy další dvojice, takže jsem ještě inkasovala kopnutí do hlavy, a trenér si neuvědomil, v kolik máme končit, a nechal nás cvičit místo hodiny a půl hodinu padesát. V kombinaci s předchozím výletem jsem odcházela trošku unaveňoučká (tzn. sotva jsem pletla nohama). Kdybych to měla shrnout věcně, nebyl Honza spokojený s naší úrovní technik z P0 (no dobře, možná už to je P1), takže jsme se například učili kladiva. Pak taky kotouly (rameno - au!), kde nejvtipnější metodou bylo vzít do náruče takový ten obří nafukovací sedací balón a udělat kotoul přes rameno s ním. Co se mě týká, nešlo to. Nakonec jsme opakovali všechny techniky na zemi - kravaty, vítězku, škrcení ze strany, škrcení i neškrcení z gardu. To jsme měly s Lenkou pěkně zopakované z víkendu. Tyjo a ona ta pozice z gardu je P5? Já myslela, že to už umíme asi tisíc let? No. Domů jsem přišla fakt gumová.

čtvrtek 14. 6. 2018: krav maga
P4/P5 na Národce, trenér Honza Kobliha

Dneska nás přišlo jen dvanáct, tak jsme dost opakovali. Za vypíchnutí stojí slajdovaný kotoul (při kterém se mi ani trenér, ani sparing nevysmáli, když jsem vymýšlela, jak se dělá kotoul přes levé rameno, protože pravé bolí, a Honza mi ho ochotně rozfázoval, abych ho snáze napodobila, a Tomáš - Lenka nebyla, bolí ji záda - ho pak taky zkoušel) ke sparingovi s následných ofenzivním vstáváním do odražeče; a taky nácvik přetáčeného pádu vzad, který jsme cvičili ve dvojicích. Ten se mi při nácviku tolik nedařil, jenže se bojím o pravé rameno a pravé zápěstí - pak mi Honza radil, ať se teda točím na druhou stranu, do čehož se mi moc nechtělo, ale to už mi odsouhlasil, že dobrý. Jinak jsme hodně nacvičovali úplně základní pohyb s údery (ramena, boky). Taky kruhové kopy, abychom do nich zapojovali boky, to už mi docela jde. Pády, vstávání. A tak, dneska to bylo méně náročné a dost technické, což mě těšilo, páč jsem furt nějaká unavená (a v rozkladu).

pátek 15. 6. 2018: běh (10 km)
24 °C, slunce, příjemně

Nemám talent, nemám... na začátku barrandovského kopce jsem si stopla záznam na hodinkách, protože jsem musela rozhýbat lýtkové svaly, které mi ztvrdly na kámen (nulový drop - ale já si zvyknu!), a pak jsem ho už nepustila. Jinak se to v duchu přetížených lýtkových svalů neslo celé, přece jen jsem běžela i v pondělí, budu muset tu frekvenci Vivobarefootů omezit na jeden běh týdně. Taky mám dost unavené nohy, nejspíš ještě od úterý. Když ale on se ten běh tak pěkně nabízel... Takže ve výsledku to byl udržovací klus, ale příjemný. Vzdálenost 10,6 km, čas 1 hod 12 min, dopočtené tempo 6:47 min/km, nastoupáno 281 metrů, Vivobarefoot Primus Trail FG L.

Při běhu jsem nefotila, tak aspoň jedna návratová z kravmagáckého večírku tentýž večer

sobota 16. 6. 2018: kolo (20 km)
27 °C, sluníčko, sucho

Byla jsem zvědavá, jestli vyměněná duše bude v pořádku, takže jsem vyjela jen kousek za barák - rovnou jsem prozkoumala modrou turistickou značku podél Písnického potoka z Modřanské rokle - je moc pěkná a sjízdná. Naštěstí mě tentokrát žádné zádrhely nepotkaly, jenom jsem musela hrozně dlouho čekat u přejezdu, než projede vlak - rozblikali červená světla hrozně brzy. Pěkně jsem si vytočila nohy, jsou pořád trochu unavené, takže to bylo akorát. Vzdálenost 20,40 km, čas 1 hod 32 min, rychlost 13,3 km/h, nastoupáno 244 metrů, kolo Dema Imperia.

Výletová

pondělí 18. 6. 2018: běh (10,55 km)
26 °C, vlhko, dusno, ostré slunce

No dobře, lýtkové úpony mají dost i v Salmingách. Ale ta úleva, když nemusím v sebězích hlídat každý krok! Hrozně jsem si užila, jak jsem mohla rubat seběh do Prokopáku a Chuchelským hájem a taky ten jeden krkolomný v našem lese v Hodkovičkách. Jo a potkala jsem dneska v barrandovském výběhu stejnou paní jako v pátek - z dálky mě pokaždé zaujala krásnými minišaty, ze kterých se zblízka vyklubal overálek, a když jsem doběhla blíž, tak tím, že šla bosa a že byla slepá. A to bosé našlapování si očividně užívala, určitě to byla procházka, na které se učila znát každý krok. Jinak mi to dneska vůbec neběželo, to počasí mě dusilo, on se i hodně měnil tlak. Navíc mám pocit, že už zase přetěžuju nohy, tak možná už doopravdy nahradím běhání z práce kolem? Možná. Vzdálenost 10,55 km, čas 1 hod 15 mic, tempo 7:07 min/km, nastoupáno 253 metrů, boty Salming Trail T2.

úterý 19. 6. 2018: krav maga
P4/P5 na Národce, trenér Honza Kobliha

Se mi až nechce o tom psát, jak vyřízená jsem. Ono bylo asi divné počasí, nebyla jsem sama; ale kdyby se dneska jely sparingy, vynechala bych je. Nebyla jsem pořádně schopná ani odkoukat duckingy se sidestepama, když je před námi Honza předváděl. Hodně jsme se soustředili právě na krokování s údery (práci boků a ramen) a pak jsme opakovali obranu proti tyči jednoruč zepředu a ze strany, stabbing a scooping defense proti kopům (to je na zkoušky P3, prima), vytrhávání rukou, regular backkick (P4) na rozkrok i na hlavu (wtf), údery na nízké pásmo (P3) a tak.

Středu a čtvrtek jsem strávila mimo Prahu, takže jsem přišla o poslední trénink před zkouškami. Rozhodně to byly ale zocelující dva dny - akorát mě zase rozbolelo pravé zápěstí.

sobota 23. 6. 2018: krav maga - first 5 seconds
tříhodinový seminář v Chelčického a venku na Parukářce, vedl Tamir Gilad (E5)

Byla jsem zvědavá, co se skrývá pod názvem - bylo to celé o rozhodování se v boji, o reakcích, které jsou samozřejmě klíčové. Nácvik byl formou krátkých výsečí z boje, a to beze zbraně i se zbraněmi. Cvičila jsem s Ráďou, protože Lenku bolí záda a šetří se na zkoušky, a bylo to hodně autentické, protože kde my nedotahujeme údery, je Radka jen tlumí... prý. Občas. Auvajsky. A Tamir po nás chtěl i stresovky, abychom se naučili být zdravě naštvaní, když nás někdo bije, místo mentálního schoulení se do klubíčka a sebelítosti. Co se mě týká - done! Těch ran... pořád je to pro mě nezvyk, i když to jsou jen ty rány, které pekelně zabolí při dopadu, ale za pět minut o nich nevím. Pak jsme vyběhli ven a cvičili ve slabém dešti - pak už bez něj - na Parukářce a učili se pracovat se svahem a jak z něj útočníka shodit. Asi největší terno bylo odzbrojování tyče držené obouruč, které nevyjde, a tak obránce spadne a útočník přes něj udělá kotrmelec (visí na nohou obránce a oba drží tyč - viz poslední fotka). Byla to velmi plavná technika, která nám tak docela nevycházela :-D Tyjo, ty tři hodiny byly na pozornost docela dlouhé (seminář v angličtině, ale rozumět se dalo v pohodě, když si člověk osvojil výrazy typu groins, pinch, punch atp., které nejsou úplně klasické), ale bavilo mě to moc. Akorát zase zápěstí a rameno, auvajsky.

převzato z alba krav magy ZDE

neděle 24. 6. 2018: krav maga - zkoušky na stupeň P3
zkoušky na P3, zkoušky supervizoval Tamir Gilad, ale náš stupeň zkoušel Filip Timbaris

Tak jsem zase o level větší zabiják :) Zkoušky nezačaly slavně, protože jsme měli k registraci přijít 40 minut před začátkem, takže v jednu, ale poté, co docvičila P2, se rozhodli, že nás spojí dohromady s P4 a P5, takže jsme začínali v půl páté. Takže z původního radostného očekávání jsem stihla přejít do nervozity a později se to přehouplo v ospalost a malátnost, která po začátku zkoušek vyústila v bolest hlavy, která byla při každé ráně, kterou jsem dostala, tak silná, že jsem do sebe ještě rychle lupla prášek. No. Ale zkoušky samy o sobě byly v pohodě - nás dozoroval Timbi s pomocí Pepy Šedivého, P4 Tomáš Martinovský a P5 Tamir Gilad (který z 12 lidí 5 vyhodil, takže dobře, že nekoukal na nás). Timbi mě opravoval u měkké techniky bearhugu zezadu s volnýma rukama a u uvolnění ze silného stisku rukou, což jsou oboje metody, které úplně neuznávám. Já měla největší vítr z uvolňování rukou (10 technik), ale kde jsem si nebyla jistá, Lenka ochotně začínala, takže jsem měla čas to odkoukat. Úplně tragicky (a nečekaně) mi nešly kravaty na zemi, protože jsme byli na parketách a já Lence nechtěla ublížit a nebylo kolem nás místo, ale toho si nikdo nevšiml. A neskutečně jsem zvorala highroll, protože jsme skákali přes skrčenou postavu a nedostali jsme na parkety žíněnku. Já sice žiju krédem, že strach je od toho, aby se překonával, ale když mě u toho ještě někdo pozoruje a hodnotí, jsem úplně v pytli - a skákat na parkety po hlavě se prostě bojím. Sice mi to u Timbiho prošlo bez komentáře, ale já se fakt stydím. Na konci jsme spárovali a měli jsme sice holeně, ale jen grapplingy, a pak Tamir přišel ještě s nějakými "hrami", které jsem moc nepochopila. No. Ale máme to! Veliké díky Lence, která v tom byla celou dobu se mnou a která je upe nejlepčí sparing na světě, a Koblížkovi, který je nejlepší trenér na světě, a taky Honzovi K., který na nás celou dobu koukal a radil, jestli něco neděláme špatně, což dělal i Koblížek, když byl zrovna u nás (měl jednoho kluka z naší skupiny i na zkouškách P4 a jednoho na P5 - všichni to udělali). Hurá!

S Lenkou, Tamirem, Ráďou a naším trenérem

úterý 26. 6. 2018: plavání
20 min ve 25m bazénu

A medaili za nejhorší morálku vyhrává... Chápejte: Soně se zasekla sprcha a pořád tekla, a protože je ve sprchách horká voda, tak jsme si povídaly. Nějakou chvilku... ehm, no dobře, docela dlouho. Takže jsme pak do bazénu vlítly na dvacet minut, daly si dvacet bazénů ve svižném tempu a pak se tam začala hromadit nějaká organizovaná skupina, tak jsme vyklidily pole. Ale bylo to příjemné a mile mě překvapilo, že při plavání nemám problém ani s velmi bolavým zápěstím, ani s pořád trochu pobolívajícím ramenem.

úterý 26. 6. 2018: krav maga
P4/P5 na Národce, trenér Honza Kobliha

Dneska jsem byla hodně gumová. Už při rozcvičce jsem narazila na limity kvůli ramenu (kotouly a cviky z nich vycházející) a zápěstí (všechny věci z kliku, mostu apod. - šla jsem z pěstí, ale moc příjemné to nebylo). Při tréninku jsme projížděli kompletní útoky tyčí shora - jednoruč i obouruč ze všech směrů. Myslím, že obouruč jsme dělali poprvé, a při stresovce u mě šla technika stranou a tyč jsem odkláněla oběma rukama a skákala stranou oběma nohama a vůbec. Každopádně super, tyč jsme nedělali už delší dobu, tak mám radost.

Jo a mám oservisované kolo! Nevím, kolik let v servisu nebylo, ale pán se trochu zhrozil, když viděl rozvody a řetěz, a dokonce hrozil, že už je tak vytahaný, že možná bude muset vyměnit i kazetu, ale na to nakonec nedošlo. Každopádně jsem velmi náhodnou metodou (aby to bylo blízko, aby to mělo sympatické stránky a nemělo negativní hodnocení) vybrala úchvatný servis s velmi nadšeným starším pánem, který je hrozně ukecaný, takže mi o tom kole vykládal spoustu věcí a vůbec se nezlobil, že jsem jezdec-amatér, a výklad tomu akorát přizpůsobil. Prostě naprostá pecka. (Takže reklama: www.cyklo-libus.cz.) Jo a ještě dodatek - tu v květnu píchlou duši jsem na začátku měsíce statečně zvládla vyměnit sama ;)

čtvrtek 28. 6. 2018: krav maga
P4/P5 na Národce, trenér Honza Kobliha

Poslední trénink v tomhle semestru! A možná je to dobře, protože jsem v poslední době zase hodně unavená z práce - pořád ještě se zaučuju do nových věcí - a večer nemám sílu ani na drily, ani na to, nechat se bít. Dneska jsem měla dost hlavně v první půlce tréninku, kdy se jelo pouze s noži, protože jsme po rozcvičce jeli nekonečnou zombie hru ve trojicích: nejprve s noži, pak s nožem a odražečem, pak s tyčemi, pak s noži a tyčemi... dva napadali třetího a střídalo se to rychle a bylo to namáhavé, ale nejhorší na tom stejně byly ty omlácené ruce od útoků nožem, au! Já navíc mohla útočit jen levačkou, protože mě příliš bolelo pravé rameno, ať už se obránce bránil proti noži, nebo proti tyči, a celou hodinu se nechat mlátit do jedné ruky od kostnatého Tomáše... auuu! (Zlatá tyč! Nesnáším nože.) Ale bylo to super akční a velice slušná rozlučka se semestrem. Jakož i následná tour de pub.

V sobotu ráno jsem málem vyrazila na krátkou trasu Memoriálu kamenného brouka (odpoledne slavila Lucka třicetiny, takže dlouhá nepřipadala v úvahu). Ale tak dlouho jsem v noci pekla koláč, až jsem prostě nevstala. Ale trasu mám staženou, a protože vede od nás z Modřan, zaběhnu si to v neděli, tak!